„Jsem pouze nástroj, na který hraje vesmír.“ Před 160 lety se narodil Gustav Mahler (2)

Mahlerovy dopisy
Obsáhlý výbor z Mahlerovy korespondence vyšel v češtině v roce 1962 ve Státním hudebním vydavatelství v Praze v edici Paměti, korespondence, dokumenty, svazek č. 28, pod názvem Gustav Mahler: Dopisy. Dopisy vybral, předmluvu napsal a poznámky a rejstříky vypracoval František Bartoš, přeložili Marie Bartošová a František Bartoš. Publikace většího formátu o 412 stranách je doplněna obrazovou přílohou (celkem třicet fotografií) a osmi ilustracemi v textu a v závěru jako přílohou textem Josef Bohuslav Foerster o Mahlerovi. Vedle editorovy více než dvacetistránkové předmluvy jsou u jednotlivých dopisů poznámky a vysvětlivky, na konci knihy je pak vydavatelská poznámka, přehled Mahlerova díla, jmenný rejstřík a rejstřík Mahlerových skladeb a soupis obrazových příloh. Publikace vyšla v nákladu 1500 výtisků a zájemcům o Mahlerovo dílo, osobnost a život ji lze jen doporučit, dnes je však v antikvariátech těžko dostupná. V následujících ukázkách z Mahlerových dopisů připomeneme umělcovu osobnost a názory tak, jak je sám prezentoval.

V listopadu 1896 píše Mahler Richardu Batkovi, pražskému hudebnímu kritikovi a historikovi, který byl redaktorem časopisu Neue musikalische Rundschau, s nímž chtěl Mahler „navázat spojení“; sám sebe představuje těmito slovy:

„Jsem narozen 1860 v Čechách, prožil jsem největší část svého zralého mládí ve Vídni. Od svého 20. roku náležím svou veřejnou činností divadlu. Rok (85–86) jsem působil také jako kapelník v Praze, jak si snad ještě budete pamatovat. Jako tvůrčí umělec jsem poprvé vystoupil na veřejnost se zpracováním a dokončením Weberových ,Tří Pintů‘; dílem, které svého času bylo provozováno i v Praze za mého řízení. // Komponoval jsem od svého nejútlejšího mládí všechno, co se jen komponovat dá. – Jako svá hlavní díla uvádím tři velké symfonie, z nichž prvé dvě byly už provedeny několikrát, z poslední (III.) jen zlomek – ten právě ,přišel do módy‘ (Květinová věta).“

Takto krásně píše z Hamburku o knihách a čtení Bedřichu Löhrovi koncem roku 1894 nebo v lednu 1895: „Svět se mi líbí čím dál líp! Knihy ,hltám‘ stále víc a víc! Vždyť jsou to jediní přátelé, kteří mě provázejí! A jací přátelé! Bože, kdybych ty neměl! Zapomínám na všechno kolem, když ke mně zazní takový hlas ,našich lidí‘! Dodávají mi stále víc útěchy a důvěry, jsou mi opravdovými bratry, otci, milenkami.“

V únoru 1883 píše Mahler o svém působení v olomoucké opeře opět v dopise Bedřichu Löhrovi, což byl německý archeolog a jeden z nejdůvěrnějších Mahlerových přátel z mládí: „Dosud jsem – zaplať Pánbůh – dirigoval skoro výhradně Meyerbeera a Verdiho. Wagnera a Mozarta jsem vytrvale vymanévrovával z repertoáru; – nesnesl bych totiž, abych zde odtaktovával třeba ,Lohengrina‘ – nebo ,Dona Juana‘. – Zítra je ,Josef v Egyptě‘. Neobyčejně půvabné dílo, jež má něco z mozartovského kouzla. […] V hostinci hladovím, protože tady jedí jen maso. V mém bytě jsou jen dva klavíry, na nichž se koncertuje jen několik hodin denně. Bohužel právě v těch hodinách, kdy jsem doma. Ke čtení nemám vůbec nic.“

Mahler o svých dílech
Takto popisuje Mahler část své Druhé symfonie v dopisu Maxi Marschalkovi z března 1896: „Pojmenoval jsem prvou větu ,Tryzna‘, a chcete-li to vědět, je to hrdina mé D dur symfonie, kterého zde pohřbívám a jehož život zachycuji z vyššího hlediska, v čistém zrcadle. Zároveň je to velká otázka: Proč jsi žil? Proč jsi trpěl? Je to všechno jen velký, strašlivý žert? – Musíme tyto otázky nějak řešit, chceme-li žít dál – ba dokonce, chceme-li dál umírat! Ten, v jehož životě se ozvalo jednou toto volání – ten musí odpovědět; a touto odpovědí je poslední věta. // 2. a 3. větu chápu jako interludium; 2. věta je vzpomínka! Sluneční paprsek, čistý a nezkalený, v životě tohoto hrdiny.“ Ještě podrobněji pak program Druhé symfonie popisuje Mahler v příloze dopisu Almě Schindlerové, své budoucí manželce, v prosinci 1901, který je často citován v literatuře či v textech ke koncertům.

V dopise Maxi Marschalkovi, což byl berlínský skladatel a referent listu Vossische Zeitung, píše Mahler o své Třetí symfonii, která měla původně název a k jejímž jednotlivým šesti větám přiřadil Mahler tituly (dopis ze srpna 1896): „Mé dílo je zcela hotovo. Má následující tituly, z nichž si snad už dovedete sestavit malého průvodce.

SEN LETNÍHO POLEDNE
1. díl
Úvod: Pan se probouzí
Čís. I. Léto nastupuje (Bakchův průvod).
2. díl
Čís. II. Co mi vyprávějí květiny na louce.
Čís. III. Co mi vyprávějí zvířata v lese.
Čís. IV. Co mi vypráví člověk.
Čís. V. Co mi vyprávějí andělé.
Čís. VI. Co mi vypráví láska.
Všechny komentáře k tomu si ušetřím.“

16. října 1904 píše manželce Almě z Kolína nad Rýnem, kde se zkouší premiéra Páté symfonie: „Všechno šlo docela slušně. Scherzo je zatracená věta! Ta si něco užije! Dirigenti ji budou padesát roků dávat příliš rychle a budou z ní dělat něco nesmyslného a obecenstvo – proboha – jak to se má tvářit k tomuto zmatku, z něhož se vždy znovu a znovu rodí svět, jenž se vzápětí zase zřítí, k těmto prazvukům, k tomuto hučícímu, řvoucímu, běsnícímu moři, k těmto tančícím hvězdám, k těmto odeznívajícím, jiskřivým, třpytivým vlnám? Co může stádo beranů říci jiného k ,Chvalozpěvu bratrských sfér‘ než bečet? Ó, jaké blaho, ó, jaké blaho, být krejčím! Ó, kéž bych se byl narodil jako kupecký příručí a byl zaměstnán jako barytonista v opeře! Ó, kéž bych mohl své symfonie poprvé uvádět padesát let po své smrti!“