Jitka Hosprová: Hudba, která si vybrala mě

  1. 1
  2. 2
Violistka Jitka Hosprová na své nové nahrávce se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu se ujala tří moderních koncertantních skladeb, jež v Čechách vznikly v rozmezí třiceti let na přelomu 20. a 21. století. Album České violové koncerty, které vydává Supraphon již tento pátek 27. března 2020, představuje skladby Sylvie Bodorové, Jindřicha Felda a Oldřicha Flosmana.

Jitko, na Vašem nejnovějším aktuálním albu najdeme hudbu tří českých soudobých skladatelů 20. a 21. století – Jindřicha Felda, Oldřicha Flosmana a Sylvie Bodorové. Proč jste si pro svou novou nahrávku vybrala právě českou moderní hudbu?
Ta hudba si v podstatě vybrala mě.  Setkala jsem se s těmi díly už v průběhu předchozích let. Nejprve jsem v roce 2008 a 2009 interpretovala jak koncert Jindřicha Felda, tak i Michelangelův kámen Oldřicha Flosmana, kdy jsem byla oslovena bývalým festivalem Pražský podzim, abych nastudovala právě tuto hudbu. A byla jsem neskutečně překvapená, jaký krásný odkaz nám Flosman zanechal. Samozřejmě jsem také znala okolnosti kolem jeho osoby a souvislosti s dobou, ve které tvořil, ale byť jsem zastáncem svobody a rozhodně odpůrcem jakýchkoliv totalitních režimů, řekla jsem si, že se musím nad to povznést a vnímat jen hudbu. A ta je v tomto případě prostě dobrá. Flosmanův odkaz pro koncertní violu je úžasný a s violistou Lubomírem Malým vytvořili opravdu krásné dílo.

S Jindřichem Feldem jsem spolupracovala díky Bohemia Luxembourg Trio. Když jsme s tímto souborem premiérovali a i premiérově nahráli jeho Koncert pro flétnu, harfu, violu a orchestr, tak mě požádal, jestli bych nechtěla nastudovat jeho violový koncert, který zkomponoval na objednávku jednoho francouzského violisty, ale přál si, aby ten koncert měl v rukou také nějaký český interpret. A vzhledem k tomu, že viděl, jakým způsobem pracuji a hraji, tak požádal právě mě. Což bylo pro mě velmi významné, že mě o znovuuvedení svého díla do života požádal napřímo sám autor.

Pro tyto skladby jsem se rozhodla i proto, že mají jedno společné pojítko – a to je velký symfonický orchestr. Později k těmto dvěma přibyla ještě skladba Sylvie Bodorové Plankty, kterou jsem několikrát koncertně interpretovala. Pobavilo mě, že byla zkomponována jen v malém časovém odstupu od Flosmanova Michelangelova kamene, jenže Sylvie byla tenkrát na trochu jiné straně barikády…

I v předchozích vašich nahrávkách, ať už sólových, komorních nebo koncertantních nacházíme hodně hudby 20. a 21. století – ať české, tak i zahraniční. Znamená to, že jiná období viole nepřála?
Ale přála a já tuto hudbu moc ráda hraji a věřím, že se k ní také dostanu v dalších nahrávacích plánech. Každopádně zlatý věk violy je 20., 21. století, konec konců i konec 19. století. Viola byla dlouho vnímána jako doplňkový nástroj do orchestru, nezbytný nástroj ve smyčcovém kvartetu a pouze občas jako nástroj sólový.  Ale 20. století dalo jasně na vědomí, že je to zajímavý sólový nástroj. A mě baví poznávat a rozvíjet tyto její nové podoby, možnosti i prostor, který může viola vyplnit.

Co viola přináší specifického?
Je nepochybně velký rozdíl mezi interpretem houslovým a violovým, protože violista musí prokázat mnohem větší filozofii v pojetí skladby. Technika je dnes samozřejmá věc, ale dokázat se vypořádat s plochou, v níž se nedějí žádné technické obdivuhodnosti a je tam „jenom hudba“, to je důkaz interpretovy zralosti. Ve violových skladbách je mnohdy vtělen nejhlubší odkaz skladatele, protože celá řada významných skladatelů komponovala svá díla pro violu v posledních letech svého života, před smrtí. Patří k nim například Šostakovičova Sonáta pro violu a klavír op. 147, Bartókův Violový koncert a vlastně i koncert Jindřicha Felda byl jeho poslední velkou skladbou pro sólový nástroj a orchestr. V těchto dílech mám pocit, že se autoři jakoby s něčím svěřují, a ten nástroj dává prostor pro hlubší filozofii i určitou dávku vyjádření, které si můžeme vykládat různým způsobem… třeba jako pohled na život z perspektivy člověka, který odchází. A to si myslím je něco, co právě viola dovede velmi dobře zachytit. A interpret to musí umět předat. Je to něco, co se skutečně publika dotýká, a v mnohých pomalých částech, kdy zní témbr violy, který vás až rozplakává, dokáže viola tuto hloubku velmi sugestivně předat.

Ke koncertu Oldřicha Flosmana jste se dostala de facto na zakázku a hrála jste jej až po jeho smrti. V případě Feldova díla jste ovšem měla možnost se s autorem potkat, totéž platí i o skladbě Sylvie Bodorové. Je výhodou mít možnost konzultovat nastudování díla s autorem samotným?
S Jindřichem Feldem jsem koncert osobně procházela s už existující nahrávkou a on mi vysvětloval, jak která místa pojmout, ale zároveň mi i říkal: „…tady to klidně můžete udělat i jinak…“, takže tohle byla velká devíza. Bohužel pak už mou interpretaci neslyšel, pražskou premiéru jsem hrála, když už mezi námi Jindřich nebyl. Nicméně se Sylvií Bodorovou jsme spolupracovaly velmi intenzivně, pochopitelně byla přítomna samotné nahrávce, navíc jsem měla možnost její skladbu ještě před tím uvést třikrát, takže už si „sedla“ a já jsem si v ní dobře našla svůj prostor. Rozhlasová nahrávka je samozřejmě rozhlasová nahrávka, některé skladby by ovšem potřebovaly spíše duchovní prostor krásného kostela, takže jsem ráda, že jsem si ji v takových prostorách několikrát zahrála, abych mohla ducha té hudby předat i do nahrávky. Se Sylvií jsme si udělaly i takovou černou hodinku, kdy mi nad kávou až do pozdních hodin vyprávěla, jak její skladba vznikala. Dnes už ta situace není tak aktuální, ale v té době – v 80. letech 20. století, kdy umělecká tvorba nebyla příliš svobodná, měla jako studentka skutečně potřebu vypsat se ze svých tíživých pocitů. Dokonce měla obavu, jestli název Plankty projde u tehdejšího režimu a měla připravený i neutrální název – Koncertní hudba pro violu.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na