Karita Mattila – nová Kostelnička

Šéfdirigent České filharmonie Jiří Bělohlávek je v cizině mimo jiné uznávaným janáčkovským dirigentem, z oper zmiňme alespoň Její pastorkyňu a také Věc Makropulos v Metropolitní opeře v New Yorku, kde byla Jenůfkou a Emilií Marty finská pěvkyně Karita Mattila, nastudoval také Její pastorkyňu v Glyndebourne a v pražském Národním divadle. Paní Mattila vystoupila v roli Jenůfy i pod vedením dalších českých dirigentů – Tomáše Hanuse v Mnichově a Jakuba Hrůši ve Finské národní opeře. Ještě v listopadu roku 2014 nastudovala Jenůfu pro Státní operu v Hamburku. Jako Emilia Marty spolupracovala s Jiřím Bělohlávkem také v San Francisco Opera.

Mimořádně vnímavá a empatická paní Karita Mattila je jednou z mála umělkyň, které svůj vztah k české hudbě a zejména k Leoši Janáčkovi neproklamují naprázdno. Její opravdu dokonalá a srozumitelná zpěvná čeština o tom také svědčí. Nejenže je její hlasový projev na vysoké úrovni, její výkon plně ožívá teprve na jevišti. Je skutečnou operní herečkou, která neuvěřitelně cítí každé duševní hnutí postavy, kterou ztělesňuje, její ponor do role je vždy hluboký a přesvědčivý. Karita Mattila si velmi cení spolupráce s Jiřím Bělohlávkem a podle jejích vlastních slov jej požádala, aby byl u jejího prvního vstupu do role Kostelničky.

Za doprovodu České filharmonie dostala tedy příležitost osahat si postavu Kostelničky po pěvecké stránce a nemůžeme pochybovat o tom, že divadelní postavu dotvoří dokonale. Kostelnička je už v této chvíli velmi emotivní inteligentní žena, pěvkyně pro ni volí lyrickou měkkou až hladivou barvu hlasu, vyzpívává do detailu všechny obtížné zákruty jejího pěveckého partu a vystřídá-li zpěvnost parlandem, pak to učiní jen v pečlivě vybraných nejdramatičtějších chvílích. Její Kostelnička je jakoby o generaci starší Jenůfka, jen zatím více zkoušená životem. Donucena okolnostmi spáchá neuvěřitelně brutální čin a ten ji vzápětí navždy zlomí. Její vztah k okolí je hluboce poznamenán jejím vlastním osudem, který ji donutil řešit těžké životní peripetie jejími vlastními silami, a také ji naučil hrdosti na dosažení určitého dominantního postavení v rámci vesnického společenství. Ve chvíli, kdy pochopí, že „milovala sebe“ víc než svou pastorkyni Jenůfku, stává se velkou tragickou postavou, která dozrává k pokoře a pokání, s nimiž přijímá svůj trest. Dokázala-li pěvkyně takto zřetelně nastínit své pojetí postavy pouhou pěveckou interpretací, dosáhlo pražské koncertní provedení svého cíle. Paní Mattila bude velkou a originální představitelkou této role, která nabízí mimořádně bohatý rejstřík možných výkladů. Po pražském koncertním provedení bude 18. dubna následovat vystoupení v Royal Festival Hall v South Bank Centre v Londýně a už v červnu bude Jiří Bělohlávek dirigovat Její pastorkyňu s Karitou Mattilou jako Kostelničkou v San Francisco Opera. Později ji pěvkyně ztělesní v Metropolitní opeře (dirigent David Robertson) a v mnichovské Bavorské státní opeře za řízení Tomáše Hanuse.

Česká filharmonie hraje Pastorkyňu pochopitelně na velmi dobré úrovni, není však operním orchestrem a pódium Rudolfina není prostředím s divadelní akustikou. Chybí odstup orchestřiště od jeviště, Rudolfinum je pro Pastorkyňu po stránce akustické vlastně nevyhovující. Když jde orchestrální zvuk do forte až fortissima, téměř zahltí posluchače a přehluší pěvecké party. Za velmi problematický považuji výkon Českého filharmonického sboru Brno, který sice zazpíval pečlivě a přesně notový záznam, avšak výrazně postrádal to, co by bylo vlastní i méně kvalitnímu menšímu opernímu sboru, totiž schopnost pojímat svůj part s ohledem na dramatickou situaci.

Výkon sboru byl nedynamický, silácký, citu v něm bylo jen tolik, kolik tento sbor investuje do kterékoli jiné koncertní skladby. Rekrutská scéna postrádala jak temperament, tak moravskou zpěvnost.

Musím přiznat, že jsem se jen s velkými obtížemi vžívala do hudby, ke které mám mimořádný vztah, a dokázala jsem se s ní ztotožnit jen na nemnoha místech. Byla hrána edice Charlese Mackerrase a Johna Tyrrella (Universal Edition), která smazala Kovařovicovy úpravy pro provedení v Národním divadle roku 1916, Jiří Bělohlávek však do prvního jednání zařadil Kostelniččinu árii Aji on byl zlatohřivý…, kterou skladatel vynechal. Karita Mattila je mladou a svěží Kostelničkou, ženou, která má vedle své důstojné nepřístupnosti a přísnosti také svůj osobitý půvab. Pěvkyně neponechala náhodě ani své koncertní oblečení – elegantní decentní černou dlouhou toaletu, která pomáhala jí i posluchačům emocionálně jako divadelní kostým svého druhu.

Jenůfkou byla Adriana Kohútková, která jí propůjčila pečlivě propracovanou lyrickou podobu. Pro vizuální srovnání s paní Mattilou – jejím koncertním kostýmem se stala dvojí podoba nápadné róby, která postavě Jenůfky nevyšla vstříc ani o píď.

Lacou byl hlasově průraznější Aleš Briscein, Števou Jaroslav Březina. Stařenka Buryjovka v plné síle byla interpretována Yvonou Škvárovou – na jevišti by bylo škoda nevyužít její přirozené dominance. V menších rolích dobře uspěli Svatopluk Sem, Jana Hrochová, Lucie Silkenová, Kateřina Kněžíková a Luděk Vele.

Koncertní provedení opery je ovšem bezesporu ve své podstatě nonsens, protože tlumočí pouze hudební složku díla, které se stane celistvým artefaktem teprve při svém divadelním provedení. Je problematické zejména u oper Janáčkových, zde konkrétně u Její pastorkyně, k níž si Leoš Janáček upravil dokonale sám libreto v próze podle realistické hry Gabriely Preissové. Vytvořil nesmírně emotivní dramatickou hudbu inspirovanou prostředím moravské vesnice plné rázovitých postav, jejichž propletené vztahy pozbývají své srozumitelnosti, nejsou-li interpretovány na operním jevišti. Hudba k Pastorkyni je psána pro orchestr v divadelní „jámě“, který respektuje pěvce na jevišti, prosazuje svou dominanci jen vzácně a je především nositelem dramatického napětí, které Janáček buduje se strhující důsledností. Bez pomoci jevištního dění se janáčkovská operní specifická řeč prosazuje jen nesnadno, protože je výslovně komponována pro divadlo a počítá s komplexností interpretačních prostředků. Byť byli pro koncertní interpretaci zvoleni pečlivě vybraní pěvci, není v možnostech sebegeniálnějšího dirigenta, aby na koncertním pódiu vytvořil tu nenahraditelnou atmosféru, která vznikne v divadle. Janáček je rozený operní skladatel, a pokud by si snad přál, aby byla jeho opera výjimečně zahrána jen koncertně, je téměř jisté, že by k tomuto účelu Její pastorkyňu nevybral.

Jiří Bělohlávek vypracoval orchestrální part s Českou filharmonií do detailů, nepotlačoval sršatosti původní podoby díla, zdůraznil však jeho symfonické vyznění, které podpořil značnými kontrasty v dynamice, méně už v tempové struktuře díla.

Posluchači pátečního koncertu ve zcela naplněném Rudolfinu reagovali velmi spontánně, nadšeně tleskali ve stoje. Závěr Pastorkyně vyzněl ve své původní prostotě a úsečnosti velmi působivě a Janáčkova hudba nadchla jistě i ty posluchače, kteří tuto operu v divadle ještě neviděli. Přijdou se na ni teď podívat? V tom případě by ovšem koncertní provedení nabylo mimořádného významu.

Hodnocení autorky recenze: 80%

Leoš Janáček: Její pastorkyňa (koncertní provedení)
Dirigent: Jiří Bělohlávek
Sbormistr: Petr Fiala
Česká filharmonie
Český filharmonický sbor Brno
15. dubna 2016 Dvořákova síň Rudolfina Praha

Kostelnička – Karita Mattila
Jenůfa – Adriana Kohútková
Števa – Jaroslav Březina
Laca – Aleš Briscein
Stárek – Svatopluk Sem
Stařenka – Yvona Škvárová
Karolka – Lucie Silkenová
Rychtář – Luděk Vele
Rychtářka – Jana Hrochová
Jano – Marta Reichelová
Pastuchyňa – Kateřina Jalovcová
Barena – Kateřina Kněžíková

www.ceskafilharmonie.cz