Jsem nesnesitelný tím, že neustále něco musím dělat

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Poměrně dlouho jsem vzdoroval a na svém místě hrál dál. Pak jsem si však položil otázku, zda to má pro mě smysl, a vzniklou situaci jsem respektoval. Jen musím poznamenat, že bych si před mnoha lety nepředstavil tehdejšího šéfdirigenta Václava Neumanna, jak si zve do kanceláře koncertního mistra Bruno Bělčíka a oznámí mu, že v padesáti pěti letech a po dlouholeté záslužné činnosti by měl svoje místo opustit. Inu, časy a způsoby se mění… Já mám čisté svědomí, že jsem pro vzájemnou spolupráci s Jiřím Bělohlávkem učinil maximum, další přetahování ze vzdálenosti půl metru by však neprospělo nikomu, to napětí by vadilo všeobecně. Jsem realistou, je zbytečné utrácet síly, energii, nervy a přesvědčovat někoho, kdo byl již dávno přesvědčený. Mám tedy dnes vyrovnané pocity, protože za stávající personální situace jiné řešení skutečně neexistuje. Aniž bych se chtěl srovnávat s hvězdným hokejistou Jaromírem Jágrem, citlivě jsem vnímal v posledních měsících jistou paralelu. Jágr zářil v NHL ještě na podzim v dresu New Jersey Devils, byl nejproduktivnějším hráčem tohoto týmu. Najednou byl však odvolán trenér mužstva, přišel jiný, který Jaromírovi naprosto zmenšil jeho hráčské možnosti na ledě, nestavěl ho do předních řad, zde situace skončila dokonce vynuceným Jágrovým přestupem do jiného hokejového orchestru. Jsem přesvědčený, že tyto záležitosti nebyly kdysi běžné a nebyly považovány za eticky správné ani ve sportu. Dnes je vše méně konzervativní, tento trend se mi nelíbí, ale je zřejmě obecnou realitou. Přesto přeji nyní České filharmonii, aby byla ve výběru kvalitního koncertního mistra, ve všech požadavcích na tuto nikoli jen hráčskou funkci, úspěšná. To myslím bez jakékoli hořkosti vůči instituci.Mimochodem – jak se liší Česká filharmonie v dobách vašeho nástupu k ní, tedy počátkem osmdesátých let minulého století, od té dnešní? Co se změnilo k lepšímu a naopak po čem se vám z dob minulých zasteskne?

Česká filharmonie z osmdesátých let a Česká filharmonie z dneška – to jsou samozřejmě dva úplně rozdílné orchestry, již z důvodu jiného hráčského a dirigentského obsazení. Mnohé je také spojuje. Hraje se povětšinou český repertoár a tak jako nyní, i před léty zde byly vynikající hráčské individuality. Dokonce bych řekl, že tehdejší orchestr byl více individuálnější, dnes vše směřuje – a je to příznačné pro všechny světové orchestry – k určité zarovnanosti, rozdíly mezi orchestry se postupně smazávají. Měli bychom mít tento fakt na mysli a bránit se tomu, nesmíme ztratit svoji výlučnost, danou historickými kořeny, repertoárem i interpretačním projevem. Mám poměrně jasný názor na Českou filharmonii minulosti, k hodnocení současnosti potřebuji časový odstup, jistě se někdy k tomuto zamyšlení v nějaké formě vrátím.

V České filharmonii jste se setkal s dlouhou řadou významných hudebních osobností. Na koho z nich vzpomínáte nejčastěji? Kdo z nich vás nejvíce obohatil a ovlivnil?

Za celou dobu svého působení jsem zažil nepřehledný řetězec skvělých koncertů, nelze všechny vyjmenovat. Pokud bych měl přece jen některé vyzvednout, vysoko ční koncerty Rafaela Kubelíka při jeho dirigentském návratu do vlasti těsně po sametové revoluci, z tohoto období je též nezapomenutelné provedení Beethovenovy Deváté symfonie Leonardem Bernsteinem. Moc často vzpomínám i na mahlerovské kreace Václava Neumanna, který této hudbě bytostně rozuměl. Samozřejmě mně utkvěly v paměti i koncerty, při nichž jsem hrál významná sóla. Straussův Život hrdiny jsem hrál častokrát, velmi dobře jsem se zde cítil s tehdejšími šéfdirigenty Vladimirem Ashkenazym a Zdeňkem Mácalem, kteří mi vytvořili prostředí vzájemné a rovnocenné tvůrčí spolupráce. Toho jsem si velmi vážil, houslista na první židli v orchestru musí mít určitou interpretační svobodu a pocit opory ze strany dirigenta. To mi dal kdysi i Libor Pešek v Sukově Pohádce, i na tuto příjemnou spolupráci rád vzpomenu a takových vzpomínek je nepřeberně mnoho. Nedávno, ještě v roli koncertního mistra, jsem si mimořádně užil koncerty na festivalu v Ingolstadtu, pod taktovkou skvělého, umělecky motivujícího dirigenta Kenta Nagana. Mám samozřejmě také mnoho zážitků ze hry vynikajících sólistů, houslistů, klavíristů, violoncellistů… Byla to inspirace, větší či menší podle míry uměleckých osobností, málokdy šel člověk z pódia hudbou nezasažený. I to se stávalo, tím víc jsem se pak ale těšil na umělce, kteří mě oslovovali. Věřím, že ještě i v dalších letech zažiji inspirativní koncerty uvnitř orchestru, ve kterém nadále zůstávám.Znamená změna vašeho zařazení v orchestru mimo jiné i to, že teď máte víc času na další hudební i jiné ryze soukromé aktivity?

Časově jsem na tom takřka stejně, jde o vhodnou organizaci a vyplnění zbývajícího volného času. Ubylo mi však mnoho funkčních starostí, odpovědnosti, příprava na náročná houslová sóla, příprava notového materiálu – ten čas a mnohem čistější hlavu mohu skutečně využít pro jiné hudební aktivity. Snažím se, abych měl stále další umělecké cíle.

Souvisí s tím i založení souboru Harmonia Praga? Z jakých důvodů vznikl?

Komorní orchestr Harmonia Praga jsem založil skutečně v době zmíněných osobních nepříjemností v České filharmonii, nutně jsem potřeboval další umělecký impulz. Rozhodli jsme se pro vznik tohoto souboru a takzvaných Stylových večerů společně s Monikou Teichmannovou, která je mojí manažerkou a zde duší celého projektu. Koncertům tohoto sdružení věnujeme skutečně hodně energie, Monika po organizační a já po umělecké stránce. Není to jednoduché, při náročné dramaturgii však jde o zajímavou a lákavou výzvu.

V dnešní době, kdy je v Praze tak obrovský přetlak hudební nabídky, nemáte pochybnosti o tom, zda se vám s Harmonií Praga podaří prosadit?

V Praze existuje skutečně mnoho desítek komorních těles podobného druhu, co se týče nástrojového obsazení. Většina z nich však působí na bázi turistické poptávky, nemá vyhraněnou dramaturgii, snaží se jen přizpůsobit vkusu návštěvníků, naverbovaných cestovními kancelářemi a různými hotely. Když tato sdružení odečteme, nepůsobí v Praze zase tolik souborů, kterým jde především o uměleckou úroveň a splnění tvůrčích předsevzetí. Nemáme ambice prosadit se u turistů, nenaháníme je po pražských ulicích. Obracíme se na hudbymilovnou pražskou veřejnost, která má ráda vážnou, tedy klasickou hudbu. Jsme společensky konzervativním souborem, hrajeme ve smokingu, nikoli například v rozhalených košilích, ctíme ustálené zásady koncertních produkcí a interpretace, nehrajeme si na objevitele zaručeně dobových způsobů hry. Přitom však máme všezahrnující programy, od baroka až po současnost. Snažíme se při koncertech navodit úzký a přátelský vztah s publikem, k tomu účelu slouží i moderování koncertů. Daří se nám posluchače do koncertu takříkajíc vtáhnout, pro nás je pak odměnou jejich opětná návštěva. Jsem rád, že koncerty baví nejen naše posluchače, ale i nás samotné, včetně předních hráčů našich pražských orchestrů, kteří jsou v naší sestavě a kteří k nám chodí nikoli jako na takzvaný kšeft, ale jako na příjemnou uměleckou událost.Kolik koncertů v sezoně máte a jaký typ repertoáru je pro vás charakteristický?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments