S Jirkou Jelínkem o zdraví, veganství a trošku i o tancování

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Prosadil se na zahraničních jevištích, byl nejlepším Oněginem, tančil v Německu, v Kanadě, v Austrálii i v Rusku. Vždycky si našel čas i na koníčky, ať to bylo bojové umění, DJing nebo fotografování. V neděli 4. června oslavil tanečník Jiří Jelínek čtyřicetiny. S jakou se dívá do budoucnosti a čím žije? Spíš než abychom se ohlíželi za jeho přebohatou kariérou, což se dá snadno shrnout do jednoho odstavce, jsme se podívali na jeho pedagogické snahy, prevenci zranění nebo odpovědný životní styl.
Jiří Jelínek – National Ballet of Canada (zdroj archiv Jiřího Jelínka / foto D. Tedaldi)

 

Naposledy jsme představovali váš letní kurz Prague Ballet Intensive. Jak se během těch dvou měsíců zaplnil?

Reklama

Rád bych řekl, že máme plno, ale musím přiznat, že zatím máme zaplněnou zhruba polovinu kapacity. Podstatné ale je, že se pilotní ročník uskuteční, a doufáme, že ještě na poslední chvíli se nám někdo přihlásí. Je to první rok, člověk naráží na různé věci, ze kterých se musí poučit. Příští rok už některé problémy řešit nebudeme. O projektu se bude mezi tanečníky také víc vědět, nesmíme zapomínat, že jsme informace vypustili až koncem března, a i když je svět tance malý, je to krátká doba. Ale s tím rizikem jsem do toho šel.

Víte už teď, co potřebujete do příštího roku změnit?

Třeba to dát v trochu jiném termínu. Chtěl jsem se vyhnout kolizi s masterclasses v Anenském areálu, ale tím jsme se připravili třeba o účastníky z Německa, protože tam ještě nebudou mít prázdniny, třeba ze Stuttgartu, Mnichova, Drážďan by studenti přišli, ale nemůžou. Budeme informovat s větším předstihem a věřím, že potenciál máme. Vybral jsem si pedagogy nejen podle toho, že mají všichni za sebou skvělou profesionální kariéru, ale jsou to především lidé, se kterými člověk rád tráví čas. A někteří tanečníci, co se přihlásili, jsou tak natěšení, že nám to dodává do toho projektu velkou energii pokračovat.

Jsou přihlášení spíš cizinci než Češi?

Zatím máme jen jednu českou studentku, možná budou dvě. Myslím, že v zahraničí jsou studenti trošku víc zvyklí na letní školy a masterclassy jezdit, a je to asi i otázka peněz. Když se na to někdo podívá jako na celkovou částku, může mu připadat velká, ale i hodně Čechů mi řeklo, že to drahé není. Když si to člověk rozpočítá, vychází cena kolem čtyř stovek za hodinu. Asi to vypadá snesitelněji v eurech než v korunách. Menší počet účastníků ale nevadí, chceme s nimi opravdu pracovat individuálně, bude nás tam i víc na sále.

Hodiny povede víc pedagogů?

Ano, budeme mít na sále víc pedagogů. Samozřejmě to musí být lidé, kteří se sebou vyjdou, mají stejný záměr a chápou, že nejde o soutěžení o to, kdo je lepší pedagog a kdo řekne důležitější připomínku. Jde o to, aby mladí to co nejlíp všechno pochopili, aby se to každému vysvětlilo a ukázalo. Abychom je my viděli taky ze všech stran.

Jak myšlenka na takhle velkou letní akci vznikla?

Už přes rok jsem se „zasekl“ ze zdravotních důvodů v Čechách. Ten projekt jsem měl v hlavě už hodně dlouho, takže konečně nastala ta správná doba ho rozjet. Do Prahy jsem přijel kvůli zdravotním problémům, které nakonec vyústily v operaci kyčle, to bylo loni na konci srpna…

Vím, naposledy jste si skočil rokokového Prométhea od Heleny Kazárové ve Valticích. To bylo asi hodně zvláštní rozloučení s jevištěm (i když je snad jen dočasné!)…

Ten projekt se mi líbil. Nejzajímavější na tom byla nutnost úplně minimalizovat pohyb a „hodit se“ do úplně jiného způsobu hraní, jiné práce s energií. Pro mě to byl i souboj sama se sebou, protože takový styl pro mě absolutně není přirozený, já naopak do všeho jdu s velkou silou a naplno. Vždycky mě museli krotit, abych šel do věcí míň a míň. Takže najednou dělat představení, kde z pohledu tanečníka, jako jsem já, neděláte vůbec nic naplno, nebylo jednoduché. Nejdřív to byl boj, respektive jsem se musel naučit přestat bojovat s něčím, co jsem měl pocit, že mě svazuje. Byla to fajn zkušenost. Vůbec jsem neměl dojem, že je to něco, co by třeba mělo být pod úroveň klasicky školeného tanečníka, protože je to starší styl. Naopak mě mrzelo, že jsem už v září nemohl dělat reprízu, ale operaci jsem odložit nemohl.

Už jste se zotavil? Navenek vypadáte, že je všechno v normálu.

To tak jenom vypadá, všechno šlo pomaleji, než jsem čekal. Myslel jsem si, že touhle dobou v červnu už budu chodit na tréninky, ale ono nejde jen o tu samotnou operaci. Doktoři můžou vyčistit a dát dohromady kloub, ale už člověku neopraví veškeré ty spazmy, křeče, které si vybudoval v těle. Já jsem začal mít problémy už před dvěma lety a dělal jsem s tím, což asi nebylo nejlepší… Začalo to tři týdny na to, co jsem nastoupil k Eifmanovi, takže jsem s potížemi odtancoval celou sezonu, a to si člověk začne bolest kompenzovat v jiných částech těla, začne se kroutit, tuhnout. Třeba jsem si rok a půl doslova nemohl zavázat tkaničku, protože jsem se nemohl předklonit (názorně předvádí chvat připomínající cosi mezi spartakiádními prostocviky a číslem hadí ženy). Až teď osm měsíců po operaci se mi to začíná kolem kyčle uvolňovat. Ale vytočit pozici mi zatím vadí. Chodím na fyzioterapii a k Báře Kohoutkové na Gyrotonic cvičení. Od června bych chtěl zkusit pomalu klasické tréninky, abych se dostal trochu do formy před kurzem.

Co tak tanečníka živí, když je půl roku znehybněný po operaci?

Úspory. Mě živí už přes rok, což samozřejmě není ideální, ale někdy se to prostě stane. Teď jsem si založil firmu na pořádání letních seminářů a máme s tím další obchodní plány do budoucna, které ještě nebudu prozrazovat.

Máte v plánu se ještě vrátit na jeviště?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na