Před 190 lety zemřel Carl Maria von Weber

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

„´Ale není lovec,´ vpadl hajný, ´moje hájemství se už dvě stě let dědí z otce na syna. Kdybys mi darovala chlapce, pak bych mu své místo přenechal, a děvče by si mohlo vzít, koho chce. Ale takhle… Ne!´“

Čte se hezky příběh, v němž se nešťastný Wilhelm snaží naučit střílet, aby splnil otcovu podmínku a Katušku mohl dostat. Očarované kulky jsou v moci invalidy s dřevěnou nohou. Přijde na řadu i vyprávění Katuščina otce z doby, „kdy jsem se ještě učil u Prahy v Čechách“:

„Ještě mě mrazí, když si na to vzpomenu. Tenkrát byl v Praze mládenec, Georg Schmid, takový opovážlivý, divoký hoch, jinak ale dobrý a čilý. Stal se z něj zdatný lovec, ale byl příliš zbrklý a často střílel vedle. Jednoho dne našli milého Georga ležet na ulici celého zakrváceného, a než zemřel, přiznal se, že s nějakým starým myslivcem lil čarovné kulky, ale protože něco popletl, ďábel ho potrestal a teď za to musí zaplatit životem.“

Carl Maria von Weber: Der Freischütz (foto archiv)
Carl Maria von Weber: Der Freischütz (foto archiv)

V povídce je také motiv spadlého obrazu, který Katušku poraní, barvitě je vylíčeno noční čarování v lese, Katuščin zlý sen a osudný rozkaz ke střelbě:

„Padla rána, a v témže okamžiku klesla Katuška s hlasitým výkřikem k zemi. Krev se jí řinula po čele, v ráně vězela kulka. ´Co to?´ zvolal Wilhelm. Když se ohlédl, spatřil smrtelně bledou Katušku v kaluži krve. Vedle ní stál invalida s dřevěnou nohou a pekelně se šklebil.“

Příběh končí tragicky. Zdrcení Katuščini rodiče se utrápili a Vilém skončil v blázinci.

Podle povídky napsal skicu libreta Weberův přítel Alexander von Dusch (pozdější ministr velkovévodství bádenského), ale na zhudebnění ještě neuzrál čas. Hlavní impuls prý – zejména pro scénu ve Vlčím dole – poskytla Weberovi krajina šumavských lesů; tak se aspoň vypráví v povídce Romantická cesta pana Carla Marii von Webera Hanse Watzlika z roku 1932. Povídka líčí Weberovu fiktivní cestu do Prahy 1813 (jedině rok a místo souhlasí) s nevěstou Carolinou Brandt a vyprávění nese tendenční jádro:

Majitel panství na Šumavě má dlouhou chvíli a aby si obstaral společnost, nechává přepadávat povozy – návštěvníci pak smějí po nějaké době volně odcestovat. Tak se stane i Weber nedobrovolným hostem nudícího se šlechtice, s nímž rozmlouvá o podstatě hudby. Weber zavrhuje „změkčilé vlašské klinkání“ a horuje o vytvoření německé národní hudby, čerpající „ze zurčících potoků vlastních hor, z prostého tance venkovanů, z písní lovců“. Podle Watzlikovy povídky vznikl roku 1956 film Durch die Wälder, durch die Auen (Přes lesy a louky), jehož název je převzat z verše Maxovy árie. Je to poslední (a jediný barevný) film režiséra Georga Wilhelma Pabsta (1885–1967), rodáka z Roudnice nad Labem.

Georg Wilhelm Pabst: Durch die Wälder, durch die Auen - 1956 (foto archiv)
Georg Wilhelm Pabst: Durch die Wälder, durch die Auen – 1956 (foto archiv)


Jak zní les

V Drážďanech se Weber roku 1817 seznámil s Friedrichem Kindem (1768–1843), advokátem, který však nakonec právnickou praxi opustil a věnoval se pouze literatuře (jeho divadelní hra Nocleh v Granadě se stala podkladem libreta opery Conradia Kreutzera). U Kinda Weber opět uviděl Knihu o strašidlech a zájem o příběh „čarostřelce“ se probudil. V Apelově a Launově podání má povídka stejný účel jako například „hororové“ pohádky bratří Grimmů – člověk si nemá se zlými mocnostmi nic začínat. Teprve Kind a Weber ho změnili v příběh viny a odpuštění. Kindovo libreto se mnohokrát setkalo s mnohou kritikou, bylo označeno jako naivní a triviální, Theodor Adorno ho prohlásil za prostoduché a pošetilé a tristní předzvěst Hollywoodu – jedinou pravdivost mu podle něj dodává pouze hudba. Pokud ale na Kindův text pohlížíme bez předsudků, musíme jeho hodnoty ocenit. Čarostřelec je o obyčejných lidech a jejich starostech, o vyrovnání s vnitřními strachy a s podfukáři okolního světa. Svou úlohu zde má symbol „dobrého panovníka“ v podobě knížete Otakara. O motivu Kašparova jednání se dozvídáme z drobné zmínky, že se kdysi ucházel o Agátu a byl odmítnut. Tak jako jsou proti sobě postaveni naivní Max a záludný Kašpar, tvoří protiklady i postavy Agáty a Aničky – zasněná Agáta věřící na pověry, a realistická Anička se selským rozumem.

Carl Maria von Weber: Der Freischütz (zdroj goethezeitportal.de)
Carl Maria von Weber: Der Freischütz (zdroj goethezeitportal.de)

Vyprávění z Knihy strašidel končí tragicky, Kind s Weberem vyústění zmírnili, ale klišé šťastného konce nepřipustili, mladým lidem a jejich vztahu se ukládá zkouška.

Weber svěřil, že kvůli výběru vhodného hudebního materiálu k Čarostřelci studoval lidové písně a pro sbor lovců se nechal inspirovat melodií písně Marlborough s’en va-t-en guerre (citovanou Beethovenem v „bitevní symfonii“ Wellingtonovo vítězství). Weber nikde necituje konkrétní lidové písně, ale vystihl jejich ducha – v Kiliánově posměšné písničce, v Kašparově pijácké, v Aniččině romanci, v dobovém „šlágru“ písně družiček. Oproti všem dobovým kouzelnickým hrám se u Webera objevuje důležité novum. Samozřejmě, že v Čarostřelci k vytvoření atmosféry pomáhají optické rekvizity – zejména Vlčí důl je pro inscenátory výzvou, aby popustili uzdu fantazii. Ale Weber hlavně  čaruje hudbou – přenesl do orchestru zvuk lesa a loveckého prostředí v instrumentačních efektech lesních rohů, strašidelné varování ve vřeštění piccoly, pracuje s dynamickými kontrasty, tónomalbou, symfonické úseky střídá s obvyklými vokálními formami (píseň, kavatina, romance, arieta, árie…). Strukturou, zpracováním děje a zachováním mluveného slova přitom Čarostřelec stále reprezentuje singspiel – zpívá se na místech, kde člověk nasadí píseň i v běžném životě. Kromě Únosu ze serailu či Kouzelné flétny je Čarostřelec dalším příkladem nejednoznačné žánrové kategorizace a také skutečnosti, že si singspiel odsunutí mezi méně hodnotné, „nevážné“ žánry vskutku nezaslouží.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat