Kabaretní revue Dagmar Peckové aneb Kurt Weill v Lucerně

  1. 1
  2. 2

Hudební čísla jsou provedena ve velmi stylovém a příjemném aranžmá Jana Kučery, Lukáše Sommera a Miroslava Hloucala. Hlavní devízou projevu Dagmar Peckové vždy byla a i v tomto programu zůstává úžasná práce s výrazem. Každá hudební fráze je promyšlená a citově formulovaná bez toho, aby docházelo k opakování nebo stereotypu. Příležitostně dokáže vhodně využít ironického odstupu k tématu skladby. Velmi dobrá je také srozumitelnost slova, jen již zmiňované nejvyšší tóny zněly deformovaně. Na několika místech se Dagmar Pecková zapojuje i do tanečních čísel, její pohybové vystoupení odpovídá její současné fyzické kondici (v bulvárním pořadu Prásk se svěřila, že zásluhou cvičení s novým trenérem zhubla již osm kilogramů). Představení vyžaduje značnou dávku sil a pěvkyně také několikrát převlékne kostýmy podle návrhů Simony Rybákové.

Vzorný doprovod obstarává dirigent Jan Kučera (také za klavírem) se soubory Epoque Quartet, Epoque Orchestra a také jazzové uskupení Miroslav Hloucal Jazz Band. Taneční čísla zajišťuje Jednotka rychlého nasazení, která by si zasloužila větší prostor než malé jeviště, simulující varietní pódium, a zadní ochoz, který slouží i pro statické a dynamické projekce. Show bratří Michala a Šimona Cabanů je zcela podřízena výkonu hlavní divy a zdařile využívá nostalgii a stále nerekonstruovaného genia loci legendárního sálu Lucerny.

Poněkud retardačně působí spojovací slovo (Dagmar Pecková, Šimon Caban), ve kterém jsou uváděna místy vtipně a místy domněle zábavnou formou některá jednotlivá a vytržená fakta ze života Kurta Weilla a Bertolta Brechta, včetně citací a bonmotů obou umělců. Pointa a reakce publika se nedostaví vždy… Samozřejmě nechybí tradiční výpad hlavní hvězdy proti kritikům, kteří jejími sarkastickými slovy „od psacího stolu nejlépe vědí, jak má kultura vypadat…“ a následuje obvyklá tiráda o umělecké impotenci kritiků. Za sebe i kolegy děkuji. Snad ještě někdo vzpomene dob, kdy byla umělecká kritika považována za nedílnou část uměleckého života, ba dokonce v těch nejlepších publicistických případech i za uměleckou disciplínu.

Přes určité otázky, které provedení i forma představení klade, představuje Wanted zásadní moment popularizace hudebního odkazu Kurta Weilla v našem regionu domácími interprety. Kvalitní provedení se sešlo s diváckým vkusem převážně neoperního diváka na repríze, kterou recenzent navštívil, včetně vděčně přijatého přídavku (Mackie Messer v češtině). Zároveň představuje živnou půdu pro další možná uvedení kompletních jevištních děl Kurta Weilla. Dagmar Pecková se dnes jeví jako ideální interpretka Leokadje Begbick ve Vzestupu a pádu města Mahagonny (ve kterém byla kdysi výbornou Jenny). Navíc interpretace přináší přístup z „operní“ strany, tak jak to třeba již učinila Brigitte Fassbaender, a není vyloučena ani budoucí interpretace z jiné strany žánrového spektra – co třeba Radka Fišarová nebo Zuzana Stivínová?


Hodnocení autora recenze: 65%


Dagmar Pecková alias Mackie Messer
Velkolepá kabaretní revue Wanted
Hudba: Kurt Weill
Dirigent: Jan Kučera
Scénář, výprava, režie: Cabani
Kostýmy: Simona Rybáková
Producent: Tomáš Ságl
Epoque Quartet & Orchestra
Miroslav Hloucal Jazz Band
Premiéra 12. dubna 2017 Velký sál Lucerna Praha
(psáno z reprízy 19. 4. 2017)

Účinkují – Dagmar Pecková, Jiří Hájek, Jan Kučera, Marta Trpišovská, Michal Vodenka a další

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - D. Pecková alias Mackie Messer: Velkolepá kabaretní revue Wanted (Lucerna Praha 2017)

[Total: 41    Average: 2.6/5]

Související články


Reakcí (3) “Kabaretní revue Dagmar Peckové aneb Kurt Weill v Lucerně

  1. K těm problémům s autorskými právy a jak si to u Weilla a Brechta správci hlídají – i paní Pecková se zmiňovala v jednom rozhovoru, že to nebylo jednoduché, pořád chtěli něco schvalovat a hlídat a kontrolovat, ale že se nevzdali… Mám pocit, že na tyto problémy narazilo před lety i pražské ND při uvedení Žebrácké opery (premiéra 10. a 11. 12. 2009, hrálo se 32x do 23. 5. 2011) v novém překladu Darii Ullrichové a Jana Tošovského. Neví o tom někdo něco bližšího? Nemusela snad být inscenace dokonce předčasně stažena z repertoáru?

  2. Za sebe bych ještě rád dodal, že jsem rád, že jsem Wanted viděl, i přes rozporuplné dojmy, jež přesně vystihuje tato recenze. Je to něco, co se u nás nevidí a nedělá a Kurt Weill si zaslouží, aby byl znám více než jen díky songu Mackie Messer. Také jsem rád, že se zpívalo v originálech a že běžely titulky s věrnými překlady textů. Bohužel musím říci, že cena vstupenek je přehnaně vysoká, což se myslím odráží i na návštěvnosti. – Zuzana Stivínová a Kurt Weill, to by bylo úžasné spojení!!!

Napsat komentář