Kafkův Proces z Litvy – o destruktivním pocitu viny, potřebě svobody a hledání naděje

Slavný Kafkův román je absurdní fraškou, bojem průměrného úředníčka, který se utkává s neviditelným mocenským aparátem, s dusivou byrokracií, z níž pozná jen nejspodnější příčky, s přezíravostí okolí. To vše v něm vzbudí sice nejasný, ale nutkavý pocit viny. „Kdo jej soudí a proč?“ ptá se čtenář společně s protagonistou románu. Kafkovy knihy již inspirovaly řadu choreografů v Evropě i mimo ni. Připomeňme dvě nedávno premiérované inscenace na stejné téma, a to Bigonzettiho balet pro pražské Národní divadlo Kafka: Proces / The Trial či Proces Jiřího Bubeníčka v Královském švédském baletu.

Společný tah na branku všech tvůrců Procesu

Martynas Rimeikis vychází ve svém zpracování Kafky zcela jasně a srozumitelně přímo z literární předlohy a v podstatě zachovává i hlavní příběh díla. Spolu s libretistou Laurynasem Katkusem a hudebním skladatelem Mindaugasem Urbaitisem vytváří sled scén, které pracují se základními motivy Kafkovy knihy, dynamicky střídají scény komornější a sborové a každé jednání je ukončeno strhujícím šílenstvím, kdy divákům běží mráz po zádech. Vynechány jsou v podstatě epizodní postavy Továrníka, Malíře a Obchodníka Blocka. Sám choreograf k myšlence hlavního tématu uvádí: „Pro mě je Proces možností hovořit o svobodě v širším slova smyslu. Myslím, že Kafkova představa byrokratického systému, který se střetává s individuem, je pouze prostředkem, jak hovořit o esenciálnějších věcech – svobodě a vině. Někteří lidé často přiznávají vinu, zatímco jiní bojují až do okamžiku cesty pod gilotinu. Naděje, která je stále živá, je pro mne smysluplná.“

Původní hudba Mindaugase Urbaitise vznikla současně s myšlenkami libreta a představami choreografa. Skladatel nabídl choreografovi možnost využití motivů maďarského hudebního skladatele Bély Bartóka, který se plně formoval jako uznávaná veličina právě v době vzniku a vydání Kafkova díla. Jeho pojetí pracuje s Bartókovými charakteristickými krátkými motivy, s jeho intonačním materiálem či expresivní energií. Je charakterotvorné a inspirující pro tanec a pohyb. Výtvarný názor scénografa Marijuse Jacovskise je jednoduchý, chladný a plně funkční. Pracuje s motivem monumentální gilotiny, která se pomalu spouští, a šedivými bloky, které svým pohybem otevírají nebo naopak zintimňují scénu dle potřeb choreografa. Kostýmy Jurgity Jankuté v šedo, černo, bílých barvách korespondují se stísněností tématu a světelný design Levase Kleinase geniálně doplňuje autorský tým zvláště ve scéně kostela, kdy nakloněný kříž je částečně tvořen diagonálou gilotiny protnuté světelným paprskem.

Originální a náročný choreografický slovník

Představení začíná komorním sólem Josefa K., v němž pohyb evokuje jak ranní očistu, tak snahu zbavit se něčeho, co ho obtěžuje, jeho prokletí a viny. Zatčení a vyšetřování je zprostředkováno třemi úředníky, kteří s ním drsně manipulují a jsou pohybově charakterizováni jako obtížný hmyz nebo přihrbené krysy. U Kafky je vztah k ženám spíše tělesného rázu. Většinou se mu nabízejí samy. Jsou to ubohá stvoření s přitažlivým tělem. Choreograf řeší tento vztah třemi intimními duety odlišně pojatými. Vznosná slečna Bürstnerová je odtažitá, charakterizovaná zapamatovatelným gestem „umlčení“. Odmítá Josefa K., i když on ji žádá o pomoc. Správcová soudní budovy je v podstatě uklízečka, která ho svádí a spíše nutí, aby jí byl po vůli. Duet s Lenkou, která pečuje o advokáta a všichni obžalovaní se jí zdají být krásní, je rozkošnický a nabízí největší souznění.

Sborové výstupy přinášejí scény černobílých bankovních úředníků, stále někam spěchajících, gestikulujících, poskakujících. Bezejmenný dav ovládaný mechanickou hudbou i pohybem. První jednání vrcholí soudním vyšetřováním, kdy sbor využívá pohybujících se sedaček. Rimeikis nechá tanečníky synchronně pohybovat hlavou a pánví v různých polo sedících, polo ležících polohách. Pohyb je ostrý, nelidský, zvířecí. Tanečníci lezou po čtyřech, jsou stále v předklonech, úklonech, záklonech, téměř nikdy se nenarovnají. Atmosféra graduje a je pro K. stále nebezpečnější. To, že je choreograf i mistrem nápaditých obrazů, dokumentuje první setkání s advokátem a Lenkou. Advokát je exponován jako nemocný bílý stín ležící na schodech s dívčinou tváří ve svém klíně.

Skutečnou katarzi prožíváme ve scéně chrámu. Tam se setkává K. s vězeňským kaplanem. K. je již hodně zlomený, vypráví knězi svůj příběh, ve kterém se repetují jasné choreografické motivy. Nejprve mezi nimi dojde ke konfliktu, ale najednou se jejich pohyby sjednocují a kněz se stává druhým stínem Josefa K. Tady by celý balet mohl končit. Přichází však závěrečné běsnění, kdy se zbláznil svět. Sbor obžalovaných se mění v K., všichni mají stejný osud, gilotina se spouští a prostor uzavírá.

Soubor Litevského národního baletu vedený uměleckým ředitelem Krzystofem Pastorem je souborem mladých talentovaných lidí. Má mezi sebou nadějného začínajícího choreografa Martynase Rimeikise, řadu mimořádných sólistů, mezi nimiž vynikl Mantas Daraškevičius v postavě rychlého, plastického a patolízalského strýce a Jeronimase Krivickase, který ztělesňuje Josefa K. Je to role, která vyžaduje velké fyzické a emocionální nasazení. Téměř neschází z jeviště. Je uvěřitelný v gestu, jistý v technice a je zcela ponořen do své role.

Inscenace přinesla skutečně současný balet. Odklání se od klasických baletních kánonů a hledá nové črty tanečního jazyka. Nejde o složitý tragický pohled na Kafku. Jevištní akce není proměněna v úplnou abstrakci, ale také nepodléhá ilustrativnímu divadlu. Tanec vždy ponechává větší svobodu vnímání než literární text. A tak po právu odměnilo publikum tento skvělý zážitek potleskem ve stoje.

Litevský národní balet Vilnius – Der Prozess
Choreografie: Martynas Rimeikis
Hudba: Mindaugas Urbaitis
Elektronické hudební fragmenty: Marija Paškevičiúté
Scéna: Marijus Jacovkis
Kostýmy: Jurgita Jankuté
Světelný design Levas Kleinas
Světová premiéra 1. a 2. 12. 2017, Litevský národní balet Vilnius

Psáno ze dne 20. 6. 2019 od 19 hod. v Janáčkově divadle, Brno