„Jsem pouze nástroj, na který hraje vesmír.“ Před 160 lety se narodil Gustav Mahler (1)

„Můj čas přijde…“ – „Jsem pouze nástroj, na který hraje vesmír.“ – „Symfonie musí být jako svět, musí obsahovat vše.“ – „Cítím se jako trojnásobný vyhnanec: jako Čech mezi Rakušany, jako Rakušan mezi Němci, jako Žid na celém světě. Všude vetřelec, nikde vítán.“ To jsou známé výroky skladatele a dirigenta Gustava Mahlera (7. července 1860 – 18. května 1911), který se narodil před 160 lety v obci Kaliště u Humpolce. Jako dirigent měl spoustu nepřátel a kritiků, ale i obdivovatelů a příznivců, jako skladatel se neprosazoval lehce. Dnes patří k nejhranějším skladatelům na světě. Jeho dílo není velké, kvůli dirigentským povinnostem mohl komponovat vlastně jen o prázdninách. Devět dokončených rozsáhlých symfonií a desátá nedokončená, Píseň o zemi, kantáta Píseň žalobná, rané písně s klavírem, orchestrální písňové cykly Chlapcův kouzelný roh, Písně potulného tovaryše, Písně o mrtvých dětech a Pět písní na básně Friedricha Rückerta, nedokončený klavírní kvartet z mládí. V tomto textu připomeneme mahlerovskou literaturu v češtině, biografii Henry-Louise de La Grange a Mahlerovu korespondenci.

Mahlerovská literatura v češtině
Mahlerovská literatura není v češtině nijak rozsáhlá na to, že jde o moravského rodáka, který se i v dospělosti opakovaně na české území vracel a na své kořeny nikdy nezapomněl, ostatně i v jeho tvorbě jsou rozpoznatelné. Psal o něm už Zdeněk Nejedlý (Gustav Mahler, 1958). První základní českou monografii napsal Ladislav Šíp (Gustav Mahler, 1973). V roce 1998 vyšla větší monografie Kurta Blaukopfa Gustav Mahler: současník budoucnosti a v roce 2009 stručný Mahlerův životopis Krajan od jeho rodově spřízněného jmenovce Zdeňka Mahlera. Mahlera se tu více, tu méně dotýkají také v češtině vydané vzpomínkové knihy jeho manželky Almy Mahlerové-Werfelové Můj život (1993) a Gustav Mahler – Vzpomínky (2001) a dvě knihy jeho žáka, slavného dirigenta Bruna Waltera: Téma s variacemi: vzpomínky a úvahy (1965) a Gustav Mahler: Portrét (1958), která je doplněna ještě o pásmo Dopisy Gustava Mahlera ve výběru a uspořádání Almy Mahlerové.

Obsáhlý výbor z korespondence Gustava Mahlera vyšel v češtině v roce 1962 (Dopisy, editor František Bartoš). V neposlední řadě u nás vyšly i dva životopisy manželky Almy: Alma Mahlerová aneb Umění být milována od Françoise Giraudové (1996) a Alma Mahlerová: A vždycky budu muset lhát od Catherine Sauvatové (2014). Kromě toho vyšlo několik menších publikací, brožurek či průvodců o životě Gustava Mahlera nebo o jeho stopách v rodných Kalištích a v Jihlavě, kde vyrůstal, apod. Rozsáhlejší je samozřejmě reflexe Mahlerova života a tvorby v různých dílčích studiích, recenzích a článcích v mnoha časopisech, sbornících či na internetu. Mahler či jeho žena se objevují i v dílech románových, ale ty zde pomíjíme.

Nejviditelnější a nejzáslužnější ediční počin v naší mahlerovské literatuře přišel v roce 2018 díky nakladatelství Argo, které vydalo rozsáhlý a podrobný životopis Gustav Mahler od Henry-Louise de La Grange.

Život a dílo Gustava Mahlera v jediném svazku
Francouzský muzikolog Henry-Louis de La Grange (1924–2017) byl jedním z největších znalců života a tvorby Gustava Mahlera a je autorem pravděpodobně nejlepší a určitě nejpodrobnější Mahlerovy biografie, která má ve francouzské verzi tři díly a dohromady 3800 stran. V anglické verzi vyšla ve čtyřech svazcích a je ještě rozsáhlejší. Původní francouzská verze Gustav Mahler – Chronique d’une vie vycházela postupně takto: Tom 1 – Vers la gloire (1860–1900) v roce 1979 (1152 s.), Tom 2 – L’âge d’or de Vienne (1900–1907) v roce 1983 (1280 s.) a Tom 3 – Le génie foudroyé (1907–1911) v roce 1984 (1368 s.). Této velké biografie se však s největší pravděpodobností právě kvůli jejímu rozsahu v češtině nikdy nedočkáme. Naštěstí La Grange vydal v roce 2007 stručnější, hutnější, jednosvazkovou, aktualizovanou verzi své biografie, kterou vytvořil ve spolupráci s editorem Joëlem Richardem – a právě tu vydalo Argo ve zdařilém a čtivém překladu Danuše Navrátilové; odbornou revizi textu provedl muzikolog, hudební producent, vydavatel a pedagog Jiří Štilec, dlouholetý redaktor Československého rozhlasu a později dramaturg a ředitel Supraphonu, od roku 1999 pedagog HAMU, kde je v současné době vedoucím katedry hudební produkce. Štilec v roce 1996 inicioval obnovu rodného domu Gustava Mahlera v Kalištích u Humpolce, založil Nadaci Musica noster amor – dnešní Společnost Gustava Mahlera – a hudební festival Mahler Jihlava. Revize textu tak byla v rukou nejpovolanějších.

Dodejme ještě, že La Grange je též editorem Mahlerovy knižně vydané korespondence a autorem pozoruhodné knihy o hudebních dějinách Vídně, města hudby (Vienne – une histoire musicale, 1995), která by si také zasloužila české vydání.

Vměstnat pestrý, byť nedlouhý Mahlerův život, bohatý na peripetie někdy až románové, do jednoho svazku se autorům podařilo na výbornou, nehledě na to, že velká La Grangeova biografie je opravdu určena jen těm největším Mahlerovým příznivcům; stručnější kniha (i když má šest set stran) jistě osloví daleko širší publikum, navíc je právě jemu určená: nenajdeme zde jediný notový příklad a také s odbornými hudebními termíny se v knize šetří. Naopak bohatší mohla být obrazová příloha, ale to je snad jediná výtka.

Když si projdeme Mahlerovu biografii, napadne nás možná jedno slovo, které charakterizuje jak jeho cestu životem, tak jeho kariéru skladatele a dirigenta: zápasy. Povahově komplikovaný, tvrdohlavý, neústupný, vášnivý a výbušný Mahler zápasil jak v soukromí (s rodinou, milenkami a později s manželkou Almou) a s nepříznivým zdravotním stavem (srdeční choroba, která nakonec vedla k předčasné smrti v nedožitých jednapadesáti letech), tak při práci dirigenta s orchestry a v opeře (s hráči, s intendanty, se zpěváky, s diváky a především s kritiky) a ve své skladatelské práci (s nedostatkem času na komponování a o uznání svých děl u diváků a opět u kritiky). Mahlerovy četné a celoživotní zápasy před námi plasticky vyvstanou i při četbě La Grangeovy knihy.

Autor postupuje přísně chronologicky, vyprávění o dětství a školních letech v Kalištích a v Jihlavě brzy přechází v líčení Mahlerovy cesty ke slávě a jeho prvních krátkých dirigentských angažmá v Bad Hallu, Lublani, Olomouci, Kasselu, Praze a Lipsku. Souběžně popisuje i vznik jeho prvních děl: kantáty Píseň žalobná, raných písní, cyklu Písně potulného tovaryše a První symfonie. Důležitým objevem je pro Mahlera v roce 1887 sbírka lidových básní autorů Clemense Brentana a Achima von Arnima Chlapcův kouzelný roh, z níž v následujících letech čerpal texty k převážné většině svých děl a která dala dokonce název celému jeho pozdějšímu písňovému cyklu. Dirigentské slávy a vesměs i uznání dosahuje Mahler za působení v opeře v Budapešti (1888–1891) a především v Hamburku (1891–1897). Tehdy postupně vznikají Druhá a Třetí symfonie. A začínají ony zmíněné tvrdé zápasy s diváky a kritikou.

Mahler si umí leckoho znepřátelit, neumí být příliš diplomatem. Za svou vizí si jde poměrně tvrdě, a to jak jako dirigent, tak jako skladatel. Nechce ustupovat z kvality v práci v opeře a s orchestrem a zpěváky, ani ze svých postupů v komponování, které je nezvyklé, nové a zpočátku pro většinu publika a kritiků těžko přijatelné, resp. těžko pochopitelné. Zatímco v opeře a orchestru nemohou kritici ani diváci Mahlerovi upřít zásluhy o skutečnou kvalitu operních představení a symfonických koncertů, při uvedení svých děl naráží na neporozumění a nesouhlas a velmi ostré útoky. Nachází sice i věrné příznivce, ale těch je menšina. Na vlastní kůži pak zažívá hlavně antisemitismus – jako Žid, ačkoli se k židovské víře nijak výrazně nehlásí, musí snášet ohavné útoky antisemitských kritiků. Při pročítání četných úryvků z dobových recenzí, jež La Grange hojně cituje, si znovu uvědomíme, jak byl v té době, na přelomu 19. a 20. století, antisemitismus silný, rozšířený a zcela běžný a jak ovlivňoval úsudek některých kritiků i části obecenstva, resp. jak dokonce u řady kritiků převažoval nad objektivním posouzením kvality představení či koncertů řízených Mahlerem nebo uvedených Mahlerových děl. Mahler měl brzy četné kritiky proti němu zaujaté, kteří ho doslova nenáviděli a cupovali každý jeho výkon; ale též pár kritiků, kteří ho začali podporovat a chválit.

Nejslavnějším a zároveň nejnáročnějším desetiletím Mahlerova života a díla jsou vrcholná léta 1897–1907 prožitá ve Vídni ve funkci hudebního ředitele Dvorní opery. Jmenován byl na základě svého úspěšného působení v Hamburku a při řízení jiných orchestrů, avšak co tomuto jmenování předcházelo, je skutečné drama, které La Grange podrobně, až napínavě líčí. Mahlerovo jmenování do funkce jednoho z nejpřednějších operních domů světa provázelo jak nadšení jeho příznivců, tak odpor jeho zavilých odpůrců a všemožné intriky. A opět tu hrál roli Mahlerův židovský původ i jeho přísné požadavky na kvalitu a na změnu chodu operního provozu. Mahler musel přestoupit ke katolictví, bez toho by se funkce ve vídeňské opeře vůbec nemohl ujmout. A celých deset let pak sice v operním domě na Ringu vládl pevnou rukou, ale také neustále a opětovně zápasil s tvrdými kritiky, rozmazlenými diváky, citlivými primadonami i vrtošivými zpěváky. Vytvořil však éru, která je dodnes legendární a Vídeň se jí pyšní; nespravedlivé útoky jsou zapomenuty a vzpomíná se na Mahlera jako velikého dirigenta i skladatele. Na útoky a peripetie však nezapomíná La Grange, který líčí i to, jak si sám Mahler mnohé komplikoval svojí neústupností a prchlivostí.

Podrobně líčí autor také Mahlerův manželský zápas s vídeňskou krasavicí se skladatelskými a uměleckými ambicemi Almou Schindlerovou. Ta se svých ambicí musela na Mahlerovo přání zcela vzdát a být mu oddanou manželkou a matkou jejich dvou dcer. Že tyto ústupky nemohla společnost milující Alma dlouho snést, je nasnadě. Mahler tak brzy neměl klid ani doma, což jeho oslabenému srdci a celkově křehkému zdravotnímu stavu jistě nepřidalo. Navíc ho neustále trápilo, že místo aby se více věnoval komponování, otrocky diriguje koncerty a operu pro často nevděčné publikum a kritiky, kteří hledají jen chyby…

Mahlerovo vlastní dílo bohužel není velké rozsahem, ale naštěstí velké kvalitou a významem. Čas na komponování měl prakticky jen o letních prázdninách a v zimní pauze. Devět dokončených symfonií, Desátá nedokončená, Píseň o zemi, cykly Písně potulného tovaryše, Písně o mrtvých dětech, Pět Rückertových písní a Chlapcův kouzelný roh a raná kantáta Píseň žalobná, to je v podstatě celý úhrn Mahlerova díla. La Grange popisuje jejich vznik, první a další uvedení, jejich ohlas a přijetí u obecenstva a kritiky, to, jak se Mahler postupně prosazoval jako skladatel s jinou, novou hudební řečí. Pročítání úryvků z kritik i Mahlerových úzkostí při tvorbě a uvádění svých děl, s nimiž se svěřoval například v dopisech rodině či přátelům a kolegům, je vskutku strhující. Stejně tak zajímavý je popis složení programů tehdejších koncertů a vůbec průběžný výčet Mahlerova bohatého dirigentského repertoáru jak v opeře, tak na koncertech.

V roce 1907 byl Mahler z Vídně víceméně vyštván, útoky proti své osobě už nemohl dále snášet, jeho postavení ve Dvorní opeře bylo již neudržitelné. Začíná poslední, krátká éra v Americe, kde Mahler s velkým ohlasem a úspěchem diriguje v Metropolitní opeře a za pultem Newyorské filharmonie. A čím dál větší úspěchy má také jako skladatel… Životním triumfem je premiéra obří Osmé symfonie (tzv. „Symfonie tisíců“) v Mnichově v roce 1910. V roce 1911 Mahler umírá.

Poslední kapitola knihy Díla Gustava Mahlera nabízí stručný rozbor všech Mahlerových skladeb, rozbor čtenářsky velmi přístupný a čtivý, přitom zasvěcený, včetně překladu zpívaných textů (nebo alespoň jejich úryvků). V celé knize La Grange také uvádí na pravou míru některé legendy a vžitá tvrzení o Mahlerovi, například o tom, jak si v některých skladbách „předpovídal“ vlastní smrt nebo se „loučil se životem“ apod. Líčí Mahlera nikoli jako nedotknutelného velikána a génia, ale naopak, jako člověka rozporuplného, s chybami i přednostmi, nešťastného a trpícího, ale i přesvědčeného o tom, že jeho „čas přijde“; jako člověka nijak zvlášť zdravého, ale přesto silného, který musel podstoupit nejeden zápas o vlastní uznání jako dirigenta, skladatele, ale i manžela a člověka, pro něhož by neměl být určující a na překážku jeho židovský původ; jako člověka, jehož donutili přestoupit ke katolické víře, ale vzápětí mu to vyčítali; člověka, pro něhož vším byla hudba a její kvalitní provedení, nikoli sláva, peníze a moc. Mahler nám zanechal veliké dílo, které dodnes uchvacuje dirigenty, hráče i posluchače. A uchvacuje i četba o všem, co prožil, přetrpěl a vydobyl – a nenechal se přitom zlomit, protože věřil v moc a sílu (své) hudby.

 

(dokončení příště)