Juliette po druhé premiéře

Málo skladatelů mělo a má tak mimořádně vyvinutý smysl pro inscenování svých oper jako Bohuslav Martinů. Také v neobyčejné pestrosti formální, námětové, hudební se s ním málokterý autor odplynulého století může měřit. A přece není nutno respektovat jeho scénické poznámky – každý autor bývá občas sám proti sobě a navíc bezesporu uplynula už nějaká ta desetiletí od doby, kdy Martinů v lednu 1937 dokomponoval svou Juliettu. Můžeme ji nazvat surrealistickou operou? Inu můžeme, ale pro její realizaci na scéně nám to stejně neposlouží. Inscenátoři mají tu výhodu (a nevýhodu), že si smí formovat dílo po svém, zvolit optiku, kterou je vidí. Jak na výsledné dílo zareagují diváci, to už je jiná pohádka a ta se navíc nedá předem naprogramovat.

Bohuslav Martinů: Juliette (Snář) – ND Praha 2016 (foto Hana Smejkalová)
Bohuslav Martinů: Juliette (Snář) – ND Praha 2016 (foto Hana Smejkalová)

Mne osobně zaujaly dvě Julietty – Kašlíkova, Svobodova, Krombholcova v Národním divadle roku 1963 inspirovaná tehdejšími scénografickými postupy Josefa Svobody – čtyři zužující se cesty, na jejichž konci byly dveře s promítacími plátny, Michel Ivo Žídka, Julietta paní Tauberové, barvitý a proměnlivý zvuk orchestru pod taktovkou pana Jaroslava Krombholce. A potom ta druhá, koprodukční, která zavítala roku 2000 do Národního divadla z Opery North v Leedsu a jíž kralovali režisér David Pountney, jeho tehdy dvorní scénograf Stefanos Lazaridis a autorka kostýmů Marie-Jeanne Lecca. Vytvořili na jevišti jakési mraveniště všech těch vnitřně pestrých postav a postaviček v čele s milým nešikou Michelem a s éterickou Juliettou. Aktuální podoba pískové duny se zrcadlila v šikmém stropě, který prosvěcovala do průzračna, měl-li být vidět chodník v pozadí scény. Svět sám pro sebe, dokonale promyšlený a hierarchizovaný, s perfektními výkony všech zúčastněných. Ukázka kumštu na úrovni, jaká by měla být.

Julietta Bohuslava Martinů byla operou oper naší generace, operou snem, operou o touze po lásce, provázenou neskutečně působivou, bohatě proměnlivou skladatelovou hudbou, nad niž je málo co krásnější. Tak to zůstane. Vedle Julietty jsou ovšem také Řecké pašije, Ariadna, Veselohra na mostě, Hry o Marii, Ženitba… Ale to už je o něčem jiném. Zažila jsem dvě inscenace Julietty, nad které už možná neuvidím lepší, to však neznamená, že se uzavírám jinému výkladu díla, pokud mě ovšem přesvědčí o své pravdě. Ta nová Juliette, která se zrodila na prknech Národního divadla, mě nezklamala. Nemyslím si, že je nutné pro „surrealistické“ dílo užít surrealistických výtvarných prostředků a že musí být Julietta opulentní podívanou, která není „nudná“. Uvědomila jsem si, že mi u inscenací této opery naopak překáží rádoby příliš „nápaditá“ sebestředná řešení, protože to dílo chápu jako „samonosné“. Pokud můžeme rozumět jejímu textu a hudbě, která se k nám line z jeviště a z orchestřiště a neznásilňuje-li inscenační koncepce tato zásadní sdělení, míří smysl díla přímo k nám. První setkání s Juliettou je nejdůležitější. Zaslechla jsem po konci představení dialog, který mne nesmírně potěšil. Na otázku, jak se vám to líbilo děvčata, odpověděla ta dvě mláďata s nadšením: „Strašně!“ Ano, funguje to. Ony nezažily žádného Kašlíka ani Pountneyho, vnímaly Juliettu tady a teď. Čistou Juliettu Bohuslava Martinů. Tak to zůstane.

Bohuslav Martinů: Juliette (Snář) – Maria Kobielska (Juliette) a Jaroslav Březina (Michel) – ND Praha 2016 (foto Hana Smejkalová)
Bohuslav Martinů: Juliette (Snář) – Maria Kobielska (Juliette) a Jaroslav Březina (Michel) – ND Praha 2016 (foto Hana Smejkalová)

Režisérka a scénografka Zuzana Gilhuus, dirigent Jaroslav Kyzlink, autor kostýmů Tomáš Kypta, choreograf Radim Vizváry a sbormistr Pavel Vaněk vytvořili tým, který se sjednotil v určitém vidění Julietty Bohuslava Martinů. Scénografie super jednoduchá – přízračné „rákosí“ na prosvětleném bílém pódiu, kostýmy s bílým základem s úhyby do béžové, pár kontrastních černých kostýmů, bílé obličeje snových postaviček, později sbor celý v bílém, když si sundají cylindry, rozvinou se pod nimi Juliettiny temně rezavé vlasy, Julietta v zelené dlouhé toaletě, pódium se zvedá na hydraulicky ovládaných kovových sloupech – les. Po přestávce se scénografická logika zruší – pódium a sloupy se od sebe odpojí a postaví se kolmo po stranách jeviště, mezi nimi tajemná tma. Kancelář snů se svým Úředníkem s klotovými rukávy, který sedí u bílého klavíru.

Dirigent Jaroslav Kyzlink tentokrát překročil svůj stín – začal hrát Martinů od začátku zplna, s velkou vervou, cítí Juliettu zřejmě jako prudce vytrysklý jednolitý proud, který před sebou hrne všechno to snění a skutečnost, ctí zvichřenou emocionalitu skladatele, který se zcela ztotožnil s libretem, které si ostatně upravil podle Neveuxovy hry sám. Není místa a času na odpočinek, hudba zní pastózně a symfonicky, je dramatická a svým převažujícím forte a mezzoforte chvílemi přehlušuje i zpěváky na jevišti. Bleskne mi hlavou skladatelova poznámka ke scénografii Julietty, která by podle jeho názoru měla být: „možno-li dekorace, jež by dobře odrážela hlasy zpěváků, tedy nenechati velký prostor, který by nutil zpěváky přepínati a škodil by tak srozumitelnosti slova, tak i náladě hry“. Scénografie už opravdu málokdy respektuje tento zásadní požadavek operního skladatele. A tak všichni pěvci zpívají naplno. Pár poznámek k jejich výkonům.

Juliette: Alžběta Poláčková – hutný, teď už mladodramatický soprán, pro který je Julietta už snad příliš lyrická, byť v závěru opery, ve chvíli, kdy už je její postava mimo jeviště, dramatičtější výraz ničemu nepřekáží. Domnívám se, že její Julietta bude během repríz zrát, bude nabývat na tajemnosti a nedosažitelnosti, které v této postavě není nikdy dost. Maria Kobielska – její hlas vyznívá lyričtěji, naléhavěji, představitelsky je přítulnější, snad až příliš (Paní režisérka si patrně přála, aby v určitých milostných scénách nabývala postava realistických rysů? Je však potom obtížné se v závěru změnit v dívku – sen, po které Michel tak zoufale touží.). Až když její hlas zní v závěru, nabývá na dráždivé tajuplnosti. Zpívala Juliettu už v Brně roku 2009.

Bohuslav Martinů: Juliette (Snář) – Jaroslav Březina (Michel) a Maria Kobielska (Juliette) – ND Praha 2016 (foto Hana Smejkalová)
Bohuslav Martinů: Juliette (Snář) – Jaroslav Březina (Michel) a Maria Kobielska (Juliette) – ND Praha 2016 (foto Hana Smejkalová)

Peter Berger – jeho Michel od zmíněné brněnské inscenace neobyčejně vyzrál jak pěvecky, tak i herecky. Z tehdejší poměrně ploché postavy vznikla postava plastičtější i v hereckém výrazu. Po stránce hlasové propůjčuje Michelovi plný, krásně barevný hlas obdařený alikvotními tóny, dobře mluví prózu. Typově, svou vysokou a statnou postavou není „ideálním“ představitelem snivého Michela, ale kdo jím je? Jaroslav Březina se na své premiéře s rolí dokonale sladil a plně rozezpíval až ve třetím jednání opery, jeho Michel je rozehranější i do naznačeného komična, próza mu zatím činila trochu potíže, ale reprízy to jistě spraví.

Komisař/Listonoš/Lesní hlídač/Strojvedoucí: Ondřej Koplík předčí hlasově i herecky Ondreje Šalinga, byť i ten je půvabnou proměnlivou a přesvědčivou postavičkou. Úředník Petra Levíčka je dokonalou hereckou a pěveckou studií, jednou z nejznamenitějších postav a postaviček této opery, Václav Lemberk představitelsky nedosahuje jeho kvalit. Starý Arab/Trestanec – parádní rolička Luďka Veleho a Jevhena Šokala, jíž oba propůjčují svůj pěvecký a představitelský temperament. Malý Arab/Poslíček: Michaela Kapustová a Markéta Cukrová – obě jsou pěvecky a herecky přesvědčivé, druhá z nich propůjčuje chlapecké postavě víc potrhlosti a živosti, což má v bohatém rejstříku těch malých rolí veskrze kladný dopad. Hadač Alžběty Vomáčkové a Stanislavy Jirků má výjimečné pohybově nejpropracovanější aranžmá a dá se říci, že paní Jirků postavu dotáhla až do taneční preciznosti. Muž v okně/Obchodník se vzpomínkami ve dvojí rozdílné podobě – Vladimír Chmelo jako niternější, Jiří Hájek jako světáčtější varianta této postavy. Muž s helmou Marka Gurbaľa je elegantnější, ušlechtilejší podobou Plechovy zemité kreace. Dědeček/Starý námořník Ivana Kusnjera tvoří zejména s Yvonou Škvárovou (Obchodnice s rybami/Babička) nezapomenutelnou dvojici, byť Aleš Hendrych s Lenkou Šmídovou mají také své kouzlo. Stařec Mládí/Žebrák v podání Jana Šťávy a Miloše Horáka jsou si rovni a v důležité roli Nočního hlídače vystoupil herec Milan Stehlík.

Pokud jste Juliettu Bohuslava Martinů nikdy neviděli a chcete propadnout jejímu kouzlu, nenechte se otrávit našimi připomínkami a zkuste se ponořit do toho kouzelného, prapodivného snu.

Hodnocení autorky recenze: 80%

Bohuslav Martinů:
Juliette (Snář)
Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
Dirigent: Jaroslav Kyzlink (alt. David Švec)
Režie a scéna: Zuzana Gilhuus
Kostýmy: Tomáš Kypta
Choreografie: Radim Vizváry
Sbormistr: Pavel Vaněk
Dramaturgie: Beno Blachut ml.
Orchestr a sbor Národního divadla
Premiéry 24. a 25. března 2016 Národní divadlo Praha

Juliette – Alžběta Poláčková / Maria Kobielska
Michel – Peter Berger / Jaroslav Březina
Komisař / Listonoš / Lesní hlídač / Strojvedoucí – Ondřej Koplík / Ondrej Šaling
Úředník – Petr Levíček / Václav Lemberk
Starý Arab / Trestanec – Luděk Vele / Jevhen Šokalo
Malý Arab / Poslíček – Michaela Kapustová / Markéta Cukrová
Hadač – Alžběta Vomáčková / Stanislava Jirků
Muž v okně / Obchodník se vzpomínkami – Vladimír Chmelo / Jiří Hájek
Muž s helmou / Hlas šéfa za scénou – Marek Gurbaľ / Zdeněk Plech
1. obchodnice (s ptáky) – Lucie Hájková / Jitka Svobodová
2. obchodnice (s rybami) / Babička – Yvona Škvárová / Lenka Šmídová
Stařec Mládí / Žebrák – Jan Šťáva / Miloš Horák
Dědeček / Starý námořník – Ivan Kusnjer / Aleš Hendrych
Mladý námořník – Michal Bragagnolo / Štěpán Eliáš
Noční hlídač – Milan Stehlík (alt. Stanislav Zindulka)

www.narodni-divadlo.cz

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - Martinů: Juliette (Snář) (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="205578" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments