Jogurt s nápisem Novinka aneb Je soudobá hudba skutečně k neposlouchání?

Během své poslední návštěvy holičství, při roztomile nenuceném hovoru s krásnou kadeřnicí, jsem byl šokován nečekanou otázkou: „A vy se opravdu nebojíte jezdit do Německa, Holandska, nebo do Francie? Vždyť je tam všude plno teroristů!“ A tehdy jsem si uvědomil jednu silnou souvislost: Jak bychom mohli po někom, kdo opustí své rodné město jen za účelem dovolené, nebo nákupu v obchodním centru obrovských rozměrů čekat něco tak výjimečného, jako je schopnost nepodlehnout tendenčnímu pojetí světa pohledem masmédií? Jak by mohl vidět všechny ty úžasně usměvavé a mile nesourodé tváře různých barev a vyznání u zbytků Berlínské zdi, jak by mohl prožít krásný den na pobřeží moře ve společnosti nenucených a přátelských obyvatel Amsterodamu, nebo si vypít skleničku vína s bodrým milovníkem života ve vesnici poblíž Bordeaux? A jak bychom také mohli očekávat, že někdo, kdo celý život poslouchá stále tentýž repertoár, o kterém ho kdysi jakási zvláštní okolnost přinutila myslet si, že právě to a jen to se mu líbí, bude otevřený jiným možnostem?

Dnešní doba je časem blahobytu, vše směřuje k většímu pohodlí, jednoduchosti, srozumitelnosti… Na jedné straně jsme opakovaně krmeni samými novinkami, jogurt bez nápisu Novinka se přece prodává podstatně hůř! Nebo jsou nám na straně druhé podsouvány ty nejtradičnější výrobky, to abychom měli jistotu, že za ta léta už byly všechny nedostatky výrobku odstraněny, nebo alespoň zapomenuty. Obojí je však pouhá snaha o zvýšení prodeje.

Někdy mám ale pocit, že nová skladba je u nás v podstatě takový jogurt, jenže nápis Novinka na jeho obalu funguje jako exkrement, kolem kterého poletují mouchy.

I oblast takzvané vážné hudby podléhá obchodu. „Je to přece otázka nabídky a poptávky,“ řekl mi nedávno jeden známý profesionální interpret. „Pokud se chceš živit uměním, musíš hrát to, co se publiku líbí!“. Ale sáhněme si do svědomí: Je to ještě umění, nebo spíše pouhopouhý výměnný obchod?

Prohlédneme-li si zběžně programy tuzemských velkých hudebních festivalů za posledních dvacet, třicet, nebo i více let, rychle si můžeme udělat představu o tom, které repertoárové kusy byly a jsou stále v kurzu. Ne, že bych se danou problematikou nějak dopodrobna zabýval, přece jen se raději zaobírám přítomností, nicméně myslím, že nám nepochybně vyplyne obraz něčeho potenciálně velmi nebezpečného: nekončící opakování!

Kdyby si pak některý muzikolog udělal čas a dospěl k nezvratnému rozhodnutí, že nemůže žít bez vědomí toho, kolikrát se u nás hrála na koncertě nějaká konkrétní skladba, například taková Novosvětská, nebo Osudová, jsem přesvědčen, že by dospěl k ohromujícímu výsledku, který by vyloudil výraz údivu na nejedné fundovaně vyhlížející tváři.

Samozřejmě by mě ani ve snu nenapadlo zpochybňovat kvalitu umění páně Bacha, Beethovena, Schuberta, či nedej bože Dvořáka, mohu dokonce s čistým svědomím prohlásit, že jsem milovníkem hudby jejich i mnoha jiných géniů minulosti. Nechci se však dostat do situace, kdy budu nucen poměřovat klady a zápory jednotlivých provedení té nebo oné symfonie, protože po tolikerém poslechu už se ze mě stal spíše sportovní fanoušek. Ano, již slyším výtku, že hloubka některých skvostů hudebního umění je nekonečná, jenže osobně chci mít i jiné možnosti. Nejen slyšet staré nově, ale třeba také slyšet neslyšené!

Proč tedy už po několik generací valná většina posluchačů vyžaduje stále tentýž repertoár, který se jen velice málo aktualizuje? Je už snad onen pomyslný raneček naplněn až po okraj a nezbývá v něm pražádný prostor k inovaci, protože vše nové, netradiční, či „prvotně neatraktivní“ z něj prostě sklouzne do propasti posluchačského nezájmu?

Proč si ona minorita zaměřená na takzvanou vážnou hudbu vybírá především hudbu období končící nejpozději v polovině dvacátého století? Kdy a kde nastal ten zlom, že se v myslích posluchačů soudobá tvorba definitivně oddělila od hudby minulosti? To snad opravdu modernisté odradili téměř veškeré publikum, které se v zoufalství obrátilo zpět a zazdilo si průchody k přítomnosti? Proč koncerty soudobých autorů, z nichž valná většina beztak užívá skladebné techniky, které znali již výše zmínění slovutní mistři minulosti, trpí zoufale nízkou návštěvností? A jak je možné, že se v současnosti vzniklé skladby tak málo objevují na našich koncertních pódiích vedle již vyzkoušených „supertrháků“? Protože jsou nevyzkoušené? Přestaneme se tedy v umění vyvíjet a spokojíme se již navždy s dosaženými vrcholy? Vývoj přece nelze zastavit, pokud se nepřestaneme ptát. A prvotní podstatou tvorby samotné je otázka, nikoliv odpověď, hluboký zájem a nikoliv pouhá znalost!

Pravdou je, že většina z nás žije v pohodlí a pod neustávající kuratelou dlouholetých zvyků, které, posíleny tlakem „široké veřejnosti“, mohou mít zničující účinek na ostrost našeho vnímání. Otupělost, kterou pak nevědomě prožíváme, nám ale nevadí potud, dokud neutrpíme šok v podobě prozření. Toto prozření může přinášet hudba psaná v dnešním čase a musím říci, že já osobně o něj velice stojím!

Základní a také často zmiňovaný problém soudobé hudby souvisí s neexistencí hudebních složek, jako jsou melodie, metrum, nebo harmonie vystavěná na terciových základech, které romantickou hudbou vychované ucho automaticky vyhledává a považuje je za samozřejmost. „Hudba bez melodie není hudbou, ale plýtváním pozornosti posluchačů!“ — „Metrum je motorem veškeré hudby, bez něj auto nepojede!“ Podobných poznámek jsem slyšel již opravdu mnoho. Smutné mi ale nepřijde pouze to, že řečník tím vlastně poukazuje na svou neochotu, či neschopnost připustit i jiné možnosti a způsoby poslechu hudby, ale hlavně fakt, že si tím uzavírá cestu k jejímu pochopení.

Všichni se rodíme do světa tonality a metrické hudby, která na nás od malička útočí ze všech stran a maně tak přijímáme pravidla, jež pak zpětně vyhledáváme také v koncertní síni. Když se ale máme vypořádat například s nezvyklostí barokního ladění, nebo třeba čtvrttónové hudby, jsme zcela mimo dimenze nám známého světa. A záleží jen na nás, jestli tyto hranice budeme ochotni a schopni přesáhnout.

Opravdu hluboce věřím, že pokud by pořadatelé koncertních cyklů a vedoucí uměleckých institucí přistoupili zodpovědně k provozování a propagaci soudobé hudby (nutno podotknout, že i u nás takoví odvážlivci skutečně existují!), našlo by se sdostatek posluchačů, kteří by tento druh hudební produkce hluboce ocenili. Na svých studentech, a nejen na nich, totiž mohu jednoznačně dokumentovat, že láska k umění dneška, pokud je rozvíjena s rozmyslem a postupně, je absolutní a bezesporná. Vždyť i dnes disponujeme bezpočtem nezpochybnitelných hudebních skvostů z období posledních několika málo desetiletí, které už prošly zkouškou a ohněm času. Vše závisí jen na tom, jsme-li alespoň rámcově obeznámeni s principy této hudby a naše ucho již přivyklo její „jinakosti“. Návdavkem se dostaví úžasný pocit svobody, protože umění dneška souzní také s člověkem dneška a tato vzájemnost pak vytváří synergii, díky níž je možno prožít silný pocit vnitřního souladu a porozumění.

„Neposuzovat, neodsuzovat, pouze přijímat.“ Pokud bychom se dokázali touto úžasnou radou řídit nejen při poslechu „nezvyklé“ hudby, svět by dozajista vypadal úplně jinak. Chci-li být skutečně upřímný, musím však i já sám připustit, že posuzuji. Chci-li být poctivý, musím veřejně přiznat, že i já, jakožto profesionální interpret a skladatel se částečně podvoluji vkusu a očekávání publika. Je totiž vpravdě obtížné mluvit řečí, které nikdo nerozumí, nebo rozumět nechce. A být mučedníkem umění? Raději toužím si s tebou, mé přemilé publikum, povídat, moci ti jazykem hudby vyzpívat své myšlenky i dojmy, pocity, ba i svá přesvědčení. Snad ale budu mít já a mnozí další dostatek odvahy oslovit tě také jazykem současnosti!

Dle mého niterného přesvědčení ale výrazové prostředky nejsou tak důležité, jako vyjádření samotné. A to by mělo být vždy aktuální. Jinak totiž pozbude své sdělnosti a zůstane pouhou prázdnou schránou z tónů a zvuků. Zapomeňme proto na rozpory a hledejme pravdivost a porozumění. Libo-li skrze hudbu minulosti, nebo třeba v umění současném, především a zejména však hluboko v sobě!

Autor je koncertním cimbalistou, skladatelem, sbormistrem a pedagogem
Úvodní foto archiv autora