Josef Špaček: Ten motor stále někam jede

  1. 1
  2. 2
V květnu ho uvidíme na Pražském jaru, kde mimo jiné ještě před oficiálním zahájením vystoupí na neformálním koncertě se svým přítelem Lukášem Vondráčkem. A na jeho provedení Brahmsova houslového koncertu se můžeme těšit v rámci festivalu Smetanova Litomyšl za doprovodu České filharmonie a pod taktovkou Semjona Byčkova. S koncertním mistrem České filharmonie Josefem Špačkem jsme se sešli k rozhovoru v Prezidentském salónku Rudolfina. Proč uznávaný sólista stále setrvává i na svém postu u orchestru? Seznam jeho repertoáru prý zabírá pět stran – jak se to vše dá zapamatovat? Jak se to má s jeho houslemi a jaké používá struny a smyčce? Která skladba je jeho nejoblíbenější? A co nového na něj v blízké budoucnosti čeká?
Josef Špaček (foto © Radovan Šubín)

Vy jste v mladém věku čtyřiadvaceti let přihlásil ke konkurzu na místo koncertního mistra České filharmonie a konkurz jste vyhrál. Když se na to díváte zpětně se všemi svými nynějšími zkušenostmi – nebyla to přece jen trochu drzost? Nebo to bylo tou vaší „americkou výchovou“?

Já jsem byl v pozici koncertního mistra už předtím na dvou školách – na Curtisově hudebním institutu ve Filadelfii i na newyorské Juilliard School. To mi dodalo odvahu, v Americe vás vychovávají k sebevědomí. Zastávám názor: „Proč nezkusit dobýt mety nejvyšší?“ K tomu se snažím vést i studenty při různých masterclassech. Po škole jsem byl na tom nejlépe technicky, pochopitelně vývoj hudební a výrazový přijde až s praxí. Mladí by měli získávat zkušenosti tím, že chodí po konkurzech a soutěžích, zkouší různé přehrávky – jen takovou zkušeností se dostanou k opravdovému řemeslu. Nikdo by se neměl podceňovat – proč tedy nezačít u vyšších met?

Jak dlouho chcete na svém postu u České filharmonie setrvat?

Dokud budu mít pocit, že mě to někam posouvá a naopak i já jsem přínosem pro orchestr. Zatím mě baví pozorovat, jak Českou filharmonii tlačíme někam vzhůru, ten „motor“ stále někam jede. Až se to dostane do jakési pomyslné „křeče“, tak pak by byl zřejmě čas odejít. Nevypadá to ale, že by se v dohledné době v tomto ohledu něco změnilo, takže žádné konkrétní myšlenky na odchod nemám.

Proč Česká filharmonie a ne třeba nějaký orchestr jinde v zahraničí, třeba v USA – když už si dáváte ty vysoké cíle? Jste takový patriot?

Je to hodně otázka prestiže. Česká filharmonie patří k top světovým orchestrům. Já jsem nastoupil sice ještě za minulého vedení, ale už jsem věděl, že na post šéfdirigenta přijde Jiří Bělohlávek a generálním ředitelem byl David Mareček, kterého jsem znal už z Brna – a to mi přišlo jako ideální kombinace. A také záleželo na načasování – právě jsem končil školu a měl jsem pocit, že mě ta pozice nijak neomezí v sólové dráze. Většina koncertních mistrů v Evropě má tu výhodu, že se o svou židli s někým dělí – a my se dělíme s Jiřím Vodičkou a nově i s Janem Mráčkem, protože já mám kvůli svému sólovému vystupování povolen zkrácený úvazek. Máme tedy všichni čas na aktivity mimo orchestr. Mohlo by se zdát, že orchestr odsouváme na druhou kolej, ale není tomu tak – my naopak ten orchestr ve světě propagujeme, vyvážíme značku do míst, kam by se třeba vůbec nedostala.

Hrajete raději „ukryt“ v orchestru, jako sólista s orchestrem za zády nebo jako sólista bez orchestru, dobře viditelný na recitálech?

Často vystupuji jako sólista s Českou filharmonií – a to je mi nejpříjemnější, protože za zády cítím lidskou podporu kolegů. Samozřejmě jako profesionál musím zvládat všechny uvedené role a s jakýmkoliv orchestrem. Sólová dráha je pochopitelně pro mě velmi důležitá.

Josef Špaček (foto © Radovan Šubín)

Máte možnost ovlivnit dramaturgii koncertů?

Jako koncertní mistr mám na umělecké radě právo se k předložené dramaturgii vyjadřovat, ale nijak zásadně ji neovlivňuji. Spíše máme možnost jako členové mladší generace, upozornit na nové talenty v naší věkové kategorii, které známe ze školy a kteří mají potenciál stát se hvězdami – a doporučit je ke spoluúčinkování ještě dříve, než se dostanou do hledáčku jiných orchestrů. Takto jsem prosazoval například klavíristu Lukáše Vondráčka, se kterým se znám od patnácti let, ještě předtím, než vloni vyhrál Soutěž královny Alžběty.

Vy jste také laureátem Soutěže královny Alžběty, skončil jste v roce 2012 tuším devátý?

Já jsem se jako první český houslista umístil v této soutěži mezi prvními dvanácti, což mi právě dává oprávnění užívat titul „laureát Soutěže královny Alžběty“. Rád bych jen upřesnil to umístění, což bylo v tisku nesprávně prezentováno – neskončil jsem devátý, protože tam se přesně stanoví pouze prvních šest míst. Poté už to od sedmé do dvanácté pozice četli podle abecedy a já jsem bohužel až od „Š“. (smích) A když tu soutěž v oboru klavír Lukáš jako první Čech v historii vyhrál, tak jsem byl štěstím bez sebe!

Když se podíváme na váš repertoár, seznam zahrnuje pět stránek, umíte všechny ty skladby zpaměti?

Repertoár mám opravdu široký, ale pochopitelně to všechno stále nenosím v hlavě. Mám to uloženo někde na harddisku v podvědomí. Před koncertem ty skladby jen za pár dnů – ty těžší za pár týdnů – opráším. Hodně je to o poslechové paměti, ale když hraju, tak i přesně vizuálně vím, na které straně a na kterém řádku jsem.

Kolik nových skladeb ročně nastudujete?

To číslo se pochopitelně v průběhu let snižuje. Já bych se některé méně známé houslové koncerty z dvacátého století rád naučil, ale pro „nastudování jen tak pro radost“ nemám kapacitu a nemůžu si to z časových důvodů dovolit. Takže jsem rád, když mě někdo osloví s novou výzvou, ale musím vědět, že tu práci, co si s tím dám, v dohledné době uplatním na nějakém koncertě. Pořadatelé si ovšem většinou vybírají z mého repertoáru – a je to nejčastěji Dvořákův houslový koncert, protože jako Čech jim k tomu připadám nejlépe předurčen. Na repertoáru mám ale všechny slavné houslové koncerty. Samozřejmě se snažím každoročně obměňovat svůj recitálový program – sonáty a různé virtuózní kusy, menší skladby pro housle a klavír – minimálně tři-čtyři nové kousky za sezonu se naučím, plus dalších mnoho komorních skladeb.

Dá se vůbec říci, kterou skladbu či kterého skladatele máte nejraději? Nebo je to vždy ta poslední, kterou studujete, protože ty předchozí už máte „ohrané“?

Asi by to tak vždy mělo být, že skladbě, kterou aktuálně studujete, úplně propadnete. Ale ono to tak vždy nejde. Pro mě je nejkomplexnější skladatel Beethoven. Vždycky se mi všechno od něj líbilo, nikde tam nemám suché místo. A pochopitelně nejúžasnější skladba je jeho houslový koncert!

Premiéroval jste někdy nějakou skladbu? Už vám někdy někdo složil skladbu přímo pro vás?

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na