Jonas Kaufmann se vrací. Nejen o tom tentokrát v Operním kukátku
Jonas Kaufmann se vrací
Jonas Kaufmann se snad definitivně vrací na světové scény. Po deseti měsících, kdy musel odříci řadu představení a koncertů v předních hudebních metropolích, hodlá vystoupit v titulní roli Wagnerova Lohengrina v prvořadé produkci v Opéra national de Paris již 18. ledna 2017. Jedná se o koprodukci s Teatro alla Scala z roku 2012, ve které Jonas Kaufmann také vystupoval.
Lékaři mu po problémech s opakovanými krevními výrony na hlasivkách doporučili již plnou pěveckou zátěž. Už před uvedenými potížemi ale hvězdný tenorista trpěl infekcemi horních cest dýchacích, zejména čelních dutin.
Ostře sledovaná produkce v hudebním nastudování Philippa Jordana a v režii Clause Gutha nabízí hned dvě skvělá obsazení: Jonas Kaufmann / Stuart Skelton (Lohengrin), René Pape / Rafał Siwek (Heinrich), Martina Serafin / Edith Haller (Elsa), Evelyn Herlitzius / Michaela Schuster (Ortrud), Wolfgang Koch / Tomasz Konieczny (Telramund).
Jonas Kaufmann má zpívat pět lednových představení, následujících pět pak Stuart Skelton. Většina nasmlouvaných pěvců získala zkušenosti s wagnerovskými party na největších světových operních jevištích nebo z bayreuthského festivalu.
Terry Wey jako skvělý Giulio Cesare
Kontratenorista (altus) americko-švýcarského původu Terry Wey vzbudil senzaci při koncertním provedení Händelovy opery Giulio Cesare in Egitto na Nový rok v bonnské opeře. Kritiky vyzvedají jeho lehkost tónu, perlivost a plynulost koloratur i velkou hudebnost interpretace, která se snoubila se znamenitě zvoleným výrazem pro zamilovaného válečníka. Jeden z nejkrásnějších kontratenorových hlasů současnosti, který tak trochu zůstává ve stínu úspěšnějších kolegů, dovedněji využívajících marketingové strategie, jsme poznali i při pražském vystoupení s Collegiem 1704 v roce 2013 a zpěvák bude také hostem Pražského jara 2017. Na pražském festivalu měl vystoupit již v roce 2016, ale musel pro náhlé onemocnění svoje vystoupení zrušit.
Kritika chválí i sopranistku Sumi Hwang, sólistku bonnské opery, v roli Cleopatry. Ta zde vytvořila několik velkých mozartovských rolí (Donna Anna, Pamina, Fiordiligi), ale také Mimi z Pucciniho Bohémy nebo ryze koloraturní Leilu z Bizetových Lovců perel. Koncert řídil se stylovou jistotou Wolfgang Katschner u pultu Beethoven Orchester Bonn. Zajímavostí je, že koncertní provedení opery je naplánováno ještě na další čtyři večery: 7. a 28. leden, 29. březen a 15. duben. Naprostá většina míst je již dnes vyprodána.
Alcina se vrací do Curychu
O silvestrovském večeru (výjimečně již v 18.00) se také na scénu Opernhausu v Curychu vrátila jiná Händelova veleúspěšná opera. Skvělá a vysoce zábavná inscenace Christofa Loye (s výpravou a kostýmy jeho častých spolupracovníků Johannese Leiackera a Ursuly Renzenbrink) byla zamýšlena především jako představení pro ústřední hvězdu večera i curyšské opery, italskou mezzosopranistku Ceciliu Bartoli, která opravdu vokálně i díky silné jevištní prezentaci září v titulní roli čarodějky.
Kritika již není tak nadšená výkonem sopranistky Julie Fuchs v roli její sestry, jejíž výkon označují po třech letech od premiéry (24. ledna 2014) za poněkud rutinní, byť vokálně jistý. Mezzosopranistku Malenu Ernman, švédskou zpěvačku neomezených vokálních možností a jednu z nejkrásnějších žen na světovém operním pódiu, nahradil v roli Ruggiera kontratenorista Philippe Jaroussky, který pojímá svou roli zcela jinak ve výrazu i v hereckém pojetí. Tam, kde temperamentní švédská sexbomba zábavně ironizovala představu mužnosti, kontratenorista pojímá svého hrdinu jako plačtivého a lítostivého. Vokálně je jeho výkon jedním z vrcholů inscenace, stejně jako nádherný alt Varduhi Abrahamyan, arménské zpěvačky, v roli Bradamanty. Stejně chváleny jsou výkony sólistů v menších rolích, sboru a baletu. Soubor La Scintilla řídí výborně Giovanni Antonini, který uvádí takřka čtyřhodinovou verzi díla jen s minimem škrtů. V lednu ještě pět (již takřka vyprodaných) repríz od 2. do 10. ledna 2017, v poměrně vražedném tempu představení obden.
Herbert Lippert místo Klause Floriana Vogta
Lyrický rakouský tenorista Herbert Lippert zaskočil za onemocnělého kolegu Klause Floriana Vogta v úvodním představení obnovené série představení opery Die tote Stadt (Mrtvé město) Ericha Wolfganga Korngolda ve Wiener Staatsoper 9. ledna 2017. Rodák z Lince tak zažil premiéru v roli traumatizovaného snílka Paula.
Herbert Lippert je znám především jako představitel lyrických a charakterních partů, i když v jiném záskoku v červnu 2014 právě na své vídeňské domovské scéně zastoupil indisponovaného Petera Seifferta ve druhém dějství Wagnerovy Valkýry v roli psané pro středního hrdinného tenora – Siegmunda, v opeře v Grazu v sezoně 2013/2014 ostatně také ztělesnil Lohengrina. Za partnery má vynikající zpěváky se skvělými hereckými schopnostmi, Camillu Nylund jako Mariettu a Adriana Eröda jako Fritze. Další tři lednové reprízy v působivé režii Willyho Deckera a pod taktovkou Mikka Francka by již měl zpívat Klaus Florian Vogt.
Mata Hari jako operní hrdinka
Osud pseudoexotické tanečnice a dvojité (nebo dokonce trojité) agentky Mata Hari již záhy od její popravy zastřelením v roce 1917 zaujal mnoho umělců i historiků, kteří její život zpracovali v nejrůznějších uměleckých a dokumentárních dílech, v nichž se různým dílem váže realita s fikcí. Zvolená profese exotické tanečnice (podle dochovaných svědectví nebyla Mata Hari žádným tanečním zázrakem) byla zřejmě více projevem exibicionismu než uměleckých snah. Díky erotickému vyřazování a schopnosti uplatnit dráždivě nahotu na scéně (Mata Hari ovšem měla velmi malé poprsí, ale pomocí výborně ušitých kostýmů a náznaků dokázala budit dojem mnohem větší vnadnosti), zaujala svými vystoupeními evropské publikum. Pohnutý osud, spojený s neuspokojivým manželským vztahem, mateřstvím a mnoha milostnými eskapádami, motivovanými také ekonomickou potřebou, se zdá být ideálním podkladem pro romány, divadelní hry, filmy a také balety, do kterých je možné zakomponovat pseudoindická a pseudojavánská taneční čísla. Dráždivý a protichůdný zůstává vždy obraz Mata Hari jako ženy/matky a umělkyně.
Tvář této historické postavě, kterou francouzské velení nechalo popravit, aby prokázalo, že se špióny se nemazlí, postupně daly slavné divy filmového plátna: Asta Nielsen již v němém filmu z roku 1920, Greta Garbo, Jeanne Moreau, ale také hlavní představitelka filmové erotické série Emmanuelle Sylvie Kristel a v českém televizním filmu pak Slávka Budínová. Vícekráte se tanečnice stala titulní hrdinkou baletů, naposledy třeba ve vysoce hodnoceném baletu v Dutch National Ballet v choreografii jeho šéfa Teda Brandsena (v sezoně 2015/2016) – více o tomto baletu najdete zde.
Na českou scénu se Margaretha Geertruida Zelle (1876–1917), vystupující pod uměleckým pseudonymem Mata Hari (malajsky „oko nového svítání“, to jest Slunce, hindsky „mātā hari“, to jest matka boží), dostala jako ústřední hrdinka stejnojmenného muzikálu Michala Davida a Lou Fanánka Hagena v roce 2013.
Ač tanečnice, postava skýtá i potenciál pro operní zpracování. Příběh zaujal především několik anglo-amerických skladatelů. V roce 1986 sloučila opera Femme fatale Kima Shermana osudy slavné vyzvědačky s příběhem Grety Garbo. O dekádu později mají v roce 1995 premiéru hned dvě opery eponymního titulu, a to komorní opera Američana Vincenta McDermotta a také úspěšnější titul velšského skladatele Johna Calea, uvedený ve Vídni. Další hudební operní zpracování je dílem maďarského skladatele Mátyáse Várkonyiho a Mata Hari je také jednou z postav broadwayského muzikálu s operními rysy Ballad for a Firing Squad. V nedaleké budoucnosti by měla být uvedena také nová opera argentinského skladatele Pola Piattiho, ze které byly koncertně provedeny již árie hlavní hrdinky.
Žhavou světovou premiérou těchto dní je ale komorní opera Mata Hari amerického skladatele Matta Markse na libreto Paula Peerse, která byla premiérována na pátém ročníku newyorského festivalu komorní opery Prototype Festival. Dílo vzniklo na objednávku festivalu. Libreto se zaměřuje především na poslední měsíce života hlavní hrdinky, která ve vězení vzpomíná na svůj života a vztahy s muži. Vzpomínky jsou pojaty jako flasbacky a iluze je dotvářena prostředky videodesignu. Zajímavostí operní novinky, která propojuje klasické nástroje s elektroakustickými, je obsazení titulní hrdinky činoherní umělkyní (Tina Mitchell). Part je totiž kompletně mluvený. Ostatní role (dvě zdvojené) jsou určeny operním zpěvákům, včetně partu jejího zemřelého synka. Opera je dosti netradiční syntézou mnoha uměleckých oborů, ale hodnocení v dosavadních kritikách jsou zatím velmi příznivá. Po premiéře 5. ledna 2017 zazní do 14. ledna ještě sedm repríz.
V rámci zajímavého festivalového programu zazní také třeba newyorská premiéra opery americké skladatelky Missy Mazzoli s názvem Breaking the Waves (Prolomit vlny) podle světově úspěšného filmového dramatu Larse von Triera.
Nahrávka týdne
Berg, Alban: Wozzeck (Vojcek). Houston Symphony, dirigent Hans Graf. Naxos 2017, 8.660390-91 (2 CD). Již druhá nahrávka zásadního operního díla dvacátého století na labelu Naxos přináší sestřih ze dvou koncertních záznamů z 1. a 2. března 2013 z Jesse H. Jones Hall for the Performing Art v Houstonu. První nahrávka na tomto labelu byla pořízena sestřihem také živých, ale jevištních provedení v Královské opeře ve Stockholmu roku 2002 a záznam fixoval mimo jiné dva vynikající výkony – Carla Johana Falkmana jako těžce manický charakter v titulní roli Vojcka a vášnivě znějící Katarinu Dalayman v partu Marie. Navíc Leif Segerstam řídil znamenitě orchestr stockholmské opery.
Rakouský dirigent Hans Graf vystupuje od devadesátých let dvacátého století často s americkými orchestry a také často koncertuje v salcburském regionu, včetně opakovaných vystoupení na salcburském letním festivalu. Od roku 2001 působí jako hudební ředitel právě u Houston Symphony. Jeho repertoár je rozsáhlý, řadu nahrávek Mozartových děl provází i jeho interpretace německé romantické hudby i hudebních opusů první třetiny dvacátého století. Orchestr podává velmi dobrý výkon, problémem nahrávky je ale určitá nerovnováha mezi hlasy sólistů (umístěných u mikrofonů během koncertu) a orchestrem.
Basista Roman Trekel má roli zažitou ze svého trvalého působiště z berlínské Staatsoper Unter den Linden (inscenace z roku 2013), stejně jako z inscenace z Teatro alla Scala 2015. Trekelova interpretace je skvělý kompromis mezi intelektuálním výkladem a posedlostí, jež vyústí ve vražednou mánii. Vokálně je zpěvák zcela spolehlivý, bez zakolísání. To se bohužel nedá napsat o interpretce Marie, německé sopranistce Anne Schwanewilms. Pozoruhodná lyrická sopranistka, jedna z nejváženějších a nejstylovějších interpretek díla Richarda Strausse, vykazuje v poslední dekádě značné výkyvy ve výkonech. V některých vystoupeních (dnes také ve Wagnerových operách) chybí vokální výdrž, hlasová únava se projevuje v nepřesné intonaci a hlasové tenzi. Právě ve vystoupení, byť koncertním, v partu, jako je dramatická Marie, jsou znát její hlasové limity. Tuto roli zpívala s velkým úspěchem v roce 2013 ve Wiener Staatsoper se Simonem Keenlysidem jako partnerem.
Přes určité výhrady představuje houstonský záznam plnohodnotný výkon, kterému ale ve srovnání právě třeba s Katarinou Dalayman v roli Marie, chybí v závěru úplná hlasová plnost a intenzita. Velmi dobře jsou obsazeny další role, skvěle zní především Marc Molomot v partu Hejtmana. Za povšimnutí stojí i vystoupení známé americké mezzosopranistky Katheriny Ciesinski jako Margret. Kvalitní nahrávka, která ale nepředstavuje absolutní špičku mezi studiovými nahrávkami a záznamy živých představení Bergovy zcela výjimečné opery.
Operní úsměv
Baví se manželé v opeře těsně po skončení prvního dějství. Manželka vyzývá manžela: „Tak jdeme domů!“ Manžel se diví: „Proč, miláčku?“ Drahá polovička mu odpoví: „Tady v programu píší, že druhé dějství se odehrává za tři měsíce…“ Manžel se ještě stačí zeptat: „A budou nám ještě platit lístky?“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
