Julie Svěcená: Nikdy jsem nebyla protežované dítě. Na pódiu stojím sama za sebe

V Rudolfinu zazářila na konci října na koncertě s korejským mužským sborem a klavíristou jako růže mezi trním. Houslistka Julie Svěcená, dcera Jaroslava Svěceného, už není tatínkova holčička a ve svých třiadvaceti letech má rozběhnutou vlastní kariéru. Věnuje se v Londýně na Royal Academy of Music postgraduálnímu studiu, které jí skýtá možnost kloubit studium s poměrně bohatou koncertní činností. To, že to s houslemi myslí vážně a neplní jen pomyslný rodičovský sen, dokázala ve švýcarském Sionu, kde na prestižní Mezinárodní houslové soutěži Tibora Vargy získala na konci srpna třetí místo. Jak probíhá taková mezinárodní soutěž? Jaké plusy a mínusy v sobě skrývá společné vystupování s tak slavným otcem? Dává pan Svěcený Julii doma soukromé masterclassy? A kdo vybírá skladby na společné koncerty? Nejen o tom jsme debatovaly s mladou houslistkou v centru Prahy na konci října, kdy přiletěla z Londýna, aby tu vystoupila na několika koncertech.
Julie Svěcená (zdroj archiv J. Svěcené)

Letos v srpnu jste získala třetí cenu na prestižní Mezinárodní houslové soutěži Tibora Vargy ve švýcarském Sionu. S jakým očekáváním jste se tam hlásila? 

Především musím říct, že nejsem soutěžní typ a obecně vlastně nemám soutěže příliš v lásce. Je jich hodně a neznamená, že když na jedné uspějete, musí se tak automaticky stát i na té další. Poznala jsem hodně „soutěžních turistů“, kteří mají objíždění soutěží jako celoroční náplň a odškrtávají si v kalendáři jednu položku za druhou. Naděje, že na nějaké větší soutěži uspějete, není velká a jednoznačná – každá země má své favority a i každý porotce má své zájmy, případně i „koně“, které pak tlačí, co to dá. A čím větší země, tím je tento trend zřetelnější. Člověk samozřejmě musí být připravený na tisíc procent, ale je to také otázka náhody a štěstí. Na soutěžích mě baví ten motivační proces. Budujete si repertoár a studujete ho hodně do hloubky, jelikož je vám jasné, že v porotě sedí lidé, kteří vám na rozdíl od běžného publika na koncertech zkontrolují každou notu.

Jak dlouho jste se na tu soutěž připravovala?

Připravovala jsem se přibližně tři měsíce s tím, že jsem se musela některé skladby doučit a některé si osvěžit. Hodně jsem přemýšlela nad Beethovenovou devátou, čili Kreutzerovou sonátou, protože existuje velké množství jejích nahrávek a provedení, ale samozřejmě hledáte vlastní přístup a úhel pohledu. Byla jsem ráda, že podmínky soutěže umožňovaly výběr z širokého spektra skladeb, ať už se to týkalo stylového období nebo technické náročnosti.

Jak ta soutěž probíhala? Co jste tam hrála a co z toho bylo pro vás nejnáročnější?

V prvním kole jsem hrála dvě části z Bachovy Partity č. 2 d moll, první větu z Beethovenovy Kreutzerovy sonáty č. 9 a Bartókovu Ciacconu z jeho sólové sonáty. Bartóka jsem si vybrala proto, že z Bachovy stejnojmenné skladby vycházel, ale přetvořil ji do dvacátého století ke svému obrazu. Bach na soutěžích je vlastně pokaždé náročnější a riskantní, protože by člověk měl dodržovat pomyslná nepsaná interpretační pravidla, ale zároveň do skladeb vložit vlastní pohled. A pak doufáte, že se to bude líbit, že v tom porota najde ten váš vlastní nápad. Když pak třeba trochu výrazněji zavibrujete tam, kde se obvykle vibrato nehraje či „hrát nemá“, pohybujete se na tenkém ledě. Je to otázka preferencí a objektivního pohledu porotců.

Ve druhém kole jsem pak hrála druhou a třetí větu z Kreutzerovy sonáty, Janáčkovu sonátu a Tzigane Maurice Ravela. Třetí kolo bylo zaměřeno na komorní hru, se svými kolegy a spoluhráči jsem zahrála Čajkovského trio, Brahmsovo Trio č. 3 c moll a Trio č. 4 od skladatelky Lery Auerbach. Do finálního kola s orchestrem jsem si vybrala druhý houslový koncert Dmitrije Šostakoviče, který byl, řekla bych, ze všech skladeb asi nejvíc náročný, hlavně po stránce výrazové a také na fyzickou výdrž, i proto, že všechna kola se odehrála v horizontu jednoho týdne. První tři kola jsme hráli v krásném kostele s naprosto mimořádnou akustikou. Zvláštní ale bylo uspořádání pódia a židlí pro publikum a porotu. Na soutěžích bývá většinou koncertní rozdělení – podium, pak publikum a za publikem či mezi ním sedí porota. My jsme to měli nestandardně tak, že porota seděla asi dva metry před námi a vlevo, úplně mimo zorný úhel bylo publikum. Chvílemi mi to připomínalo zkoušky z orchestrálních partů ve škole.

Byla tam i nějaká povinná skladba?

Ano, ve třetím kole – komorní hudba – již zmíněné dvacetiminutové Trio č. 4 od Lery Auerbach, které napsala přímo pro tuto soutěž.

Kolik bylo času na nazkoušení této skladby?

Dohráli jsme druhé kolo, večer kolem půl deváté porota rozhodla, kdo postupuje dál, a ještě ten večer jsme měli první zkoušku. Noty jsme obdrželi nějaký čas dopředu, takže jsem doma svůj part mohla v klidu nastudovat. Neměla jsem ale ponětí, jak vlastně celá skladba zní vcelku a v plné sestavě, jelikož měla na soutěži premiéru, neexistovala žádná nahrávka a představu skladatelky samotné jsme se dozvěděli těsně před první zkouškou s přidělenými kolegy. Doma v Praze jsem si to zkusila asi dvakrát s klavíristou Václavem Máchou, který je perfektní a precizní listař, a to mi samozřejmě moc pomohlo. Neměla jsem ale k dispozici violoncellistu, tudíž jako celek jsem trio slyšela až v Sionu. Měli jsme pouze dvě zkoušky na všechny skladby, museli jsme se tedy s kolegy sehrát v krátké chvíli tak, aby to vypadalo, že spolu vlastně hrajeme odjakživa.

Všichni znají vašeho otce – je vám příjmení Svěcená v kariéře přítěží, nebo pomocí? Nepomáhal vám tatínek s přípravou na soutěž?

Na soutěž mě připravoval můj pan profesor Rodney Friend, u kterého stále ještě studuji. Krom jiných koncertů jsem měla díky tátovi možnost zahrát si většinu skladeb na svých recitálových večerech v rámci jeho letních hudebních festivalů. A co se týče toho příjmení – samozřejmě mnoho lidí, především tady v Česku, si mě přijde poslechnout už jen ze zvědavosti a pro srovnání. Dával mi první koncertní příležitosti, a díky tomu jsem od útlého dětství zvyklá na pódium a hraní před publikem. Protežované dítě jsem ale nikdy nebyla, spíš byly chvíle, kdy tomu bylo přesně naopak. Posluchači na koncertech naštěstí toto většinou vůbec neřešili, protože na pódiu stojím sama za sebe a musím je přesvědčit, že oprávněně. Jsme s tátou jako houslisté hodně odlišní jak v pohledu na výběr skladeb a celkový repertoár, tak ve způsobu interpretace. Dnes žijeme oba svým vlastním životem, ale voláme si, a když jsem v Praze, tak se samozřejmě vidíme. Čas od času uděláme pár společných koncertů, ale jinak už máme každý svoji cestu.

Hrajete spolu na koncertech – je to lepší než s cizím člověkem nebo dáváte přednost spolupráci s někým, kdo není váš otec?

Výhoda nácviku s tátou bývá v tom, že pokud jsme oba doma, máme možnost naplánovat si více zkoušek a probrat skladby do detailu. Jelikož spolu hrajeme a vystupujeme již několik let, byť k výměně názorů stále dochází, lépe vycítíme představu toho druhého a zkoušky tak více „odsýpají“. Rádi hrajeme například Leclairovy sonáty pro dvoje housle, koncertantní dua, která napsal Charles Auguste de Bériot, Mozartovy duety nebo krásné úpravy operních předeher. Samozřejmě nám v repertoáru nechybí dvojkoncerty Bacha a Vivaldiho. Jako parťáci na pódiu jsme si spolu vždycky sedli. Rozhodně to není o tom, jestli dáváte někomu přednost, či ne, je to týmová práce, a to s kýmkoliv. Každý člověk je jiný, ale pokud společně jdete za stejným cílem a táhnete za jeden provaz, je to vždy příjemná spolupráce.

Julie Svěcená (zdroj archiv J. Svěcené)

Studujete v Londýně – jak často máte možnost společně něco objevovat?

Pochopitelně je to spíše nárazové, toho času není mnoho. Ale na druhou stranu máme i skladby, které jsme kdysi našli, nacvičili, ale nikde jsme je nehráli, protože se nám tehdy nehodily do dramaturgických plánů koncertů. Uvidíme, jestli se budou líbit posluchačům, a pak bychom je na repertoár třeba zařadili trvale.

A máte i jiného sparingpartnera na houslové dvojkoncerty?

Ve škole v Londýně si organizujeme vlastní koncerty a vymýšlíme kreativní projekty se spolužáky, ale stálého regulérního houslového partnera nemám. Tam se na trvalé spolupráci není téměř ani možné s nikým dohodnout. Všichni hledají a zkoušejí pro sebe tu nejlepší platformu, takže je normální, že na začátku školního roku hrajete ve více seskupeních, která se v průběhu roku i několikrát personálně promění. Tradiční repertoár se hrává, ale spíš se hledají novinky a zajímavosti, kterými lze zaujmout a upoutat.

Jak dlouho cvičíte?

V průběhu dne cvičím pět až šest hodin, samozřejmě ne v kuse, ať už kvůli výdrži nebo jiným povinnostem. Do Londýna to mám docela daleko, takže když tam mám dvě hodiny pauzu, zapíšu si třídu a zkouším ve škole. Velkou výhodou je, že doma pak můžu cvičit dlouho do noci, dokud nemám ten pocit, že jsem si dala dostatečně do těla.

Ještě studujete postgraduální studium – co přesně?

Jak už jsem řekla, studuji na Royal Academy of Music v Londýně, ve třídě bývalého koncertního mistra londýnských a newyorských filharmoniků, profesora Rodneyho Frienda. Letos v červenci jsem promovala s titulem Master of Arts a od září pokračuji v postgraduálním studiu Advanced Diploma, což je takový ekvivalent Ph.D., v oboru „výkonný umělec“. Máme semináře a konzultace na různá témata. Jak natočit CD, jak si vybrat agenturu, takové administrační záležitosti „mimo pódium“. Je to hodně o individuálním přístupu i s ohledem na to, co člověk chce do budoucna dělat. Potom se účastníte různých odborných konzultací, které jsou prospěšné právě pro budoucí profesi, včetně vytváření osobních vazeb při spolupráci na různých projektech.

Kolik má ta škola studentů? Dokončí všichni studium? Dá se spojit studium na tak náročné škole třeba s brigádou po večerech, když někdo potřebuje peníze?

Škola má myslím osm set až devět set studentů. Bohužel ne všichni školu dokončí, právě většinou z finančních důvodů, v Londýně se přeci jen žije draze. Znám samozřejmě i případy, kdy mí přátelé pracují po nocích, aby měli na zaplacení školného nebo nájmu. Vedení školy se ale studentům vždy snaží pomoci a vyjít vstříc co nejvíce, ať už formou stipendií či zkrácením studijního období. Je to ale samozřejmě také kombinace různých faktorů, štěstí a náhody.

Jak často koncertujete?

Koncertuji docela často, protože letos už mám naštěstí ve škole flexibilnější program. Snažím se to kombinovat tak, že v současné době jsem dva týdny v Londýně a zbytek měsíce v Čechách právě s ohledem na mou koncertní činnost. Do konce roku mě čekají koncerty jak s klavíristou Vaškem Máchou, tak třeba například se Státní filharmonií Košice, se kterou mám v prosinci na Slovensku vánoční koncerty.

Na jaké housle hrajete?

Royal Academy mi na soutěž zapůjčila ze svých sbírek na tři měsíce krásné housle Giovanniho Battisty Guadagniniho z roku 1753, což pro mě byla pocta a úžasný zážitek. Teď jsem se vrátila k nástroji, na který hraji už přibližně pět let, což jsou housle Giuseppe Marconciniho z roku 1840 a jsou zapůjčeny z Německa.

A jaké máte struny?

Běžně používám struny Peter Infeld od Thomastiku. Před soutěží jsem zkoušela Gold od Evah Pirazzi a pár dalších, hodně jsem experimentovala, hlavně když jsem měla k dispozici Guadaniniho housle a hledala na ně ty, co by po všech stránkách vyhovovaly nejlépe. Ale nakonec jsem stejně skončila u těch, na které jsem zvyklá – každá nuance hraje roli a já jsem se rozhodla jít na jistotu.

Julie Svěcená (zdroj archiv J. Svěcené)

A co smyčec? Nejeden z houslistů se mně svěřil, že jich mají doma celou sbírku…

Mám jich také víc, jeden je můj vlastní, od britského smyčcaře Howarda Greena, původně určený pro Itzhaka Perlmana. Jemu však připadal těžký (má asi 66 gramů), mně ale na spoustu skladeb vyhovuje. Přilne ke strunám, a když je nutné, aby byl odlehčený, tak to umožní. Beethovena s ním nehraju, ale třeba na zmíněný Šostakovičův druhý houslový koncert mi sedí úplně úžasně. Aktuálně ve futrále mám čtyři, z nichž jeden je karbonový na cvičení. Pak tam mám ještě jeden český a jeden německé výroby. Měním je i podle stavu žíní, které velmi rychle opotřebovávám, takže je musím často nechat znovu potáhnout.

Nezmění se zvuk, když máte nově potažený smyčec?

To se řeší častým kalafunováním. Struny se po každém hraní musí čistit, protože se na nich kalafuna usazuje. I přes úporné čištění se ale stane, že časem se kalafuna více „zažere“ jak do strun, tak do hmatníku, a když to nejde dolů, tak musím k houslaři – ten na to má speciální emulzi. Sama bych se do toho nepouštěla, s chemií se přeci jen musí zacházet opatrně, aby se na houslích nepoškodil lak.

Jak často dáváte housle do servisu?

Jednou za pár měsíců – ale v podstatě vždy, když se mi začne zdát, že nezní, jak by měly. Zavolám houslaři Davidu Pötzlovi, ten koukne, hned vidí, kde je problém, a ve chvilce ho vyřeší.

Trochu ženské tématiky: co si oblékáte? Kolik máte doma „rób“? A hrajete na podpatcích, nebo bez?

Hraji většinou v dlouhých šatech a přiznávám, že moje nejoblíbenější barva je černá. Někdy je mi vytýkáno, když jako sólistka splývám s orchestrem, že bych měla „hrát barvami“ – ale mně se do nich stále nějak nechce. Maximálně ještě snesu temně červenou nebo tmavě modrou. Musím se v nich zkrátka cítit pohodlně a jediná podmínka je, že v ramenou nesmí nikde táhnout. Pořizuji si takové, které se nemačkají, nemusí se žehlit a můžu je normálně srolovat do zavazadla. S podpatky je to horší. Potřebuji fortelnější podpatek kvůli stabilitě. Mnozí muži si neuvědomí, o kolik to my, houslistky, máme s botami složitější. Jednou jsem si vzala boty s tenkými podpatky, a jelikož mám při hraní většinou zavřené oči, cítila jsem, jak ztrácím balanc. V té chvíli jsem se už pořádně ani nemohla soustředit na hraní. I takové maličkosti si právě na pódiu musí člověk vychytat – aby se cítil pevný v kramflecích nejen obrazně řečeno, ale i absolutně reálně!

Vraťme se zpět k hudbě. Které skladby či části skladeb jsou vaše nejoblíbenější? Jak se vlastně tvoří dramaturgie koncertů – mají pořadatelé vždy jasno v tom, co po vás chtějí?

Většina pořadatelů se zeptá na repertoárový list, nebo napíšou, jaké je obsazení orchestru, a zeptají se, co bych s nimi mohla eventuálně zahrát. V cizině jsem samozřejmě vždycky nejraději, když po mně chtějí české skladatele – Bedřicha Smetanu, Antonína Dvořáka nebo Leoše Janáčka. Také miluji sonátové evergreeny od Césara Francka, Ludwiga van Beethovena nebo Johannese Brahmse. Hudba dvacátého století je mi také velmi blízká. Mám ale velké množství oblíbených skladeb a možná ještě víc těch, které se teprve chystám nastudovat.

Hrajete i jazz nebo nějaké crossovery?

Čas od času v Anglii s kamarády improvizujeme či „baskujeme“ (poznámka autorky: busking = pouliční umění), je to pro nás forma relaxu a vlastně nás k tomuto vedou i ve škole, kde organizují i improvizační semináře. Mám pár nápadů i nabídek do budoucna, kde to není jen o čisté klasice, ale zatím pouze ve fázi hledání a zkoušení.

Kdybyste ze všech světových houslistů měla vybrat jednoho, který vás ve své tvorbě ovlivnil – pomineme-li vašeho tatínka, kdo by to byl?

To je velmi těžké. Ovlivnilo, ovlivňuje a inspiruje mě neustále spousta houslistů. Současní, jako jsou například Maxim Vengerov, Anne-Sophie Mutter, Leonidas Kavakos, Janine Jansen a další, ale řekla bych, že hlavně ti ze „staré školy“: Jascha Heifetz, Fritz Kreisler, Henryk Szeryng, Ginette Neveu, Nathan Milstein a další. Kdybych v určitou chvíli měla jednoho jmenovat, asi by to možná byl Josef Hassid, který zemřel velmi mladý v roce 1950. Naštěstí ale existují jeho neuvěřitelné nahrávky, například Sarasateho Playery či Kreislerova Vídeňského capricia. Často poslouchám i jeho interpretaci Meditace z Thaïs od Julese Masseneta nebo Dvořákovy Humoresky. Možná to někomu bude znít jako klišé, ale ten člověk dokázal, že i „jednoduché melodie“ mohou znít jako z jiného světa.

Děkuji vám za rozhovor a přeji mnoho krásných příležitostí a úspěšných koncertů!

Julie Svěcená (zdroj archiv J. Svěcené)

 

VIZITKA
Julie Svěcená (1994), vítězka mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga roku 2010 v oboru sólové housle, dnes koncertuje na domácích i zahraničních pódiích. Vystupovala několikrát v USA, Velké Británii, Francii, Lucembursku, Německu, Rakousku, Polsku, Itálii, Švýcarsku, Slovensku, v jordánském Ammánu či v amfiteátru skalního města Petra.

Na housle začala hrát ve čtyřech letech a své první vystoupení odehrála již v pěti. V roce 2013 odmaturovala na Pražské konzervatoři ve třídě profesorky Dany Vlachové. V současné době studuje na Royal Academy of Music v Londýně, ve třídě profesora Rodneyho Frienda.

Absolvovala několik mistrovských kurzů a masterclassů, například s Maximem Vengerovem, Idou Haendel, Zakharem Bronem, Yuzuko Horigome, György Paukem či Borisem Kushnirem.

V rámci svých studií měla možnost spolupracovat s významnými osobnostmi světové hudební scény, například s dirigenty Markem Elderem, Semjonem Byčkovem či Yanem Pascalem Tortelierem.

Sólově spolupracovala například se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Filharmonií Bohuslava Martinů ve Zlíně, Severočeskou filharmonií Teplice, Moravskou filharmonií Olomouc, Plzeňskou filharmonií a dalšími.

V roce 2014 dostala příležitost koncertovat na Mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro a jako nejmladší interpretka tohoto ročníku se představila samostatným recitálem. Dále koncertovala například na festivalech: Janáčkův Máj, Rozhlasový podzim, Podblanický podzim, Smiřické svátky hudby, Klášterecké hudební prameny, Jihočeské Nové Hrady a další.

V únoru 2010 získala první cenu a titul laureáta na Mezinárodní rozhlasové soutěži mladých hudebníků Concertino Praha a je po čtyřiceti letech dalším českým houslistou, který v kategorii sólové housle tuto soutěž vyhrál. Dále v témže roce obdržela první cenu na Mezinárodní houslové soutěži Jaroslava Kociana v Ústí nad Orlicí a dále na Mezinárodní houslové soutěži Georga Philippa Telemanna v polské Poznani druhou cenu a také zvláštní ocenění poroty – Největší osobnost soutěže.

V srpnu 2017 získala třetí cenu na prestižní Mezinárodní houslové soutěži Tibora Vargy ve švýcarském Sionu.

Nahrávala například pro Český rozhlas, Classic FM, Radio Wave či BBC Radio 3 v Londýně. Dále spolupracovala s Českou televizí, TV Nova, TV Prima, TV Barrandov.

V roce 2010 vyšlo její debutové CD Julie, na které ve svých šestnácti letech natočila skladby Johannese Brahmse, Pabla de Sarasateho, Maurice Ravela, Otakara Ševčíka, Františka Ondříčka a Eugèna Ysaÿe.
(Zdroj: www.juliesvecena.cz)

www.juliesvecena.cz

Související články


Napsat komentář