K premiéře Wagnerova Lohengrina v ND: Rytíři grálu v Bayreuthu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Poprvé měl být v Bayreuthu použit laser, a tak jsme tento prostředek 3. června 1986 ve Festspielhausu vyzkoušeli. Následujícího dne se k režisérovi a výtvarníkovi připojili dirigent [Peter Schneider] a sbormistr Norbert Balatsch, aby si prohlédli modely a probrali problémy praktické proveditelnosti různých inscenačních nápadů. Oba pánové zodpovědní za hudební stránku vyslovili pochyby o umístění sboru. V posledním srpnovém týdnu jsme provedli ještě několik jevištně technických pokusů, také s padáním sněhu, se kterým se počítalo na závěr opery. Můj hlavní úkol spočíval v tom, tlumit bezbřehé představy scénického výtvarníka Henninga von Gierkeho, aby mohlo být provedení vůbec realizováno.

Ještě 25. května 1987, tedy několik týdnů před začátkem zkoušek, jsem musel s Wernerem Herzogem a Gierkem diskutovat o jedné zvláštní ideji. Chtěli kolem Festspielhausu vytvořit obrovský kruh sedmi monolitických kamenných balvanů, který by scénický obraz rozšířil navenek a vytvořil jakýsi mýticko-kultovní prostor ve smyslu souborného uměleckého díla. Osmý monolit měl stát na jevišti, na místě, kde se objeví Lohengrin. Uspořádání balvanů bylo orientováno fiktivně do středu hlediště, asi tam, kde stává režijní pult. Na jevišti pak byl menší kruh kamenů jako jakýsi pandán k tomu vnějšímu. Laser, použitý pro zjevení Lohengrina, se měl přes střechu Festspielhausu prodloužit do prostoru, aby vyvolal úžas z magické události tohoto provedení přinejmenším až do Palerma (zakřivení zeměkoule a tak dále se velkoryse ignorovalo). Nezávisle na obrovských nákladech na transport, rozmístění kamenů s nutným zabezpečením i bouráním po každém představení, nezávisle na tom že by žulové balvany překážely (lehčí imitace se Gierkemu nezdála vhodná), jsem měl úplně jiné, zásadní pochyby a námitky. Mému bratru a mně se podařilo tvrdou a neochvějnou prací sejmout z Bayreuthu nimbus svatého místa, a z domnělého chrámu jsme udělali zase divadlo, z místa ezoterických kultovních dějů dílnu. Nyní se mělo už téměř třicetileté ‚očišťování‘ zase vyhnat staronovou pověrou, která sem jaksi vklouzla zadními vrátky. Vůbec jsem nebyl ochoten s tím souhlasit a provedení plánu jsem se rozhodně bránil. Později jsem Gierkemu navrhl, aby své skici představil v našem propagačním listu pro Bayreuth 1988.

V aktech našeho technického ředitele je poznámka z 26. února 1987, v níž je absurdnost úmyslu s kultovními monolity v Lohengrinovi zachycena také z jeho hlediska.

Při této příležitosti ještě posílila má averze vůči podobným vizím a přehnaným představám o divadle, a zase jednou jsem viděl, že takové ireálné požadavky, a co teprve jejich realizace, v mnohých představeních vedou k tomu, proč médium, s nímž pracujeme, má všeobecně špatnou pověst. V konkrétním případě se uvažovalo, že by se pro realizaci toho všeho měl získat jako sponzor lom přírodního kamene, nad čímž jsem jen mohl kroutit hlavou. Copak se dá prostřednictvím výrazné reklamy firmy na takovém monolitu dosáhnout žádoucí mýticko transcendentální aury? […] Mou starostí kromě dodržování finančních a materiálních rámcových podmínek bylo dát prostor umělcům a vypudit subjektivistickou egománii, která se nám vnucuje jako ta poslední divadelní moudrost. Bayreuthský Festspielhaus není žádným místem adorace, rekvizity nepředvádíme jako devocionálie a relikvie. A tak jako divák není součástí náboženského společenství a nespočívá na klekátku, tak ani režiséři a výtvarníci nevykonávají kněžskou moc ani nefungují jako tajemní nebo děsiví mystici. Zdejší divadelní představení by nemělo být zaměňováno s udělováním svátosti nebo za ni dokonce tvořit náhradu. Vytvoří-li scénograf obrazy, jejichž smysl odpovídá dílu, pak není nic žádoucnějšího, ale vládne-li obraz nad smyslem, pak připomeňme definici Richarda Wagnera; podle ní má výprava ‚mlčky umožňovat pozadí děje‘.

I bez kultovního kruhu byl Lohengrin velký a trvalý úspěch.

Použití laseru sice nevyvolalo jen čistou radost, protože paprsek a jeho očekávaný efekt byl viditelný jen tehdy, když se po zatmění na jeviště také vypustilo dostatek mlhy. Protože je prostor aerodynamicky zcela nevypočitatelný, musel se světelný hrdina, který přichází z ‚jasu a blaženosti‘, objevit ze tmy. To ale nikomu nevadilo. V prvním dějství se odrážel měsíc v jezeře s pravou vodou, tu a tam dokonce bylo slyšet šplouchání vlnek. Mezi druhým a třetím dějstvím musela voda zmizet, aby se utvořila plocha pro sbor. Když to při nutném vypouštění právě při pianu meziaktní hudby bublalo rourami, nikoho to nerušilo. Právě tak málo se debatovalo o tom, co chtěl tým říct zbytky gotické architektury, ne nepodobné známým obrazům, svatební ložnicí na ostrůvku stepní trávy uprostřed ledové pustiny a hlídané vlky se žhavýma očima, nebo tím, že na konci opery vypukla zima. Publikum bylo spokojeno a nanejvýš se někdo poněkud nostalgicky pousmál nad tou koneckonců podařenou pohádkovou jevištní meteorologií. Po mnoha letech se tu podařila akustická i optická fascinace sugestivní síly. Konečně jednou žádné nepříjemnosti, ani nejmenší kamínek nic nenarušil (neboť monolity odpadly) a zase jednou jsme se mohli oddávat ,modrostříbrnému zázraku´čarovných zvuků, a možná obrazům známým z dětství.“

Richard Wagner: Lohengrin – Bayreuth 1967 (zdroj archiv)


Předávání dědictví
Roku 1999 vyslovil Wolfgang Wagner souhlas se zahájením úvah o příštím vedení festivalu. Po dvou letech vyslovila nadační rada souhlas s dcerou Wolfganga Wagnera, Evou Wagner Pasquier, ale Wolfgang Wagner zůstal jednoduše na postu dál a volbu ignoroval. Rád by v čele festivalu viděl svou druhou ženu Gudrun, o níž se říkalo, že v posledních letech vlastně festival vede. Když však Gudrun Wagner roku 2007 nečekaně zemřela, Wolfgang Wagner z vedení festivalu odstoupil a na základě rozhodnutí nadační rady je k 1. září 2008 předal do rukou dvou svých dcer, Evy Wagner Pasquier z prvního a Kathariny Wagner z druhého manželství. O vedení festivalu se ale ucházela také Wielandova dcera Nike, která nabízela dvoučlenný tým spolu s Gerardem Mortierem, avšak neuspěla. Po smrti Wolfganga Wagnera drama pokračovalo, a opět na ženském bojišti. Největší komplikace však představuje fakt, že ztotožnění Festspielhausu a Bayreuthského festivalu s rodinou Wagnerových už dávno pozbylo platnosti. Festspielhaus není soukromé divadlo, nýbrž státní instituce, s příslušnými výhodami, nevýhodami i brzdami.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat