Jonathan Friend a Peter Katona: „Nechcete, aby Carmen vypadala jako stará ježibaba“

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Bodový systém je od jedné do deseti?
Ne, je to menší škála a také proto je potřeba velmi dobře to promyslet a vždy to nějakou dobu trvá. A není to jednoduché, protože představte si, že máte před sebou čtyřiadvacetiletého zpěváka a dvaatřicetiletého. Pokud ten čtyřiadvacetiletý zpívá o něco hůř než ten dvaatřicetiletý, dáte mu míň bodů? Já určitě ne. Řeknu si, OK, u někoho, komu je už 32 let, se dá očekávat, že by měl být takzvaně zaběhnutý a měl by tedy zpívat dobře. A pokud v tomto věku nezpívá perfektně, tak ho odepíšu velmi rychle. V případě čtyřiadvacetiletého to neudělám, ten se ještě může vyvíjet, stále spíš hledám, jaký je tam potenciál do budoucnosti. Jak a jestli může vyrůst za několik let.

Hledáme vždy někoho, s kým se dá komunikovat, kdo nám má co říci a má také intelektuální schopnost zvolit způsob, jak nám to povědět. A v té chvíli ani nemusí být perfektní, stačí, že je vzhledem ke svému věku na správné cestě.

Diskutujete mezi sebou v porotě? Míváte podobné názory?
Ne, vůbec nediskutujeme. Jen napíšeme body. S některými členy poroty mám podobné názory, s některými ne. A to proto, že i porotci jsou obyčejné lidské bytosti z masa a kostí, tak jako každý jiný.

Jak se změnila kritéria castingu za posledních dvacet let? Dnes se zdá, že pěvci dbají na svůj vzhled, kondici, na svoji prezentaci v médiích a dokonalou image. Některé pěvkyně je někdy těžké rozeznat od modelek. Hraje dnes vzhled opravdu až takovou roli?
Já bych s tím nesouhlasil. Podle mne jsou kritéria castingu víceméně podobná jako kdysi. Hlavně pokud se bavíme o výběr pěvců v soutěžích. Pokud se bavíme o operních představeních, tam se možná požadavky v tomto směru opravdu změnily, ale zdaleka ne až tak silně, jak naznačujete. Například zpěváci, kteří mají korpulentní, nebo řekněme obézní postavu, mohou i nadále dostávat stejně tolik nabídek jako v minulosti, pokud zpívají skutečně dobře. Pokud však nejsou špičkoví, tak jim samozřejmě bude takový vzhled přítěží. Také to závisí na tom, jaký zpívají repertoár. Například když máte korpulentní pěvkyni v roli Mimi a zpívá naprosto, ale naprosto úžasně, tak je to zcela jiná situace, než když zpívá jen výborně. Protože těm, co zpívají jen výborně, řeknu, že mám na tuto roli dvacet jiných, kteří také zpívají výborně, ale mají poloviční fyzickou velikost. V jiném typu repertoáru to však už platit nemusí. Mimi je totiž poměrně lehké obsadit.

Je pravda, že momentálně je na trhu víc talentů než je schopnost operních domů je absorbovat?
Samozřejmě, že je víc talentů, ale zase není mnoho špičkových talentů. Přesněji řečeno, množství zpěváků, kteří se dají označit za skutečně špičkové, je doopravdy poměrně malé. Těch, co zpívají vynikajícím způsobem, je pak ohromné množství, ale vybrat si mezi nimi je už věcí vkusu.

My v Evropě vnímáme operní dění v USA zejména prostřednictvím Metropolitní opery. Díky programu Live in HD máme poměrně jasnou představu, jaká je tam úroveň představení. Jak v USA vnímají operní dění v Evropě? Mají o nás stejné povědomí, vnímají dění v evropských operních domech spíš jako inspiraci, nebo jako konkurenci?
Pokud se zeptáte dvaceti lidí, budete mít na tuto otázku dvacet rozdílných názorů…

Ptám se vás, řekněte mi svůj názor…
Ale já nejsem typický Američan, přijíždím do Evropy několikrát ročně, abych viděl představení v Paříži, Bruselu, Londýně a navíc je ještě i rozebírám s kolegy profesionály, takže mám o dění v evropských operních domech, dokonce i o zákulisí, mnohem podrobnější informace než běžný milovník opery v USA. Co si o tom všem myslí, v podstatě vůbec netuším.

Navštěvuji všechny hlavní operní domy, abych si poslechl zpěváky, kteří zajímají mne jako manažera Met. Jsou to samozřejmě ty největší domy, jako Covent Garden, Opéra Bastille, Bayerische Staatsoper nebo La Scala, ale chodívám i do některých jiných velmi zajímavých divadel, která dělají excelentní práci a objevily pěvce zajímavé do budoucna. Jako například Welsh National Opera v Cardiffu, anebo opera ve Frankfurtu či v Bruselu. S úžasem pozoruji, koho všeho našli a často si říkám, ano, tenhle možná bude za pět let skutečnou hvězdou.

Objevovat nové pěvce je jistě velmi zajímavé, ale i mnozí výborní hudební skladatelé jsou známí jen v lokálním měřítku a pro svět je bude ještě potřeba „objevit“. Říkal jste, že nejste jen casting director, ale i spoluautor programu Met. Kde je podle vás správná rovnováha mezi hraním známých a úspěšných operních děl a přinášením oper od méně známých, ale o nic horších autorů?
Ptáte se mě jako profesionála, nebo se ptáte na moje osobní preference? Protože to jsou dvě rozdílné věci. Jako profesionál jsem zodpovědný za to, aby se hrála především představení, na něž si lidi koupí vstupenky. Jelikož v Met nemáme žádné vládní subvence. Takže to, co hrajeme, nemusí nevyhnutelně reprezentovat můj osobní vkus. Pro mne osobně by ta rovnováha byla samozřejmě úplně jiná, ale jako manažer operního domu nemohu vycházet ze svých soukromých preferencí.

Dnes je však publikum mnohem přístupnější k objevování a poznávání nových věcí, je zvědavější. Existuje určitě i početná skupina lidí, kteří nechtějí, abyste hráli stále dokola ty samé opery, ale rádi se přijdou podívat na něco nového. Například Eugena Suchoně jste v Metropolitní opeře neuvedli ještě nikdy…
Před osmdesáti lety všichni hráli opery, které napsal Meyerbeer. A dnes o ně nikdo nemá zájem, nikde je nehrají. Před pětasedmdesáti lety nikdo nehrál opery Janáčkovy. A dnes je hrají. Není sice vyprodáno, ale hrají je. Jednoduše – jednotlivá díla vycházejí z módy a jiná přicházejí do módy místo nich, a s tím nic neuděláte. A některá z těch, která se mi mohou líbit, například dnes nejsou v módě. Anebo jsou to možná úžasné věci, ale nejsou vhodné pro Met, protože naše auditorium je pro ně příliš veliké. Já bych chtěl, abychom hráli raného Rossiniho a některá menší díla Donizettiho. Ale pro čtyřtisícové divadlo to není praktické. Před několika lety jsem navrhl, abychom hráli Rossiniho operu Le comte Ory. Je to úžasné dílo, i když není příliš známé. Přesto jsem řekl, že ho můžeme udělat, ale pouze pokud budeme mít Juana Diega Flóreze, Dianu Damrau a Joyce DiDonato současně. Měli jsme je všechny tři, uvedli jsme novou produkci a vyprodali osm představení. Ale kdybychom dál pokračovali bez nich, nikdo už by nepřišel. Ne že bych to nechtěl zkusit, ale jedna věc je moje osobní preference a druhá věc je profesionální rozhodnutí. Takže i pokud jde o Eugena Suchoně, v tuto chvíli bych vám řekl „I am sorry“. Není to pravděpodobné.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na