Josef Kotěšovský: Život v kotrmelcích

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Jaký byl v AUSu repertoár?
Trochu lidovky, ale dělali jsme hodně modernu, dobré i poplatné kusy. Třeba Che Guevara, téma hrozné, ale pohybově dobrá choreografie. Co se Jiřině Mlíkovské podařilo, byl Taras Bulba, snad ho potom dělala i ve Státní opeře s baletem ND, to bylo hezké číslo. Zaprvé to nebylo politické, nebo jen trošku, a mělo to kvalitu. Ale publikum… Když jsme tancovali Che Guevaru a někde jsme se vyvalili před vojáky na posádce, tak začali řvát, tleskat, ale rozhodně ne výkonům. Ostuda. A paní Mlíkovská hlídala dveře, aby neutíkali. (smích) Ale měli jsme i komické číslo, a hlavně dobrou partu, byl tam Olda Táborský, Michal Šebor, Jiří Kyselák, ti zase přišli ze stáží v Leningradu, vystudovaný klasici. Jiří Kyselák chtěl dělat klasičtější čísla, ale taky to na posádky úplně neúčinkovalo. Když měl jako Spartakus partnerku v bílém trikotu, tak to bylo pro vojáky výživné, ti tleskali vždycky, když udělala ecarté…

Jak to fungovalo u vojenského souboru v praxi? To byla i skutečná služba, výcvik?
Měli jsme základní výcvik, ale asi jen tři neděle nebo měsíc a byla to ukrutná legrace. Třeba na jednom výcviku v Uherským Hradišti jsme v poli začali řvát hodně nahlas německy, až se sjeli policajti, že nás někdo udal, že přijela německá armáda. Takových blbostí jsme se nadělali… Na výcviku jsme snad asi i třikrát vystřelili, potom už jsme dělali normálně jako v divadle – trénink, zkouška a jezdili jsme na zájezdy. Měli jsme i uniformy, na nich lyru, to zase neměla ráda lítačka, nosili jsme delší vlasy, byli jsme umělci… Já jsem bydlel na pokoji s Jirkou Lábusem, to byl zážitek zase jiného druhu.

Jak jste se rozhodoval po dvou letech v AUSu kam dál?
Trochu na mě byli naštvaní v Ostravě, že jsem se tam nevrátil, už v pátém ročníku chtěli, abych podepsal smlouvu do baletu, když jsem tam vystudoval. Ale mně se nechtělo do klasického baletu a bylo to daleko. Tak jsem si řekl, že půjdu k Jirkovi Srncovi do černého divadla, že budu jezdit po cizině, ale on byl zrovna na zájezdě. Pak jsem zkoušel, že bych šel do souboru k Ladislavu Fialkovi, ten sliboval, že se na mě přijde podívat do AUSu, ale pořád mu to nevycházelo. A potřeboval někoho okamžitě, což jsem nemohl. Sháněl náhradu za Rudu Papežíka, který odcházel s Borisem Hybnerem, že si udělají svůj projekt. Nakonec vzal Petra Zusku. A já udělal konkurz do Laterny magiky, protože tehdy posilovala, přišlo tam hodně kluků z Československého státního souboru písní a tanců, lidovkáři. Myslím, že to Jirka Kyselák mi doporučoval, abych šel do Laterny, protože s nimi pracoval na nějakém natáčení a myslel si, že by to pro mě bylo to pravé.

Jaké bylo první setkání s Laternou?
Trochu rozpačité. Viděl jsem Lásku v barvách karnevalu, ve kterém tancovala moje spolužačka z konzervatoře Dáša Burgetová. Přišlo mi, že tanečníci jsou úplně vygumovaní tím velkým filmem, zanikají. Ale nakonec jsem tam šel a nelituji. A jsem tu jak dlouho? No přes čtyřicet let.

Hned potom začal Evald Schorm zkoušet Kouzelný cirkus.
To byl veliký úspěch a všichni mě chválili. Evald se mě jednou zeptal: A ty to budeš hrát pořád? Chtěl mě trošku znejistit, protože se bál, že usnu na vavřínech. Evald byl strašně chytrý člověk a režisér. Já jsem to ze začátku opravdu bral jako vrchol a pak mi došlo, že mi chce říct, aby se tím neuspokojil, že role je to dobrá, ale vrchol to není, že mi to nesmí stačit. Pak jsem časem hrál Čaroděje ve Sněhové královně Pavla Šmoka, kde jsem nejdřív dostal jen sbor, přišly další role… A také jsem měl v té době příležitost hrát večer pantomimy v Redutě, tam jsem začal s pantomimou „natvrdo“, doopravdy, klasické etudy.

Spolupracoval jste s Pavlem Šmokem i mimo Laternu magiku, když zakládal Pražský komorní balet.
Spolupráce s Pavlem Šmokem, to zase byl moderní balet. Zval mě, abych k němu šel, v době kdy se formoval soubor: Katka Franková, Honza Klár, Vladimír Kloubek, potom Láďa Rajn… Ale Marcela Černačová říkala: „Je výborný, ale strašně náročný na zvedačky, ty s tou tvojí výškou si tam odděláš záda.“ Nakonec se i Ladislav Fialka ozval, tím, že odešel Petr Zuska do DRAKu do Hradce a potřeboval nutně náhradu, šel jsem tedy na půl úvazku i k němu. Tehdy jsem měl cukání odejít, ale profesor Svoboda mě trošku přemlouval, abych zůstal. A Laterna zvítězila, skvělá parta a v té době jsme byli pojem, zájezdy, v cizině si nás dost považovali.

Vladimír Pohořelý, Josef Kotěšovský, film k inscenaci Kouzelný cirkus (foto archiv ND)

Jaký byl váš první zájezd s Laternou magikou?
Kouzelným cirkusem do New Yorku a hned z něj jsme za pár dnů přejížděli do Moskvy, takže to byla docela rána. Ruské publikum Kouzelný cirkus nepřijalo, mysleli si totiž, že jsme cirkus, že tam budou sloni, artisté. Jen tam jednou přišel student, kterého jsme protáhli přes zákulisí, protože neměl lístek, ten Kouzelný cirkus pochopil a nadšeně nám vyprávěl, jak se mu líbí myšlenka a režie, že to je geniální. Z přijetí nám bylo trochu smutno, ale dokázali jsme si z toho zájezdu dělat legraci. Například jsme se vsadili, kdo najde a koupí největší kýč s motivem Lenina. My odznáčky atd., ale vyhrál to pan hlavní osvětlovač Martinovský. Pozval nás na pokoj, zhasnuto, tma, najednou rozsvítil a tam lampička ve tvaru sněhuláka – s obličejem Lenina. Nebo přišel kameraman na pokoj a říká: „Dneska nikam nejdu, tam je zima, tam to mrzne.“ – a měl kravatu do pravého úhlu, namraženou z lednice. Takhle jsme se bavili, nejenom v Rusku. Zájezdy byly super, většinou všude velký úspěch: Belgie, Holandsko, Španělsko, Německo jsme projezdili celé. V Belgii mě docela potěšili, když říkali, že přišel laterňáckej klaun s obličejem Popova (to byl tehdy slavný ruský klaun, mim).

Víte, kolik jste odehrál repríz jako Veselý klaun? A nenudilo vás taky trochu hrát stále stejnou roli?
Ze začátku jsem si to zapisoval, ale pak jsem přestal, každopádně to muselo být přes 2 000 repríz. Lhal bych, že mi někdy nepřišlo, že je toho už moc, ale jsem takový typ, že si rád zaimprovizuju. Ze začátku jsem si to nemohl dovolit, film i muzika nedovolí si tam dělat, co chceš, ale potom, když jsem to hrál hodně dlouho, jsem si nacházel takové „špílečky“ a tím jsem se bavil. Publikum takové drobnosti nikdy nepozná, ale pro herce, tanečníka je to důležité.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat