Juliette Bohuslava Martinů jako krvavá detektivka

  1. 1
  2. 2

Troufám si tvrdit, že se režisér Claus Guth se Juliettou Bohuslava Martinů vlastně nesešel, proto se mu rozlomila na dvě nesourodé části, proto v jeho interpretaci Julietta jako by končí druhým jednáním, v jeho pojetí Michelovou sebevraždou. Guth vypráví konkrétní příběh o setkání s dívkou, která se chová jinak než by si Michel představoval, a on vyřeší tento rozpor její smrtí. Režisérovi nejde o kontrast snu a skutečnosti, ale spíš o otázku života a smrti. Pro Clause Gutha je Julietta Bohuslava Martinů příbuznou Dostojevského Zločinu a trestu, Michel je neustále atakován svými výčitkami svědomí, které na něj vykukují ze všeho, co je kolem něj a co se on snaží skrýt. V programu k inscenaci jsou ostatně úryvky ze Zločinu a trestu součástí téměř každé stránky. Ano, je možné, že Julietta není surrealistická opera, že surrealismus v hudbě vlastně neexistuje, tak proč ji ponechat v surrealistickém oparu? Guthův Michel by rád zapomněl na svůj zločin, schovává jej před sebou a přede všemi, které potkává, ač ti, jimž chybí vzpomínky, pro něj vlastně nemohou být nebezpeční, když jim může napovídat cokoli (jak si ostatně už jednou s úspěchem vyzkoušel). Guthova Julietta je opera bez tajemství. Co tedy s Ústřední kanceláří snů ve třetím jednání? Co by v ní Michel vůbec hledal, pokud je hnán výčitkami svědomí? A tak s předchozími dvěma jednáními to třetí jako by vůbec nesouviselo. Guthův Michel, kterého Juliette smrtelně urazila svým výsměchem – a navíc to přece byla jenom typická ženská se svými přízemními choutkami, nemá ve třetím jednání vlastně vůbec žádný důvod zpívat své poetické, touhyplné zpěvy, nemá proč riskovat svou existenci na pomezí snu a reality. Také proto se patrně režisér nerozhodl, zda se Michel stane „postavou v šedém“, tedy člověkem uzavřeným do prostoru existujícího mimo realitu, šílencem uvězněným do svého snu, nebo ne. Ale potom se znovu vrací začátek opery s příchodem Malého a Velkého Araba, tak jak to Bohuslav Martinů zkomponoval…

Daniel Barenboim nemá s hudbou Bohuslava Martinů sebemenší problém. Vyhovuje jeho mimořádné muzikálnosti ve své symfonické, pastózní zvukové podobě, ale dirigent a muzikant Barenboim dokáže v Juliettě najít i místa poetická a groteskní. Do těch se vkládá s obrovským elánem a se smyslem pro humor, využije každé příležitosti, aby v partituře našel stejně zábavná místa, jako je povídání o Michelově dětské hračce kačce, která dělala „kvakva“. Rolando Villazón věnuje postavě Michela mnoho svých schopností pohybových i pantomimických, usiluje o jakýsi martinůovský sprechgesang, jeho Michel je však pod režisérovým vedením třtina větrem se klátící a je skoro nepravděpodobné, že by byl schopen činu, dokonce vraždy (byť by byla jen ve snu). Není Villazónova chyba, že se s Michelem jaksi minul podobně jako režisér s dílem jako takovým. Magdalena Kožená vytvořila Juliettu pochopitelně zcela v intencích režisérových víceméně jako hysterickou slepičku, která si nezaslouží víc než náhlou smrt. A přece v jejím hlase je něha a určité tajemství věčného ženství, které je posíleno ještě víc ve chvíli, kdy pouze její hlas zní kolem Michela nebo někde v dálce za scénou. Škoda, že režisér formátu Clause Gutha nenašel k divadelnosti a hudebnosti Julietty Bohuslava Martinů cestu a že ti, kteří viděli či uvidí jeho inscenaci se budou muset spolehnout především na hudební složku opery, která jim snad do jisté míry napoví, že nejde o zmatenou krvavou detektivku, že nejde jen o zločin a trest, ba dokonce, že o něj nejde vůbec. Georges Neveux musel přece mít nějaký důvod pro své tvrzení, že teprve v hudbě Bohuslava Martinů se doopravdy sešel se svou Juliettou, která vyšla na divadelní jeviště jako postava jeho surrealistické činohry. Zaujala mne v programu úvaha Judith Kasper o Neveuxově a Martinů Juliettě, která souvislosti díla chápe v jeho organické celistvosti.

B.Martinů: Juliette - premiérová děkovačka -Staatsoper Berlin 2016 (foto Staatsoper Berlin)
B.Martinů: Juliette – premiérová děkovačka -Staatsoper Berlin 2016 (foto FB)

Možná, že to nebyla ta pravá opera pro Guthovu svéráznou a inspirativní režijní práci, nepovažuji však tentokrát pana režiséra Clause Gutha za toho pravého zprostředkovatele neveuxovské, martinůovské poetiky, protože ji ke své inscenaci vlastně nepotřeboval.

 

Hodnocení autorky recenze: 70%

Bohuslav Martinů:
Juliette
Dirigent: Daniel Barenboim
Režie: Claus Guth
Scéna: Alfred Peter
Kostýmy: Eva Dessecker
Světla: Olaf Freese
Sbormistr: Martin Wright
Choreografie: Ramses Sigl
Dramaturgie: Yvonne Gebauer, Roman Reeger
Staatskapelle Berlin
Staatsopernchor
Premiéra 28. května 2016 Schiller Theater Berlin

Juliette – Magdalena Kožená
Michel – Rolando Villazón
Kommisar/Briefträger/Waldhüter/Beamter – Richard Croft
Kleiner Araber/3. Herr/Junger Matrose – Thomas Lichtenecker
Alter Araber/Altvater Jugend/Alter Matrose – Wolfgang Schöne
Vogelverkäuferin/1. Herr/Handleserin – Elsa Dreisig
Fischverkäuferin/Alte Dame – Adriane Queiroz
Mann mit Helm/Verkäufer von Errinerungen/Bettler – Arttu Kataja
Mann am Fenster/Sträfling/ Nachwächter – Jan Martiník
2. Herr – Natalia Skrycka
Lokomotivführer – Florian Hoffmann

www.staatsoper-berlin.de

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Martinů: Juliette (Staatsoper Berlin)

[Celkem: 9    Průměr: 3.9/5]

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
miron

Nádherná a vtipná inscenace, kde surrealistickou poetiku prekonalo dokonale promyšlené absurdni divadlo, proč by mělo mít všechno stravitelnou logiku? Skvělá a navíc půvabná Magdalena Kožená i Rolando Villazón podali výborné herecké výkony, zpěvákovy drobné kiksy už jsou standardem. I Jan Martiník do inscenace dobře zapadl a nad tím vším zněl Barenboimem dokonale vedeny orchestr. Obrovský a zasloužený aplaus. Kdo nevěří, ať se zeptá Ondřeje Havelky, proč také tleskal jako divej.