Johann Wolfgang Goethe a hudba

Před 270 lety, 28. srpna 1749, se narodil Johann Wolfgang Goethe (zemřel 22. března 1832), největší německý básník, prozaik, dramatik, historik, kritik, právník, politik, biolog a stavitel, jeden z největších uměleckých géniů lidstva. Z jeho rozsáhlého díla básnického, dramatického i prozaického často a rádi čerpali hudební skladatelé, což připomínáme v našem článku.

Johann Wolfgang Goethe, rodák z Frankfurtu nad Mohanem, vystudoval práva a přírodní vědy. Byl členem zednářské lóže, miloval antiku, hodně cestoval, často a rád pobýval v Čechách v Mariánských Lázních. Již za svého života se těšil velkému uznání i úspěchu. Byl přítelem dalšího velkého německého básníka a dramatika Friedricha Schillera (1759–1805). Zanechal po sobě rozsáhlé, různorodé a velkolepé dílo, z nějž vyniká zejména proslulá dvoudílná tragédie, mohutná filozofická báseň Faust. Již Goethův raný milostný román v dopisech Utrpení mladého Werthera (1774) o nešťastně zamilovaném hrdinovi, který se nakonec zastřelí, způsobil ve své době senzaci a dokonce vlnu podobně motivovaných sebevražd; ovlivnil i dobovou módu v oblékání po vzoru hlavní postavy a stal se bestsellerem.

Vedle mnoha básní a balad (Prométheus, Král duchů, Čarodějův učeň, Heřman a Dorotea, Západovýchodní díván, Římské elegie a další) je Goethe autorem autobiografie Z mého života – Báseň i pravda, románů Spřízněni volbou, Viléma Meistera léta učednická a Viléma Meistera léta tovaryšská, cestopisu Italská cesta, dramat Götz z Berlichingen, Ifigenie na Tauridě, Torquato Tasso, Egmont a řady dalších děl. Jako člověk vzdělaný v mnoha různých oborech psal i odborná pojednání na všelijaká témata (z biologie, botaniky, geologie, stavebnictví, práce Teorie barev) a dlouhá léta působil jako dvorní rada a ministr státní správy Sasko-výmarského vévodství. Od roku 1775 žil a působil ve Výmaru, kde je také pochován. Všechna významná Goethova díla vyšla opakovaně i v českých překladech.

Podobně jako díla jeho přítele Schillera (připomeňme jen Beethovenovu Devátou symfonii se zhudebněným textem Schillery ódy Na radost, Verdiho opery Loupežníci, Giovanna d’Arco, Luisa Millerová a Don Carlos či Fibichovu Nevěstu messinskou podle Schillerových dramat), i ta Goethova se stala častou inspirací pro mnohé hudební skladatele. Již za Goethova života například zhudebnil řadu jeho básní skladatel Franz Schubert do podoby písní, jež dodnes patří k základům písňového repertoáru a těší se velké oblibě interpretů i posluchačů. K nejznámějším Schubertových písním na Goethovy texty patří Erlkönig, Der Fischer, Am Flusse, An den Mond, Hoffnung, Rastlose Liebe, Der Musensohn, Mignon („Kennst du das Land, wo die Zitronen blühn“), Lied der Mignon I, II a III, Ganymed či Wandrers Nachtlied I („Der du von dem Himmel bist) a Wandrers Nachtlied II („Über allen Gipfeln ist Ruh“). Připomeňme v překladu Otokara Fischera alespoň text slavné básně Král duchů (Erlkönig) a jednu z mnoha interpretací Schubertovy písně v ukázce:

Kdo to tak pozdě ujíždí tmou?
To otec s dítětem před sebou,
v náručí synáčka zahřívá,
tak jedou vichrem, jedou ti dva.

Co schováváš oči, nač by ses bál? —
Ty nevidíš tatínku, že je tam král?
Král duchů s korunou… vlečka až sem… —
Jen mlha, děcko, leží pod lesem. —

„Pojď se mnou, chlapečku, vezmu tě k nám,
budem se dobře mít, všecko ti dám,
mám kvítí všech barev v svém království
a plášť mé matky se zlatem jen skví.“ —

Tatínku, tatínku, neslyšíš nic?
Král duchů mě volá čím dál tím víc! —
Klid, dítě, seď klidně a neměj strach,
to šustí jen listí v kroviskách. —

„Pojď se mnou, hezký chlapečku, chceš?
Mé dcerky tě chtějí za bratra též.
Mé dcerky protančí celičkou noc,
uspí tě v písničkách na dobrou noc.“ —

Tam, táto, tam do tmy se podívej!
Král duchů a princezny kolem něj! —
Už hledím, hledím, děcko do mlhy:
to jsou přec vrby, ty staré mátohy! —

„Můj mazlíčku, tvé krásné tílko mám rád –
pojď po dobrém, sic budeš litovat!“ —
Tatínku, táto, už na mě sáhl král!
Co mi Král duchů, co mi udělal! —

Tu zděsí se otec, pustí se v cval,
s chroptícím děckem domů se hnal.
Do dvorce dojel z posledních sil,
děcko však z mrtvých již nevzkřísil.

https://www.youtube.com/watch?v=VjZRDHvncHU

A ještě druhou Poutníkovu noční píseň taktéž v překladu Otokara Fischera a v ukázce jednu z interpretací Schubertovy písně:

Nad vrcholky strání
a výš
ticho je, ni vání
necítíš
v korunách vát;
už ptáčkové došvitořili.
Počkej, jen chvíli,
též budeš spát.

https://www.youtube.com/watch?v=-fwUY1GTQNQ

Goethovy básně ale zhudebnili i mnozí další skladatelé, řada básní se dočkala i desítek zhudebnění (i v překladech). Ludwig van Beethoven, Johannes Brahms, Robert Schumann, Richard Wagner, Felix Mendelssohn Bartholdy, Fanny Mendelssohn, Hugo Wolf, Gustav Mahler, Václav Jan Křtitel Tomášek, Hector Berlioz, Richard Strauss, Anton von Webern, Alexander Zemlinsky, Johann Karl Gottfried Loewe, Othmar Schoeck, Benjamin Britten, Friedrich Karl Grimm, Armin Knab, Ernst Křenek, Johann Friedrich Reichardt, Karl Friedrich Zelter, Hans Sommer, Otto Klemperer, Zdeněk Fibich, Domenico Cimarosa, Nikolaj Karlovič Medtner, Gustav Holst, Leopold Damrosch, Ján Josef Rösler, Bettina von Arnim (rozená Brentano), Louis Spohr, Wolfgang Rihm, Hanns Eisler, Hans Pfitzner, Franz Danzi, Lukas Foss, Anton Rubinstein, Joseph Marx, Karlheinz Stockhausen, Carl Moltke, Nikolaj Sokolov, Julius Röntgen, Einojuhani Rautavaara – ti všichni a desítky dalších někdy sáhli po Goethově básni či básních, aby je zhudebnili. V Rapsódii pro alt, mužský sbor a orchestr sáhl Johannes Brahms po textu Goethovy básně Zimní cesta Harcem (Harzreise im Winter).

Kromě písní patří k nejznámějším hudebním dílům inspirovaným Goethovým dílem Beethovenova předehra a doprovodná hudba k dramatu Egmont (1810) a opera Julese Masseneta Werther podle slavného Goethova románu. Francouzské libreto pro Masseneta napsali Édouard Blau, Paul Milliet a Georges Hartmann (pod pseudonymem Henri Grémont). Jedna z nejlepších Massenetových oper, která se s úspěchem uvádí dodnes, měla světovou premiéru v tehdejší Dvorní opeře ve Vídni 16. února 1892 (v německém překladu Maxe Kalbecka). Premiéra francouzské verze se konala v italském Janově 27. prosince 1892 a první uvedení ve Francii proběhlo v pařížském Théâtre Lyrique na náměstí du Châtelet 16. ledna 1893. Nebylo to však první operní zpracování Werthera, před Massenetem po námětu sáhli francouzský skladatel Rodolphe Kreutzer (1766–1931) v roce 1792 a italský skladatel Vincenzo Pucitta (1778–1861) v roce 1802 (Werter e Carlotta), tedy ještě za Goethova života. Opera Mignon francouzského skladatele Ambroise Thomase na libreto Julese Barbiera a Michela Carrého vychází z Goethova románu Viléma Meistera léta učednická; premiéru měla v pařížské Opéra-Comique 17. listopadu 1866.

https://www.youtube.com/watch?v=Upu0Ls6gUOk

Faust a jeho zhudebnění
K největším dílům světové literatury bezesporu patří Goethova dvoudílná dramatická báseň Faust. Goethe se Faustem zabýval prakticky celý svůj život, zhruba šedesát let! Tomu odpovídá i komplikovaná forma a slohová nesourodost díla. Není to klasická divadelní hra, ale spíše knižní drama – zatímco první díl se v různých úpravách a zkráceních hraje poměrně často, druhý díl opravdu jen zřídka, a to ještě pouze vybrané scény (i když se objevily i pokusy o inscenování kompletního Fausta). První díl je sledem 25 scén, je to tragédie s víceméně uzavřeným dějem; vedle příběhu Faustovy smlouvy s ďáblem (Mefistofelem) sledujeme především tragédii Markétky, která miluje Fausta, ale Faust ji opustí a Markétka je jako vražedkyně odsouzena k smrti; odevzdá se božímu soudu a hlasem shůry je její duše spasena. Druhý díl je rozsáhlou filozoficko-básnickou alegorií o pěti dějstvích (a 27 scénách); Faust je vystaven mnoha dalším pokušením; v závěru Mefistofeles ztrácí Faustovu duši, která dojde nebeské spásy.

Goethův Faust je obrovitým dílem. Celkem má 12 111 veršů. První díl má 4 613 veršů; pro srovnání: to je ještě zhruba o 600 více než má Hamlet, nejdelší Shakespearova hra. Druhý díl má 7 498 veršů (trojnásobně víc než je průměrná délka Shakespearových her). Původní verze, tzv. Urfaust, vznikla v letech 1773–75, opis byl nalezen až dlouho po Goethově smrti, v roce 1886, a Urfaust byl vydán v roce 1887. Goethe se pak námětem zabýval i nadále, s různými kratšími či delšími pauzami. V roce 1790 vyšel Faust – fragment. Od konce devadesátých let pokračoval Goethe v psaní prvního dílu, který pak vyšel v roce 1808. Tehdy již měl napsané i některé části druhého dílu, na němž intenzivně pracoval až v posledních letech života, 1825–31. Druhý díl, resp. kompletní Faust, pak vyšel tři měsíce po Goethově smrti, v roce 1832. Goethe si pro svého Fausta přál, aby toto dílo „zůstalo zjevnou hádankou, aby lidi stále a stále blažilo a zaměstnávalo“. A to se mu splnilo. Faust stále přitahuje nejen překladatele do cizích jazyků a čtenáře, vykladače a teoretiky, ale také inscenátory – a v neposlední řadě i hudební skladatele.

Nejznámější operou, která z Goethova díla vychází, je Faust francouzského skladatele Charlese Gounoda na francouzské libreto Julese Barbiera a Michela Carrého, jež je adaptací Carrého hry Faust a Markétka, inspirované prvním dílem Goethova Fausta. Gounodova opera, která se stále těší velké oblibě, měla premiéru v pařížském Théâtre Lyrique na bulváru du Temple 19. března 1859. Z obou dílů Fausta vychází opera italského skladatele a libretisty Arriga Boita Mefistofele na vlastní libreto. První verze opery měla premiéru v milánské La Scale 5. března 1868; premiéra revidované verze se uskutečnila v Bologni 4. října 1875. Faustovskou legendou, ale ne přímo Goethovým dílem, jsou inspirovány také známé opery Faust Louise Spohra z roku 1816 a Doktor Faust Ferruccia Busoniho z roku 1925. Goethovým Faustem ve francouzském překladu Gérarda de Nervala se ale inspiroval Hector Berlioz, když komponoval svoji „dramatickou legendu“ Faustovo prokletí (La damnation de Faust), uváděnou koncertně, ale někdy i scénicky. Dílo mělo premiéru v pařížské Opéra-Comique 6. prosince 1846.

Koncertní předehru Faust (Faust-Ouvertüre) zkomponoval Richard Wagner v letech 1839–1840, revidoval ji v letech 1843 a 1844 a konečnou verzi upravil v roce 1855. Scény z Goethova Fausta (Szenen aus Goethes Faust) zkomponoval Robert Schumann v letech 1844–1853 pro sólisty, sbor a orchestr. Symfonii Faust (Eine Faust-Symphonie in drei Charakterbildern) složil Franz Liszt; dílo mělo premiéru ve Výmaru 5. září 1857, k oslavě vztyčení Goethova a Schillerova pomníku ve městě. Rozsáhlá, téměř osmdesátiminutová symfonie má tři věty nazvané podle tří hlavních postav (Faust, Gretchen, Mephistopheles); v závěru třetí věty jsou zhudebněny (pro tenor a mužský sbor) závěrečné verše druhého dílu Goethova Fausta (zde v překladu Otokara Fischera):

Příměrem pouhým je
pozemské dění;
co pomíjivé – zde
v skutek se mění;
co popsat není lze,
jsoucnem tu již;
za věčným ženstvím jsme
neseni výš.

Bez Goethova Fausta není myslitelná ani Symfonie č. 8 (tzv. „Symfonie tisíců“ kvůli velkému počtu účinkujících) Gustava Mahlera, zkomponovaná v roce 1906, která měla triumfální premiéru v Mnichově za skladatelova řízení 12. září 1910. Je to poslední dílo, které mělo premiéru za Mahlerova života. Zatímco v první, kratší části symfonie Mahler zhudebnil latinský křesťanský hymnus z 9. století Veni creator spiritus (Duchu Tvůrce, přijď), v druhé, rozsáhlejší části použil verše závěrečného obrazu pátého dějství druhého dílu Goethova Fausta. Obě části jsou sjednoceny společnou myšlenkou, a to vykoupením mocí lásky.