Jsem členem České filharmonie

Více než dvacet let působím jako tutti hráč v České filharmonii. Toto období mi přineslo mnoho intenzivních zážitků, pozitivních i negativních. Umělecké očekávání a naplnění, ale i chvíle rozčarování a pochybností o tom, zda profese orchestrálního hudebníka má ještě v dnešní době smysl. Nikdy mě ale neopustila hrdost na to, že jsem součástí právě tohoto orchestru. Orchestru jedněmi vynášeného, druhými šmahem zatracovaného. Orchestru s výjimečnou tradicí, který je po generace nositelem jedinečného uměleckého cítění, na druhou stranu orchestru vypjatě kritizovaného, kterému je podsouváno kdeco, včetně pýchy a arogance. Orchestru, který se už po řadu let potýká s důsledky rozhodování svých v různé míře nekompetentních ředitelů.

Skutečnost, že umělecké výsledky ČF mají být hodnoceny podle nejpřísnějších kritérií, bez výhrad přijímám, nechápu však různé kampaně, které záměrně zkreslují minulost orchestru a snaží se vyvolat vůči němu odpor veřejnosti například i tím, že jej prezentují jako partu namyšlených lenochů, kterým jde jen o peníze.

Kdysi muzikolog Jiří Pilka, který se na základě nepřesných informací vyjadřoval účelově k dění v České filharmonii, poté co mu jeden člen orchestru nabízel k nahlédnutí dokumenty, ze kterých bylo jasné, že se mýlí, řekl: „Svoje názory neměním ani ve světle nových skutečností.“ a odmítl tyto materiály převzít.

Zdá se, že podobný trend v debatách o ČF obecně přetrvává dodneška. Nikdo nechce vidět problémy tohoto orchestru v souvislostech a důsledky pochybení orchestrálního managementu se šmahem házejí na jeho bedra. Když se proti těmto křivdám orchestr ozve, je opět pranýřován a je mu tak upírána možnost jakékoliv obrany.

Proto se chci pokusit některé ustálené nepravdy uvést na pravou míru z pohledu člověka, který vše zažil na vlastní kůži.

Za sametové revoluce se stala ČF jedním z iniciátorů otevřeného občanského odporu. Zřejmě jako uznání tohoto postoje získali členové orchestru poprvé a naposledy možnost zvolit si sami šéfdirigenta, což plně korespondovalo s ovzduším rodící se demokracie, které u nás po převratu obecně panovalo.

Jako tehdejší úřadující šéf byl na kandidáta automaticky nominován Jiří Bělohlávek. Velká část filharmoniků jej považovala za velmi dobrého dirigenta, ovšem převažovaly výhrady k jeho jisté emocionální odtažitosti či strojenosti, zejména ve srovnání s hudební spontaneitou bývalého šéfa Václava Neumanna, kterého orchestr miloval.

Hudebníci měli tehdy v živé paměti hostování dirigenta Gerda Albrechta, který byl v tomto ohledu naprostým Bělohlávkovým opakem. Navíc vynikal až pedantskou pečlivostí a smyslem pro systematickou práci, což orchestr ještě z Neumannovy doby velmi postrádal a potřeboval. Proto byl Gerd Albrecht osloven jako alternativa Jiřího Bělohlávka. Toto rozhodnutí bylo ovšem interpretováno tak, že orchestr je líný a chamtivý a než by zvolil cestu pečlivé práce a přípravy s českým dirigentem, volí radši Němce, s nímž bude mít práci snazší a vedoucí k lehce vydělaným penězům.

Následně právě národnostní spor roznítil vášně. Např. Ivan Medek, kterého jsem si léta vážil jako pravého Evropana a demokrata tělem i duší, prohlásil, že Českou filharmonii přece nemůže vést Němec. Dokonce ještě těsně před volbou šéfdirigenta předával filharmonikům letáky apelující na naše češství. Tuto rétoriku převzala média i část orchestru a posuzování uměleckých kvalit kandidátů nahradila šovinistická argumentace.

Přesto byla většina hlasů dána dirigentu Albrechtovi, pod jehož vedením jsme následně zahráli doma i v cizině množství nádherných koncertů. Jeho podání Brucknera, Brahmse, ale i Dvořáka patřilo k těm nejkrásnějším, která jsem kdy zažil. Provedl české premiéry skladeb terezínských autorů, uváděl dosud neznámou českou tvorbu, zasadil se o zakázky pro přední současné české skladatele. Jeho umělecká práce byla v zahraničí nesporně ceněna, u nás přehlížena. Nikdo nechválil jeho výbornou dramaturgii, nikdo si nevšiml, že orchestr umělecky ukáznil, že jsme se znovu naučili frázovat a dýchat spolu, tak jak to zřejmě bývalo běžné za obdivované éry Karla Ančerla. O to víc se ovšem zdůrazňovalo Albrechtovo nečešství při interpretaci skladeb našich národních autorů.Vystaven neustálým útokům, ukončil G.A. spolupráci s ČF poté, co byl křivě obviněn z obohacování se na úkor ČF, z neoprávněného účtování nákladů a dokonce finanční zpronevěry. O nesmyslnosti těchto nařčení vyšlo v tisku nenápadné dementi, rozhodnutí G.A. to již však nemohlo ovlivnit.

Přestože bylo následující období angažmá Vladimira Ashkenazyho mediálně hodnoceno kladně, bylo opět rozporuplné, ale z jiného důvodu. Skvělý klavírista, ale velmi problematický dirigent uvrhl orchestr do hlubokého uměleckého i mravního zmatku. Agentura zastupující Ashkenazyho sice stoprocentně zpeněžila jeho jméno, ale orchestr se dostal do role trenažéru, kdy zkoušel donekonečna nikoliv proto, aby provedení skladby bylo co nejdokonalejší, ale proto, aby se ji dirigent naučil dirigovat. Přestože jsme stále měli nabídky k účinkování na nejlepších světových pódiích, nedostatky způsobené jeho dirigentskou nezkušeností neušly pozornosti kritiků a těžce poškodily i celkové umělecké úsilí orchestru. Naštěstí dostal v té době Ashkenazy nabídku do NHK v Japonsku, takže rozvázal spolupráci s ČF bez následných mediálních afér.

Ve funkci ho vystřídal dirigent Zdeněk Mácal, který se po roce 89 vrátil z americké emigrace do vlasti. Orchestr jeho nástup uvítal s velkým očekáváním. Excentrický, sebestředný, ale umělecky přesvědčivý Brňák si nás zprvu podmanil. Začátek jeho působení na postu šéfdirigenta se dá považovat za přínosné a tvůrčí období, s tou výhradou, že ani on, jako další v řadě, s orchestrem nežil, nepracoval a neřídil ho. Částečně i vinou opatření, které ještě cílené na Albrechta v novém Statutu ČF, zbavovalo šéfdirigenta téměř všech pravomocí. Často si nám velmi emocionálně stěžoval, že nemůže ovlivnit prakticky nic, od dramaturgie až po výběr sólistů, dokonce ani pro svoje koncerty.

Kantora vystřídal na ředitelském postu Jiří Kovář, někdejší nomenklaturní cenzor rockových muzikantů, který sice nevěděl o hudbě vůbec nic a neuměl žádný cizí jazyk, zato byl naprosto dokonalým byrokratem. Svoji zálibu v statistikách a výkazech práce povýšil nad řešení uměleckých problémů, jeho způsob reprezentace orchestru se stal pověstným. Při slavnostní recepci na japonském zájezdu ČF, stihnul během krátkého několikavětého projevu nejprve naprosto zkomolit jméno dirigenta, který celý zájezd dirigoval, aby nás vzápětí vybídl k přípitku slovy: „Děkuji, děkuji a ještě jednou na zdraví.“. Jako z humoristického časopisu působí scénka, která patří k filharmonickým legendám: manažerka orchestru byla při vstupu do ředitelny vyzvána k tichosti, neboť pan ředitel prý pracuje. Poslouchá nahrávku skladby, kterou má orchestr v blízké budoucnosti provést a počítá množství lesních rohů, které jsou na koncert potřeba. Ať už je tato historka pravdivá, či ne (pí Sedláková to již dnes zřejmě nepotvrdí), podobné absurdní situace byly s ředitelem Kovářem na denním pořádku.

Po těchto amatérech se zdál být hudebník a skladatel Václav Riedlbauch vhodným kandidátem, jakkoliv bylo jasné, že se jedná o komunistu, který se v době událostí r. 89 projevil jako zastánce starých pořádků. Počátky jeho působení ve funkci dávaly naději, že se soustředí na zajištění chodu a prosperity instituce, která mu byla svěřena. Ve spolupráci s odbory byla podepsána léta chybějící Kolektivní smlouva, Riedlbauch se vstřícně postavil k plánu abonentní komorní řady pro soubory složené ze členů České filharmonie, spolupracoval s Unií orchestrálních hudebníků při vyjednávání o nové platové politice státu. Postupem času však bylo stále patrnější, že soukromé aktivity ředitele stojí nad zájmy orchestru. Přestaly být respektovány dohody uzavřené mezi managementem a orchestrálními odbory, rovněž jako i stanoviska Umělecké rady orchestru.

Jeho nevstřícná dramaturgie nám postupně vyhnala posluchače ze sálu, neschopnost sehnat jakýkoliv sponzoring, tím méně sponzoring sálu pro snížení ceny vstupného na únosnou míru, nám odradily letité abonenty. Vývoz lokálních českých dirigentů na zahraniční zájezdy a neobratnost při jednání o podmínkách zájezdů nás zařadily v hodnocení agentur mezi podřadné orchestry. Vytvoření skupiny „odborných“ poradců odčerpalo bezúčelně značné prostředky z rozpočtu orchestru. Z rezervního fondu byl financován festival Pražské premiéry, založený ředitelem Riedelbauchem, zřejmě především k uspokojení spřízněných skladatelských kruhů. Osm milionů korun ročně stál přibližně týden koncertů s průměrnou návštěvností 50 posluchačů. Popularizace současné hudby je jistě potřebná, ale rozpočet České filharmonie k tomu není určen. Ve funkci ředitele rozhodl Václav Riedlbauch také o vydávání nekomerčního čtvrtletníku Rudolfinum revue, kterým pověřil svou budoucí manželku a který přišel ročně na 1 000 000 korun (pro ilustraci – každý jednotlivý výtisk časopisu stál Českou filharmonii kolem 125 korun). Pět a půl milionu korun dostal externí spolupracovník Daniel Sobotka na projekt, který měl orchestr propagovat , nikdy se však neuskutečnil. Všechny tyto kroky se ovšem děly podle Riedlbaucha s vědomím Ministerstva kultury, takže legálně.

Věcí, které znepříjemňovaly život filharmonika bylo samozřejmě více. Věčné handrkování o počet pracovních hodin, které neodpovídaly Kolektivní smlouvě či dokonce Zákoníku práce, organizace zájezdů orchestru v rozporu se Zájezdovým řádem, neochota tyto problémy řešit, to byla každodenní kyselá jablíčka, která jsme museli spolknout.

Zásadní se ale ukázal Riedlbauchův výklad změny v Zákoníku práce v odstavci o „Služebním díle“. Zprvu prohlašoval, že dohodu s orchestrem mu zapovídá zákon. Po předložení právního rozboru, ze kterého vyplynulo, že vzájemná dohoda možná je, se Riedlbauch odvolal na nesouhlas Ministerstva kultury. To však na přímý dotaz pověřených zástupců orchestru a odborů odpovědělo, že takové dohodě nic nebrání. Po delší době, když ředitel neprojevil ochotu rozpor řešit, se orchestr rozhodl protestovat zrušením nahrávání – tedy přímých přenosů. Byla to vlastně jediná možnost, jak poukázat na krajně neuspokojivou situaci v ČF a nakonec to byl také důvod, proč Riedlbauchovi nebyla prodloužena smlouva.

Nově jmenovaný Vladimír Darjanin způsobil svým autoritativním vystoupením na úvodní tiskové konferencí mezi filharmoniky zprvu dojem, že je jen další změnou k horšímu. Jeho záměr, jak ČF vést, nás však přesvědčil o opaku. Začala se rodit spolupráce založená na vzájemné důvěře . Nešlo o zvýšení platů, jak nám bylo podsouváno, ale o Darjaninovu zajímavou dramaturgickou vizi, o zajištění špičkových umělců pro naše koncerty, perspektivní nahrávací projekty a kontakty na významná zahraniční hostování. Naděje na znovunastolení standardu, v jakém Filharmonie ve svých lepších dobách pracovala, způsobila, že se orchestr oklepal z křivd a neprofesionalit svých předchozích managementů a hleděl vstříc další sezóně s nadějí, kterou již léta nepamatuji, když tu přišla další rána.

Odvolání Vladimíra Darjanina z postu ředitele z důvodu špatného hospodaření, chápe orchestr jako akt zlovolné odvety. Václav Riedlbauch (který za svého ředitelování ČF výše zmíněným způsobem rozpustil v rezervních fondech ČF 80 milionů korun – viz Finanční audit) tak učinil jako dočasný ministr v úřednické vládě. Jmenování Václava Kasíka, jehož působení v čele Českého rozhlasu předčasně ukončila Rada pro rozhlasové vysílání především kvůli rozsáhlému finančnímu schodku, už jen potvrzuje účelovost celé akce.

Nyní zbývá jen popřát současnému ministru kultury lepší odhad při výběru nového ředitele ČF, ta by si kvalitní management již opravdu zasloužila.

Autor je členem violové skupiny České filharmonie od roku 1989 a bývalým členem výboru Unie ČF