Kateřina Javůrková: Ty nejlepší věci přicházejí samy

Možná stačilo málo a místo vynikající hornistkou mohla být Kateřina Javůrková vynikající violoncellistkou. Ale nestalo se tak. Ze základní umělecké školy Na Popelce odešla na Pražskou konzervatoř a na pražskou AMU. V roce 2013 zvítězila na Mezinárodní interpretační soutěži Pražské Jaro a v roce 2016 získala 2. cenu na Mezinárodní soutěži ARD v Mnichově. V roce 2016 navíc obdržela ocenění Talent roku na Classic Prague Awards a v roce 2019 se stala, už jako členka České filharmonie, první laureátkou Ceny Jiřího Bělohlávka. Hornistkou nejprestižnějšího tuzemského orchestru se stala v lednu 2014.
Kateřina Javůrková (foto Adéla Havelková)

Kromě sólových vystoupení s tuzemskými i zahraničními orchestry spolupracuje s komorními soubory. A již patnáct let působí v dechovém kvintetu Belfiato Quintet. „Potřebujeme si vychovat své nástupce,“ říká dnes devětadvacetiletá hornistka, když hovoříme o jejím pedagogickém působení a práci s mladými hornisty. Přitom ona sama je řazena mezi interpretky mladé generace. Když si s Kateřinou Javůrkovou povídáte, okamžitě pochopíte, proč tato bezprostřední mladá žena plná nakažlivého entuziasmu uvažuje o nástupcích. Nepatří totiž k lidem, kteří by ustrnuli, kteří by se spokojili se statusem quo. Přemýšlí, srovnává, plánuje. Jako by viděla až za další horizont.

A přitom jí přítomnost obohacuje už osm měsíců neposedný syn. „Všechno se dá zvládnout. On si hraje a já můžu cvičit. A můžu cvičit, i když spí. Máme domek, a tak jdu tam, kde mě není slyšet,“ směje se. „S partnerem se už můžeme vystřídat při hlídání, dokážeme si sladit diáře,“ naráží na rodinný život dvou hudebníků. „Snažím se být samozřejmě nejlepší máma, ale neumím si představit, že bych byla teď najednou tři roky doma. Nedokázala bych to a ani to v naší profesi dost dobře nejde,“ říká.

Jak jste se dostala ke hře na lesní roh?
Na hornu jsem začala hrát v době, kdy se jí ještě tolik dívek nevěnovalo, ještě před „dívčím boomem“. A tak jsem byla raritou – „jé, holčička hraje na hornu!“ Dneska už je to pomalu obráceně. Nevybrala jsem si ji, dostala jsem ji přidělenou. Můj táta hrál jako amatérský hráč na trubku, dechové nástroje, byly jeho láska a lesní roh vysněný hudební nástroj. Bylo jasné, že budeme s bráchou na dechové nástroje hrát. Bratr začal hrát na klarinet, a horna zbyla na mě. I když jsem si tehdy představovala, že budu hrát spíš na nějaký „holčičí“ nástroj, na příčnou flétnu, nebo na hoboj. Ale v hudební škole, kam začal chodit brácha, učil tátův kamarád Tomáš Krejbich právě lesní roh. Tak jsme za ním šli, abych vyzkoušela, jestli to půjde. A ono to šlo. Tak jsem ve svých osmi, devíti letech začala hrát na lesní roh.

Slyšela jste někdy předtím jako dítě sólovou hornu? Znala jste její zvuk?
Ne, nemyslím si. Z nejranějšího dětství si pamatuji flétničky. Protože byl bratr astmatik, jezdila každý víkend celá rodina na flétnové kurzy pana profesora Žilky Pískání pro zdravé dýchání a ještě během týdne jsme k němu chodili na soukromé lekce. U pana profesora Žilky to byly to opravdu rodinné víkendy, hrály děti a zapojili se i rodiče. Říkal – „když hrají děti, vy budete hrát taky. To není nic, co by se dospělý nenaučil“. Nepamatuji si, že bychom víkend trávili jinak. Moje dětství – to je tedy zobcová flétna s panem profesorem Žilkou. Oba jsme tam s bráchou dostali už v těch dětských letech naprosto neprůstřelné vzdělání, co se týče přirozeného, dobrého dýchání.

Kateřina Javůrková (archiv respondenta)

Měla jste tedy jako osmiletá už na čem stavět.
Ano, ale výuka tehdy nešla tak rychle, jako dnes. Pamatuji se, že jsem celý první rok na hornu fakticky nehrála. Cvičili jsme dýchání a nátrubek, pan učitel to bral strašně poctivě. A táta měl neuvěřitelnou trpělivost, dokázal s námi půl hodiny kvůli cvičení dechu foukat do plamene svíčky…

I malé dítě musí mít dost velkou trpělivost, aby takové cvičení vydrželo.
My jsme to nesnášeli! Nebavilo nás to. Které dítě by tohle bavilo! Ale táta nás k tomu dotlačil, donutil. On je taková povaha. Nezajímalo ho, že nás to nebaví. Tehdy to bylo děsné, ale vyplatilo se nám to. Zdá se mi, že dnes jde všechno zbytečně rychle. Všichni chtějí co nejdřív hrát, hlavně honem honem zahrát písničku. A poctivé přípravě se mnohdy nevěnuje patřičná pozornost. Já jsem až po půl roce dostala do ruky lesničku. Nedostatek trpělivosti je, podle mě, úskalím dnešní doby.

Nezatoužila jste někdy hrát jako dítě na úplně jiný hudební nástroj?
Ano. Na violoncello. A dokonce jsem začala, ale pak jsem tu zkušenost úplně vytěsnila. Prostě jsem na ni zapomněla a vzpomínka se mi vrátila až třemi lety, když mě kolega ve filharmonii poprosil, abych mu violoncello podržela. Vzala jsem ho do ruky a najednou jsem si to uvědomila – vždyť já jsem na něj hrála!

To se dá zapomenout, že člověk hrál na nějaký hudební nástroj?
Já jsem to opravdu úplně zapomněla. Pustila jsem to z hlavy.

Kateřina Javůrková (zdroj variace.cz)

Kdy jste na něj hrála?
Bylo to v období začínající puberty, mohlo mi být tak 12 – 13 let. Hrála jsem na hornu, docela mi to šlo, hrála jsem i ve školním orchestru. Ale přitom jsem strašně moc milovala violoncello. Měla jsem doma na deskách komplet všechny cellové koncerty a pořád jsem je poslouchala. A Apocalypticu jsem poslouchala, za ušetřené peníze jsem si kupovala její cédéčka. To stálo plno peněz – za pět set korun jedno CD!

To jste musela dlouho šetřit!
To ano, ale měla jsem štěstí, vydělávala jsem si už v té době na koncertech. Hrála jsem v krematoriu.

Hrála jste v krematoriu? Od kolika let?
Tak od dvanácti. Můj učitel Tomáš Krejbich sháněl hornisty do krematoria. Pamatuji si, jak se rodičů opatrně, decentně ptal, co si o tom myslí. Jestli by mě tam občas mohli poslat, že bych si něco přivydělala. A tak jsem hrála v krematoriu na pohřbech a mohla si kupovat cédéčka.

Jak dlouho jste se na violoncello učila hrát?
Krátce. Měli jsme známou na Kladně, která učila hru na violoncello. Jezdila jsem k ní jednou týdně, violoncello v zeleném látkovém futrálu. Bylo to celé špatně. Mně to nešlo tak, jak jsem si představovala. A jak jsem už uměla na jeden nástroj hrát, nějak mi nešlo začínat na jiný znovu od nuly. Neměla jsem sama tolik vůle a trpělivosti. Chodila jsem na hodiny asi rok a pak jsem cello pokorně odevzdala a řekla jsem si „o. k., tak cellistka už ze mě už nebude“. Ale lásku k tomu nástroji jsem neztratila. Jen jsem se už držela od té doby své horny.

Belfiato Quintet (foto Adéla Havelková)

Velkou akcí měl být letos první ročník Horn Festu Praha, který uspořádal Radek Baborák, vy jste se na něm také podílela. Velkoryse koncipovanou akci ale poznamenala koronavirová krize…
Několik koncertů proběhlo díky televizním přenosům. Jeden na ČT Art, další se už odehrály čistě v on-line podobě. Na Mall.tv a FB profilu Horn Fest Praha, takže festival nakonec proběhl, i když ne tak, jak jsme si představovali.

Součástí Horn Festu měly být i interpretační kurzy. Jakou měly mít podobu?
Radek Baborák chce u nás co nejvíc podpořit podhoubí i těch nejmenších a opravdu hodně nadaných dětí. Chce podchytit lidi, kteří mají opravdu potenciál stát se profesionálními hráči. Horn Fest se proto skládá z třídenních kurzů, workshopů a třídenního festivalu. Učit jsme měli Radek Baborák, já a Petr Hernych. Na základě nahrávek jsme si vybrali šest nejlepších českých dětí z různých věkových kategorií. Dvě nejmenší děti kolem věku deseti let, dvě před konzervatoří a dva konzervatoristy. Těm jsme se navzdory letošním změnám naplno věnovali tři dny v létě v Kroměříži, kam jsme mohli kurzy přesunout díky akademii Tomáše Netopila.

Jak se plánuje druhý ročník v současné nejisté situaci?
Doufáme, že se to příští rok podaří všechno zrealizovat tak, jak jsme si představovali letos. Kurzy, workshopy a koncerty. Příští rok bude navíc velké hornové výročí – 320 let příchodu lesního rohu do Čech. A to bychom chtěli naším festivalem zdůraznit. Chceme zařadit mimo jiné jeden koncert vysloveně historický, na původní nástroje a naproti tomu další koncert plný soudobých skladeb pro lesní roh. Rádi bychom pozvali i několik zahraničních hostů, uvidíme však co situace ve světě dovolí. Na jednom z koncertů také vystoupí Český hornový sbor, do kterého bychom rádi zapojili právě vybrané účastníky kurzů. Mladí hornisté se určitě včas dozví všechny podrobnosti ohledně přihlášek na naše kurzy a i ti, kteří nebudou vybráni, se kurzů mohou účastnit alespoň pasivně.

Kateřina Javůrková a JFO (foto Ivan Korč)

Jak si myslíte, že se nejlépe podchytí zájem o studium a o poslouchání klasické hudby vůbec? Sama hodně spolupracujete s mladými hornisty, vyučujete na kurzech.
Možností jak podchytit zájem, pak jej prohlubovat a pěstovat, je dost a jsou různorodé. Já sama jsem jako konzervatoristka jezdila na kurzy do Telče, kde jsem pracovala deset dní s jedním pedagogem. Taková intenzivní práce s jedním kantorem mně vyhovuje, udělala jsem tolik, jako za celý rok. Právě v Telči na Česko-francouzské hudební akademii jsem se tam setkala s profesorem André Cazaletem, se kterým jsme si neuvěřitelně sedli. Díky tomu jsem se pak dostala na Erasmus na stáž v jeho třídě na Conservatoire Nationale Supérieur de Musique et Danse v Paříži. Jsou to skvělé možnosti pro studenty, odrazový můstek pro ty, kdo opravdu chtějí.

Na druhé straně je super, že existují kurzy, kde se setkávají v hojném počtu mladí hráči různých věkových kategorií, právě i malé děti. Jako třeba na kurzech v Broumově, které pořádá Zuzana Rzounková. Je to také příležitost pro ty, kteří si třeba nejsou ještě tak jisti. Vidí další děti stejně zaměřené, podchytí je to a podnítí ve hře. Myslím si, že kdyby něco takového bylo v době, kdy já jsem začínala, hodně by mi to pomohlo. Já jsem v určité době hraní vlastně nesnášela, ten tlak doma byl příliš velký, neměla jsem žádné kamarády podobně zaměřené. Udělala jsem přijímačky na gympl a chtěla jsem jít tam, nechtěla jsem na konzervatoř. Asi to bylo na truc…. Pamatuju si, jak jsem brečela mámě na rameni a říkala, že jediný, co v životě nechci, je hrát v orchestru. Na konzervatoř jsem ale nakonec šla. A jakmile jsem tam nastoupila, tak se to všechno najednou se to zlomilo. Věděla jsem, že tam patřím.

Byla jste mezi svými…
Přesně tak. Kdyby existovalo takové setkávání dětí a mladých lidí, mohla jsem být mezi svými dřív. Na konzervatoři jsem najednou získala svobodu. Všechno jsem vzala sama do svých rukou. Ráno jsem odjela do školy a večer se vrátila domů. Také se mi dařilo a sama jsem si uvědomila, že to všechno má cenu a smysl. A pak – jsem tak vychovaná a mám takovou povahu, že věci, které začnu, chci udělat pořádně. Šla jsem tedy do všeho naplno, začala jsem jezdit na kurzy a vyhledávat si další možnosti.

Kateřina Javůrková – Dvořákova Praha 2017 (zdroj DP / foto Petra Hajská)

Jak vnímáte vy vzhledem ke svým zkušenostem výchovu nejmladší generace hudebníků?
V Čechách je obrovská hornová tradice a ta se, bohužel pomalu vytrácí. Když se podíváte do minulosti na laureáty Pražského jara – každý rok byl ve finále minimálně jeden Čech, měli jsme tolik vítězů! Teď už to tak růžové není. Přitom čeští hornisté mají ve světě vysoké renomé, česká hornová škola má respekt. Přála bych si, aby to tak zůstalo. To je cíl kurzů, které chceme pořádat na Horn Festu, a proto jsou také výhradně pro české studenty. Na kurzech v Kroměříži jsem na besedě říkala studentům jednu věc – že je skvělé mít jednoho kantora, který vás povede. Ale naprosto nepostradatelné je mít rozhled. Potkávat jiné kantory. Zjistit, s kým si rozumím, co mi vyhovuje. Každý potřebujeme trochu jiný přístup. Proto je důležité kurzy navštěvovat. Nejen ty naše, ale vyjet i do zahraničí. Získávat rozhled.

Se získáváním rozhledu souvisí získávání posluchačské zkušenosti. Je nesmírně důležité, aby studenti chodili na koncerty, aby se o ně zajímali. My jsme byli se spolužáky a s bráchou pořád na koncertech, těšili jsme se na ně. Pak jsme si někde sedli a bavili jsme se o nich, postupně jsme poznávali a dokázali posoudit kvalitu provedení. Pořád jsme poslouchali – nahrávky a živé koncerty. Řeknu vám příklad – večer byl koncert, hrál se druhý Mahler. A já jsem si ho cestou do školy pouštěla ve sluchátkách, abych byla připravená na to, co uslyším jako posluchačka v hledišti. A tak jsem měla v osmnácti naposlouchaného celého Mahlera, Brucknera, Strausse, Čajkovského, všechny hornové věci… V různých provedeních, s různými dirigenty, s různými sólisty.

Dokázala jsem rozlišit způsob jednotlivých hráčů. Už jako dvanáctiletá jsem poslouchala nahrávky s Radkem Baborákem, ty se mi líbily nejvíc, naprosto jsem se s nimi sžila, ztotožnila. Mám je natolik v sobě, že mě to výrazně ovlivňuje. Hned tak něco jako posluchač pak nepřijmu. S Pražskou komorní filharmonií měl hrát druhý Straussův koncert hornista světové úrovně Stefan Dohr. Osobně ho znám, velmi ho obdivuji za jeho nahrávky. Šla jsem si poslechnout generálku. Ale musela jsem odejít – ve vší úctě k němu, hrál samozřejmě fantasticky technicky, ale Strausse mám prostě zažitého jinak a posluchačsky mě to úplně bolelo. A to mě pak na sobě někdy trochu štve, že jsem tímhle nakonec tak trochu „postižená“.

U Radka Baboráka jste pak studovala a dnes s ním spolupracujete.
Moc si vážím toho, že jsme přátelé a občas s ním mohu hrát.Je to opravdu fenomén. Jeho styl hraní mám v sobě opravdu hluboce zažitý. Nechci ho kopírovat, to ani nejde… Ale můžeme v sobě najít každý i něco svého.

Belfiato Quintet (foto Tomáš Hejzlar)

Myslíte si, že je dnes v publiku dost studentů? Osobně jejich přítomnost mezi posluchači koncertů velmi často postrádám…
Já také. Nemile mě to překvapuje. Přitom jejich kantoři nebo já jim často můžeme obstarat volné vstupenky. Když se jich pak ptám, kde byli, když tu hrál třeba právě Radek Baborák, obvykle mi řeknou, že to nestačili, nebo že o tom nevěděli… V dnešní době internetu a facebooku! Vždycky se u toho strašně rozčílím. Je to pro mě nepochopitelné a přijde mi to absurdní – když dnes stačí zmáčknout tlačítko a najít si co chci během chvilky! Na koncertech jsou pedagogové, další hráči, ale studenti nepřijdou.

Čím myslíte, že to je? Nedostatkem vnitřního zájmu o věc? Nebo je to určitá dnešní povrchnost, nechuť a neochota jít do hloubky věcí? Nebo dokonce nezodpovědnost?
Těžko říct. Je to paradoxní – čím je všechno jednodušší, tím je to horší. Lidem se nechce vyhledávat věci, zabývat se jimi… Nechci ale nikomu křivdit a nechci ani paušalizovat, protože jsou skvělí studenti, kteří jsou skutečně muzikanty v pravém slova smyslu a zájem mají. Právě před pár dny jsem měla možnost vést skupinu lesních rohu v nově vzniklé Mladé filharmonii Dvořákovy Prahy a všichni tři mí mladí spoluhráči, ale i všichni ostatní v orchestru, hráli fantasticky a byla to velká radost si s nimi zahrát.

Přála bych si však, aby jich bylo mnohem víc. U mnohých cítím nedostatek pokory. Jako by si řekli – „už jsem se dostal na konzervatoř, jsem dobrej a to stačí“. Ale tak to vůbec není. Člověk na sobě musí pořád pracovat a měl by mít v sobě vnitřní potřebu se rozvíjet a zdokonalovat. Možná také, že si spoustu studentů myslí, že jim všechno řekne kantor a, že on je tu od toho, aby se o ně staral. Ano – kantor mě směruje, podporuje mě, ale rozhodující je další zájem samotných dětí. A návštěva koncertů by měla být naprostou samozřejmostí. Bohužel není. Když jsem se dostala na druhou stranu koncertního sálu, do orchestru a rozhlédla jsem se po publiku, plně jsem si to uvědomila. Neviděla jsem tam nikde tu malou Káťu s bráchou a její spolužáky… Studenti potřebují poslouchat co nejvíc. Aby dokázali říct – to se mi líbilo, tohle se mi nelíbilo. A proč. Aby dokázali zformulovat svůj vlastní názor. Ti studenti, kteří se o věc zajímají, jsou o hodně dál, než ostatní.

Kateřina Javůrková, foto Petra Hajská

Při studiu v zahraničí se to nepochybně projeví. Sama jste se prosadila v zahraniční konkurenci.
Srovnání se zahraničním studiem je k nezaplacení. Měla jsem štěstí, že jsem se dostala do Paříže ke Cazaletovi. To je opravdu jiná liga – na přijímačky přijede čtyřicet, padesát hornistů. A on může vzít jenom dva. A když se už na takovou školu dostanete, nemáte absolutně prostor na to, si myslet, že se nemusíte snažit a máte to ´na háku´. Nemáte. Když nebudu pracovat pořádně, jsou tu desítky dalších, kteří na místo čekají. Na škole, kde vyberou dva z padesáti lidí, nepotřebují shánět žáky. Tam si skutečně vybírají ty nejlepší. A jakmile má žák za sebou tohle prvotní úsilí, je to už pak celé o něčem jiném. Jeho přístup ke studiu je od počátku odlišný. Váží si ho, snaží se. A škola ví, že z ní vyjdou skutečně jen výborní muzikanti.

Vy jste držitelkou několika prestižních cen, ocenění obdržel i váš dechový kvintet Belfiato Quintet.
Je to období, kterým jsem si prošla, za které jsem vděčná a díky kterému jsem dnes tam, kde jsem. Ale už je to minulost. Jsou už noví vítězové, přichází nová generace. A to i v souvislosti s naším kvintetem, který teď slaví patnáct let výročí od svého založení. Ale dnes už nejsme sami, vznikly nové mladé dechové kvintety, které získávají ocenění. My jsme ovšem dnes už jinde, už jsme něčeho dosáhli, nejsme na začátku. Nepatříme už mezi ty, kteří mají soutěžit o ceny. Zároveň stále musíme makat, připravovat nový repertoár, vymýšlet nové projekty, abychom nezaspali dobu a nestal se z nás jen pasivní soubor s příležitostným hraním. Teď už zkrátka přichází jiná životní etapa.

Máte už v ní jasně danou profesní kariéru.
Já jsem si vlastně žádnou kariéru nikdy nepěstovala. Můj život bude pořád fungovat na stejném principu – hraju v České filharmonii, mám dechový kvintet a párkrát do roka přicházejí sólové příležitosti. Nejvíc mě baví komorní hra, v komořině se cítím nejlépe a jsem vděčná za nejrůznější pravidelné spolupráce. Sólové koncerty jsou super motivace, ale sama se o ně nijak aktivně nesnažím.Vystupuji, když mi někdo sám zavolá. Vyhovuje mi to tak. Říkám si, že ty nejlepší věci přicházejí samy.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


3.8 5 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments