Johana Pocková: Snažím se, aby mě téma spolklo

Johana Pocková je úspěšná mladá choreografka. Před dvěma lety založila spolu se Sabinou Bočkovou, Ingou Zotovou-Mikshinou a Pavlou Vařákovou tvůrčí kolektiv POCKETART, pod jehož hlavičkou bývá na pražských i regionálních scénách k vidění hned několik inscenací. Naposledy se přidalo její sólové představení K Madoně se rzí, které mělo premiéru v druhé polovině září. Johana má před sebou i řadu projektů na rok 2022, probraly jsme nejen je, ale i taneční školy, nelehké začátky nezávislých umělců či jaké to je choreografovat několik generací současně.

Rozhovor děláme ve středu 24. listopadu, včera jste měla představení, jak to vypadá v divadlech, je ještě návštěvnost?
Včera jsem měla první reprízu představení K Madoně se rzí. Většinou bývá na premiéře i první repríze plno, ale teď jsme se toho báli. Všichni mají aktuálně zkušenost, že 20–30 diváků je maximum. Byla jsem ale mile překvapená, protože se nás sešlo asi padesát. Naplnili jsme tak i počet židlí, které jsme připravili – neměli jsme žádná velká očekávání. Moje zkušenosti jsou tedy zatím dobré. Na začátku listopadu jsme měli reprízu představení Na váhu! ve Venuši ve Švehlovce a měli jsme asi 40 lidí. Takže to bylo také docela prima. Ale nutno říct, že jsme to představení uváděli po roce. Když jsme hráli nedávno Treatment of Remembering v Ponci, kde je kapacita 120, bylo nás asi 50. Celkově se to snižuje. Hraje roli i to, že se teď na podzim hodně premiér i repríz kryje ve stejných termínech. Všichni všechno dohání. A lidi se samozřejmě začínají bát.  

Řada vašich starších představení se drží na repertoáru. To se na současné scéně nedaří zdaleka každému, že jsou jejich projekty na programu i několik let. Myslíte tedy, že už víte, co je klíčem k úspěšné inscenaci?
No, to nevím. 🙂
Tak moc dlouho se to zase nehraje. A já jsem aktivním profesionálem teprve 4 roky. Jsou inscenace, které se hrají deset let. Máme aktuálně na repertoáru nejstarší představení Na váhu!, které hrajeme ve Venuši ve Švehlovce. Ale jak jsem říkala, teď jsme ho uváděli po roce, takže intervaly jsou celkem dlouhé. Jinak myslím, že je to tím, že můžeme hrát v rámci různých festivalů a také v regionech. Většinou to funguje tak, že přijedeme s jedním představením, to se líbí, a tak chtějí pozvat hned další. A co je klíčem? Nevím. Nepracujeme jen s jedním formátem. Naše projekty jsou navzájem hodně odlišné. Také se nezaměřujeme jen na jednu cílovou skupinu. Snažíme se přemýšlet jak nad odborným, tak laickým publikem a stírat mezi nimi hranice. Snažíme se držet nějakou hlubokou myšlenku, o které dostatečně víme a v tématu neplaveme. Chceme mít na věc jasný performativní názor, kterému následně dáváme prostor pro vlastní interpretaci. Také si myslím, že neděláme stoprocentně abstraktní představení. V našich projektech vždy rezonuje, na základě ohlasů, silné téma ve spojení s originálním a upřímným zpracováním, a to by možná mohl být ten klíč.

Můžete srovnat přístup k současnému tanci v ČR, Rakousku a USA z hlediska rozdílnosti publika?
V New Yorku a Salzburku jsem byla během studentských let, takže jsem ještě tolik nevystupovala. Jednalo se hlavně o školní představení. Pořádně to nedokážu tedy porovnat, protože profesi jsem začala až později. Co jsem zpozorovala v New Yorku bylo, že diváci jsou rádi šokovaní a hodně chodí na představení, která v sobě nesou velké efekty. Ale neviděla jsem toho spousty, jen vím, že tenkrát byly na scéně současného tance populární inscenace s hodně výraznou scénografií, v atypických prostorech, ale takový trend je i všude jinde. V Salzburku jsem to pocítila hlavně v tom ohledu, že chodilo daleko víc starších lidí. A teď jsem měla porovnání i s Litvou, kde jsme byli na turné. I na vyložených dědinách, regionálních malých městech, se větší procento obecenstva skládalo ze starší generace. Tím jsme byli fakt překvapení. Mám pocit, že v Česku našemu umění holduje spíše mladší publikum a pár starších jedinců, kteří třeba dlouhodobě podporují jedno divadlo nebo soubor.

V případě srovnání s Litvou tedy argument, že u nás na současný tanec málo chodí starší generace z důvodů daných tím, že jsme postkomunistický stát, absolutně neobstojí?
Mluvím hlavně o menších městech, kde současný tanec dokázal přilákat i seniory, kteří nemají o oboru moc velké znalosti a třeba je to i trochu šokovalo. Ale přišli, byli zvědaví. A to se tady tolik neděje.

Mladí tvůrci čím dál častěji mluví o neukotvenosti a nejistotě, také to pociťujete?
Neukotvenost jsem určitě cítila, když jsem se vrátila do Česka na volnou nohu. Když člověk udělá velké rozhodnutí, odejde ze školy a zkusí to, tak to prostě chvíli trvá. Než si proplete síť kontaktů, než začne být v širším povědomí. Je to dost práce a vyžaduje to i trochu houževnatosti. Chodit mezi lidi, navštěvovat představení, hlásit se na open cally. Mám dojem, že nám starší generace dost pomohla v tom smyslu, že začaly být trendy takové ty open cally: „Nebojte se, hledáme mladé lidi, přihlaste se se svými autorskými koncepty“. Na základě takové výzvy jsme tenkrát začali tvořit představení Jáma lvová. Spolupracovali jsme jako performeři se skupinou Tantehorse a Miřenka Čechová otevřela program Emergency Dances, kam jsme se přihlásili. Petr Boháč nás ještě na pivu pošťouchl: „Hele, vy dvě jste fakt dobrý, spojte se a nebojte se si požádat o první společný grant.“

„Vy dvě“, to byla řeč o Sabině Bočkové, která je jednou ze zakládající členek uskupení POCKETART?
Ano, se Sabinou Bočkovou máme aktivní autorskou spolupráci na projektech Jáma lvová, Treatment of Remembering, Jáma lvová unlimited a byla jednou z interpretek mého prvního celovečerního mezigeneračního představení Plné sklady citů, které mělo v březnu 2020 derniéru a bylo převedeno do nové umělecké sekce – taneční film s názvem Folds of Touch. Se Sabinou jsme našly zajímavé a inspirativní tvůrčí propojení a budeme ho nadále prohlubovat a ohledávat v tvorbě nové inscenace.

Ještě jste chtěla něco říct k začátkům.
V případě mé absolventské třídy z konzervatoře jsme to měly některé tak, že jsme ještě chtěly vyjet do zahraničí. Mít to jako přestupní stanici, nabrat zkušenosti. Já jsem nastoupila na SEAD (Salzburg Experimental Academy of Dance, pozn. redakce) a holky jely třeba na nějaké stáže a tak. Pak jsme se teprve postupně začaly vracet. Díky zážitkům ze světa jsme měly trochu pevnější půdu pod nohama. Někteří mladí ale začínají hned po škole, což mě docela překvapuje, protože to za dob mých studií na konzervatoři nikdy moc nebylo, že by si hned po absolventském představení založili company. Moc jim fandím. Udržet si elán a jít do toho hned po škole je hodně důležité. Velké množství absolventů jde třeba raději učit, bojí se, že to bude trnitá cesta, nebo se toho zaleknou. Velká součást této práce je samozřejmě i produkční a fundraisingová, aby člověk mohl zaplatit tým. Dokážu si představit, že to někoho odradí, nebo se toho lekne. I z toho důvodu, že si tím člověk musí projít až s praxí, jelikož za mých dob na konzervatoři jsme nezískali znalosti v oblasti produkce. Ale pokud se této nezbytné stránky tvůrčí práce člověk nelekne a jde do toho, tak pak tvoří!

Kdo vás zásadně ovlivnil?
Vypíchla bych Miřenku Čechovou, která mi ukázala nový směr – fyzické divadlo. Do té doby jsem se soustředila na tvorbu choreografií současného tance. To, co mi Miřenka předala, dost aplikuji ve svých aktuálních inscenacích. Vnímáme performativní tělo nejen jako taneční tělo, ale rádi procházíme skrz různé charaktery. Hodně mě baví spojovat umělecké disciplíny dohromady. Nesoustředím se čistě na tanec. Myslím, že tento rozptyl, který dnes používám, to, z čeho všeho může být mé umělecké dílo složené, je částečně inspirované laboratoří, kterou Miřenka vedla a kde jsem přes rok působila po návratu ze Salzburku.

A samozřejmě i Duncan Centre, SEAD i stáž v New Yorku pro mě byly dost podstatnou součástí života, asi bych nezdůraznila jednu osobnost, ale pár pedagogů jsem měla velmi v oblibě a některé konzultace s nimi ve mně zůstaly. Ale neřekla bych, že mám jednu guru.

Miřenka Čechová nedávno rozčeřila taneční vody nejprve svou knihou a pak multimediálním projektem metaBALETKY. Dotýká se vás osobně problematika, se kterou přichází?
Dotýká se mě to docela dost, protože jsem si zažila dva roky na státní baletní konzervatoři. Bylo mi 12 a 13 let. Spousta věcí, o kterých Miřenka v knize píše, byly přesně důvody mého odchodu. Zažila jsem si to na vlastní kůži a myslím, že od devadesátých let do doby, kdy jsem tam byla já (2004–2005, pozn. redakce), se toho podle mé zkušenosti moc nezměnilo. Minimálně podle toho, co je v knize. Myslím si, že je statečné jít s tím ven. A myslím, že to je dobře. Já jsem potom měla také takové trochu traumatizující období. Nerada jsem o tom mluvila a spíš jsem to vytěsnila. Když jsem přešla na normální gymnázium, byla jsem ráda, že se mi život úplně změnil. Měla jsem čistou radost z toho, že začínám žít normální život v normální dětské komunitě, v normální společnosti bez nezdravých vlivů a hierarchie. Nikdy jsem o tom moc nemluvila nahlas, ale svrběla mě tato zkušenost v zádech. Čert ve skříni to byl vždycky. Raději jsem to rychle zapomněla a snažila se začít žít jinak, příjemně a najít si lásku k tanci skrz jiné prostředí. Znovu.

Vnímám tedy Miřenky počin pozitivně. Myslím si, že proti kopou ti úspěšní. Oni měli cestu konzervatoří v jistých ohledech třeba snazší. Tato traumata v sobě asi nenosí a to, co viděli na svých spolužácích, by třeba neřekli nahlas. I z vlastní zkušenosti vím, že tam mezi spolužáky není moc velká empatie. Ale nechci jim křivdit, možná jsou i ročníky, které to tak nepociťovaly. Je to hodně i o tom, jaká je člověk osobnost. Někdo v tom dovede žít, pro někoho je tvrdý režim výhodou, ale těch lidí je většinou jedna ku devíti… Zajímalo by mě to. Jestli když se člověk baletem živí, tak to opravdu upřímně vnímá jako křivá obvinění, nebo lži. Zajímalo by mě, jestli popisované hořké chvíle na konzervatoři nezažívali, nebo to hájí a schovávají, aby balet pořád vypadal jako to vznešené umění, které je vždy slušné, krásné a ušlechtilé, nejen na podiu.

Odešla jste tedy z konzervatoře po dvou letech z vlastní iniciativy.
Ano. Primární byla společenská stránka. Byla jsem lehce šikanovaná učitelkou klavíru. Nedělal mi problém dril, ale psychické vydírání například ohledně váhy a neustálé srážení sebevědomí. Patřila jsem k těm úspěšnějším studentům, tak jsem to nepociťovala tolik na sobě, ale na spolužácích. A nebylo mi z toho dobře. Byla jsem sice technicky dobrá, ale zase jedna z těch větších, takže mi byla samozřejmě kolikrát předhazovaná váha. Pak jsem k tomu všemu začala mít problém s kloubem na palci kvůli špičkám. Sportovní doktor mi řekl, že můžu pokračovat, ale že je možné, že za čtyři roky bych musela jít na operaci a část kloubu by mi museli uříznout, abych mohla ve špičkách dělat dál. Všechny ty okolnosti mě přesvědčily k tomu, že se s tím rozloučím. Ale nejdůležitější je ta společenská stránka. Zdravotní problém bych, na to, jakou jsem měla cílevědomost, zaťatost a lásku pro balet, myslím i zvládla, ale to společenství bylo strašně nezdravé.
A samozřejmě sehráli roli i moji rodiče. Ti udělali finální rozhodnutí. Viděli, že se trápím.

Jaké jsou zdroje vaší autorské tvorby? Stavíte více na intuici nebo teorii?
Řekla bych spíš na intuici. Rozhodně se snažím, aby mě to téma spolklo tak, abych měla osobní přetlak a chtěla se tomu další měsíce věnovat. Nejnovější představení (K Madoně se rzí, pozn. red.) vychází ze zážitku z dětství, ke kterému mě to díky okolnostem dnešní doby zavedlo zpátky. Byl to takový impuls. Většinou jsou to témata, která rezonují ve mně, nebo v mém okolí. Občas jsme zpracovávali, jak se tomu říká, „aktuální“ témata, ale já to nerada používám, protože jsou aktuální už strašně dlouho. Mediální manipulace či ekologická krize, které se promítly do našich dvou věcí, nejsou už tak nová témata. Musí to být tíživé téma ve smyslu, že to člověk nechápe, chce porozumět a díky našemu oboru, skrze tělo a fyzično, se k tomu dostane hlouběji. Nebo je to potřeba komunikace s širší veřejností a možnost otevřít na to téma diskusi. Ne na sociálních sítích, ale v divadle po představení. Anebo to je v případě posledního představení moje touha, touha mého okolí, pro lidi obecně, touha po duchovním, nevšedním zážitku. Touha po pocitu klidu, sentimentu, niterného zážitku z dobra a krásy. Touha po něčem, co dokáže člověka zastavit a trochu pohladit.

Dělala jste mezigenerační představení Plné sklady citů, kde kromě profesionálních tanečníků vystupovala také osmiletá holčička a devětaosmdesátiletá dáma. Co nového jste se o mezigeneračních vztazích dozvěděla díky tvorbě tohoto představení?
Ta starší dáma, to byla moje babička. Takže jsem se dozvěděla hrozně moc o svojí babičce. Neměla jsem s ní do té doby úplně nejužší vztah. I když byl tanec vždycky naší společnou vášní, tak jsme si nikdy moc nerozuměly. Proto jsem se rozhodla tanec využít, abych ji poznala hlouběji. Představení a procesu tvorby předcházely hodiny našich dlouhých rozhovorů, takže bych řekla, že jsem se hodně dozvěděla o ní, o přemýšlení starého člověka, o reminiscenci jeho života, to bylo hodně zajímavé. Pak, v rámci procesu, to pro mě bylo náročné v tom smyslu, že to byla moje první inscenace, na které jsem pracovala z vnějšku jako choreograf. Na to, že jsem do té doby dělala maximálně duet, jsem tam měla docela hodně lidí. Byly tam čtyři tanečnice, babička a malá holčička.
Takže jedna věc je choreografie pro šest lidí s ambicemi na první celovečerní inscenaci a druhá je obsadit tak šílený věkový rozdíl. Takže výzev bylo vícero. Babičce funguje skvěle dlouhodobá paměť, ale krátkodobá zlobí. U malé holčičky naopak skvěle fungovala krátkodobá, všechno si rychle zapamatovala, ale zase ne na dlouho. Vznikaly tam tak vtipné situace, kdy si mezi sebou radily a holčička popostrkovala babičku a vůbec nechápala, jak si to může nepamatovat. Takže v rámci stavby a fixování toho kusu to bylo někdy komplikované. A pak samozřejmě to, jak vnímá tanec malá holčička, jak profesionální tanečnice a jak babička se zkušenostmi z baletního souboru. Pro babičku má být tanec krásná vznešená věc, která má jít v souladu s krásnou hudbou a úplně se neztotožňovala s tím, že v současném tanci se s hudbou pracuje mnohem volněji. Člověk jde někdy skrz hudbu, proti hudbě, má k hudbě různé dramaturgické vztahy a tak podobně. Pro holčičku zase musí být hudba něco, na co se trsá a je na to párty. A někdy bylo potřeba nastolit empatii, protože holčička byla netrpělivá, babička z toho měla frustrace a obráceně. Takže to byla dobrá zkušenost i pro to, jak udržovat zdravý chod týmu. Myslím si, že i ta holčička se hodně posunula, vyspěla a uvědomila si, co to znamená být uctivý ke staršímu člověku.

K Madoně se rzí je sólové představení, kde kombinujete tanec se zpěvem klasické hudby. Co bylo dřív, téma, nebo chuť kombinovat tyto dvě umělecké disciplíny?
To je zajímavá otázka. Ani nevím. Myslím si, že to šlo paralelně. Touha propojit zpěv s tancem bylo mé dlouhodobé přání a nebylo to spojené s nějakým konceptem, ten přišel později. Nebo byl spíš znovu obnoven v paměti. A že se to pak spojilo? To téma po tom úplně samo volalo.

A nejbližší repríza? Pokud tedy zase nebude kultura v karanténě…
Pokud nás nezavřou, tak ve středu 1. prosince máme hrát v Jihlavě v DIODu. V Praze v Ponci až 10. února. Mezi tím ještě ani nevím. Záleží také na výsledcích grantů, budou až v únoru. Plánovat něco na leden je těžké.

Kromě toho, že jste výkonná umělkyně, děláte také divadelní produkci. Je to nutnost, nebo vás to baví?
Moc mě to nebaví. Moc ne. Ale je to důležité, tak to prostě děláme. Baví mě na tom to, že jsem se za tu dobu něco naučila a dokážu být samostatná. A také to může být plán B, kdyby se mi třeba něco stalo a nemohla bych tančit, tak mohu někomu jinému pomoct. Zrovna včera jsme o tom mluvili, jak je těžké najít dobrou externí produkční. Soubory mívají někoho, kdo se jim stará o celý chod, dlouhá léta. Ale takových lidí není moc. Těch ostřílených, kteří to mají rádi a jsou volní. Zkoušeli jsme také někoho vzít už během studií, ale naráželi jsme na to, že bylo náročné všechno předat, zaučit. Člověk sám pak většinou i víc ví, má kontakty, takže je to nakonec dvojitá práce, někoho úkolovat a doučovat. Aktuálně potřebujeme člověka, který by tu produkční práci k chodu spolku a jeho aktivitám sám inicioval.

Takže tenhle rozhovor může být současně i open call na produkční pro POCKETART?
Přemýšlíme o tom dlouho. Asi bychom inzerát potřebovali. Na druhou stranu, musíme mít jistotu, že toho člověka zaplatíme, a to nebudeme vědět do konce února. Takže hledat někoho teď ani nemůžeme. Je pro mě hrozně důležité, aby to ten daný člověk vnímal jako umělecky hodnotné, nebyl to pro něj jen job, ale byl fanoušek, měl naši práci rád.

Co všechno plánujete na rok 2022?
Máme toho docela hodně. Určitě budou reprízované čtyři inscenace, které jsou teď relativně nové: K Madoně se rzí, Treatment of Remembering, Na váhu! a Jáma lvová. A právě projekt Jáma lvová budeme také, dalo by se říct, štěpit na dvě adaptace. Jedna verze, se kterou jsme začali už v rámci letošního Tance Praha, se jmenuje Jáma lvová Unlimited a zahrnuje 15 profesionálních a 15 neprofesionálních tanečníků. Z nich jsme udělali dvojice a učili je choreografii podle tutorial videa. Kvůli pandemii to bylo schůdnější. Byla to hrozně intenzivní energie. Tak velké skupiny performerů tady často nevidíme. A i to spojení amatérů s profesionály bylo velmi inspirativní. Tento koncept budeme dál rozvíjet. Máme naplánovanou speciální rezidenci i s dramaturgem Viktorem Černickým a budeme v rámci Tance Praha jezdit do regionů a pracovat s místními. Druhá odnož Jámy lvové bude v rámci programu Shape It, do kterého nás vybrali. Je to kolaborace mezi Tancem Praha, Itálií, Finskem a Velkou Británií. Představení adaptujeme pro dětské publikum a budeme s ním mít turné po těchto evropských zemích. To je také docela výzva.

A chystáme i novou inscenaci. Ale jdeme trochu nestandardní cestou. Program máme dost plný a já osobně jsem se teď trochu vyčerpala přípravou své sólové premiéry, tak jsme si řekli, že nebudeme dělat čistě autorskou věc, kterou bych měla na bedrech já nebo Sabina. Rozhodli jsme se udělat svůj projekt s naším tématem, ale hledali jsme pro něj režisérské vedení. Je to pro nás nový experiment. Základní tým už máme hotový. Budeme pracovat s Jarem Viňarským a Lucií Kašiarovou a jsem moc zvědavá, jaké to bude.

A téma?
Téma se jmenuje Korporát. Je to pracovní název. Ale hodně napovídá…

***
Johana Pocková (*1992) vystudovala taneční konzervatoř Duncan Centre v Praze, absolvovala půlroční stáž̌ na Peridance Capezio Centre v New Yorku a dva roky na taneční akademii SEAD (Salzburg Experimental Academy of Dance). Nyní se věnuje autorské choreografické tvorbě. V roce 2017 získala Cenu Jarmily Jeřábkové za choreografii VRAŽDA! Malá komiksová historie. V posledních letech také uvedla inscenace Proč ne teď?, Na váhu!, Plné sklady citů a taneční film Folds of Touch. Přečtěte si více…