Jubileum dvou choreografů

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Inspiraci hledal všude, v klasických choreografiích stejně jako ve světě, který jej obklopoval, se všemi jeho technickými novinkami a vymoženostmi. Sám o tom ve svém pojednání Tanečník a snobové z roku 1931 napsal: „…doba zrodila také technického tanečníka. Vybavila ho veškerým řemeslem a technickým pokrokem, nechá ho skákat do dálek, které by udivily i světové sprintery. Nechá ho točiti se závratnou rychlostí u dynama. Nechá ho splétati a rozplétati nohy s podivuhodnou přesností mechanických stavů svých nesmírných tkalcoven. Dále však nic. Z tanečníků nadělala stroje, nic než stroje. Toužil po divadle, které by nebylo jen profesí a honbou za výdělkem. Lapidárně to vyjádřil ve větě. Je mnoho různých povolání, ale tanec je povoláním, v němž čas není ničím a jeho náplň vším.“

Toužil po práci ve skutečném divadle. Jeho velký příznivec a podporovatel Jan Rey (Reimoser) o Jenčíkovi po jeho smrti napsal ve sborníku Divadlo 1845: „Miloval divadlo pro tisícerou možnost dát lidem kus krásy, vyslovovat jim myšlenky, povznášet a učit, miloval je pro lidi nadané a zanícené, poctivé nekompromisní… Nesnížil se nikdy k úkolům nedůstojným a nikdo ho nepřiměl k práci, jež by se příčila jeho přesvědčení.“

Oženil se se svou taneční partnerkou Hanou Škrdlantovou, s níž podnikl turné po Německu. Pracoval v řadě pražských zábavních podniků (smíchovská Aréna, divadlo Varieté, Rokoko). Hostoval také ve vinohradském divadle. Vytvořil choreografii pro několik inscenací pražského německého divadla, především pro inscenaci Prodané nevěsty, kterou dirigoval Alexander von Zemlinsky. Sám v inscenaci tančil sólo v Polce a ve Furiantu se po jeho boku objevil také začínající mladík Saša Machov.

Jenčík se pilně věnoval nejrůznějším aktivitám. Byl autorem velkolepých pohybových kompozic, jako byla choreografie Dvořákovy Nové Oresteiy na pražském Výstavišti a zejména jeho hromadné pohybové scény pro Dělnické olympiády – Prací ke svobodě z roku 1927 a o sedm let později Osvobozená práce (Dělník a stroj). Pro devátý Všesokolský slet v roce 1932 vytvořil analogický program nazvaný Tyršův sen (tanec kněžek).

Hodně spolupracoval s filmem. V období němého filmu byl nejen autorem mnohých choreografií, ale podle barrandovské filmové databáze vytvořil také pětadvacet rolí. Podle tohoto seznamu jeho první filmovou rolí byl Apač z krčmy ve snímku Vášeň vítězí z roku 1918, poslední rolí pak v roce 1928 houpačkář Tony ve filmu Děvče z textilní továrny. Ve zvukovém filmu si zahrál v Honzlově, Voskovcově a Werichově Pudru a benzinu z roku 1930 roli choreografa Joe Brocka a o deset let později postavu baletního mistra ve Slavíčkově filmu natočeném podle tehdy populární hry Františka Xavera Svobody Směry života.

V období němého filmu byl také autorem tří filmových scénářů (Setřelé písmo, jehož režisérem byl Josef Rovenský a hlavní roli v něm hrála Anny Ondráková, Proudy, které režíroval Theodor Pištěk, a Křižovatky). V té době se dokonce pokoušel o filmovou režii. Na desítkách filmů spolupracoval jako choreograf (Muzikantská Liduška, Prodaná nevěsta, Jánošík, Počestné paní pardubické a další).

Ve druhé polovině dvacátých let se stal choreografem a artistickým ředitelem kabaretu Lucerna. Zde vznikla nesmírně populární skupina Šest děvčátek z Lucerny, jež se posléze proměnila v Jenčíkovy girls. Skupina se stala neodmyslitelnou součástí a ozdobou řady inscenací Osvobozeného divadla. Byly to například Fata Morgana, Ostrov dynamit, Sever proti jihu, Don Juan et Comp, Golem, Caesar, Robin zbojník, Osel a stín, Slaměný klobouk, Kat a blázen.

Na jevišti Národního divadla vystoupil v roce 1924 v roli kouzelníka zaříkávače v expresionisticky laděné inscenaci hry amerického autora Eugena O’Neilla Císař Jones. Tančil v ní sólo na hudbu, kterou napsal Emil František Burian. Jeho první pohybovou spoluprací s činoherním souborem Národního divadla byla v roce 1927 inscenace hry Bena Jonsona Mlčenlivá žena, kterou režíroval Milan Svoboda.

Počátkem třicátých let začali šéf opery Otakar Ostrčil a šéf činohry Karel Hugo Hilar Jenčíka, kterého znali z doby jeho působení ve vinohradském divadle, zvát ke spolupráci do Národního divadla. V opeře vytvořil choreografii pro Ferdinanda Pujmana do jeho inscenace Délibesovy Lakmé a Fibichova a Vrchlického scénického melodramatu Smrt Hippodamie, pro Josefa Muclingra do jeho inscenace Rossiniho Popelky, v činohře pro Hilarovo představení hry bratří Čapků Ze života hmyzu.

I když nebyl v roce 1932 do Národního divadla angažován, Jenčíkova činnost na naší první scéně velmi zintenzivnila. Od příchodu Václava Talicha do vedoucí funkce v operním souboru se tak dělo hlavně díky jemu. Talich byl velkým Jenčíkovým příznivcem. Jenčík postupně vytvořil četné choreografie v operách a participoval i na mnohých činoherních premiérách. Do paměti diváků se vryl například jeho vklad do představení Hoffmeisterových Zpívajících Benátek, které režíroval Karel Dostal. Režisér Hanuš Thein, do jehož operních inscenací Jenčík vytvořil řadu choreografií, na něj ve svých pamětech vzpomíná: „V divadle nebylo příliš mnoho lidí, kterým bych tak věřil lidsky a umělecky, jako jsem věřil baletnímu mistru a choreografovi Joe Jenčíkovi. Měl jsem Jenčíka upřímně rád.“

V roce 1933 se Otakaru Ostrčilovi podařilo prosadit Jenčíka jako choreografa premiéry baletu Bohuslava Martinů Špalíček. Joe Jenčík v článku do časopisu Národního divadla u příležitosti premiéry přiblížil divákům svůj přístup: „Při studování tohoto díla jsem se řídil hudebním rytmem, barvou scény, filmovým spádem stále se měnících obrazů a prudkou pulzací jednotlivých dějů. Zvláštní pozornost jsem věnoval zpívaným částem kusu: šlo mi o to, abych upřílišněnou pohybovou nápadností nezakryl fonetický účin zpívajících. Z toho důvodu jsou právě tyto část baletu vyřešeny choreograficky prostě, ba někdy i naivně.“ Mirko Očadlík ocenil inscenaci jako průkopnický, očistný čin v oboru baletní tvorby.Joe Jenčík se poté podílel výrazným způsobem na úspěchu dalších děl Bohuslava Martinů, na pražské premiéře jeho Her o Marii a prvním uvedení Julietty. Z jeho dalších operních choreografií se zmiňme alespoň o Talichově inscenaci Prodané nevěsty v režii Hanuše Theina a o inscenacích Mozartova Dona Giovanniho v režii Luďka Mandause a Gluckova Orfea, kterého režíroval Karel Dostal.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat