Josef Suk? Ten nejmilejší strejčánek!

  1. 1
  2. 2

Dagmar Šetlíková: Bylo to v roce 1919. To byl zájezd Národního divadla s Kovařovicem, Českého kvarteta a Heřmana a Štěpána. A jelo se přes Švýcary, protože ještě nebylo možno jet přes Německo. Přes Švýcary jsme jeli do Paříže, kde byla v té době mírová konference. Já byla mladá holka, pro mě tedy tehdy dostat se do Paříže byla velká událost. Bydleli jsme v hotelu, kde se stýkali všichni delegáti té mírové konference. A taťka mně chtěl ukázat Paříž, a tak mě vzal do takových těch vybraných restaurací. Já poprvé viděla, co to je velkosvětská restaurace. Odtamtud jsme jeli do Londýna, kde byly zase další koncerty. Naší povinností – ještě se Sašou Kruzovou – bylo, že jsme se musely obléci do krojů, abychom na československém vyslanectví, které tehdy vedl Osuský, jaksi figurovaly v krojích. A bydlely jsme na Russell Square v hotelu Russell. A když jsme se oblékly do těch krojů, způsobily jsme ovšem v Londýně ohromnou senzaci, protože nevěděli, co se to vlastně děje.

Ivan Medek: Přestože byli zvyklí na cizí zvyky…

Dagmar Šetlíková: Byli zvyklí, ale to bylo něco zcela mimořádného v roce 1919. Právě v tom to bylo!

Ivan Medek: A byl to zájezd, o kterém by se dalo říct, že už měl pro vás třeba trošku pracovní charakter?

Dagmar Šetlíková: Vlastně jo. Protože jsem tehdy dělala trošku takovou sekretářku Českého kvarteta. Dobře jsem mluvila francouzsky a anglicky, takže jsem mohla pomáhat v tlumočení. To byl takový malý začátek, který se potom rozvinul do další mé práce.

Ivan Medek: Do práce, která nepřestává. Ale přistoupily k tomu další řeči…

Dagmar Šetlíková: Cizí jazyky byly můj koníček. Tak jsem se naučila italsky a za války rusky. To byla pro mě nejtěžší řeč. Za prvé jsem musela přemoct azbuku. Trvalo mně to rok, abych plynně psala a četla. A to jsem se do ruštiny ohromně zamilovala, protože jsem mohla konečně číst v originále ty slavné a milované romány.

Ivan Medek: Na němčinu se neptám, protože ta se učila.

Dagmar Šetlíková: Němčinu jsem uměla od dětství.

Ivan Medek: To znamená, že vlastně tatínek si vychoval v malinké Dášence…

Dagmar Šetlíková: Ano, sekretářku, která za něj musela korespondovat a tyto věci prostě už potom vést.

Ivan Medek: A musela se například také zabývat finančními věcmi?

Dagmar Šetlíková: I to jsem dělala. Ne pro České kvarteto, ale osobně pro taťku. Daňové přiznání, se kterým jsem mu musela pomáhat, a takovéhle věci. To už potom automaticky šlo jedno s druhým, že jsem pomáhala.

Ivan Medek: A je pravda to, co se říká – myslím, že i Talich to říkával – že v Českém kvartetu vlastně nikdo neuměl pořádně počítat a že se vždycky nechával takový zbytek, který byl nerozdělitelný těmi čtyřmi. Dal se stranou a pak se někam šlo.

Dagmar Šetlíková: Ano. Prostě se to tak nějak příjemným způsobem užilo. Protože když se mělo něco násobit, tak radši kontrola byla ta, že se to hezky napsalo pod sebe a pak sečetlo. Protože to bylo daleko jednodušší než násobení, o dělení vůbec nemluvě. Já potom i s tímhle pomáhala. Přece jenom jsem chodila na gymnázium, ačkoliv matematika také nikdy nebyla můj milovaný předmět.

Ivan Medek: A živý vztah k muzice potom zůstal i dál v letech, kdy kvarteto přestalo hrát?

Dagmar Šetlíková: I potom zůstal, protože jsem sice jednu dobu vychovávala své děti, takže jsem se tak moc nezajímala. A znovu jsem se vrhla do celého hudebního života, až když jsem se dostala do Filharmonie.

Ivan Medek: Ještě k tomu roku 1919. To byla tehdy taková oficiální výprava české hudby do světa. Ale předcházela tomu celá řada změn v našem kulturním životě, v celé jeho struktuře. A především koncert, na kterém bylo v premiéře Sukovo Zrání. A Talich se potom stal šéfem té Filharmonie. Pamatujete se na ten koncert? Tehdy hrál tatínek…

Dagmar Šetlíková: Ano. To se pamatuji. Samozřejmě. To byl rok 1918 a byla jsem na generální zkoušce, právě když přišla zpráva, že je konec Rakouska a svobodná republika. Zahrála se hymna a všichni jsme šli do ulic. A teď to bylo úplně… jásající davy a my jsme tím davem byli neseni. To byla nádherná vzpomínka. To je všecko už dávná minulost. Bohužel.

Ivan Medek: A večer hrálo České kvarteto…

Dagmar Šetlíková: A večer hrálo České kvarteto, u prvních pultů Filharmonie připravené.

Ivan Medek: Ano, to bylo ale při Zrání. Ale večer 28. října přece hrálo České kvarteto.

Dagmar Šetlíková: Víš, že si na tohle nevzpomínám? To přiznávám… Jak vidíš, ty víš víc než já. Škoda, že si člověk nedělal poznámky. Deník jsem si nepsala.

Ivan Medek: Někdy je skoro lepší žít život tak, jak je, a nepsat si deník než obráceně.

Dagmar Šetlíková: Měla bych si psát, ale teď už je na to pozdě. Ty jsi mně právě připomněl něco, co jsem zapomněla.

Ivan Medek: My se teď vrátíme do těch let alespoň připomínkou Sukova Zrání, samozřejmě v mnohem pozdější nahrávce České filharmonie s Václavem Talichem.

(hudba: Josef Suk – Zrání)

Ivan Medek: A pak ta další setkání se Sukem…?

Dagmar Šetlíková: Suk, to byl ten nejroztomilejší strejčánek, který mě miloval velice. Vždycky mi věnoval svoje skladby, protože já také hrála na klavír. A dostala jsem od něj skladby s krásným věnováním. Potom si ale Suk najednou vzpomněl, skladby nebyly k dostání a on je potřeboval někomu dát. Tak přišel: „Dášenko, prosím tě, víš, já jsem ti to dal. Já vím, že je to u tebe, musíš mně to půjčit, já ti to vrátím.“ A nikdy už jsem to nedostala zpátky. A chodili jsme k němu do bytu.

Vzpomínám si, jak se Suk najednou zamiloval do starožitností a kupoval sklenice. A dovedl vyhrabat po všech čertech ďáblech v Praze ty nejkrásnější sklenice jako Doppelgläser a všecky ty nádherné. Jeho sbírka je teď v Uměleckoprůmyslovém muzeu. On ji prodal. Najednou ho to totiž omrzelo, protože byt už byl přeplněný sbírkou.

A do Křečovic jsme jezdili taky s taťkou, samozřejmě. Vzpomínám si, jak to bylo hezké, ty procházky v Křečovicích, to Povltaví nádherné. To je všecko v mé paměti. Ale je to bohužel už dávno.

Ivan Medek: Je to skutečně, bohužel, už dávno. Ale snad tam, na tom Sedlčansku, je ještě pár muzikantů, kteří by si dovedli sednout a zahrát anebo by si alespoň poslechli Sukovu Sousedskou.

(zvuk: Josef Suk – Sousedská)

Josef Suk (foto archiv)
Josef Suk (foto archiv)


(Pokračování)

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na