Jaké by to bylo se s hudbou nikdy nesetkat? Z toho jde až strach

Rozhovor s houslistkou Ivou Kramperovou o právě probíhajícím festivalu Pardubické hudební jaro, o Barocco sempre giovane a také o její pedagogické práci na konzervatoři a hudebních přáních i snech 


Na letošním festivalu Pardubické hudební jaro jste se s Barocco sempre giovane již představila. Co jste posluchačům nabídli?

Nejprve to byly dva koncerty s francouzským cembalistou Stéphanem Béchym, což byl program na hudební nastudování i pro posluchače asi nejnáročnější. Jednalo se výhradně o díla Johanna Sebastiana Bacha a Georga Friedricha Händela převážně se sólovým cembalem. Dále jsme v Holicích uvedli program s názvem Concerti Italiani, kde si většina členů Barocco sempre giovane zahraje i sólově. Jako sólista se zde představil také mimořádně talentovaný student Konzervatoře Pardubice, kontrabasista Petr Pavíček. Poslední příležitostí potom bylo mezižánrové Gypsy Baroque, program nastudovaný společně s výborným houslistou Janem Mráčkem a fenomenální cikánskou kapelou ze Slovenska Cigánski Diabli. To byl pro nás takříkajíc odvaz, kde ani na chvíli nevydechnete.

Jaké byly ohlasy?

Jak už jsem naznačila v předchozí odpovědi, koncerty Pardubického hudebního jara se nekonají pouze v Pardubicích, ale také v širším okolí. A ohlasy v Přelouči nebo Holicích, to je vždy s otazníkem. Například v Pardubicích už publikum bere sólové cembalo jako standard, ale v Přelouči, kam jsme zavítali s druhým provedením, to byla, tuším, pro většinu posluchačů premiéra. Sólové cembalo a k tomu ještě neuvěřitelně rozsáhlý a závažný Bachův Koncert d moll BWV 1052, podle mého názoru to není malé sousto ani pro zkušeného posluchače. Nicméně se ukázalo, že není potřeba přeloučské posluchače „šetřit“ a nějakým způsobem ubírat na závažnosti programu. V Holicích, i přes právě probíhající zlatou štafetu našich biatlonistů na mistrovství světa, byla slušná návštěva a kontrabasista Petr Pavíček, který pochází z nedaleké Rovně, posluchače na konci koncertu doslova strhnul. A Cigánski Diabli? Ti nemohli nechat nikoho chladným. Sama jsem na koncertě hrála, kdyby tomu ale tak nebylo, sedím a nevěřícně koukám s otevřenou pusou od začátku do konce – dost možná jsem to chvílemi dělala i na pódiu… (smích)

Další koncert čeká vás i Barocco sempre giovane v dubnu. Na co se mohou příznivci festivalu těšit?

Bude to dobře známé Vivaldiho Čtvero ročních dob. Jako vždy, pokusíme se o pojetí, které snad nebude všední. K tomu velkým dílem přispěje i Alfréd Strejček, který přednese sonety vztahující se k jednotlivým částem cyklu. A co se týká hudebního nastudování: Čtvero ročních dob je skladba velice frekventovaná, známá. Hrajeme ji několikrát do roka. Láká mě pokaždé si v ní připravit něco nového, neoposlouchaného. Naštěstí barokní muzika k tomuto doslova vybízí a rozsah této skladby nabízí spoustu prostoru. Takže snad ani tentokrát nebude o nápady nouze.

Můžete se vyjádřit k úrovni festivalu Pardubické hudební jaro, jehož ředitelem je zakladatel Barocco sempre giovane Josef Krečmer a který letos zahrnuje už šestnáct koncertů v devíti městech, na nichž vystoupí umělci z pěti zemí?

Festival Pardubické hudební jaro se letos koná už po sedmatřicáté. Svojí tradicí, ale i záběrem se dnes řadí mezi největší festivaly v regionu. Jeho velké plus vidím zejména v už zmíněném rozšíření do širšího okolí domovského města, tím samozřejmě zabírá daleko mnohotvárnější publikum než jen to pardubické, které má po celý rok poměrně solidní možnost výběru kulturních akcí. Kompletní program je atraktivní, jsou zde opravdu perly, letos například Bachova Velká mše h moll v podání Collegia 1704 nebo koncert Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Vlastně to může vše vypadat samozřejmě až jednoduše. Pardubice mají velký festival, město a kraj si ho jistě budou hýčkat… Někdy je to ale boj s větrnými mlýny, jen v Pardubicích zkuste dát na roveň například podporu hokeje a kultury, tvrdě narazíte. Josefu Krečmerovi přeju i nadále tolik trpělivosti a nasazení.

Byla jste v roce 2004 u vzniku Barocco sempre giovane. Stále vám členství v tomto komorním souboru přináší radost?

Určitě mi to radost přináší. Barocco pro mě nikdy nebyla „jen“ práce, ale taky zajímavá setkání, konfrontace názorů, desetiletý vývoj mezilidských vztahů, pracovní morálky, dále potom cestování a zábava v takové míře, že jsme třeba leželi na zemi a smíchy nám tekly slzy, ne jednou… Samozřejmě nic není černobílé a v tak malém kolektivu zákonitě řešíte spoustu problémů a neshod, ale právě i na tom je těch deset let znát – co člověk dřív viděl jako nepřekonatelné, dnes nad tím mávne rukou a jede se dál.Jaké další projekty spolu s Barocco sempre giovane v nejbližší době chystáte?

Hned po skončení Pardubického hudebního jara pokračuje Barocco sempre giovane abonentní řadou, která představí několik zajímavých sólistů. Mezi nimi například violoncellista Petr Nouzovský, sopranistka Kateřina Kněžíková. V červnu Barocco vystoupí na festivalu Smetanova Litomyšl, o měsíc později potom na Mezinárodním hudebním festivalu v Českém Krumlově. Dále navštívíme festivaly v Litoměřicích, Heřmanově Městci, na podzim potom Brno či Kutnou Horu. Samá zajímavá místa a zajímavé programy.

Dovedete si sama sebe představit v období baroka?

Tak tuto záležitost jsem nikdy do hloubky nepromýšlela… Ale kromě uměleckého provozu té doby ihned přemýšlím nad praktickými věcmi jako oblečení, hygiena, způsob cestování, lékařská péče… Myslím, že by si dnešní člověk jen těžko zvykal, máme se dobře. Každopádně ale díla, která tehdy vznikla, ať už hudební nebo v oblasti výtvarného umění a architektury, mě nepřestávají fascinovat. Kdo ví, jestli je člověk v dnešní době schopen vytvořit něco, co za tři sta čtyři sta let bude někdo v úžasu obdivovat?

Hrajete na nástroj postavený v Ateliéru Pilařů. Jak k sobě „pasují“ nové housle a hudba starých mistrů?

Dnešní, takzvané moderní housle se stavějí podle nástrojů, které vznikaly převážně na konci sedmnáctého a v osmnáctém století. V případě mého nástroje (postaveného Šárkou Pilařovou) je to konkrétně model Stradivari Emperor z roku 1715. Pro představu, téměř ve stejné době dokončil Johann Sebastian Bach Sonáty a Partity pro sólové housle nebo Braniborské koncerty, Vivaldi zkomponoval Čtvero ročních dob. Nástroje z této doby pak nejsou pouze předlohami pro stavbu nástrojů nových, reálně existují a hraje se na ně v takřka nezměněné podobě dodnes. A stejně vypadají i nástroje takzvaně moderní. Ano, hrajeme dnes na jiné struny, jiným smyčcem, čímž jsou ovlivněny barva a síla zvuku, ale není důvod se domnívat, že hrát hudbu osmnáctého století na nástroj postavený ve dvacátém prvním století je nějaká křeč. Pokud by otázka směřovala například k houslím elektrickým, tam už bychom možná narazili na tvrdší oříšek…

Odborný kritik José Doménech Part o vás prohlásil, že jste „přidanou hodnotou“ Barocco sempre giovane. Vysoce přitom hodnotil vaši virtuozitu bez přehnaně rozmáchlých gest, eleganci a přirozený hudební projev. Co je podle vás osobně onou nadstavbou, kterou do souboru přinášíte?

To asi sama opravdu nemohu posoudit. V takto malém souboru má každý svoji významnou roli, každý článek je nesmírně důležitý. Nikdo se za nikoho neschová, každý musí jet s plným nasazením a všichni musí vzájemně dokonale spolupracovat. Můžu si sebezajímavěji připravit sólový part koncertu, dokud to ale nepropracujeme do posledního orchestrálního partu, vždycky tomu bude něco chybět. S nadsázkou nadstavba, kterou do souboru přináším? Asi to, že plánuju zkoušky a obsazení a umím být určitě dost nepříjemná, když někdo neodpovídá na maily, nebere telefon nebo nemá připravené noty, tady jde elegance stranou a rozmáchlá gesta naopak přicházejí. (smích)

Nikdy vás nelákalo zahrát si s velkým orchestrem?

Příležitostí sedět ve velkém orchestru i stát před ním bylo několik. Už na konzervatoři, potom na AMU. Všechno mě bavilo. Když jsme například v rámci oslav výročí založení Konzervatoře Pardubice prováděli společně s Komorní filharmonií Pardubice pod vedením Libora Peška Mou vlast, byl to tenkrát úžasný pocit. Sice jsme coby studenti čtvrtého ročníku konzervatoře měli opravdu co dělat, ale užili jsme si to náramně. Podobných zážitků, kdy jsem se doslova nechala unášet masou zvuku, bylo víc. Nyní jsem spokojená tam, kde jsem, ale jak se říká: „nikdy neříkej nikdy“. Kdo ví, jaké příležitosti ještě přijdou, jaká místa a povolání ještě vystřídám…V Pardubicích učíte také na konzervatoři. Kdo vás během studií nejvíce ovlivnil?

Ovlivní vás nejvíc samozřejmě učitelé. Říká se, že první učitel je ten nejdůležitější. Já to můžu potvrdit. Bez paní učitelky Zdvihalové bych na housle doteď asi nehrála. I další učitelé, se kterými jsem měla tu čest, ať už ve škole, či na kurzech, byli výborní. Každý vynikal v něčem jiném. Ale ovlivní vás i tolik jiných věcí – rodina, zázemí. Dnes jsem například ráda, že mě rodiče do ničeho nenutili a já nemusela ty hodiny práce odvádět jen kvůli nim, ale šlo to pro můj dobrý pocit a uspokojení. V každé fázi vývoje vnímá člověk různé informace jinak. Nejzajímavější je potom zjištění, že se nikdy nepřestáváte a nepřestanete učit a že se neustále snažíte naslouchat svému okolí, vytahovat si potřebné informace a kombinovat je s vlastními zkušenostmi. Tím je člověk neustále podvědomě i vědomě ovlivňován. Je to o tom, s jakými se setkáte lidmi, a to nejen ve škole, ale neustále při jakýchkoli příležitostech. A nemusí se nutně jen hrát, někdy stačí jen si povídat nebo poslouchat, co říkají druzí.

Co vás na práci pedagoga nejvíce baví?

Těch zajímavých aspektů je hned několik. Nejpřitažlivější je pro mě asi ten fakt, že zřejmě nikde na světě nenajdete dva stejné žáky. Každý z nich představuje unikát s takovými či jinými schopnostmi, talentem, vůlí, morálkou, ale i tělesnou stavbou, povahou, odhodláním… To, v čem vyniká jeden, zase chybí tomu druhému a třetímu jde úplně samo to, co dva předešlí musí dřít dny a týdny. Samozřejmě jsou technické záležitosti, kde radíte všem stejně „jak na to“. Když ale potřebujete studenta správně motivovat, inspirovat, o něčem přesvědčit nebo odhadnout, zda být v danou chvíli podporou nebo se naopak stát tím, kdo dělá „bububu“, tak tady už univerzální poučky nestačí. Na konzervatoři učím studenty v rozptylu patnáct až dvacet jedna let, výjimečně i starší, takže si dokážete představit, jaká neuvěřitelně pestrá paleta povah, problémů, lidských radostí a trápení projde na konzervatoři učiteli pod rukama. Další plus vidím v tom, že výuka probíhá vlastně mezi čtyřma očima ve složení jeden žák – jeden učitel, zákonitě tedy máte ke každému výrazně blíž než v situaci třicet na jednoho. Když se s někým setkáváte třeba i šest let každý týden na tři i více hodin, věřte, že vás to nenechá chladným. No a nakonec: když se žák dopracuje ke komplexnímu uměleckému výkonu, který se podaří, lehko zažijete stejnou euforii a uspokojení, jako když na podiu stojíte vy sám.

K čemu především vedete své studenty?

Snažím se vést je především k samostatnosti, a to v tom smyslu, aby byli schopní poradit si později sami s problémy, které teď řešíme společně. Tím později mám na mysli hlavně situaci, kdy vyjdete ven ze školy a najednou jste na to sám. Proto nejsem zastáncem direktivního určování prstokladů, smyků, dynamiky, agogiky ve všech případech hned na první zahrání. Nějakou dobu společně hledáme, snažím se dotyčného navést, řešení spíš doporučit než přikázat. Pak přichází na řadu argumentace – student by měl být schopen si svoje řešení obhájit. Já se snažím najít všechna pro a proti v různých variantách a společně se dobereme k výsledku – nesmírně zajímavá fáze i pro mě samotnou. V případě, že by člověk přišel na hodinu a tam by mu bylo řečeno tak, tak a tak to budeš hrát, jiné řešení neexistuje, absolutně ztratí potřebu lámat si hlavu s čímkoli. Lze ale v hudbě říct: „Takhle přesně to má být a ne jinak…“? Pochybuji, to by byla neuvěřitelná nuda. Když to shrnu, je to o samostatném uvažování, o přemýšlení nad tím, co hraju, co by šlo udělat jinak, proč, jak co vylepšit (nemyslete si, prosím, že je to v patnácti, šestnácti, sedmnácti letech u všech samozřejmostí).

Chodí studenti na vaše koncerty? Jak reagují?

Někteří chodí, jiní méně. A hrát před svými studenty je hodně těžké. Kolikrát totiž zjistíte, že si sám nehlídáte některé věci, které radíte druhým. A to si potom právě studenti hodně dobře pamatují a v nestřežené chvíli to použijí proti vám. (smích) Jak reagují? Učí se říkat vám svůj názor, ať pozitivní, nebo negativní do očí, do čehož se jim mnohdy moc nechce, ale měli by to umět. A měli by to umět říct tak, jak si to myslí. Umět pojmenovat problém. Pro mě je to neocenitelná zpětná vazba.

Máte hudební sny nebo přání – daří se vám je plnit?

Jsem asi spíše z těch, kteří stojí nohama na zemi. A zároveň, troufám si říct, člověk pozitivní. Takže si po každém vydařeném koncertě řeknu, že je velká paráda tuhle profesi dělat. Je to neuvěřitelně tvůrčí, pestrá, povznášející činnost, u které se i hodně nasmějete. Ačkoli někdy časově náročná, nestane se vám, že byste podlehli stereotypu. Kolikrát jsem už přemítala, co by bylo, kdybych se nikdy s hudbou nesetkala, jak moc by byl člověk ochuzený – nepředstavitelné, z toho jde až strach. Mé hudební sny a přání jsou prosté: připravit každý koncert nejlíp, jak umím, užít si ho a umět tu energii předat lidem, kteří na koncert přijdou. A doufat, že příště přijdou znovu.

Děkuji za rozhovor.

Vizitka:
Iva Kramperová (1984), absolventka Hudební fakulty AMU v Praze, je vyhledávanou sólistkou a komorní hráčkou. Spolupracuje s osobnostmi jako Václav Hudeček, Jiří Bárta, Ivan Ženatý, Barbara Maria Willi, Radek Baborák, Alfréd Strejček, Václav Vonášek a řadou dalších.

Hru na housle studovala na pardubické konzervatoři u Vladimíra Kulíka, pražské AMU (prof. Ivan Štraus, Leoš Čepický) a účastnila se řady interpretačních kurzů v Čechách (Václav Hudeček, Ivan Štraus a jiní) i v zahraničí (Francie – Régis Pasquier). Obdržela řadu soutěžních ocenění – stala se stipendistkou firmy Yamaha, laureátkou Mezinárodní soutěže Beethovenův Hradec, Soutěže konzervatoří ČR, Mezinárodní soutěže Leoše Janáčka a obdržela ocenění za nejlepší interpretaci díla Leoše Janáčka i cenu Nadace Český hudební fond.

Jako sólistka vystupuje s orchestry (Moravská filharmonie Olomouc, Komorní filharmonie Pardubice, Plzeňská filharmonie a jiné), účinkovala při setkání prezidentů na summitu zemí Visegrádské čtyřky, zahajovala Mezinárodní pěveckou soutěž Antonína Dvořáka v Grandhotelu Pupp v Karlových Varech, v rámci Mezinárodního hudebního festivalu F. L. Věka premiérovala skladbu Luboše Sluky, dále uvedla díla Jaroslava Smolky, Slavomíra Hořínky, Miroslava Kubičky, Jožky Matěje a Luboše Fišera.

Je koncertním mistrem komorního souboru Barocco sempre giovane, s kterým natočila řadu CD a vystoupila na stovkách koncertů v České republice i v zahraničí (Španělsko, Německo, Belgie, Makedonie a jiné), včetně festivalů, jako je Pražské jaro. Natáčí pro Český rozhlas i televizi a je profesorkou houslové hry na Konzervatoři Pardubice.
(Zdroj: www.iva.kramperova.cz)

www.iva.kramperova.cz

Foto Honza Ježdík

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat