K premiéře Wagnerova Lohengrina v ND: Rytíři grálu v Bayreuthu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
„V houštině téměř nepřehledného množství literatury k všemožným tématům kolem Wagnera a Bayreuthu se, hlavně pokud jde o dvacáté století, stále udržují četná klišé, vytrvalé předsudky, polopravdy a jednoduše podlé lži, stále vehementně eskalují nekritická ‚pro‘ stejně jako ‚proti‘, vybíjejí se prudké emoce lásky i nenávisti, v obou případech nemilosrdně, takže se často dostatečně střízlivý pohled zatemní nebo alespoň zakalí. Myslím, že je nejvyšší čas konečně pohřbít legendy a ukončit nesmyslné řečnění. Má autobiografie chce podat co nejširší svědectví o prožitých velkých okamžicích i o utrpěných potupách, přirozeně z mého subjektivního pohledu, avšak zároveň svědectví přísně doložené dosud do značné míry nezveřejněnými dokumenty. To neobvyklé, neslýchané, dokonce senzační není žádný výplod mé fantazie, nýbrž spočívá ve skutečnostech samých.“ Tolik text záložky autobiografie Wolfganga Wagnera Lebens-Akte, která poprvé vyšla v Mnichově roku 1994.
Wolfgang Wagner (zdroj medici.tv)

Na knihu se vzápětí objevila reakce z pera novinářky Sibylle Zehle, kdysi redaktorky listů Stuttgarter Zeitung a Zeit, mimo jiné autorky monografií o první ženě Richarda Wagnera (Minna Wagner. Eine Spurensuche, 2004) a scénografovi Jürgenu Rosem (Jürgen Rose, 2014), ale také příspěvků k topografii (třídílná publikace Hotels zum Träumen). Sibylle Zehle připomněla, že se rok před vydáním autobiografie Wolfganga Wagnera „wagnerovský klan“ zasadil o to, aby nemohla vyjít kniha, v níž její novinářská kolegyně z Frankfurter Allgemeine Zeitung Renate Schostack zpracovala vyprávění vdovy po Wielandu Wagnerovi. Kniha měla nést prostý titul Gertrud Wagner – život. Děti Wielanda Wagnera se ohradily především proti citování soukromých dopisů rodiny. Dosáhly toho, že vydání bylo pozastaveno a po vypuštění některých pasáží se s názvem Hinter Wahnfrieds Mauern. Gertrud Wagner. Ein Leben kniha objevila až roku 1998, po smrti Gertrud Wagner.

Recenze nebyly příliš lichotivé. Autorka nepokrytě straní své hrdince, zejména však románově fabuluje, pracuje s tím, co jí Gertrud Wagner poskytla k dispozici, ovšem nakládá s tím po svém, utápí se v intimních momentech, a přestože prezentuje úmysl vytvořit portrét umělecké rodiny, o umění se nedozvídáme téměř nic. Podíl Gertrud Wagner na manželově práci ostatně zmiňovala už biografie Wielanda Wagnera od Berndta W. Wesslinga (Wieland Wagner – Der Enkel, 1997).

Sibylle Zehle po vydání autobiografie Wolfganga Wagnera Lebens-Akte nešetřila ostrými slovy, za nimiž je cítit ženská solidárnost s prací kolegyně Renate Schostack, především však s Gertrud Wagner, podváděnou manželkou a zneuznanou spoluautorkou úspěchů obnoveného Bayreuthu, jehož poválečné dějiny se začaly psát roku 1951: „Šéf klanu [Wolfgang Wagner], vnuk Richardův, bratr Wielandův a dnes nenapadnutelný samovládce na Zeleném pahorku, předložil svá Životní akta. A je to zhruba tak, jako by se – po nekonečných dílech a rozbrojích – chopil pera sám J. R. Ewing z Dallasu. Svou autobiografií chce ‚prosvětlit nebo dokonce rozptýlit‘ cáry mlh, která stále kolem Bayreuthu leží, píše šéf festivalu… Ale po vydání knihy,“ píše zase Sibylle Zehle, „se kolem wagnerovské dynastie teprve budou válet a zvedat husté mlhy a temné výpary, tím si můžeme být jisti. Veřejná hra o lásce, moci a zradě bude mít pokračování.“

V zajetí klanu
Často se připomíná, že se historie rodiny Wagnerových v lecčem podobá vztahům postav Wagnerových hudebních dramat (a mytologických příběhů vůbec). Dcera Wielanda Wagnera Nike hovoří s poukazem na muže rodu o „vztahu Wotana a Brünnhildy“, její teta Friedelind Wagner přirovnávala rodinu k řeckým Atreovcům. Není to nijak přehnané. Wagnerovský rod je rod silných osobností a talentů, v němž se soukromý život – ať už vlastním přičiněním, nebo bez něj – přelévá do života veřejného, a naopak, veřejný život formuje i deformuje vztahy uvnitř rodiny.

Wolfgang Wagner se narodil 30. srpna 1919 v Bayreuthu jako třetí dítě Siegfrieda Wagnera (1869–1930) a Winifred, rozené Williams (1897–1980). Genetická výbava vnuka Richarda Wagnera a pravnuka Franze Liszta zavazovala předem. Byl tu ale starší bratr Wieland, a především v něm byl spatřován dědic Bayreuthu. „Wolfgang byl od samého počátku číslo dvě,“ tak ho prý viděla švagrová Gertrud, která se ve vile Wahnfried pohybovala od dětských let. A podle svého přesvědčení i podle tvrzení svých obhájkyň novinářek to byla ona, kdo spoluutvářel tvář novodobého Bayreuthu po jeho znovuotevření, nikoli mladší bratr jejího muže. Gertrud Wagner, rozená Reissinger, vystudovaná choreografka, měla být podle slov Renate Schostack „spolutvůrkyní Wielandových myšlenek“. Vždyť při inscenaci Parsifala roku 1951 prý ovládal Wieland Wagner osvětlovací pult, u režijního pultu seděla jeho žena. Podíl Gertrud Wagner na bayreuthských představeních koneckonců potvrzuje ve své antologii Wagner Theater (1998) i jejich dcera Nike Wagner.

Obě novinářky se snažily podpořit tezi, že bez žen by se Bayreuth nikdy neobešel. Do značné míry je to pravda. Dlouhá léta mu vládla zakladatelova vdova Cosima.

Cosima Wagner – v roce 1905 (zdroj commons.wikimedia.org / foto Jacob Hilsdorf)

Po smrti jejího syna Siegfrieda převzala žezlo jeho vdova Winifred, z jejíž éry dopadá na Bayreuth stín, k němuž se potomstvo stavělo dlouho ambivalentně; část podle pravidla, že děti přece nemohou za své rodiče, jiná část – jako Friedelind Wagner, dcera Siegfrieda a Winifred, a Gottfried, syn Wolfganga Wagnera a jeho první ženy Ellen Drexel – se s rodinou rozešla a od nacionálně socialistické skvrny se distancovala.

Winifred ale předala vedení Bayreuthu svým synům, Wielandovi a Wolfgangovi, kteří ho společně řídili do Wielandovy smrti roku 1966 – Wieland jako umělecký vizionář, kterému se podařilo „zbavit Bayreuth haraburdí“, Wolfgang především jako stratég a organizátor, zodpovědný za provoz a finance. O inscenace se dělili – oba působili jako scéničtí výtvarníci i režiséři. Wolfgang Wagner byl jako režisér považován za konzervativního a stál v bratrově stínu, zato však byl neobyčejně pracovitý. Ač se mu vyčítalo, že nemá vize, otevřela se mu možnost uskutečnit to hlavní, dosáhnout definitivního odstranění historického „haraburdí“ a dát prostor novému vidění hudebního divadla.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na