Jiří Vodička a Český komorní orchestr: ultrasmyčce na saském Oybinu

Koncerty na Oybinu slibují ojedinělý open airový zážitek, na který tentokrát pro nepřízeň počasí bohužel nedošlo. Připravena však byla více než důstojná náhradní varianta, kterou bylo přesunutí koncertu do nedalekého kostela Bergkirche. Malebný kostel, usazený na pískovcové skále, má překrásnou výzdobu, které dominuje dřevěné malované obložení, a hlavně zde kostelní lavice stupňovitě stoupají a do prostoru kněžiště, respektive pódia, vidí i diváci v posledních řadách. Docela jiný pohled potom nabízely dřevěné empory lemující kostelík ve dvou patrech. Nutno říci, že místo doslova praskalo ve švech a vysoká návštěvnost byla jistě zadostiučiněním pro organizátory i interprety. Oybin je coby festivalová destinace mezi diváky stále oblíbenější a vysoká návštěvnost o tom jasně vypovídá.

Nebylo by ovšem návštěvnosti bez vynikajících interpretů, kteří svým uměním zážitek z výletu na toto překrásné místo ještě povyšují. To se povedlo skutečně nadmíru, byť akustika v kostele je kvůli dřevěnému obložení poměrně suchá a interpretům nepřející. Ze svého místa na empoře přímo nad muzikanty jsem se však zvukově ochuzen necítil, naopak byla vzrušující možnost vidět muzikantům přímo do kuchyně.

Kuchyně to byla příjemná a lehká, chutě, které vzbuzovala, byly přívětivé, jaksi povědomé a s lehkostí naservírované. Krása čistých smyčců poprvé diváky oslovila v supraimpresionistické Sukově meditaci na téma Svatováclavského chorálu. Skladba obsahovala zřetelnou aluzi na romantická témata čerpající z legend a eposů středověku. Sukovo dílo diváky silně oslovilo, už proto, že se velmi hodilo do romantických až kýčovitě krásných kulis kostela i nad ním vyvýšené skály s klášterem. Bylo provedeno s citem a otevíralo témata večera velice sugestivně.

Trochu jako protipól působilo následující Mozartovo Divertimento F dur. To bylo dobře technicky zvládnuté, i když možná trochu roboticky odinterpretované, bez zvláštní finesy, přidané energie, možná fantazie. Hlavně byl ale Mozart v dramaturgii večera, snad to není rouhání vůči mistrovi, částečně nadbytečný. Až v dalším čísle, jímž byla vyhraněně romantická Introdukce a Rondo capriccioso Camille Saint-Saënse, došlo na hlavní hvězdu večera, jíž byl úžasný Jiří Vodička.

Melancholická a emociální Saint-Saënsova skladba byla kusem, s nímž se díky interpretově virtuozitě dostal i jinak náročný posluchač na jinou planetu. Při pohledu do řad posluchačů (z mého prostoru na emporách to bylo možné) bylo patrné, že Vodičkova interpretace vyvolala v divácích pravý úžas a nekonečné sympatie. Omluvte tu přízemnost, ale bylo až příliš zjevné, nakolik by všechny přítomné dámy braly Jiřího Vodičku za muže nebo alespoň za zeťáka, zatímco jejich partneři pozorovali produkci se staženými koutky a němým uznáním. Skutečně to bylo tak dobré. Saint-Saënsův sentimentální kus dal vyniknout i doprovázejícímu Českému komornímu orchestru, který k tématu rovněž přistoupil velmi dobře. Po odehrání skladby se v kostele málem dupalo nadšením.

Následná pětivětá Janáčkova Suita pro smyčce byla rovněž dílem, které souboru velmi sedlo, podobně jako úvodní Suk. Janáčkovské vyprávěcí figury zde byly převyprávěny věrně, s citem i energií. Janáčkovská dramatičnost tříštila posluchačovu pozornost a místy vedla až k extatickému chaosu. V Adagiu se tento chaos uklidnil a Janáček opět promlouval přímo k posluchačově nitru. V dechberoucích okamžicích hrály sólo violoncella a kontrabas, jen zlehka a až posléze podpořené ostatními smyčci. Podobně vnímavé a pocitové bylo i následující Andante.

Odlehčujícím kusem, avšak opět dávajícím vyniknout virtuozitě Jiřího Vodičky, byla v závěru uvedená de Sarasateova Carmen fantazie, hrající si s hlavními notoricky známými motivy ze stejnojmenné opery. Vodička zde opět exceloval a opakovaně vzbuzoval nadšení publika. Doslova si hrál se všemi ozdobami, variacemi, gradováním a hutností zvuku, jež jeho housle vydávaly. Český komorní orchestr mu v tomto díle opět zdatně a vtipně – zejména v pasážích s pizzicatem ve valčíkovém rytmu – sekundoval.

Diváci byli nadšení a asi nešlo je nechat bez přídavku. Prvním byla sólová skladba od Donizettiho pracující s motivem z opery Lucie z Lammermooru. Dílo bylo typickým závěrečným bonbonem, který ukazoval možnosti nástroje a virtuózní schopnosti více než vlastní hudební myšlenku. Další přídavek, Slavičí koncert, nabídl imitaci zvuků přírody v podání pro housle a smyčcový orchestr, který zde obstarával minimalistický, ale velmi harmonický doprovod.

Velmi povedený večer na saském Oybinu dal vědět o nadcházejícím ročníku festivalu a věnoval každému z návštěvníků nádherný, subtilní a ultra smyčcový zážitek, který by se měl čas od času dostat každému, svět by byl lepším.

Hodnocení autora recenze: 90%

Lípa Musica 2017
Český Paganini / prolog
Jiří Vodička (housle)
Český komorní orchestr
11. srpna 2017 Bergkirche Oybin

program:
Josef Suk: Meditace na staročeský chorál Svatý Václave, op. 35
Wolfgang Amadeus Mozart: Divertimento F dur
Camille Saint-Saëns: Introdukce a Rondo capriccioso, op. 28
Leoš Janáček: Suita pro smyčce č. 1
Pablo de Sarasate: Carmen fantazie, op. 25

www.lipamusica.cz