Jurowského dlouhé prsty a Tetzlaffova svoboda

Před dvěma měsíci byl Vladimir Jurowski se svými Londýnskými filharmoniky hostem festivalu Dvořákova Praha a nadchl mimořádnou muzikalitou, naléhavým, ale nepřeháněným pódiovým vystupováním a svým vzhledem mága - i výslednou hudbou. Tehdy to byl Dvořák, Prokofjev a Šostakovič. Nyní jako dirigentský host obdobným způsobem prezentoval v Rudolfinu hudbu s Českou filharmonií. Brahmse a Zemlinského.
Vladimir Jurowski, Česká filharmonie – Praha 22. 11. 2017 (zdroj Česká filharmonie / © Petr Kadlec)

V doprovodu Christiana Tetzlaffa v Brahmsově Houslovém koncertu bylo od počátku přítomno příjemně romantické cítění a jemné modelování detailů. Sólistovo pojetí zdůrazňuje široké rozpětí výrazových pólů a Jurowski ho plně respektoval. Kontrasty však zdůrazňoval méně než Tetzlaff, dal tedy nakonec skladbě v orchestrálním zvuku pevný, i když delikátní základ. Houslista svůj part modeloval rozmáchleji – začal drsnějším, sytějším tónem, který neztrácel tento podtext ani v nejvyšších polohách; vášnivě rozezpívával naléhavé pasáže, velmi se ztišoval v lyrických místech; kadence měl velmi rozvolněné, až epizodické… Pomalá věta se celá nesla v okouzleném duchu, s krásnou prací s výrazem a dynamikou, finále bylo agogicky neustále hravě rozpracovávané, dychtivé, místy jakoby až nedočkavé, vědoucí o „uherských“ názvucích, dovedené dokonce ke krátké extatičnosti.

Filharmonie hrála celého Brahmse skvěle. Ve vzpomínce zůstávají dřevěné dechové nástroje na počátku volné věty… kulatost zvuku… dokončování frází… drobná čekání… Jedním slovem – špičková inteligentní interpretace notoricky známého díla, které se dá zahrát i úplně jinak: prvoplánově – tedy mnohem zatěžkaněji a prázdněji. Takhle naopak vynikla všechna jeho krása, i ta jindy skrytá. Tetzlaffův Brahms je tónově dokonalý, v pojetí neortodoxní, interpretačně nádherně svobodný, celkově vzrušující a mimořádně zajímavý. Jedenapadesátiletý Němec je interpretem, který je hodně „svůj“. V žádném okamžiku však nešlo o nestylovost, o extravaganci nebo sebeprezentaci, o svévoli. A Česká filharmonie s Vladimirem Jurowským podpořili a završili rámec závažného díla jakožto ten večer stále krásného a znovu životného.

Brahmsův Houslový koncert, symfonický a ve své době v koncepci docela nový, měl premiéru roku 1879 v Lipsku, ale je dílem Vídeňana. Druhá polovina programu se také týkala Vídně. Právě tam měla roku 1905 premiéru orchestrální fantazie Malá mořská víla (Die Seejungfrau) Alexandera Zemlinského, mimochodem jednoho z těch hudebníků, které Brahms jasnozřivě podpořil svým zájmem. V Praze zazněla o dva roky později – a od té doby, tedy rovných sto deset let, už podle všeho ne. Částečně ztracená partitura byla ostatně znovu zkompletována teprve v osmdesátých letech a kritické notové vydání díla je datováno teprve rokem 2013.

Zemlinského více než čtyřicetiminutová skladba zazněla jako zvukově fascinující dílo pozdního romantismu, možná lehce eklektické, ale s jedinečnou atmosférou. Jde o třívětou efektní fantazii plnou náladotvornosti, lyrické zasněnosti, místy stupňované až k expresivní vypjatosti, o hudbu přelévající se ve vlnách, hudbu intenzivních emocí a bohatých orchestrálních barev – o moderní programní hudbu bez konkrétně popsaného programu, bez děje, ale s jasnými ambicemi vyvolávat v představách proměnlivé obrazy. Jurowského ruce s dlouhými prsty se vznášely nad orchestrem v krásně širokých gestech a s klidem a přesností si říkaly o všechny hlasy, které mají z celku vystoupit a zase v něm zmizet, o sóla a o proměny… Pětačtyřicetiletý dirigent patří ke světové třídě nesporně – má jasnou představu a z hudebníků ji dostává jednoznačným a sugestivním způsobem. I tento koncert měl výslednou sílu v podmanivosti hudby, které dirigent dosahuje vyzařovanou autoritou a cílenými, nepřeháněnými, klidnými, přesto naléhavě jasnými pohyby rukou.

Pokud Zemlinského barvitá partitura, plná poryvů, gradací a odlivů, partitura téměř jakoby baletní či filmová, na některých místech snad svým duchem, spíše než konkrétní invencí, připomíná známou nebo příbuznou dobovou hudbu, pak je to velmi jemně Čajkovskij, ale mnohem víc poetika, nekonečnost a instrumentace děl Richarda Strausse, možná i zvukovost děl Josefa Suka – a v několika okamžicích máte dojem, že zaslechnete raného Janáčka. Je to však především svébytná hudba přelomu století, hledící zpět k romantismu i vpřed k expresionismu, hudba doby secese. V době vídeňské premiéry Zemlinského skladby nešlo zdaleka o jediné zpracování tématu – Andersenova pohádka o malé mořské víle a její nenaplněné lásce k lidské bytosti zaujala řadu umělců. Včetně Maurice Maeterlincka, jehož drama o Pelléovi a Mélisandě inspirovalo Faurého, Debussyho, Schönberga a Sibelia. A nezapomeňme, že roku 1901 měla premiéru Kvapilova a Dvořákova Rusalka… Ta je oproti Malé mořské víle, jak jsme ji teď slyšeli, ovšem poetičtější a mnohem bližší hudebnímu impresionismu.

Zemlinsky působil pak po léta v Praze. Byl, jak už je obecně známo, v letech 1911 až 1927 dirigentem a hudebním šéfem Nového německého divadla, dnešní Státní opery. V ní už se během devadesátých let připomněly některé jeho opery, známá je u nás také jeho Lyrická symfonie. Malou mořskou vílu natočila Česká filharmonie před téměř dvaceti lety s Antonym Beaumontem pro firmu Chandos. Je nicméně trochu paradoxní, že ji nabídl Praze k novému koncertnímu uvedení až teprve nyní někdo zvenčí – ruský dirigent z Londýna. Je to však samozřejmě výborné. Jeho debutu s Českou filharmonií se tak dostalo ještě většího významu. A pokud by snad někdo pochyboval nad jím zvoleným programem, nelze než oponovat – kdo jiný než Česká filharmonie by měl hrát i takové „neznámé“ věci, když se navíc nějak týkají širšího kontextu tuzemské kultury, a kdo jiný by je měl zahrát lépe…?

Hodnocení autora recenze: 95%

 

Česká filharmonie & Vladimir Jurowski
Christian Tetzlaff (housle)
Dirigent: Vladimir Jurowski
Česká filharmonie
22., 23. a 24. listopadu 2017 Dvořákova síň Rudolfina Praha
(psáno z koncertu 22. 11. 2017)

program:
Johannes Brahms: Koncert pro housle a orchestr D dur op. 77
Alexander Zemlinsky: Malá mořská víla, fantazie pro orchestr

www.ceskafilharmonie.cz

Reklama

Hodnocení

Vaše hodnocení - Česká filharmonie -V. Jurowski & Ch. Tetzlaff (Praha 22./23./24. 11.2017)

[Celkem: 5    Průměr: 4.8/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na