Jonathan Friend a Peter Katona: „Nechcete, aby Carmen vypadala jako stará ježibaba“

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Met byla vždy v čele technologického pokroku. Nápad přinést operu do kin prostřednictvím programu Live in HD byl změnou s relativně zásadním dopadem na diváky. Co nového na poli technologií můžeme v tomto směru očekávat v budoucnosti?
Nemyslím si, že něco bude jinak než doposud. Pokud uvádíme operu v kinech, lidi přijdou na operu do kina a nepřijdou do Met, protože vstupenku si koupí za desetinu ceny. My jim ale v podstatě ani nedáváme stejný zážitek, který by dostali v opeře. Musíme si uvědomit, že sledovat představení v opeře a v kině jsou dvě odlišné věci. V kině nemůžete zachytit a cítit energii vycházející z orchestřiště, kterou podprahově vnímáte, když sedíte v sále a posloucháte živou hudbu. Takže to, čeho bychom chtěli z technologického hlediska dosáhnout namísto toho, abychom zase vymýšleli něco úplně nového, je zkusit najít způsob, jak dát divákům v kinech pocítit energii sálající z představení o něco blíže, věrohodněji a podobněji tomu zážitku, který dostává publikum přímo v divadle. Možná to nepůjde udělat, to nevím, ale budeme se snažit tyto dva různé zážitky udělat o něco vzájemně bližšími. Na tom teď pracujeme.

Peter Katona (zdroj Peter Bleha)

Rozhovor s Peterem Katonou
Pane Katono, jste ředitelem castingu v londýnském Royal Opera House. Co všechno patří do vašich kompetencí?
Spolu s hudebním ředitelem Antoniem Pappanem jsem součástí týmu, který určuje umělecké záměry Covent Garden. Prvním krokem v mé práci je spolu s kolegy postavit program sezony, vytvořit plán představení na tři, čtyři, pět roků dopředu, jenž bude z naší strany finančně udržitelný a bude umělecky atraktivní. Přitom musí být mixem rozdílných typů produkcí a hudby tak, abychom uspokojili více než jeden vkus a abychom měli program dobře vybalancovaný.

A ve chvíli, kdy máme hotovou hrubou sktrukturu sezony, mým úkolem je vybrat dirigenty a zpěváky do jednotlivých produkcí a samozřejmě potom konzultovat tento výběr – někdy s režisérem, jindy s dirigentem. Následně vyjednávám s umělci o konkrétních smlouvách.

To je mnohem širší činnost než jen zodpovídat za casting. Jak dlouho to už děláte?
Déle než bych si byl kdykoliv předtím připustil. V Covent Garden jsem třicet šest let, to je dost dlouho na jeden džob. Takže jsem v našem operním domě zažil mnoho změn a reforem a viděl jsem přicházet a odcházet mnoho talentů. Předtím jsem několik let působil v Německu, v Hamburku a ve Frankfurtu, čili schopnost vydržet v podstatě stejnou činnost mám celkem dobrou…

Změnila se za ta léta kritéria výběru pěvců?
Částečně určitě ano. Pěvci to dnes mají mnohem těžší, protože vlivem globalizace se zvýšila i nabídka. Největší frustrace pro mě vyplývá z toho, že trh je přeplněný. Mnohokrát slyšíte velmi dobré zpěváky, u nichž cítíte, že si zaslouží šanci, že si zaslouží být otestováni a že jsou na úrovni, kdy by měli šanci uspět i v těch nejlepších operních domech – a to navzdory tomu, že jsou velmi mladí. A tyto možnosti jim neumím dát, protože není dost šancí.

Možnost vybrat si mezi umělci je v těchto dnech enormní a od domu, jako je Covent Garden, se očekává, že přivede ty nejlepší, co jsou momentálně k dispozici. A také, že dá prostor novým talentům z naší země – tedy z Velké Británie. Avšak dnes máte zpěváky z Asie, jižní Ameriky, Jižní Afriky, a všichni doufají, že dostanou příležitost. Je nesmírně těžké, dokonce i pro ty nejlepší z nejlepších, dostat příležitost, kterou by si zasloužili.

V Royal Opera House ani nemáme velký koláč na rozdávání, hrajeme osmnáct, maximálně dvacet produkcí za sezonu, obyčejně v jednom obsazení, takže nemůžete tu samou roli nabídnout dvěma nebo třem účinkujícím. A pokud musíte udělat toto rozhodnutí několik let dopředu, tak se samozřejmě snažíte nejen mít celkem dobré obsazení, ale s jistým získaným instinktem cílíte na to nejlepší možné obsazení, které můžete za daných okolností mít. A ostatní zpěváci jednoduše přijdou zkrátka. Samozřejmě žádnému casting manažerovi se to nepodaří vždy trefit úplně správně, ale většinou ano. Pokud by se mu to podařilo vždy zcela nesprávně, tak by to byl pochopitelně problém.

Plácido Domingo – Operalia 2019 (foto Radovan Šubín)

Měl jsem spíš na mysli, že dnes nestačí, aby zpěváci uměli dobře zpívat, ale že musí i dobře hrát a snaží se dobře vypadat, nemohou jen tak nehybně stát na scéně jako za časů Pavarottiho…
Částečně ano a částečně ne. Dobrý vzhled zpěváka nebo zpěvačky je většinou výhodou, ale ne vždy. Nechcete přece, aby vaše Azucena (z Trubadúra) vypadala jako modelka. Na druhé straně ale nechcete ani, aby Carmen vypadala jako stará ježibaba. Je to spíš o divadelní vhodnosti pro ztvárnění konkrétních rolí. Nejšťastnější zpěváci jsou takoví, u nichž vokální vhodnost pro nějakou postavu jde ruku v ruce s fyzickým vzhledem potřebným pro tuto postavu. Samozřejmě nejsme ve filmovém průmyslu, ale určitě potřebujeme na jevišti divadelní důvěryhodnost, uvěřitelnost. Takže musí být ve shodě vícero kritérií jako věk, typ postavy, rysy a především schopnost, co umí pěvec udělat na jevišti, jaký charakter umí rozvést. Jsou pěvci, kteří nejsou příliš pěkní, ale umí vytvořit jisté charaktery postav, které jsou na scéně důvěryhodné.

Divadelní nároky se samozřejmě za posledních dvacet let staly mnohem důležitější. A též se výrazně změnil styl produkcí a typy postav. Když jsme o jednu generaci dříve dělali v ROH Dceru pluku, tak v ní účinkovali Joan Sutherland a Luciano Pavarotti. O generaci později, v roce 2008, to už byli Natalie Dessay a Juan Diego Flórez, nebo teď nedávno Sabine Devieilhe a Javier Camarena – tedy úplně jiné typy. Je to svižnější, pohyblivější a fyzicky velmi odlišný typ zpěváků než ti, kteří byli obsazováni o generaci dříve.

Jak dlouho jste porotcem Operalie?
Dvacet let, od roku 1999.

Co všechno hodnotíte? Jak vypadají vaše poznámky, které si zapisujete?
Posuzování zpěvu není žádná exaktní věda, která by měla jasná kritéria. Je to otázka instinktu a schopnosti zhodnotit různé aspekty. Jestli je to dobré zhodnocení nebo ne, to už bych nechal na publiku, které bude výběr castingových ředitelů posuzovat při návštěvě představení.

Při soutěžích jako Operalia jsou krása a barva hlasu a schopnost zacházet s ním samozřejmě důležitým prvkem, ale hlas je podle mě jen padesát procent úspěchu. To, co hledáme, je osobnost, která umí komunikovat a věrohodně ztvárnit roli na jevišti.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na