Joyce DiDonato, Anna Netrebko, Dorothea Röschmann, ale i Magda Vášáryová v Operním kukátku

Joyce DiDonato je Semiramide
Hudební kritici z Evropy i zámoří se rozplývají nad pěveckým výkonem Joyce DiDonato v mnichovské inscenaci Rossiniho opery Semiramide (1823).

Titulní part operního díla, inspirovaného Voltairovým dramatem, byl napsán pro pěvecké schopnosti tehdejší Rossiniho manželky, slavné španělské sopranistky Isabelly Colbran. Po ní titulní roli ztělesnily největší virtuózky belcantového zpěvu, například Giuditta Pasta, Giulia Grisi, Pauline Viardot Garcia nebo Adelina Patti. Na konci devatenáctého století začalo dílo mizet z repertoáru světových scén a o renesanci opery se v rámci zvýšeného zájmu o Rossiniho operní dílo zasloužila především Joan Sutherland. Od šedesátých let dvacátého století se dílo objevuje příležitostně na jevišti a zejména v několika zásadních nahrávkách, ve kterých hlavní role ztělesnily nejvýznamnější koloraturní pěvkyně posledních šesti dekád – Joan Sutherland, Montserrat Caballé, June Anderson, Iano Tamar, Cheryl Studer (která uměla překvapit jak v koloraturních, tak wagnerovských rolích), Edita Gruberová nebo Alex Penda v zatím poslední nahrávce z roku 2012.

Výjimečné nároky na představitelku hlavní role i na mezzosopránový part Arsaceho a na další party představují překážku při zařazení opery na dramaturgický plán. Part Semiramidy nevyžaduje ani tak zvládnutí extrémně vysokých tónů (hlas Isabelly Colbran byl zřejmě přeškoleným mezzosopránem a od určitého bodu kariéry trpěla lomivostí nejvyšších tónů), ale je vybaven mimořádnými koloraturními ozdobami.

V mnichovské inscenaci (prakticky bez škrtů, podle kritické edice Alberta Zeddy a Philipa Gossetta) vedle americké mezzosopranistky, která již může být dnes považována za následovnici Isabelly Colbran (jíž také věnovala jedno ze svých profilových alb), vystupuje italská mezzosopranistka Daniela Barcellona v kalhotkové roli Arsaceho, americký tenorista Lawrence Brownlee jako Idreno a italský basbarytonista Alex Esposito jako Assur. K představení pod taktovkou Michele Marriottiho a v režii Davida Aldena se vrátíme v obsáhlejší recenzi z reprízy z 26. února 2017.

Jiný operní příběh tragické lásky Tristana a Isoldy
Tristan a Isolda – tentokráte nikoliv od Richarda Wagnera, ale od švýcarského skladatele Franka Martina. Francouzskojazyčnou verzi námětu podle veršované předlohy Le roman de Tristan et Iseut francouzského spisovatele a historika Josepha Bédiera z roku 1900 zpracoval jeden z nejvýznamnějších skladatelů Švýcarska pod názvem Le vin herbé (Kouzelný nápoj) do osobité formy, kterou nazval „oratorio profane“.

Dílo může být uvedeno jako koncertní program nebo na operním jevišti. Curyšská koncertní premiéra v roce 1942 přesvědčila, že jde o dílo mimořádných hudebních kvalit. Probíhající válka ale zabránila jeho většímu rozšíření na světových scénách. Scénické uvedení v německém jazyce pod názvem Der Zaubertrank na salcburském festivalu v místním Landestheater roku 1948 potvrdilo i jevištní účinnost díla, jeho specifickou poetiku i vysokou kvalitu libreta. Text vytvořený skladatelem je derivátem Bédierovy předlohy, inspirované francouzskou středověkou, především truvérskou literaturou a francouzským rytířským eposem podle keltské legendy, a také literární tvorbou francouzského symbolismu přelomu devatenáctého a dvacátého století.

Dílo vyniká velkou stručností zvláště v porovnání s Wagnerovým zhudebněním. Délka provedení Martinovy partitury je cca 90 minut. Základní zápletka osudové vášně Tristana a Isoldy je totožná s Wagnerovým libretem, ale v Martinově komorním díle (pro dvanáct hlasů a pouhých osm nástrojů včetně klavíru) vystupují i další postavy, například Isoldina matka, a podle francouzské středověké verze tohoto věčného příběhu se tu objevují dvě Isoldy (Isolda Zlatovlasá a Isolda Běloruká). Několik rolí je pouze epizodických.

Současná inscenace Welsh National Opera nabízí operu v anglickém překladu a s anglickými (nebo velšskými) titulky. Dílo nastudoval James Southall, který začínal u Velšské národní opery v roce 2008 jako korepetitor. Mladá režisérka Polly Graham inscenovala dílo zcela civilně, v současných kostýmech na multifunkční technicistní scéně (autorka April Dalton).

Britské kritické ohlasy jednohlasně vyzdvihují inscenaci jako dramaturgický objev, oceňují působivost hudebního nastudování i výjimečné výkony především australské mezzosopranistky Caitlin Hulcup jako irské princezny Iseut (=Isoldy) a amerického tenoristy Toma Randleho jako Tristana. Zpěvačka vystupuje především v partech ze starší operní produkce, od Monteverdiho až po Mozarta. Zkušený zpěvák má velmi široký repertoár od gluckovských rolí až k partům dvacátého století i soudobým operám. Produkce bude provedena po velmi úspěšné v premiéře v Cardiffu 16. února 2017 ještě na několika scénách v Bristolu, Plymouthu, Southamptonu a dalších.

Neznámá opera Petra Iljiče Čajkovského
Malou dramaturgickou (a možná také hudební) senzací bude uvedení Čajkovského rané opery Undina na dvou koncertech ve Zlatém sálu ve vídeňském Musikvereinu ve dnech 6. a 7. března 2017.