Jiří Pokorný: Inspirace může zklamat, důležité je nepřestat v práci (1.)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Když jsme se v zimě viděli na workshopu, chvíli jsme se bavili o tom, jaký je rozdíl mezi nastolováním i dodržováním protipandemických opatření u nás a v Nizozemí. To srovnání mě tehdy dost zaujalo.
Každá země se s tím musela vypořádat za pochodu po svém a nechtěl bych zacházet do hodnocení. Je to hodně dané historií a kulturou, jaké jsou zvyky, režim a další. Dalo by se říci, že Nizozemci jsou trochu spořádanější, zodpovědnější, že si věc umí vzít za svou. Mně u nich vždycky imponovalo otevřené myšlení a že hodně přemýšlí dopředu. Když se loni v létě otevřela divadla, rozdíl jsem viděl. Na všech představeních, která jsem v té době navštívil v Nizozemí, byla přísná opatření, každý musel jít sám, postupně vstupovat do hlediště, postupně odcházet po řadách, personál je k tomu vedl. Je to o přístupu, ale nechci kritizovat, protože je zatím mnohem víc souvislostí a důvodů. Samozřejmě že i v zemích západní Evropy se projevil odpor, také nemají rádi, když jim někdo začne nakazovat, neradi poslouchají, co jim říká vláda. Ale když se něco vyhlásí, zavede, panuje všeobecná důvěra, že je to správně. Bylo to třeba i v udržování odstupu. V Nizozemí na ulici i v obchodě všichni, včetně dětí, tři metry daleko. Není to slepá poslušnost, ale vyhodnocení a zodpovědnost, to, jak vnímají situaci. Možná jim pomáhá povaha, nevadí jim větší odstup. A i když jsme se potkali s kolegy, s kamarády, jeden se prostě zeptal: Můžeme se obejmout, nebo ne? Je v tom respekt a ohleduplnost k druhému. Když jsem přijel po půl roce sem, byl jsem trochu zaskočený tím rozdílem, ale chápal jsem to…

Jiří Pokorný: Svět sedmikrásek (Pražský komorní balet 2018, foto Michal Hančovský)

Nechci, aby to vyznělo jako děsné klišé, ale inspiruje tě jako tvůrce pandemie? Myslíš, že se její téma objeví v některé tvé choreografii?
O tom jsem přemýšlel od začátku a říkal si, co asi v nás umělcích vygeneruje dál. Samozřejmě mě napadlo, že spousta lidí začne tvořit na tohle téma, ale já vycházím z toho, že nás každého ovlivní, ať chceme, nebo nechceme, a nakonec se to v tvorbě každého z nás odrazí. Není možné, aby se to nestalo, protože není úniku, ta situace má vliv na to, o čem a jak přemýšlíme, na vztahy, na práci, na všechno. Ale nemusí to být cílené jako téma a nemusí to být teď hned. Vím, že je dobře reflektovat dobu a že to je i určité poslání umění, ale uchopení může být různé.

A pokud bych měl říct jako divák, jestli takové téma chci vidět, je mi to jedno. Pro mě není důležité, co člověk dělá, ale jak to dělá. Když jdu na představení, které bude cíleně odrážet tuhle dobu a bude dobře udělané, něco si z toho vezmu. A když to téma bude filtrovat jiným směrem, tak to také ocením. Ostatně já ocením i věci, které nejsou udělané úplně dobře, protože si z nich zase vytáhnu něco pro poučení. Snažím se tak na umění dívat vždycky…

Když si vzpomeneš na své choreografické začátky, jaký byl ten prvotní impulz?
Možná trochu zvědavost, jestli v sobě najdu novou dovednost. V NDT jsme měli možnost dělat choreografické workshopy, které se dnes dělají už skoro v každém divadle, večer vyhrazený pro vlastní choreografie nás tanečníků, který jsme si i produkovali. Ze začátku to asi byla tahle zvědavost. I dneska tam stále je, ale motivace se mění, kreativní práce člověka ovlivňuje a posouvá.

Kde bereš inspiraci dnes?
Co se týká inspirace, ta může přijít, ale také nemusí. Člověk se může inspirovat prostě tím, že má otevřené oči a že hledá. Je důležité hledat a nacházet, ale také možná nenacházet. Inspirace je strašně pomíjivá, pro mě je to víc v hledání a v práci. Prostě nepřestat pracovat, věnovat se tomu, jak nejlíp umím, pak se člověk nemusí bát ani neúspěchu. Moment, kdy věci nefungují, ho může naopak posunout nejvíc. Je fajn objevit inspiraci, ale není to něco, o co se člověk má opírat.

Můžeme si ten proces představit víc konkrétně? Pro netanečníky je pořád hodně obecné, když se mluví o práci, ne/fungování něčeho dost abstraktního…
Kolikrát jdu pracovat s tanečníky a ten den třeba úplně přesně nevím, co chci dělat. Tak si řeknu, že se do toho položím a budu tvořit. Je potřeba nějaká vnitřní motivace, vnitřní impuls, který nás vede, ale nemůžeme ho třeba v tu chvíli úplně přesně definovat. Je příjemné mít čistou vizi a představu, během procesu to navádí a pomáhá. Ale jsou i chvíle, kdy člověk neví. A myslím si, že se toho nemá bát, toho nevědění – nebo nevědomí, možná… Že by ho měl akceptovat a jít do toho.

Ještě jinak. Přijde nejdřív téma nebo pohybový materiál a princip tanečního pohybu?
Je tam nějaký rámec, s tématem nebo myšlenkou člověk začíná, ale s tím, že se může rozvinout do jiného rozměru. Samozřejmě to není, že člověk přijde do studia a začne tvořit úplně z ničeho. Příprava je důležitá, ať je to hledání tématu nebo vědomí něčeho, co nás zasáhlo. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že je dobré mít rámec, ale ne úplně do detailu, potřebuji volnost změnit směr. Mít všechno od A do Z připravené v hlavě, i krokově a dramaturgicky, to pro mě už není tvorba. Já potřebuji vycházet i z momentu tvorby, tam si musí člověk dávat prostor, být otevřený podnětům z vnějšku. Což jsou i mí spolupracovníci, tanečníci, scénografové, hudební skladatelé, to je všechno, co člověk vstřebává přímo při práci a musí tomu dát nějaký volný tok, prostor, svobodu tvoření. Pak je v tom současně i zodpovědnost neodchýlit se tak daleko od tématu nebo myšlenky.

A pohyb se hledá…?
Můžeme začínat buď improvizací, nebo nějakým mým pohybovým materiálem, který se rozvíjí. Někdy je na začátku hudba, někdy samotný pohyb, někdy to může být scénografie, těch začátků a konců je mnoho. Já bych chtěl být konkrétnější, ale to se strašně těžko popisuje…

Já vím, ale proto tě do slov tlačím. 🙂
Jedna cesta je, když je předem dané libreto, které si sice člověk může zpracovat a upravit, ale existuje příběh nebo situace, které se musí držet. Jemu se přizpůsobuje hudba, kostýmy, scénografie… Ale pak je osobní tvorba, a tam musíš vymyslet všechno. Já si vystavím kostru, nějaký dramaturgický rámec, a do něj začínám začleňovat nálady jednotlivých částí choreografie, přemýšlím, jak postupovat ve vztahu různých částí a tématu jako celku. Je to taková hra, můžu si nastavit určitou konkrétnost, ale během práce se všechny aspekty neustále proměňují, hýbají, utíkají mezi prsty a zase je nacházím. Někdy z toho rámce člověk musí i vybočit, protože se jinak může ztratit. Pak je dobré všechno zahodit a jít na sál absolutně s nulou, jenom pracovat, odpočinout si a pak se zase s čistou hlavou vrátit. Když jsem dělal ten research teď, to byl vysloveně pohybový výzkum.

Na jakém principu?
Tentokrát ve vztahu k hudbě. Research je „free play“, založená na principech improvizace. Celý den jsme třeba jenom improvizovali, psali jsme si, co jsme zažili, dělali si poznámky, to nám vždycky „hodilo“ nějakou novou myšlenku. Přitom jsem začal přemýšlet, jaké by to asi bylo tvořit představení, kde by člověk balancoval dvě rozdílné formy, formu improvizovanou a formu konkrétní, pevnou choreografickou strukturu. Jak interpret dokáže pracovat s oběma naráz, na základě jakých pravidel. Tanec je svobodné médium se spoustou možností, ta svoboda je krásná i zrádná. Vždycky se ho snažíme formovat do nějakých konvencí, tvarů, systémů, které jsou dané třeba pro konkrétní představení. Ale pracovat se dá i s volnou formou improvizace. Bavilo by mě zkoumat fúzi mezi tím, co je dané, a co má absolutní volnost.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


4.5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments