Jun s modrými punčochami

  1. 1
  2. 2
Díky finskému šéfdirigentovi Pražských symfoniků zazněla poprvé v českých zemích Sibeliova vokální symfonie Kullervo. Pro středeční koncert v Obecním domě se k souboru připojili finští sólisté a finský mužský sbor a zprostředkovali publiku zážitek z hudby, která se nepodobá žádné jiné ze své doby.
Pietari Inkinen & finský epos – 18. 10. 2017 Praha (zdroj FOK)

Plné jméno Kullerva, jednoho z hrdinů finského eposu Kalevala, zní Kullervoinen Kalervovec. A v českém překladu Josefa Holečka z roku 1895, použitém v textu v programové brožuře, se o něm ve skladbě zpívá jako o „junovi s modrými punčochami a s pěknou rusou vrchovinou“. Je to ovšem černá ovce příběhů Kalevaly, rek, mladík zkoušený osudem… a proto se mstící. Je pasivně i aktivně spojen s mnoha vraždami a v centrální scéně baladické symfonie při jízdě na saních svede krásnou pannu, kterou cestou potkal. Zjistí však, že je to jeho sestra. Ona se utopí a on nalehne na meč.

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, který vede od roku 2015 Pietari Inkinen, zařadil symfonii Kullervo na 18. října do abonmá, týden po úvodním programu sezony. Koncert byl prezentován jako očekávaná událost – a událostí se stal. Sibeliova osmdesátiminutová raná skladba je epická a temná a zní charakteristicky a jedinečně v melodice, instrumentaci, dikci slova i v celkovém výrazu. Má pět částí, zpívá se však jen ve třetí a páté.

Instrumentální introdukce je založena na hudebních motivech celého díla, jsou to scény hybné i lyrické, neklidné i kantabilní, tajemné i vznosné, jsou to obrazy blízké lidové kultuře i bájné vznešenosti. Druhá část, Kullervovo mládí, má lidové zabarvení, je ztišenější, ale přináší i temnější a dramatičtější polohy, je to barvitá a náladově komplikovaná hudba, dokonce s okamžiky zdrcující závažnosti. Poměrně obtížně bychom v ní hledali rysy podobné Dvořákově, Brahmsově nebo Straussově či Mahlerově hudební řeči z té doby. Sibelius jako budoucí symfonik už zde naznačuje, ačkoli podobně velké vokálně-instrumentální dílo už později nenapsal, že zůstane v evropské hudbě solitérem.

Třetí, téměř půlhodinová část je velkou scénou, vyprávěním s refrénem. Rekova jízda na saních, přemlouvání dívky, odmítání, její podlehnutí pod dojmem z bohatství, pak vyprávění obou o jejich původu a osudové poznání, že jsou sourozenci… Sólový baryton a dramatický soprán jsou plně ve službě pohádkově barbarského příběhu, sbor deklamuje sugestivní, melodicky nenapodobitelné věty, orchestrální part je masivní a naléhavý. Část nese název Kullervo a sestra a ukončuje ji vokálně vypjatý žalozpěv hrdiny s nezapomenutelnými staccatovými akordy celého orchestru. Čtvrtá část – Kullervo táhne do boje – je stručnější, pouze instrumentální a obsahuje výrazně motivicky i náladově „lidově“ zabarvenou hudbu, nad kterou však dominuje pochodovost a v motivech žesťů i tvrdost a vítězný ryk. Z této perspektivy je pak závěrečný díl symfonie – Kullervova smrt – nedlouhým dovětkem, nejprve tichým a smutným, ale pak tragicky gradovaným. K orchestru se zde opět přidává charakteristickým způsobem sbor.

Symfonie Kullervo nemá v evropské hudbě přesný protějšek. Pokud vás napadnou Písně z Gurre Arnolda Schönbega, ani ony to nejsou. Ty mnohem více, do naprosté krajnosti, včetně velikosti provozovacího aparátu, stupňují dědictví romantismu. Sibelius našel výraz pro archaičtější a národněji vyznívající hudební zachycení mytologie – a prostředky, které má k dispozici, nevyužívá tak opulentním způsobem. Nechce tolik zvukově ohromit, je především představitelem jedné z národních škol.

Pražští symfonikové hráli oddaně věci, naplno a stylově. Orchestrální podstata symfonie byla sibeliovsky temná, vášnivá a syrová. Punc starobylosti příběhu dodával skladbě zejména sbor, zpívající převážně v unisonu. Rytmus řeči i rytmus hudby, z řeči přirozeně vycházející, určuje skladbu ve vokálních částech velmi výrazně. Právě zde se posluchači snadno daří vybavovat si dávný svět pohanství a mít také podíl na prožitku, který museli mít vnímaví lidé v době vzniku díla –  prožitku z námětu a hlavně z podařené stylizace hudební řeči, která vyvolává pocit „finskosti“ té hudby.

Pietari Inkinen také především sloužil věci, ani trochu nestrhával pozornost publika na sebe. Skladbu prezentoval se samozřejmostí příslušníka kulturního okruhu, v němž tato hudba přirozeně funguje a komunikuje. Přizval si dva zasloužilé finské sólisty – Jorma Kalervo Hynninen je finskou legendou, Johanna Rusanen je typickou představitelkou velkých hrdinných a tragických postav. Také sbor přijel – mimo jiné jistě i z jazykových důvodů – z Finska: šlo o Helsinský polytechnický sbor, posílený muži z Kühnova smíšeného sboru. Ani po vokální stránce nemělo provedení slabší místa.

Premiéra Kullerva byla v roce 1892 v Helsinkách zřejmě rozporuplnou událostí. Stoupenci čerstvě probouzeného finského národního cítění začali považovat Sibelia – díky námětu a kvůli jeho příklonu k jazyku a finské mytologii – za „svého“. Jiní mu však naopak měli za zlé, že se odvrátil od svých kořenů – sám totiž vzešel ze švédsky hovořící menšiny ve Finsku. Někteří v symfonii viděli velkolepé hudební dílo mířící do budoucnosti, jiní v něm cítili konec staré epochy, další „výbuch sopky“ a ještě jiní byli přesvědčeni, že jde o chaos, ne o správnou hudbu. Hudba Kullerva je každopádně značně novátorská.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Pietari Inkinen & finský epos (Praha 18./19.10.2017)

[Celkem: 14    Průměr: 3.9/5]

Související články


Napsat komentář