Josef Špaček: Ten motor stále někam jede
Vy jste v mladém věku čtyřiadvaceti let přihlásil ke konkurzu na místo koncertního mistra České filharmonie a konkurz jste vyhrál. Když se na to díváte zpětně se všemi svými nynějšími zkušenostmi – nebyla to přece jen trochu drzost? Nebo to bylo tou vaší „americkou výchovou“?
Já jsem byl v pozici koncertního mistra už předtím na dvou školách – na Curtisově hudebním institutu ve Filadelfii i na newyorské Juilliard School. To mi dodalo odvahu, v Americe vás vychovávají k sebevědomí. Zastávám názor: „Proč nezkusit dobýt mety nejvyšší?“ K tomu se snažím vést i studenty při různých masterclassech. Po škole jsem byl na tom nejlépe technicky, pochopitelně vývoj hudební a výrazový přijde až s praxí. Mladí by měli získávat zkušenosti tím, že chodí po konkurzech a soutěžích, zkouší různé přehrávky – jen takovou zkušeností se dostanou k opravdovému řemeslu. Nikdo by se neměl podceňovat – proč tedy nezačít u vyšších met?
Jak dlouho chcete na svém postu u České filharmonie setrvat?
Dokud budu mít pocit, že mě to někam posouvá a naopak i já jsem přínosem pro orchestr. Zatím mě baví pozorovat, jak Českou filharmonii tlačíme někam vzhůru, ten „motor“ stále někam jede. Až se to dostane do jakési pomyslné „křeče“, tak pak by byl zřejmě čas odejít. Nevypadá to ale, že by se v dohledné době v tomto ohledu něco změnilo, takže žádné konkrétní myšlenky na odchod nemám.
Proč Česká filharmonie a ne třeba nějaký orchestr jinde v zahraničí, třeba v USA – když už si dáváte ty vysoké cíle? Jste takový patriot?
Je to hodně otázka prestiže. Česká filharmonie patří k top světovým orchestrům. Já jsem nastoupil sice ještě za minulého vedení, ale už jsem věděl, že na post šéfdirigenta přijde Jiří Bělohlávek a generálním ředitelem byl David Mareček, kterého jsem znal už z Brna – a to mi přišlo jako ideální kombinace. A také záleželo na načasování – právě jsem končil školu a měl jsem pocit, že mě ta pozice nijak neomezí v sólové dráze. Většina koncertních mistrů v Evropě má tu výhodu, že se o svou židli s někým dělí – a my se dělíme s Jiřím Vodičkou a nově i s Janem Mráčkem, protože já mám kvůli svému sólovému vystupování povolen zkrácený úvazek. Máme tedy všichni čas na aktivity mimo orchestr. Mohlo by se zdát, že orchestr odsouváme na druhou kolej, ale není tomu tak – my naopak ten orchestr ve světě propagujeme, vyvážíme značku do míst, kam by se třeba vůbec nedostala.
Hrajete raději „ukryt“ v orchestru, jako sólista s orchestrem za zády nebo jako sólista bez orchestru, dobře viditelný na recitálech?
Často vystupuji jako sólista s Českou filharmonií – a to je mi nejpříjemnější, protože za zády cítím lidskou podporu kolegů. Samozřejmě jako profesionál musím zvládat všechny uvedené role a s jakýmkoliv orchestrem. Sólová dráha je pochopitelně pro mě velmi důležitá.
Máte možnost ovlivnit dramaturgii koncertů?
Jako koncertní mistr mám na umělecké radě právo se k předložené dramaturgii vyjadřovat, ale nijak zásadně ji neovlivňuji. Spíše máme možnost jako členové mladší generace, upozornit na nové talenty v naší věkové kategorii, které známe ze školy a kteří mají potenciál stát se hvězdami – a doporučit je ke spoluúčinkování ještě dříve, než se dostanou do hledáčku jiných orchestrů. Takto jsem prosazoval například klavíristu Lukáše Vondráčka, se kterým se znám od patnácti let, ještě předtím, než vloni vyhrál Soutěž královny Alžběty.
Vy jste také laureátem Soutěže královny Alžběty, skončil jste v roce 2012 tuším devátý?
Já jsem se jako první český houslista umístil v této soutěži mezi prvními dvanácti, což mi právě dává oprávnění užívat titul „laureát Soutěže královny Alžběty“. Rád bych jen upřesnil to umístění, což bylo v tisku nesprávně prezentováno – neskončil jsem devátý, protože tam se přesně stanoví pouze prvních šest míst. Poté už to od sedmé do dvanácté pozice četli podle abecedy a já jsem bohužel až od „Š“. (smích) A když tu soutěž v oboru klavír Lukáš jako první Čech v historii vyhrál, tak jsem byl štěstím bez sebe!
Když se podíváme na váš repertoár, seznam zahrnuje pět stránek, umíte všechny ty skladby zpaměti?
Repertoár mám opravdu široký, ale pochopitelně to všechno stále nenosím v hlavě. Mám to uloženo někde na harddisku v podvědomí. Před koncertem ty skladby jen za pár dnů – ty těžší za pár týdnů – opráším. Hodně je to o poslechové paměti, ale když hraju, tak i přesně vizuálně vím, na které straně a na kterém řádku jsem.
Kolik nových skladeb ročně nastudujete?
To číslo se pochopitelně v průběhu let snižuje. Já bych se některé méně známé houslové koncerty z dvacátého století rád naučil, ale pro „nastudování jen tak pro radost“ nemám kapacitu a nemůžu si to z časových důvodů dovolit. Takže jsem rád, když mě někdo osloví s novou výzvou, ale musím vědět, že tu práci, co si s tím dám, v dohledné době uplatním na nějakém koncertě. Pořadatelé si ovšem většinou vybírají z mého repertoáru – a je to nejčastěji Dvořákův houslový koncert, protože jako Čech jim k tomu připadám nejlépe předurčen. Na repertoáru mám ale všechny slavné houslové koncerty. Samozřejmě se snažím každoročně obměňovat svůj recitálový program – sonáty a různé virtuózní kusy, menší skladby pro housle a klavír – minimálně tři-čtyři nové kousky za sezonu se naučím, plus dalších mnoho komorních skladeb.
Dá se vůbec říci, kterou skladbu či kterého skladatele máte nejraději? Nebo je to vždy ta poslední, kterou studujete, protože ty předchozí už máte „ohrané“?
Asi by to tak vždy mělo být, že skladbě, kterou aktuálně studujete, úplně propadnete. Ale ono to tak vždy nejde. Pro mě je nejkomplexnější skladatel Beethoven. Vždycky se mi všechno od něj líbilo, nikde tam nemám suché místo. A pochopitelně nejúžasnější skladba je jeho houslový koncert!
Premiéroval jste někdy nějakou skladbu? Už vám někdy někdo složil skladbu přímo pro vás?
Letos jsem hrál světovou premiéru skladby Mateřídouška od Davida Lukáše, která byla věnována jeho zesnulé mamince, ale psal ji s vidinou, že to já zahraju na premiéře. Taky jsme se stejným skladatelem připravovali jeden kus na Pražské jaro, který tam zazní letos v květnu v soutěži. On to zkomponoval a já jsem mu k tomu dával připomínky. Často mě oslovují různí skladatelé, abych jim něco zahrál ve světové premiéře, ale ne vždy jim mohu vyhovět, jsem v tom i trošku opatrný. Na první poslech to ne vždy dává smysl a kde brát čas na to v tom ten smysl hledat a vybalancovat to? Samozřejmě vždy odmítám s těžkou hlavou a myšlenkou: „Co když odmítám nového Mozarta?“ Kdyby ale za mnou přišel nějaký už renomovaný skladatel, například Jörg Widmann z Německa, tak toho bych přijal bez váhání! My jsme tady v České filharmonii hráli jednou na zahájení sezony jeho skladbu Ad Absurdum – a ta mě úplně okouzlila, bylo to neuvěřitelně kreativní. Bohužel ho osobně neznám.
Co zajímavého připravujete v dohledné době?
Ve světě je nyní trend vracet se k méně známým, ale geniálním mistrům své doby. S mým klavíristou Miroslavem Sekerou jsme si vybrali našeho českého skladatele Heinricha Ignaze Bibera (1644-1704), který nyní zažívá velké světové obrození. Budeme prezentovat jednu jeho sonátu, která se jmenuje Sonata Representativa. Budeme ji hrát tak trošku ortodoxně s cembalem, jak to bylo zamýšleno. Na cembalo bude hrát právě Miroslav Sekera. Mirek sice tvrdí, že nikdy na cembalo nehrál – ale existuje filmový důkaz, že nemluví pravdu. Hrál ve filmu Miloše Formana malého Amadea – a tam je scéna, kde před papežem hraje na cembalo. (smích) Chtěli bychom zde docílit autentického přednesu, takže bychom to ještě rádi zkonzultovali s nějakým odborníkem na starou hudbu. Takovéto netradiční projekty mne stále lákají.
Vy hrajete na francouzský nástroj z roku 1855 od houslaře Jeana Baptista Vuillauma číslo 2037. Kdo vám o něj pečuje?
Je to Štefan Valčuha, Slovák žijící v New Yorku, bratr slavného dirigenta Juraje Valčuhy, který dirigoval Českou filharmonii vloni na Pražském jaru.
A jak je to se strunami? Máte svého „strunaře“? A co smyčec?
Hraji na struny firmy Larsen Strings z Dánska, oni mě sponzorovali už po dobu studií, což bylo fajn, protože struny jsou drahé. Teď jim dokonce testuji jejich nové prototypy. A mám pocit, že právě každý nový prototyp je lepší a lepší. Co se týče smyčce, je to vzácný kus, který mám po panu Sukovi a předtím s ním hrál dokonce i Rafael Kubelík. Je to holandský mistr Van der Meer. Je vyvážený, lehký a pro moji ruku úplně ideální.
Kdybyste měl vybrat jednu žijící osobnost, které si vážíte, kdo by to byl?
Pro mě je to teď v současnosti Semjon Byčkov, fenomenální dirigent, který momentálně spolupracuje s Českou filharmonií a má schopnost přimět orchestr k úžasným výkonům. Já s ním budu hrát pro mě nejdůležitější koncert v sezoně jako sólista, a to Brahmsův houslový koncert na Smetanově Litomyšli.
Děkuji vám za rozhovor a přeji i nadále hodně úspěchů!
Vizitka:
Josef Špaček se narodil 17. října 1986 v Třebíči. Mladý český houslista se rychle etabluje jako jeden z nejlepších houslistů své generace. Pracoval pod vedením renomovaných pedagogů, například Idy Kavafianové a Jaime Lareda, působících na Curtisově hudebním institutu ve Filadelfii, či Itzhaka Perlmana z newyorské Juilliard School. V květnu roku 2012 se stal jedním z finalistů Mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu; v roce 2009 zvítězil v mezinárodní houslové soutěži Michaela Hilla (Nový Zéland) a v roce 2008 získal třetí cenu a cenu poroty mladých na mezinárodní houslové soutěži Carla Nielsena (Dánsko). V roce 2011 získal druhou cenu v prestižním klání Young Concert Artists International Auditions v New Yorku. V současné době kombinuje úspěšnou sólovou dráhu s kariérou koncertního mistra České filharmonie.
Z jeho nadcházejících sólových koncertů lze uvést návraty k orchestrům Sinfonica Nazionale della RAI v Turíně pod taktovkou Jamese Conlona a Nizozemská filharmonie s Marcem Albrechtem. A dále debuty s orchestry Orchestre Philharmonique de Monte-Carlo, Orchestre Philharmonique du Capitole de Toulouse pod vedením Thomase Søndergårda, Orchestre Philharmonique de Strasbourg, Stavanger Symphony Orchestra pod taktovkou Christiana Vasqueze, Sønderjylland Symphony Orchestra s Johannesem Wildnerem a Symfonieorkest Vlaanderen s Adrienem Perruchonem. S Českou filharmonií sólově vystoupí po boku Jiřího Bělohlávka a Semjona Byčkova.
Významná sólová vystoupení v roce 2016 zahrnovala abonentní koncerty s Českou filharmonií pod vedením Valery Gergieva, debut s Rotterdamskou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem, berlínský debut s Konzerthaus orchestrem Berlín a Thomasem Sanderlingem, amsterdamský debut v Concertgebouw s Nizozemskou filharmonií a Thomasem Søndergårdem, tokijský debut s Tokyo Metropolitan Orchestra a Jakubem Hrůšou a debut v Padově s orchestrem di Padova e del Veneto pod taktovkou Gerarda Korstena. Mimo to debutoval v recitálech v Kennedyho Centru ve Washingtonu a v La Jolle v San Diegu. Také jako sólista koncertoval na turné v Asii s Českou filharmonií.
Dále sólově vystupuje v Evropě, USA a Asii s orchestry Philadelphia Orchestra, PKF – Prague Philharmonia, Orchestre Philharmonique du Luxembourg, Essener Philharmoniker, Tonkünstlerorchester Niederösterreich, Orchestra Sinfonica Nazionale della RAI Torino, Orchestre National de Belgique, Malaysian Philharmonic Orchestra, Orquesta Filarmónica de Málaga, Auckland Philharmonia Orchestra, Kansas City Symphony and Queensland Symphony Orchestra a spolupracuje s dirigenty jako jsou Jiří Bělohlávek, Jakub Hrůša, Valery Gergiev, Christoph Eschenbach, Manfred Honeck, Semyon Bychkov, Asher Fisch, Roy Goodman, Eliahu Inbal, Jun Märkl, Thomas Søndergård, Thomas Sanderling, Giordano Bellincampi, Tomáš Netopil, Marco Angius a Rossen Milanov.
Josef Špaček se věnuje rovněž recitálům, a to jak na evropských pódiích (mimo jiné v pražském Rudolfinu, vídeňském Konzerthausu či lázních Schloss Elmau), tak v Asii a ve Spojených státech.
V roce 2015 natočil pro vydavatelství Supraphon houslové koncerty Dvořáka, Janáčka a Sukovu Fantazii s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem. Snímek získal hned několik uznání,mimo jiné “Recording of the Week” od The Sunday Times a “Recording of the Month and of the Year” od MusicWeb International. V roce 2013 natočil pro stejnou firmu svoji debutovou nahrávku, která obsahuje díla Smetany, Janáčka a Prokofjeva. V roce 2010 nahrál pro Naxos díla Heinricha Wilhelma Ernsta a jeho první CD, vydané v roce 2006 firmou Artesmon, obsahuje kompletní Sonáty pro sólové housle Eugèna Ysaÿe.
Česká mutace časopisu Forbes zahrnula Josefa Špačka mezi nejvýznamnější mladé české osobnosti v anketě „30 pod 30“.
Josef Špaček hraje na housle vyrobené v roce 1855 v dílně Jeana-Baptista Vuillauma.
(Zdroj: josefspacek.com)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
