Jonathan Friend a Peter Katona: „Nechcete, aby Carmen vypadala jako stará ježibaba“

Nejznámější mezinárodní pěvecká soutěž Plácida Dominga Operalia přivedla v uplynulých dnech do Prahy špičkové manažery řady předních operních domů, kteří ji sledovali jako porotci. Se zástupci dvou nejvýznamnějších – s uměleckým správcem Metropolitní opery v New Yorku Jonathanem Friendem a castingovým ředitelem Royal Opera House v Londýně Peterem Katonou – jsme hovořili o tom, jaká jsou kritéria při obsazování mladých začínajících zpěváků v jejich operních divadlech, kdo má dnes šanci uspět a proč je pěkný hlas jen padesát procent úspěchu. O Operalii prozradili, proč a v čem má porotu odlišnou od jiných soutěží, čím zpěváci porotce obvykle iritují, jestli dnes záleží na tom, jak zpěvák vypadá a zda ten, kdo vyhraje Operalii, je vlastně opravdu vítězem, nebo si kontrakt odnese někdo jiný. I když oba pánové odpovídali na stejné nebo podobné otázky, častokrát na ně nacházeli rozdílné odpovědi.

Rozhovor s Jonathanem Friendem
Pane Friende, jste asistentem generálního ředitele Metropolitní opery Petera Gelba a uměleckým správcem tohoto operního domu. Co je hlavní náplní vaší práce?
Jsem zodpovědný za celé plánování, obsazení jednotlivých produkcí zpěváky, dohodnutí konkrétních smluv s umělci a za najímání sólistů. Zjednodušeně řečeno tedy rozhoduji o tom, jaká představení budeme dělat a kdo v nich bude zpívat.

To je ale v podstatě náplň činnosti ředitele castingu. Proč se tedy vaše funkce nazývá umělecký správce Metropolitní opery?
Já v podstatě jsem casting director Metropolitní opery, avšak rozsah mých pravomocí je ještě širší. Hudební ředitel Met Yannick Nézet-Séguin přináší ideje a koncepci, jimiž se řídíme a na základě nichž je potom zřejmé, zda máme hrát víc té a té hudby, anebo nějaké úplně jiné. On tedy přichází s hudebními idejemi a já jsem zase ta osoba, která řekne ano, to můžeme udělat hned, nebo řeknu, že pokud chce takové představení ještě v této sezoně, musíme to udělat na začátku, nebo naopak řeknu, musíme to udělat mnohem později – z mnoha praktických důvodů, které nebudu rozvádět.

Jak dlouho už jste členem poroty Operalie?
Určitě víc než deset let, možná dvanáct, nevím přesně.

Jste porotcem také v jiných soutěžích?
Pokud vezmeme například posledního čtvrt roku, tak před třemi týdny jsem byl v Petrohradě porotcem v Čajkovského soutěži a měsíc předtím na Stanisław Moniuszko Vocal Competition ve Varšavě. Za měsíc budu na soutěži ve městě Cha-er-pin (Charbin) v Číně.

Takže můžete porovnávat různé pěvecké soutěže. V čem je Operalia jiná?
Operalii dělají nejznámější a nejlepší pěveckou soutěží především tři věci. Zaprvé: porota je složená exkluzivně z lidí, kteří mohou pěvcům opravdu pomoct. Mohou je najmout, podepsat s nimi smlouvy, doporučit je, zařadit je do programu pro mladé pěvce (young artist program), jednoduše – mohou jim prospět zcela konkrétními kroky. V jiných soutěžích v porotě často zasedají pěvci, nebo bývalí sólisté na odpočinku, případně hudební kritici, a ti soutěžícím nepomůžou žádnými přímými kroky. Zadruhé: Plácido Domingo osobně pomáhá každému vítězi v jeho další kariéře. A zatřetí: protože Operalia je spojená právě se jménem Plácida Dominga, nemá takový problém přivést sponzory a točí se kolem ní slušné peníze. A také proto je nejznámější soutěží tohoto druhu na světě a je velmi sledovaná mezi castingovými manažery, kteří rozhodují o obsazeních ve svých operních domech. Sledují soutěž na Medici TV a zbystří pozornost, když se někdo ze soutěžících dostane až do finále. Sbírají si k tomu své vlastní informace a na základě toho se rozhodují.

Co všechno je v takové soutěži předmětem vašeho hodnocení?
Nikdy nemůžete nějak objektivně hodnotit, můžete si pouze vytvořit nějaký dojem. Ale v porotě, jako je tato, si dojem vytvářejí lidé s enormním množstvím zkušeností. Já si do svých poznámek zapisuji vždy nejdříve fakta: tento zpěvák je muzikální, tento ne, tenhle zpívá pod tónem, tenhle čistě, tento zpívá repertoár, který mu sedí, tento ne, tenhle má i herecký projev, tenhle je nudný. A až potom, tedy vysloveně až na druhém místě, se na řadu dostává otázka, jak se jim árii podařilo předvést. Mají nějakou hudební představivost? Hráli si při interpretaci i se slovy, s jejich významem? Zazpívali to přesně tak, jak je to zapsané v notách, bez nějakého vlastního vkladu nebo osobního cítění? Zahráli to způsobem, který je herecky přesvědčivý? Mučili nás stále stejnými gesty? Všechny tyto věci si poznamenávám.

Taktéž hledám výjimečnou kvalitu hlasu. Je tento hlas něčím, co bych chtěl poslouchat celý večer? Zpívá pěvec repertoár vhodný pro jeho typ hlasu, pro jeho věk a postavu? Nějaký styl mu sedí a v jiném stylu není dobrý? Proč si tedy zvolil pro prezentaci i tento druhý styl? Když tohle všechno dáte dohromady, tak uvidíte, zda má zpěvák takzvanou hudební inteligenci a cit. A to je velmi důležité, nestačí jenom krása hlasu…

V takovém množství poznámek potom může být ale i dost složité se zorientovat…
Ale ty poznámky jsou jistým způsobem hierarchizované, tedy ne všechny jsou úplně stejně důležité. Myslím si, že pro mě je i tak nejdůležitější následující věc: samozřejmě že od všech pěvců očekávám, že budou kvalitně a dobře zpívat, tím mě nemohou překvapit. Ale pro mne osobně to nejhorší, co může nastat, je, když zazpívají velmi dobře, nebo dokonce výborně, a přesto jsou nudní. To pro mě znamená, že se sice naučili řemeslo, ale já přesto nemám ani nejmenší chuť najmout je pro Metropolitní operu. A dokonce ani nemám chuť je dál poslouchat…

Kromě toho, že si píšete poznámky, musíte soutěžícím přidělovat také body…
Ano, to děláme v místnosti pro porotce později. Nikdo nezačíná dávat body hned, potřebujete si poslechnout aspoň dvanáct účastníků, abyste věděli, jaká je celková úroveň účinkujících a tedy jak nastavit bodovou škálu. Až potom můžeme říci, že tento zpěvák je nad průměrem kvalitou svého hlasu, tento je zase nad průměrem výslovností, anebo že jeho repertoár není správný.

Bodový systém je od jedné do deseti?
Ne, je to menší škála a také proto je potřeba velmi dobře to promyslet a vždy to nějakou dobu trvá. A není to jednoduché, protože představte si, že máte před sebou čtyřiadvacetiletého zpěváka a dvaatřicetiletého. Pokud ten čtyřiadvacetiletý zpívá o něco hůř než ten dvaatřicetiletý, dáte mu míň bodů? Já určitě ne. Řeknu si, OK, u někoho, komu je už 32 let, se dá očekávat, že by měl být takzvaně zaběhnutý a měl by tedy zpívat dobře. A pokud v tomto věku nezpívá perfektně, tak ho odepíšu velmi rychle. V případě čtyřiadvacetiletého to neudělám, ten se ještě může vyvíjet, stále spíš hledám, jaký je tam potenciál do budoucnosti. Jak a jestli může vyrůst za několik let.

Hledáme vždy někoho, s kým se dá komunikovat, kdo nám má co říci a má také intelektuální schopnost zvolit způsob, jak nám to povědět. A v té chvíli ani nemusí být perfektní, stačí, že je vzhledem ke svému věku na správné cestě.

Diskutujete mezi sebou v porotě? Míváte podobné názory?
Ne, vůbec nediskutujeme. Jen napíšeme body. S některými členy poroty mám podobné názory, s některými ne. A to proto, že i porotci jsou obyčejné lidské bytosti z masa a kostí, tak jako každý jiný.

Jak se změnila kritéria castingu za posledních dvacet let? Dnes se zdá, že pěvci dbají na svůj vzhled, kondici, na svoji prezentaci v médiích a dokonalou image. Některé pěvkyně je někdy těžké rozeznat od modelek. Hraje dnes vzhled opravdu až takovou roli?
Já bych s tím nesouhlasil. Podle mne jsou kritéria castingu víceméně podobná jako kdysi. Hlavně pokud se bavíme o výběr pěvců v soutěžích. Pokud se bavíme o operních představeních, tam se možná požadavky v tomto směru opravdu změnily, ale zdaleka ne až tak silně, jak naznačujete. Například zpěváci, kteří mají korpulentní, nebo řekněme obézní postavu, mohou i nadále dostávat stejně tolik nabídek jako v minulosti, pokud zpívají skutečně dobře. Pokud však nejsou špičkoví, tak jim samozřejmě bude takový vzhled přítěží. Také to závisí na tom, jaký zpívají repertoár. Například když máte korpulentní pěvkyni v roli Mimi a zpívá naprosto, ale naprosto úžasně, tak je to zcela jiná situace, než když zpívá jen výborně. Protože těm, co zpívají jen výborně, řeknu, že mám na tuto roli dvacet jiných, kteří také zpívají výborně, ale mají poloviční fyzickou velikost. V jiném typu repertoáru to však už platit nemusí. Mimi je totiž poměrně lehké obsadit.

Je pravda, že momentálně je na trhu víc talentů než je schopnost operních domů je absorbovat?
Samozřejmě, že je víc talentů, ale zase není mnoho špičkových talentů. Přesněji řečeno, množství zpěváků, kteří se dají označit za skutečně špičkové, je doopravdy poměrně malé. Těch, co zpívají vynikajícím způsobem, je pak ohromné množství, ale vybrat si mezi nimi je už věcí vkusu.

My v Evropě vnímáme operní dění v USA zejména prostřednictvím Metropolitní opery. Díky programu Live in HD máme poměrně jasnou představu, jaká je tam úroveň představení. Jak v USA vnímají operní dění v Evropě? Mají o nás stejné povědomí, vnímají dění v evropských operních domech spíš jako inspiraci, nebo jako konkurenci?
Pokud se zeptáte dvaceti lidí, budete mít na tuto otázku dvacet rozdílných názorů…

Ptám se vás, řekněte mi svůj názor…
Ale já nejsem typický Američan, přijíždím do Evropy několikrát ročně, abych viděl představení v Paříži, Bruselu, Londýně a navíc je ještě i rozebírám s kolegy profesionály, takže mám o dění v evropských operních domech, dokonce i o zákulisí, mnohem podrobnější informace než běžný milovník opery v USA. Co si o tom všem myslí, v podstatě vůbec netuším.

Navštěvuji všechny hlavní operní domy, abych si poslechl zpěváky, kteří zajímají mne jako manažera Met. Jsou to samozřejmě ty největší domy, jako Covent Garden, Opéra Bastille, Bayerische Staatsoper nebo La Scala, ale chodívám i do některých jiných velmi zajímavých divadel, která dělají excelentní práci a objevily pěvce zajímavé do budoucna. Jako například Welsh National Opera v Cardiffu, anebo opera ve Frankfurtu či v Bruselu. S úžasem pozoruji, koho všeho našli a často si říkám, ano, tenhle možná bude za pět let skutečnou hvězdou.

Objevovat nové pěvce je jistě velmi zajímavé, ale i mnozí výborní hudební skladatelé jsou známí jen v lokálním měřítku a pro svět je bude ještě potřeba „objevit“. Říkal jste, že nejste jen casting director, ale i spoluautor programu Met. Kde je podle vás správná rovnováha mezi hraním známých a úspěšných operních děl a přinášením oper od méně známých, ale o nic horších autorů?
Ptáte se mě jako profesionála, nebo se ptáte na moje osobní preference? Protože to jsou dvě rozdílné věci. Jako profesionál jsem zodpovědný za to, aby se hrála především představení, na něž si lidi koupí vstupenky. Jelikož v Met nemáme žádné vládní subvence. Takže to, co hrajeme, nemusí nevyhnutelně reprezentovat můj osobní vkus. Pro mne osobně by ta rovnováha byla samozřejmě úplně jiná, ale jako manažer operního domu nemohu vycházet ze svých soukromých preferencí.

Dnes je však publikum mnohem přístupnější k objevování a poznávání nových věcí, je zvědavější. Existuje určitě i početná skupina lidí, kteří nechtějí, abyste hráli stále dokola ty samé opery, ale rádi se přijdou podívat na něco nového. Například Eugena Suchoně jste v Metropolitní opeře neuvedli ještě nikdy…
Před osmdesáti lety všichni hráli opery, které napsal Meyerbeer. A dnes o ně nikdo nemá zájem, nikde je nehrají. Před pětasedmdesáti lety nikdo nehrál opery Janáčkovy. A dnes je hrají. Není sice vyprodáno, ale hrají je. Jednoduše – jednotlivá díla vycházejí z módy a jiná přicházejí do módy místo nich, a s tím nic neuděláte. A některá z těch, která se mi mohou líbit, například dnes nejsou v módě. Anebo jsou to možná úžasné věci, ale nejsou vhodné pro Met, protože naše auditorium je pro ně příliš veliké. Já bych chtěl, abychom hráli raného Rossiniho a některá menší díla Donizettiho. Ale pro čtyřtisícové divadlo to není praktické. Před několika lety jsem navrhl, abychom hráli Rossiniho operu Le comte Ory. Je to úžasné dílo, i když není příliš známé. Přesto jsem řekl, že ho můžeme udělat, ale pouze pokud budeme mít Juana Diega Flóreze, Dianu Damrau a Joyce DiDonato současně. Měli jsme je všechny tři, uvedli jsme novou produkci a vyprodali osm představení. Ale kdybychom dál pokračovali bez nich, nikdo už by nepřišel. Ne že bych to nechtěl zkusit, ale jedna věc je moje osobní preference a druhá věc je profesionální rozhodnutí. Takže i pokud jde o Eugena Suchoně, v tuto chvíli bych vám řekl „I am sorry“. Není to pravděpodobné.

Met byla vždy v čele technologického pokroku. Nápad přinést operu do kin prostřednictvím programu Live in HD byl změnou s relativně zásadním dopadem na diváky. Co nového na poli technologií můžeme v tomto směru očekávat v budoucnosti?
Nemyslím si, že něco bude jinak než doposud. Pokud uvádíme operu v kinech, lidi přijdou na operu do kina a nepřijdou do Met, protože vstupenku si koupí za desetinu ceny. My jim ale v podstatě ani nedáváme stejný zážitek, který by dostali v opeře. Musíme si uvědomit, že sledovat představení v opeře a v kině jsou dvě odlišné věci. V kině nemůžete zachytit a cítit energii vycházející z orchestřiště, kterou podprahově vnímáte, když sedíte v sále a posloucháte živou hudbu. Takže to, čeho bychom chtěli z technologického hlediska dosáhnout namísto toho, abychom zase vymýšleli něco úplně nového, je zkusit najít způsob, jak dát divákům v kinech pocítit energii sálající z představení o něco blíže, věrohodněji a podobněji tomu zážitku, který dostává publikum přímo v divadle. Možná to nepůjde udělat, to nevím, ale budeme se snažit tyto dva různé zážitky udělat o něco vzájemně bližšími. Na tom teď pracujeme.

Rozhovor s Peterem Katonou
Pane Katono, jste ředitelem castingu v londýnském Royal Opera House. Co všechno patří do vašich kompetencí?
Spolu s hudebním ředitelem Antoniem Pappanem jsem součástí týmu, který určuje umělecké záměry Covent Garden. Prvním krokem v mé práci je spolu s kolegy postavit program sezony, vytvořit plán představení na tři, čtyři, pět roků dopředu, jenž bude z naší strany finančně udržitelný a bude umělecky atraktivní. Přitom musí být mixem rozdílných typů produkcí a hudby tak, abychom uspokojili více než jeden vkus a abychom měli program dobře vybalancovaný.

A ve chvíli, kdy máme hotovou hrubou sktrukturu sezony, mým úkolem je vybrat dirigenty a zpěváky do jednotlivých produkcí a samozřejmě potom konzultovat tento výběr – někdy s režisérem, jindy s dirigentem. Následně vyjednávám s umělci o konkrétních smlouvách.

To je mnohem širší činnost než jen zodpovídat za casting. Jak dlouho to už děláte?
Déle než bych si byl kdykoliv předtím připustil. V Covent Garden jsem třicet šest let, to je dost dlouho na jeden džob. Takže jsem v našem operním domě zažil mnoho změn a reforem a viděl jsem přicházet a odcházet mnoho talentů. Předtím jsem několik let působil v Německu, v Hamburku a ve Frankfurtu, čili schopnost vydržet v podstatě stejnou činnost mám celkem dobrou…

Změnila se za ta léta kritéria výběru pěvců?
Částečně určitě ano. Pěvci to dnes mají mnohem těžší, protože vlivem globalizace se zvýšila i nabídka. Největší frustrace pro mě vyplývá z toho, že trh je přeplněný. Mnohokrát slyšíte velmi dobré zpěváky, u nichž cítíte, že si zaslouží šanci, že si zaslouží být otestováni a že jsou na úrovni, kdy by měli šanci uspět i v těch nejlepších operních domech – a to navzdory tomu, že jsou velmi mladí. A tyto možnosti jim neumím dát, protože není dost šancí.

Možnost vybrat si mezi umělci je v těchto dnech enormní a od domu, jako je Covent Garden, se očekává, že přivede ty nejlepší, co jsou momentálně k dispozici. A také, že dá prostor novým talentům z naší země – tedy z Velké Británie. Avšak dnes máte zpěváky z Asie, jižní Ameriky, Jižní Afriky, a všichni doufají, že dostanou příležitost. Je nesmírně těžké, dokonce i pro ty nejlepší z nejlepších, dostat příležitost, kterou by si zasloužili.

V Royal Opera House ani nemáme velký koláč na rozdávání, hrajeme osmnáct, maximálně dvacet produkcí za sezonu, obyčejně v jednom obsazení, takže nemůžete tu samou roli nabídnout dvěma nebo třem účinkujícím. A pokud musíte udělat toto rozhodnutí několik let dopředu, tak se samozřejmě snažíte nejen mít celkem dobré obsazení, ale s jistým získaným instinktem cílíte na to nejlepší možné obsazení, které můžete za daných okolností mít. A ostatní zpěváci jednoduše přijdou zkrátka. Samozřejmě žádnému casting manažerovi se to nepodaří vždy trefit úplně správně, ale většinou ano. Pokud by se mu to podařilo vždy zcela nesprávně, tak by to byl pochopitelně problém.

Měl jsem spíš na mysli, že dnes nestačí, aby zpěváci uměli dobře zpívat, ale že musí i dobře hrát a snaží se dobře vypadat, nemohou jen tak nehybně stát na scéně jako za časů Pavarottiho…
Částečně ano a částečně ne. Dobrý vzhled zpěváka nebo zpěvačky je většinou výhodou, ale ne vždy. Nechcete přece, aby vaše Azucena (z Trubadúra) vypadala jako modelka. Na druhé straně ale nechcete ani, aby Carmen vypadala jako stará ježibaba. Je to spíš o divadelní vhodnosti pro ztvárnění konkrétních rolí. Nejšťastnější zpěváci jsou takoví, u nichž vokální vhodnost pro nějakou postavu jde ruku v ruce s fyzickým vzhledem potřebným pro tuto postavu. Samozřejmě nejsme ve filmovém průmyslu, ale určitě potřebujeme na jevišti divadelní důvěryhodnost, uvěřitelnost. Takže musí být ve shodě vícero kritérií jako věk, typ postavy, rysy a především schopnost, co umí pěvec udělat na jevišti, jaký charakter umí rozvést. Jsou pěvci, kteří nejsou příliš pěkní, ale umí vytvořit jisté charaktery postav, které jsou na scéně důvěryhodné.

Divadelní nároky se samozřejmě za posledních dvacet let staly mnohem důležitější. A též se výrazně změnil styl produkcí a typy postav. Když jsme o jednu generaci dříve dělali v ROH Dceru pluku, tak v ní účinkovali Joan Sutherland a Luciano Pavarotti. O generaci později, v roce 2008, to už byli Natalie Dessay a Juan Diego Flórez, nebo teď nedávno Sabine Devieilhe a Javier Camarena – tedy úplně jiné typy. Je to svižnější, pohyblivější a fyzicky velmi odlišný typ zpěváků než ti, kteří byli obsazováni o generaci dříve.

Jak dlouho jste porotcem Operalie?
Dvacet let, od roku 1999.

Co všechno hodnotíte? Jak vypadají vaše poznámky, které si zapisujete?
Posuzování zpěvu není žádná exaktní věda, která by měla jasná kritéria. Je to otázka instinktu a schopnosti zhodnotit různé aspekty. Jestli je to dobré zhodnocení nebo ne, to už bych nechal na publiku, které bude výběr castingových ředitelů posuzovat při návštěvě představení.

Při soutěžích jako Operalia jsou krása a barva hlasu a schopnost zacházet s ním samozřejmě důležitým prvkem, ale hlas je podle mě jen padesát procent úspěchu. To, co hledáme, je osobnost, která umí komunikovat a věrohodně ztvárnit roli na jevišti.

Lze osobnost opravdu odhalit během krátkých deseti minut, které máte na sledování vystoupení soutěžícího?
Jsme zvyklí poslouchat zpěváky i na předzpíváních v operních domech, kde se také prezentují dvěma nebo maximálně třemi áriemi. A musíme se umět rozhodnout jen na základě toho. Takže pro mne je vzhledem k mé pracovní pozici Operalia vlastně příležitostí poslechnout si čtyřicet zpěváků místo klasického konkurzu. To, že soutěží mezi sebou a že jim musíme přidělovat body a někdo nakonec vyhraje cenu, je pro mě úplně druhořadé. Samozřejmě pro zpěváky je důležité, kam až se v soutěži dostanou a zda vyhrají. Ale pro mě je to představení speciálně vybraných a vhodně zvolených talentů a častokrát si mezi nimi vyberu úplně někoho jiného než toho, kdo v soutěži získal některé z ocenění.

A znovu, je frustrující, jak jsem o tom mluvil už na začátku, že je tu víc dobrého materiálu, než jsme schopni mít na mušce. Už teď vidíme, že tu bylo víc než dvacet zpěváků, kteří si zasloužili dostat se do semifinále, a víc než deset těch, kteří si zasloužili dostat se do finále.

Ti, kteří vyhrají a získají cenu, přitáhnou pozornost médií. Není tedy jedno, zda v soutěži někdo uspěl nebo ne…
Pro mne je to, kdo vyhraje, ta úplně nejméně podstatná věc. Já a moji kolegové porotci účastí v porotě Operalie získáváme přístup k sesbírání poměrně velkého množství informací. A ty budou následně rozšířeny a posunuty k dalším lidem. Pro zpěváky je to proto reálná platforma, aby si jich všimli, aby si je poslechli a aby se dostali k příležitostem.

Klíčovou částí mojí práce je, abych byl neustále informovaný, co nejvíc, jak to jen jde, o úplném spektru operních hlasů, které jsou aktuálně k dispozici, zohledňujíc přitom celý svět. A to od úplných začátečníků až po superstar. To je samozřejmě mise, která se téměř nedá splnit. Ale snažím se k ní aspoň přiblížit i prostřednictvím mé účasti v různých porotách. A přitom si udržuji kontakt s operními agenturami a jejich partnery v různých divadlech.

Do určitého stupně se to dá zvládnout, ale pro nikoho není možné, aby věděl úplně o všem. Avšak musíte sledovat velké množství hlasů, abyste mohli činit dobře informovaná rozhodnutí. Za ty roky jsem nasbíral obrovský balík informací a zkušeností.

Nejzajímavější je zjišťovat, co všechno z toho se v mojí paměti uchová i s odstupem času. Mozek totiž automaticky selektuje, jaké dojmy z vystoupení zpěváků či různých předzpívání jsou vhodné k tomu, aby se uchovaly v hlavě a jaké tam ani nezůstanou.

Mluvil jste o velkém přetlaku talentů. Operalia je natolik prestižní soutěží, že finalisté by navzdory tomu mohli mít na trhu celkem dobrou pozici…
Měl bych naivně věřit, že nakonec se ti zpěváci dostanou tam, kam by se dostat měli, ale například v posledním ročníku Operalie jsme měli ve finále čtyři vynikající mezzosopranistky, které vyhrály cenu, a nakonec se mi podařilo angažovat jen jednu z nich. Ty ostatní tři by si také zasloužily dostat příležitost, ale v následujících několika letech tato možnost prostě není. A za rok přijde další várka vynikajících zpěváků, jak to vidíme i v tomto ročníku. Už teď je jasné, že máme v Operalii opět víc dobrých zpěváků než je míst ve finále.

Podobný přetlak talentů nastal i po pádu železné opony před třiceti lety, kdy množství mladých pěvců z východní Evropy doslova zaplavilo západní operní domy. Zlé jazyky dokonce tvrdily, že tato vlna byla tehdy tak silná, že pokazila trh a snížila ceny…
To není o penězích, aspoň ne z mojí perspektivy jako reprezentanta Covent Garden. Samozřejmě i my máme vlastní finanční tlaky, ale nenaháníme zpěváky, abychom je dostali co nejlevněji, jak je to jen možné. Je třeba být fér. Je to soutěž na umělecké úrovni, není to soutěž na úrovni finanční. Není to o tom, že ruští zpěváci, anebo jindy třeba rumunští, sem přijdou a budou se nabízet za velmi nízké honoráře. Pokud jednou dosáhnete nějaké pozice v byznysu, tak tím získáte i své místo na trhu. Je to sice strašné slovo, ale přece jen je to trh, ať chcete nebo ne. A je pak přirozeným důsledkem, že účastníci trhu se vždy snaží postupovat co nejvýš, jak to jde – jak pokud se jedná o uměleckou pozici, tak pokud se jedná o schopnost vydělávat. Umělecký život zpěváka obyčejně není dlouhý a tak sólisté musí využít svou příležitost co nejlépe, jak to jen lze, a dokud to jde. Což samozřejmě znamená také tlak na výšku honoráře. A to navzdory tomu, že operní domy jsou dnes pod větším finančním tlakem, než byly kdykoli předtím.

Jsou mezi porotci Operalie vzájemně hodně rozdílné názory? Nebo uvažují podobně?
V jiných soutěžích bývá porota mnohem více diverzifikovaná, protože je složená z různých profesí – sedí v ní pěvci, správci institucí, manažeři a tak podobně, takže máme případy, kdy účinkující byl například pěveckou částí poroty dán na první místo a jiní členové poroty ho dali až na poslední místo. Takže to je dost rozdílné. Zde je porota méně diverzifikovaná, názory tak jsou o něco méně rozdílné, ale pořád jsou velmi různorodé. Já mám svá velmi jasná kritéria na posuzování toho, proč by měl být někdo angažován a kdo u mne propadne, avšak někteří moji kolegové to vidí přesně opačně. My nemůžeme přesvědčovat jeden druhého, protože každý má své důvody, proč hodnotí tak, jak hodnotí, a také proto je mezi porotci jen velmi málo diskuzí. A také proto musíme nakonec přidělit účinkujícím body, nebudeme přece přesvědčovat jeden druhého o tom, proč nepomoct právě tomu nebo jinému zpěvákovi, to by nikam nevedlo. Takto se na konci jen spočítají body a rozhodne matematika. Nerozhodne se tedy, který zpěvák byl v soutěži takzvaně lepší, ale pouze o tom, kdo lépe zapadl do kritérií většiny porotců.

Někdy je i dobré úmyslně se vyhnout diskuzím, aby člověk nebyl ovlivněn názory druhých…
Určitě. V tom máte naprostou pravdu. A navíc ani není příliš mnoho času. Mezi jednotlivými vystoupeními je někdy jen pár vteřin. Poslechneme si dvacet zpěváků a potom máme krátkou přestávku a potom dalších dvacet, takže v podstatě není téměř žádný časový prostor. A potom si spolu sedneme a každý rovnou řekne své body, spočítají se a je hotovo. Opět žádný časový prostor.

Možná míváme diskuze o tom, zda máme do finále poslat deset, dvanáct nebo třináct lidí, to totiž umíme trochu ovlivnit a pravidla soutěže umožňují v tomto ohledu pružnost. Ale to je asi tak všechno. Jinak bychom si vlezli do vlasů. Hodnocení přece nemůže být o přesvědčování jednoho porotce druhým a ani o tom, který porotce důrazněji prosadí svůj názor a kategoricky vyhlásí, proč právě jeho kandidát je ten dobrý. To jsou všechno vždy jen subjektivní názory, takzvaná pravda v tomto ohledu vůbec neexistuje.

Diskuze by byla zbytečná i proto, že my všichni jsme profesionálové a každý si umí udělat svůj názor. A jen proto, že můj kolega řekne, že tento zpěvák je fantastický, přece nezměním svůj osobní názor na něj. Samozřejmě budu zdvořilý a budu s ním možná polemizovat, ale nebudu ho přesvědčovat. Každý máme svoje uši, dobré nebo špatné, a rozhodujeme se podle nich.

Plácido Domingo je však zvyklý ptát se na něco jednotlivých porotců téměř po každém pěveckém vystoupení…
On se jen ptá, kterou árii má soutěžící zazpívat jako další. O tom nerozhoduje Domingo, ale porota. První árii si vybírají pěvci sami a druhou vybíráme my. No a teď si představte, že bychom tam začali diskutovat, více porotců, kdo chce jakou árii, jaký by vznikl chaos. Takže Domingo si vybere vždy jednoho porotce a ten pak vybere árii. A většinou postupuje v pořadí, v jakém porotci sedí vedle sebe.

Kam podle vás směřuje opera do budoucnosti?
Nevím, kam směřuje, ale úžasná věc je, že opera nyní díky technologickému pokroku a streamovacím programům dokáže dosáhnout i na lidi, kteří by ji jinak nesledovali. Když jsem byl mladý, byl jsem zvyklý poslouchat nahrávky všech velkých operních pěvců minulosti, které jsem neměl možnost vidět a slyšet na vlastní oči a uši, když byli aktivní. To by bylo samozřejmě mnohem zajímavější, vidět je naživo, přímo před sebou, než je jen poslouchat z nahrávky. Dnes už nahrávky neposlouchám, chci mít zážitek ze živého vystoupení a věřím, že naživo je zážitek vždy i tak nejsilnější. Ale druhá nejlepší možnost je samozřejmě vidět představení v kině nebo na streamu, protože jde pořád ještě o živé představení. Osobně nerad poslouchám vystoupení zpěváků na YouTube a už vůbec odmítám dělat na základě toho jakékoli profesionální hodnocení. Protože to není kompletní reálný zážitek. Ale samozřejmě je to stále druhá nejlepší možnost, pokud nemůžete zrovna v té chvíli sedět v sále.

Děkujeme vám za rozhovor! 

(Překlad ze slovenštiny: Milan Valden)

 

Slovenskou verzi rozhovoru naleznete ZDE.