Výročí Karla Ančerla

„Soudruzi, jak je možné, že sionista Karel Ančerl je stále šéfem a uměleckým ředitelem České filharmonie? Prosíme přešetřete, jak je možné, že byl dosazen nejen proti vůli celého orchestru, ale i kulturní kritiky (…). Přejeme si důrazně, aby již nedirigoval slavnostní koncert u příležitosti narozenin Josifa Vissarionoviče Stalina dne 19. prosince. Končíme slovy ‚Lidé bděte‘.“ (Někteří abonenti České filharmonie v době končícího procesu s Rudolfem Slánským, podzim 1952)

„Ančerl je typickým příslušníkem židovské národnosti, výmluvný, uhlazeného chování, má v plné míře alibistický postoj k pracovníkům Ministerstva vnitra, při rozhovoru rád dává najevo své styky s našimi některými vládními činiteli.“ (Státní bezpečnost o Karlu Ančerlovi, srpen 1961)

Karel Ančerl (1908–1973) zažil během svého života hned několik pohledů okolního světa na sebe sama. Nejprve – ve třicátých letech – jako na mladého talentovaného muzikanta a schopného interpreta soudobé hudby, který si dokázal získat evropské renomé; později jako na příslušníka „nečisté rasy“ určené k likvidaci – věznění v nacistických koncentrácích přežil zázrakem, většina jeho rodiny byla zavražděna v plynových komorách; pak je tu Karel Ančerl těsně po druhé světové válce – nadějný dirigent a čerstvý člen Komunistické strany Československa; o něco později Karel Ančerl vnímaný jako politicky dosazený vetřelec v čele České filharmonie a mimořádně neoblíbený šéfdirigent, přičemž jeho původ byl vítanou přitěžující okolností; pak je tu Karel Ančerl – světově proslulý šéfdirigent České filharmonie a mimořádná dirigentská osobnost světového formátu; po roce 1968 Ančerl emigrant a nakonec – dnes – Karel Ančerl legenda. Vykreslit všechny tyto proměny by vydalo na knihu, ne na krátký článek ke sto desátému výročí dirigentova narození.

Karel Ančerl se narodil v roce 1908 v jihočeských Tučapech v židovské rodině. Tatínek Leopold byl výrobce lihovin, nápojů a likérů a místní vzpomínali na něj a na jeho ženu Idu jako na kultivované a noblesní lidi. Karel Ančerl je dítě dvacátého století, století techniky, a jeho cesta k hudbě vlastně díky jedné moderní technologii začala. Před první světovou válkou totiž tatínek Ančerl pořídil domů gramofon, což byla atrakce nejen pro celé Tučapy, ale hlavně pro malého Karla, který u něj vysedával a celé hodiny obehrával desky. V hudebním rozletu mu rodiče zprvu nebránili, v obecné škole se učil na housle a hrál v místním orchestříku. Studia mu ale chtěli dopřát klasická. Jenže Karlovi se studium na pražské reálce vůbec nelíbilo, a tak v kvintě schválně propadl, během dalšího ročníku byl důrazně vyzván, aby školu opustil, což bez vědomí rodičů rád učinil, a od září 1926 začal studovat tam, kde chtěl – na Pražské konzervatoři.

Věnoval se bicím nástrojům, kompozici, komorní hře, dirigování, ale také čtvrttónové a šestinotónové hudbě pod vedením Aloise Háby. Na absolventském koncertě v červnu 1930 Karel Ančerl dirigoval první větu Beethovenovy 6. symfonie, ale s Českou filharmonií také v premiéře nastudoval svoji orchestrální Sinfoniettu. Na otázku, jestli z něj má být spíš dirigent, nebo skladatel, odpověděli tehdejší kritikové jednoznačně a jasnozřivě: dvaadvacetiletému absolventovi doporučili taktovku. Za první velkou příležitost, ještě ne dirigentskou, vděčil Ančerl profesoru Hábovi. Jeho čtvrttónová opera Matka totiž zaujala německého dirigenta Hermanna Scherchena, který se rozhodl dílo v premiéře uvést v Mnichově na jaře 1931. Mladíka Ančerla využil jako organizátora – musel sehnat zpěváky a instrumentalisty, jako pedagoga – musel zpěváky naučit čtvrttónové zpívání, a do třetice jako korepetitora. Ančerl se tak etabloval jako schopný a zapálený interpret soudobé hudby, kterou v dalších letech už sám dirigoval na festivalech po celé Evropě – ve Vídni, Amsterdamu, Barceloně či Paříži.

První stálé angažmá ovšem Karel Ančerl získal dík úplně jiné múze. V polovině roku 1931 ho bývalý spolužák z konzervatoře Jaroslav Ježek přivedl do orchestru Osvobozeného divadla jako houslistu a dirigenta. Ančerl vyvolal svojí prací na zkouškách velké haló, protože i u „spotřební“ taneční hudby vyžadoval maximální preciznost: v ladění, rytmu i dynamice. V listopadu 1933 však z Osvobozeného divadla odešel a následujících pět let pracoval jako hudební režisér s kapelnickými povinnostmi v pražském Radiojournalu; v roce 1934 se přitom odehrál jeho slavný dirigentský záskok, o kterém se Ančerl dověděl den před vysíláním Prokofjevovy 3. symfonie a 1. klavírního koncertu se skladatelem u klavíru. „Ančerl zvítězil na celé čáře“, psala kritika. Od roku 1935 Ančerl příležitostně dirigoval i Českou filharmonii.

„Zatím se snažím zmizet. Mám několik rozdělaných plánů, které se již částečně uskutečnily, ale sedím pořád zde. Nejraději bych se dostal k vám do Ameriky, ale bude to asi hodně obtížné a z Prahy přímo nemožné. Tak se snažím napřed dostat se z ‚Říše‘. Situace zde není záviděníhodná a hlavně pro lidi původu nečistého nemožná. Zatím se židovský majetek převádí do rukou árijských. Málo z našich vedoucích lidí zůstalo čestnými, mnozí dělají víc, než se musí. Tak na příklad Libuši v Národním divadle zakázala česká censura a německá ji potom povolila. Z našich kamarádů se drží všichni. Jinak je ale mnoho Čechů u Gestapa a dělají jim tam platné služby. No, takových není škoda.“