Jubileum dvou choreografů

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

V roce 1937 došlo k dalšímu „souboji“ mezi Nikolskou a Jenčíkem. V jednom večeru byly uvedeny oba balety Vítězslava Nováka, Nikotina v choreografii Jelizavety Nikolské a Signorina Gioventù v inscenačním pojetí Joe Jenčíka. V této konfrontaci Jenčík jednoznačně svým moderním a duchu a stylu Novákovy hudby plně odpovídajícím přístupem vytvořil velmi sugestivní představení, což potvrdil jednoznačně i sám autor. Rozhodnutí bylo šalamounské, oba byli angažováni ve funkci baletních mistrů. Přízeň mocných mimo divadlo ale byla na straně Nikolské a Jenčík musel i nadále o to, aby se prosadil, tvrdě bojovat.

Dalším celovečerním baletem v režii a choreografii Joe Jenčíka bylo dílo jihoslovanského skladatele českého původu Frana Lhotky Čert na vsi. Ve svém pojetí se do jisté míry odchýlil od původní koncepce. Do boje proti Jenčíkovi vytáhl neúnavný zastánce takzvaných tradičních hodnot, někdejší vůdce útoků proti Otakaru Ostrčilovi a Jenčíkův nesmiřitelný protivník, kritik Národních listů Antonín Šilhan. Napsal, že Jenčík svou choreografií dílo zcela zkreslil, a znovu opakoval, že Jenčík do Národního divadla nepatří.

I když většinu baletních premiér realizovala Jelizaveta Nikolská, skutečné tvůrčí činy v Baletu Národního divadla byly v té době dílem Jenčíkovým, ať to byly Janáčkovy Lašské tance, uvedené v jednom večeru s Králem Lávrou Jaroslava Křičky, nebo Rossiniho Vzpoura hraček, jež byla uvedena v rámci rossiniovského večera, který koncipoval a dirigoval Václav Talich. V roce 1942 byl Joe Jenčík choreografem prvního uvedení baletu Pavla Borkovce Krysař. Představení, jehož spolutvůrcem byl jako režisér začínající Václav Kašlík, mělo v protektorátní době i silný společenský náboj. Pochopili to diváíci, ale pochopili to i Jenčíkovi nepřátelé. Ředitel Národního divadla Ladislav Šíp se dlouho snažil Jenčíkovi pomáhat a podnikal na jeho obranu nejrůznější kroky.

Příčinou Jenčíkova odchodu z Národního divadla v roce 1943 byl evidentně vyprovokovaný incident při zkoušce na obnovenou inscenaci Dona Giovanniho. Členky souboru z okruhu příznivkyň Nikolské vyprovokovaly nekompromisního Jenčíka svým chováním k možná nepřiměřené reakci a Jenčík se vrátil tam, odkud přišel, do továrny. V té době pilně psal (zůstalo po něm několik prozaických děl – Zloděj kroků, A byly ztráty na mrtvých) a pracoval na koncepci českého baletního umění.

Dne 10. května 1945 podlehl následkům srdečního infarktu. Dovolím si na tomto místě ocitovat několik vět z výtečné magisterské práce Veroniky Švábové Tanec navzdory, Joe Jenčík, (AMU, 2013). Učil se prostě sám. „A právě to, že se Jenčík dostal až k ‚vysokému‘ umění, že se nebál inovací, moderních postupů a nerozpakoval se je přenést i na prkna Národního divadla, slučoval tak to ‚vysoké‘ a ‚nízké‘. Neodvrhoval klasickou taneční techniku a všechny možné další pohybové metody. Co viděl, slyšel, zažil, vstřebal, to využil. Tím vytvořil jakousi syntézu tanečního výrazu, předznamenal budoucnost. Předznamenal tak postmodernismus.“Věta, která je obsažena v jeho textu Tanečník a snobové má i pro dnešní (nejen) baletní tvůrce svou velkou platnost. Ta věta zní: „Nepomlouvejte mne, nestojím vůbec za to. Jsem z jiné krve – jiné konstrukce.“

Foto ND Brno, archiv

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat