Kaufmannova nahrávka Zimní cesty: Jak obstojí v konkurenci?

Sumarizačně-kritická reflexe

V letošním roce si přidal německý tenorista Jonas Kaufmann další titul do své diskografie: Schubertův písňový cyklus Winterreise, který pro firmu Sony nahrál s dnes již interpretační legendou německé raně romantické písňové tvorby, klavíristou Helmutem Deutschem. Pro ty, kteří sledují tenoristovy aktivity, jde jistě o titul delší dobou očekávaný. Po nádherném a v mnohém pro mne objevném zážitku z poslechu Kaufmannovy o pět let starší nahrávky Schubertovy Spanilé mlynářky jsem s netrpělivostí čekal, až se mi tento další písňový projekt v současné době nejobdivovanějšího tenoristy dostane do ruky. Nežli se pokusím o popis svého (tentokrát poněkud rozpačitého) recepčního dojmu, dovolte mi „letem světem“ projít základními dostupnými nahrávkami: přece jenom se jedná o prubířský kámen snad všech písňových (tedy nejen komorních) pěvců, neuškodí tedy trochu alespoň rámcově bilancovat. Bohužel mé hodnocení nebude kompletní, protože všechny nahrávky Winterreise neznám a ani mi nejsou dostupné. A hned zkraje také čtenáře upozorňuji, že můj analytický vhled bude v mnohém čistě subjektivní, protože je determinován více než dvacetiletou interpretační praxí tohoto cyklu, tudíž moje představa výrazového i pěveckého ztvárnění je do značné míry vyhraněná a již jen těžko recepčně ovlivnitelná. Pro úplnost ještě dodávám, že jsem se zaměřil pouze na originální skladatelovu verzi v obsazení zpěv a klavír (v různých transkripcích), na další skladebné verze (tedy různá zinstrumentování a částečná „překomponování“ cyklu či jednotlivých písní) již nereflektuji.

Bohužel neznám historicky první kompletní nahrávku rakouského barytonisty Hanse Duhana z roku 1928. Pokud ji někdo má k dispozici nebo ví, kde nahrávku sehnat, budu velmi rád za jakékoli informace. Nejstarší fragment nahrávky výběru cyklu, který mám k dispozici, je z roku 1927 a natočil ho rakouský tenorista Richard Tauber. Znám (do digitální podoby zkopírované) pouze dvě písně, které ovšem zřetelně naznačují, že se jedná o pěvecky vysoce kvalitní a ve své době neobvykle stylově kompaktní interpretační přístup tohoto všestranného pěvce. Kompletní cyklus v nejstarší interpretační podobě, který znám, je německého lyrického barytonisty Gerharda Hüsche z roku 1933. I když se jedná o nahrávku kritiky vysoce ceněnou, uchu současného posluchače jistě nebudou lahodit nestylová (nicméně dobově poplatná) glissanda a poněkud nervózní metrická podstata klavírního doprovodu. Osobně mi je mnohem bližší interpretační přístup dobových souputníků tenoristů Taubera či Anderse, kteří sice písňový a operní zpěv stylově příliš nevyhraňují, nicméně jejich interpretační přístupy postrádají manýristické návyky a jsou tempově i výrazově kompaktnější.Tím se dostáváme k pro mne vysoce ceněné nahrávce německého tenoristy Petera Anderse. Ze dvou nahrávek Winterreise mám tu z roku 1948 s klavíristou Güntherem Weissenbornem. Až neuvěřitelně moderní projev interpreta, dobově nebývalý hluboký (a zároveň neafektový) výrazový prožitek a přirozená hlasová technika se zřetelným důrazem na deklamační podstatu textu dělá z této nahrávky pro mne dobový interpretační vrchol, který potom ještě dlouho nebyl překonán. Musím vyzvednout i neuvěřitelně citlivý a až moderně stylový přístup pianisty, který je pěvci vyrovnaným partnerem a svým vcítěním se do jemných nuancí schubertovské hudební drobnokresby posouvá nahrávku i pro současného recipienta na vrchol komorní souhry.Bohužel neznám o tři roky starší Andersovu nahrávku tohoto Schubertova cyklu s klavíristou Michaelem Raucheisenem. Ta je kritiky ještě lépe hodnocena a bylo by jistě zajímavé obě nahrávky porovnat. Pokud ji někdo ze čtenářů zná, všichni oceníme, když se s námi v diskusi podělí o své dojmy.

Nahrávka německého wagnerovského basbarytonisty Hanse Hottera je pomyslným milníkem mezi starou („manýristickou“) a novou (stylově „čistou“) písňovou interpretační tradicí. Ze dvou nahrávek tohoto pěvce znám tu novější, tedy s klavíristickou legendou Geraldem Moorem z roku 1954 a dlužno říct, že mi příliš k srdci nepřirostla. Jistě, je zde cítit výraznou snahu oprostit se od doposud běžných manýristických návyků v pěveckém projevu a některé klidové pasáže (například hned v první písni cyklu) vyznívají opravdu pěkně a citlivě, nicméně zatěžkaný charakter hlasového materiálu pěvce je přeci jenom znát a jeho intonační (spíš pocitová než reálná) labilita je místy jakoby dorovnávaná expresivitou výrazu, což podle mého subjektivního náhledu křehkému schubertovskému lyrismu příliš nesvědčí. Bohužel neznám nahrávku tohoto pěvce z roku 1942, kterou vytvořil s pianistou Michaelem Raucheisenem. Vzhledem k tomu, že byl v tu dobu o osm let mladší a jeho hlas jistě ještě nebyl tolik zatěžkaný velkooperním repertoárem, může se jednat o nahrávku v mnohém diametrálně odlišnou. Znovu platí – pokud jste se někdo s touto nahrávkou setkali, určitě napište!

Z roku 1957 pochází první z vysloveně basových nahrávek v nejnižší transkripci (například první píseň je v tónině a moll) německého basisty Josefa Greindla. Nahrávka se stylově vrací minimálně o desetiletí, nicméně je zajímavá lokálním velikým ponorem pěvce (Kolovrátkář), který v těchto místech přináší (ve spojení s tmavým hlasovým timbrem a extrémně hlubokou polohou písní) neobvyklý recepční prožitek. Bohužel takových míst není mnoho a nahrávku většinou charakterizuje spíše povrchová výrazová nestabilita s pomalejšími tempy a s občasnou inklinací k rubatovému zpěvu, logicky vycházející z charakteristiky tmavě zabarveného a spíše těžšího hlasového fondu interpreta.Šedesátá léta již přinášejí v interpretaci německé písně stylovou vyhraněnost a estetickou (hlasovou i výrazovou) jednotnost. Nahrávka německého komorního pěvce, barytonisty Hermanna Preye za klavírního doprovodu Karla Engela z roku 1962 je toho dokladem. Patří bezesporu dodnes k vrcholům písňového interpretačního umění a je jednou z mých nejoblíbenějších. Vroucí hlasová barevnost a originální Preyova dikce je podle mne nepřekonatelná a z hlediska interpretační historie německé písňové literatury legendární.Hermann Prey se ve studiu k Winterreise ještě třikrát vrátil, nicméně této první nahrávce dávám při poslechu vždy přednost, přestože nahrávka z roku 1971, kde je pěvci klavírním partnerem Wolfgang Sawallisch, je výrazově promyšlenější, pěvecké fráze jsou místy více provazovány a větší plochy jsou drženy „jedním dechem“.

V roce 1962 vznikla ještě další legendární nahrávka Winterreise, barytonisty Dietricha Fischera-Dieskaua. Partnerem u klavíru mu byl Gerald Moore. Znám od tohoto pěvce dalších devět nahrávek Zimní cesty (mezi roky 1948 až 1990 jich Dieskau údajně vytvořil celkem jedenáct, z nichž čtyři jsou s Geraldem Moorem), nicméně já se vracím právě k této. Díky neuvěřitelně hlubokému ponoru obou intepretů, promyšlené dramatické (detailní i komplexní) výstavbě a doposud barevnému a svěžímu hlasovému potenciálu pěvce (na rozdíl od snímků ze sedmdesátých a pozdějších let) je pro mne i opakovaný poslech této nahrávky neuvěřitelně hlubokým zážitkem, i když Dieskau rozhodně nepatří recepčně mezi mé favority. Tento snímek je pravým protipólem Preyovu spontánnímu přístupu a obě tyto nahrávky ze stejného roku jsou (každá svým osobitým způsobem) vrcholy, které doposud nikdo nepřekonal.Legendární nahrávkou je i snímek anglického tenoristy Petera Pearse z roku 1965, kde ho na klavír doprovázel jeho umělecký i životní partner skladatel Benjamin Britten. Výsledkem této spolupráce je v mnohém zajímavá nahrávka, kde nejvěrohodněji vyznívají pomalé a výrazově klidné písně (například hned první píseň cyklu). Tam, kde Schubertova hudba přináší výrazový vzruch, Pears místo vzrušenějšího tempa a dynamického odlehčení využívá spíše nepatřičnou exaltovanost a přepjatost ve výrazu. A opravdu mi vadí deklamačně sekané pasáže v závěrečném Kolovrátkáři, byť uznávám, že se jedná o interpretačně promyšlený a odůvodněný záměr. Dlužno ovšem jedním dechem dodat, že objektivně je třeba v superlativech hodnotit interpretaci klavírního partu Benjaminem Brittenem. Jedním slovem – úžasné! Z hlediska partnerské vyváženosti interpretů je pak zajímavý dokument, který ve spojitosti s touto nahrávkou vznikl a ve kterém oba interpreti o Winterreise diskutují. Pears je zde výrazně dominující, a tak se neubráním spekulativního pocitu, že kdyby se více prosadilo interpretační pojetí klavíristy, dopadl by konečný snímek pro posluchače mnohem přijatelněji.Sedmdesátá léta jsou na zásadní nahrávky Zimní cesty skoupá. Zajímavý je jistě snímek basbarytonisty Theo Adama z roku 1974, bohužel ho nemám ani jsem ho nikdy neslyšel. Znovu prosím ty, kteří tuto nahrávku znají, aby se s námi o své dojmy podělili…

Rokem 1985 je datován snímek tenoristy Petera Schreiera a ruské klavíristické legendy Svjatoslava Richtera. Zde v hodnocení nemohu být objektivní, protože jsem oba interprety se stejným repertoárem slyšel o rok později na Pražském jaru a byl to pro mne zážitek, který mám dodnes živě před sebou a který mne celoživotně ovlivnil. Úžasný ponor obou interpretů a jejich souznění bylo neuvěřitelné. Ano, Petera Schreiera prostě posluchači měli rádi, nebo se k jeho pěveckým projevům stavěli negativně; tedy byl většinou hodnocen krajně vyhraněnými postoji. Já se vždy přikláněl na stranu těch, kterým jeho „sladký“ projev s přemírou parciálních tónů zněl dlouhodobě spíše nepříjemně; nicméně nahrávku Zimní cesty se Svjatoslavem Richterem považuji za neuvěřitelně hodnotné a výjimečné umělecké dílo.Pěvec se k tomuto cyklu vrátil ještě v roce 1994 již se svým tradičním partnerem u klavíru Andrásem Schiffem a dlužno dodat, že hluboký ponor a niterný prožitek obou interpretů jsou i zde ukázkové, nicméně podobné charisma, jaké mělo umělecké propojení Schreier–Richter, tato nahrávka již nedosahuje. A ještě mi dovolte malou osobní poznámku: Svjatoslav Richter podobné interpretační partnerství navázal později i s výše zmiňovaným barytonistou Dietrichem Fischerem-Dieskauem, nicméně výsledný snímek z výběru Schubertových písní pro mne subjektivně již postrádá magičnost absolutního interpretačního souznění, ono nepojmenovatelné partnerské sdílení společného hluboce intimního uměleckého prožitku.

O rok později natočil svou verzi Zimní cesty i dlouholetý sólista berlínské Státní opery, barytonista Siegfried Lorenz. Ani u tohoto zpěváka nebývám v hodnocení příliš objektivní, protože jeho vzor mne provázel v pěveckých začátcích, a i když s odstupem času nahlížím na jeho interpretační umění mnohem objektivněji, kritické hodnocení tohoto pěvce ode mne těžko můžete čekat. Proto prosím berte s rezervou, když jeho Winterreise vnímám především z hlediska vynikajícího vokálního projevu a že interpretaci některých písní považuji za referenční (například hned úvodní píseň cyklu Dobrou noc). Nahrávka rozhodně stojí za poslech, i když některá tempa jsou pro mne svou pomalostí až hraniční; vycházejí nejspíš ze záměru podtrhnout bezútěšnou atmosféru bezvýchodné tragičnosti cyklu.V roce 1988 nahrála Zimní cestu i mezzosopranistka Christa Ludwig s klavírním doprovodem Jamese Levina. Nahrávka je pro mé ucho tragická a pěvecká legenda, jakou zpěvačka bezesporu byla, si měla v době, kdy její hlas rozhodně již neoplýval svěžestí, podobný experiment odpustit. Pravdou ovšem je, že já subjektivně veškeré dostupné nahrávky Zimní cesty zpěvačkami hodnotím veskrze negativně – zatím mne žádná nepřesvědčila, že je i ženský hlas pro interpretaci tohoto cyklu vhodný. Asi nejvíce jsem byl schopen „vzít na milost“ mezzosopranistku Brigittu Fassbaender (1990), nicméně i zde jsem nebyl schopen poslechu celého cyklu v jednom zátahu. Ale jak říkám – ani zde si nepřipadám v hodnocení objektivní: má nepochybná zaujatost je nejspíš důsledkem, jak jsem již upozorňoval na začátku článku, determinace v globálu dlouhodobě neměnné konkrétní estetické představy „hlasové vhodnosti“ pro tento cyklus, které jistě vychází především z mé dlouhotrvající interpretační praxe.

Jedním z interpretů, kteří se Zimní cestou dlouhodobě zabývali, je německý basbarytonista Thomas Quasthoff, kterého tělesný handicap předurčil především pro koncertní pódia. Neznám jeho první nahrávku Winterreise z roku 1989 či poslední z roku 2005 (s klavíristou Danielem Barenboimem), vlastním pouze snímek z roku 1998, na kterém ho na klavír doprovodil Charles Spencer. Po prvotním nadšení z nádherného širokého hlasového volumenu jsem se během několika písní začal nudit. Výrazová plochost postavená především na hlasovém potenciálu se snad hodí pro krátkodobou písňovou exhibici, k vytvoření plastického dramatického obrazu celého cyklu ale, bohužel, nestačí.

Barytonista Olaf Bär je případem vysloveně opačným. Ve Winterreise z roku 1989 rozhodně neoslní hlasovým potenciálem a místy až tenorové zabarvení nám chvílemi dává pocit téměř až nejisté křehkosti, ale jsme po chvíli strženi neuvěřitelnou výrazovou plasticitou, akcentací, detailní křehkosti jednotlivých písní a do důsledků promyšlenou dramatickou výstavbou celého cyklu. Lví podíl na celkové výstavbě gradačního oblouku se zřetelným zdůrazněním narativní křivky má klavírista Geoffrey Parsons, jehož interpretaci raně romantické písňové literatury považuji za absolutně bezkonkurenční. K veškerým písňovým nahrávkám těchto interpretů se po desetiletí velmi často vracím a doposud mne jejich poslech neomrzel.Rozhodně milým překvapením pro mne byla nahrávka cyklu tehdy mladým německým barytonistou Andreasem Schmidtem v roce 1990, kterou charakterizuje hluboké soustředění a niterný, neafektovaný projev interpreta. Opravdu velmi pěkné! Pro zajímavost uvádím, že tento pěvec byl mimo jiné i žákem Fischera-Dieskaua.

Rok 1990 přinesl ještě dvě, veřejnosti nepříliš známé nahrávky. První je snímek všestranného amerického barytonisty Victora Brauna s tradičním partnerem, klavíristou Antonínem Kubálkem. Tuto nahrávku jsem si pro pěvcův hlasový potenciál jako jedinou cíleně vyhledal a opatřil, aniž jsem o ní dopředu vůbec věděl – a rozhodně mne nezklamala. Jednoduchý muzikální projev, nekomplikovaný přístup, širokým barevným hlasem prostě zazpívané – co víc si přát? Velmi pěkné na poslech!Velice dobrý, (i když) ničím nevybočující je z téhož roku i snímek anglického barytonisty Sira Thomase Allena. Je neuvěřitelné, že i když Winterreise natočil po dvaceti letech vrcholné operní kariéry, jeho hlas zní měkce a neporušeně a pro Schubertův cyklus je pěvci přirozeným komunikačním prostředkem.Naopak typická interpretační exprese a povětšinou výrazová „studenost“ barytonisty Matthiase Goerneho není rozhodně mým šálkem čaje. Se Zimní cestou se ve studiu setkal dvakrát, a to v letech 1996 a 2003. První nahrávka, ve které byl pěvci partnerem vynikající klavírista Graham Johnson, je hlasově i projevem mnohem bližší posluchačovu uchu a například Kolovrátkář zde je (pro mne překvapivou) citlivostí pěveckého projevu v mnohém jen těžko překonatelný.V druhé nahrávce mi pak mimo jiné vůbec nesedí náhlé (nebo spíš pro mne nečekané či nelogické) tempové či výrazové změny klavíristy Alfreda Brendela.

Velmi oceňovaný je snímek barytonisty Thomase Hampsona z roku 1997. Nahrávka je to v mnohém bezesporu ukázková a nejsem schopen úplně zdůvodnit, proč mi tak nějak nepřirostla k srdci. Co mne ovšem na ní opravdu uchvátilo, je klavírní part v podání Wolfganga Sawallische. Obrovská škála spektrální barevnosti, neuvěřitelné drobnokresby brilantní prstové techniky, velmi citlivé a funkční využití pedálu… to vše přináší opravdové posluchačské potěšení. Klavír zní místy ve své spektrální barevnosti až jako Hammerklavier – opravdu netuším, jak toho klavírista na moderní nástroj mohl docílit. Je zajímavé porovnat tuto Sawallischovu nahrávku s jeho již výše zmíněným snímkem stejného cyklu s Hermannem Preyem z roku 1971. Doposud vysoce ceněná starší nahrávka se zdá být náhle tempově labilnější, mnohem méně technicky brilantní a barevně plošší… Uvědomme si, že v roce 1997 bylo již Sawallischovi sedmdesát čtyři let! Opravdu neuvěřitelný výkon.Počátek současného tisíciletí v tradičně moderní interpretaci Schubertovy Winterreise nic objevného nepřinesl. Za zmínku mi stojí barytonová nahrávka z roku 2001 Christiana Gerhahera: cením si zde především pěvcův přirozený projev, někdy mi chybí hlubší ponor do Schubertovského lyrismu. Tempově jsou pak pro mne některé písně poněkud tvrdší, někdy těžkopádnější (viz druhá a třináctá píseň cyklu, tedy Korouhvička a Pošta). Naopak nahrávka německého basbarytonisty (barvou hlasu ovšem zřetelně inklinující k světlejšímu vyššímu barytonu) Constantina Walderdorffa z roku 2004, o kterém se v době vydání hodně mluvilo, mne nijak nezaujala – schází mi v ní potřebná hlasová šíře, písňová kantiléna i jakýkoli emoční prožitek.

Ve stejném roce natočil svou verzi Winterreise anglický tenorista Ian Bostridge, na klavír ho doprovodil Leif Ove Andsnes. Jeho (pro mne v mnohém diskutabilní) projev stojí především na základech dramatické výstavby celého cyklu a v mnohém evokuje přístup jiného, již výše zmíněného, anglického tenoristy Petera Pearse. Tento interpretův postoj funguje sice v rámci filmové dramatizace cyklu (Ian Bostridge, Julius Drake – klavír, režie – David Alden; 1997), nicméně pro pouze zvukové provedení pro mne rozhodně není dostačující.Nevybočující z průměru této doby je i snímek nizozemského basbarytonisty Roberta Holla z roku 2006, kde mu klavírním partnerem byl Oleg Maisenberg. Jadrný projev v této nahrávce místy přebíjí jak potřebný niterný ponor pěvce, tak Schubertův křehký, místy fragmentový lyrismus. Mnohem zdařilejší, citlivější a zvukově vyrovnanější je pak Hollova nahrávka z následujícího roku s klavíristou Naumem Grubertem.

Z časově nejnovějších nahrávek Winterreise mohu zmínit snad jen snímek britského tenoristy Jamese Gilchrista z roku 2011. V podstatě proti jeho projevu nic nemám, velmi se blíží svým pěveckým přístupem i hlasovým potenciálem již výše zmíněnému Peterovi Pearsovi. Barvou hlasu (podle mého již poněkud porušeného) mne ovšem nijak nenadchl a jeho výrazový projev mne nechává úplně chladným. Nicméně pořád je mi tento přístup bližší (pochopitelnější), nežli interpretace Schubertova cyklu vynikajícím italským basistou Ferruccio Furlanettem z téhož roku: zpívá jistě nádherným a stále neuvěřitelně zdravým a vitálním hlasem, nicméně zdá se, že vůbec neví, o čem. Zcela mu zůstala utajena i samotná estetika Schubertovy písňové tvorby a podstata její interpretace. Škoda, takto nepodařený vydavatelský počin má pro pěvce tohoto formátu značně devalvující charakter.

Nesmíme ovšem zapomenout na nový trend v interpretaci Schubertova písňového (a vůbec komorního) díla, a tím je využití v klavírních partech Hammerklavieru. Z tohoto pohledu je asi jednou z prvních významných nahrávek právě snímek Winterreise barytonisty Maxe van Egmonda a legendárního hráče na kladívkový klavír Jose Van Immerseela z roku 1990. Z hlediska interpretace pěveckého partu se nejedná o zrovna nejzdařilejší výkon, neboť interpretovi zjevně více sedí francouzská fragmentační melodická stavba nežli niterná lyričnost a filozofický podtext archetypální narativní podstaty Zimní cesty, nicméně syrový zvuk Hammerklavieru poskytl Immerseelovi mnoho překvapujících barevných a vůbec výrazových prostředků, které posunuly interpretaci tohoto písňového cyklu do úplně jiných rovin, nežli jsme doposud byli zvyklí.Oba interpreti se později ještě jednou k Schubertově Zimní cestě vrátili, ovšem s jinými partnery. Max van Egmond nahrál podruhé cyklus v roce 2006 s hráčkou na kladívkový klavír Penelope Crawford: na nahrávce je bohužel k poslouchání jen klavírní doprovod, Egmondův zpěv zde je již nezajímavý, výrazově a hlavně barevně (z hlediska dechové i resonanční techniky) prázdný, místy až labilní. Poněkud zdařilejší je druhý snímek Winterreise Jose Van Immerseela, tentokrát s barytonistou Thomasem E. Bauerem, který je datován shodou okolností také rokem 2006. Part kladívkového klavíru zde přináší mnohá překvapující a zajímavá místa, nicméně zpěvákův projev je i zde tou slabší částí nahrávky. Nejedná se sice o vyslovený „propadák“ jako u Egmonda, ale ani Bauer mne příliš nepřesvědčil: chybí mi u něj vnitřní koncentrace a poněkud labilnější technickou podstatu pěveckého projevu jako by zakrýval místy až přehnaně deklarovaným (a tím prvoplánovým) afektovým výrazem. Nicméně určitě zajímavý (a v mnohém poučný) je Bauerův související zřetelně mediálně (propagačně) zacílený projekt Winterreise na Sibiři (Winterreise: Schubert in Sibir, se Siegfriedem Mauserem – klavír; 2005): velmi mi tím evokuje podobně zacílené akce našeho kytaristy Lubomíra Brabce, který je proslulý svou až posedlostí vyhledávat pro své koncerty neobvyklá prostředí a který mimo jiné jako první hudebník na světě uskutečnil koncert v Antarktidě.

Nejslavnější nahrávka Zimní cesty s kladívkovým klavírem je bezesporu z roku 1997, kde interprety jsou tenorista Christoph Prégardien a hráč na Hammerklavier Andreas Staier. Byť je pěvcův projev zde pro něj až neobvykle afektově vyhrocený, jedná se v oblasti takzvané „poučené interpretace“ jistě o zvukově nejzdařilejší snímek Winterreise. Christoph Prégardien se k tomuto cyklu ještě jednou vrátil, a to v roce 2013, kdy si za partnera vybral hráče na moderní klavír, Michaela Geese. Tenoristův projev zde je již mnohem civilnější, přirozenější a zklidněnější nežli na minulé nahrávce, takže je pro mne mnohem bližší a pochopitelnější.Mezi ty zdařilejší nahrávky s Hammerklavierem rozhodně můžeme počítat i snímek z roku 2006 basbarytonisty Dominika Wörnera za doprovodu Christopha Hammera. Ne, že bych byl ze spíše povrchového prožitku pěvce vysloveně nadšený, nicméně stylově i technicky je ve svém projevu precizní a některá (především pomalejší a tišší) místa interpretačně vycházejí jakoby z Schubertovy adekvátní skromné podstaty umělecky nesmělé prezentace, a vyznívají tak velice pěkně. Dlužno ovšem říct, že Hammerklavier v podání Christopha Hammera moc historicky nezní (což pro mnohé posluchačovo ucho nemusí být úplně na škodu) a místy ho jen těžko rozeznám od zvuku moderního klavíru.Za nejzdařilejší a partnersky nejvyváženější nahrávku, kterou z oblasti takzvané „historicky poučené interpretace“ znám, považuji ovšem nepříliš známý snímek německého tenoristy Wernera Güry, jemuž byl partnerem na kladívkový klavír Christoph Berner. Nahrávka, která je datována rokem 2010, je opravdu vynikajícím vydavatelským počinem: svítivý hlas pěvce, přirozený písňový projev… opravdu radost.Několik nahrávek jsem v rámci subjektivní selekce vynechal, jistě mnoho dalších zajímavých snímků neznám… Opravdu moc by mne zajímal například interpretační přístup Maria Hacquarda, tohoto typického interpreta francouzské písňové literatury, který Zimní cestu natočil v roce 2001… Proto, kdo máte jakékoli zkušenosti s dalších nahrávek či provedení, budu jen rád, když se o nich v diskusích zmíníte.

Na závěr rekapitulační části textu bych chtěl upozornit ještě na dva, pro nás spíše kuriózní, nahrávací projekty. Jedná se o vesměs zdařilé nahrávky Schubertovy Zimní cesty v národních jazycích pěvců.  První je Zimsko potovanje v interpretaci basbarytonisty Marcose Finka (za klavírního doprovodu své tradiční umělecké partnerky Nataši Valant), bratra u nás do značné míry populární mezzosopranistky Bernardy Fink. Nahrávka v poetickém slovinském překladu Pavela Oblaka je z roku 1994 a je charakteristická neobvyklou měkkostí kantilény pěvce, vycházející z přirozené deklamační zpěvnosti slovinského jazyka. Posunutím charakteru artikulačně modulační zpěvnosti zpívaného textu se pak zřetelně podtrhuje i archetypální podstata narativní linie celého cyklu. Je radost poslouchat měkký, přirozeně znějící „slovanský“ hlas, který schubertovskou melodiku temperuje neobvyklou modulačně vřelou citovostí lahodící sluchu i srdci.

Druhá nahrávka je z roku 2003 a jejími protagonisty jsou holandský barytonista Maarten Koningsberger a pianista Roger Brown. Snímek je kritiky až překvapivě vysoce hodnocen. Poučeného posluchače překvapí místy poněkud rychlejšími tempy, která jsou ovšem z hlediska strožejší deklamační přirozenosti zpívaného jazyka jediným možným řešením pro udržení kantilénového charakteru Schubertovy melodiky. Holandský překlad nahrávky je od Jana Rota.Pokusil jsem se tak „letem světem“ zhodnotit celkem třicet devět pro mne stěžejních nahrávek Schubertova cyklu Winterreise. Čtyřicátou hodnocenou nahrávkou tak bude ta nejnovější, Kaufmannova.Podíváme-li se na ni z hlediska vydavatelské produkce posledních patnácti let, jedná se bezesporu o výjimečný interpretační počin. Zmlsaný recipient znalý nahrávek předchozího období ale může být na rozpacích. Proč? Inu, podepsalo se na tom více věcí. Především od předchozí Kaufmannovy písňové nahrávky (Schubertovy Spanilé mlynářky z roku 2009), která byla opravdu výjimečně zdařilým vydavatelským projektem v rámci veškeré interpretační historie Schubertovy písňové literatury, uplynulo pět let, kdy slavný německý tenor šel z role do role, jeho sláva strmě stoupala a jeho aktivity na prvních operních jevištích zahrnovaly především role dramatického charakteru (Massenetův Werther, Wagnerův Siegmund, Gounodův Faust…). To se samozřejmě (byť ne příliš znatelně) projevilo na pěvcově hlasovém fondu: hlas je průraznější, kovově otevřenější, prostě pro operu ideální vývoj. Pro interpretaci nejzávažnějšího komorního písňového cyklu Franze Schuberta je ovšem hlas méně vhodný než před pěti lety.

Jistě, pianové vylehčené fráze jsou stále nádherně písňově svítivé a křehké a lahodí posluchačovu uchu, nicméně v některých (ale opravdu jen některých!) dramatičtějších částech se hlas kovově otevírá a některý tón pak uletí: jak dynamicky, tak charakteristikou (hlas se pak přibližuje, především barvou a charakterem vokálů, spíše k italské veristické kantiléně). Čtenáři se ovšem nesmějí nyní domnívat, že se jedná o nějaký dramatický interpretační posun, opak je pravdou, změny jsou většinou běžnými posluchači jen latentně vnímané a zřetelné jsou jen v několika málo tónech. Nicméně posun zde je a v interpretaci lyrických Schubertových písní to opravdu není příliš ku prospěchu. Jak trefně píše Svatava Barančicová ve své kritice Kaufmannova koncertu Schubertovy Winterreise ve Smetanově síni Obecního domu dne 10. dubna letošního roku: „Není to lyrický tenor, který zaujme barevnými témbry, sladkými pianissimy a detailní prací s každým tónem.“  (celou recenzi najdete zde). Zatěžkanost hlasu se pak projevuje mimo jiné i místy v nepříliš volných zavřených „pianech“ – například již v první polovině první písně cyklu, kdy pěvcův hlas dostává chvílemi až nepřirozené barytonální zabarvení. Také přirozené a vyrovnané partnerství s pianistou, které bylo v předchozí Kaufmannově písňové nahrávce příkladné, jako by bylo díky tomu poněkud narušeno: klavír Helmuta Deutsche se zdá být pěvcovou občasnou vokální expresí náhle upozaděný, posluchač ho téměř vnímá pouze jako doprovod k pěvecké exhibici. Napomáhá tomu, bohužel, i technicky vytvořená dynamická nerovnováha zpěvu a klavíru, kdy klavír je oproti hlasu zřetelně dynamicky potlačen.

Druhým důvodem, proč Kaufmannova interpretace Zimní cesty příliš nesouzní s mou výrazovou představou, je také nejspíš jiné pochopení obsahové (nebo spíše ideové) náplně textu. Klíč k tomuto pochopení naznačuje rozhovor s interpretem 9. dubna 2014 pro MF Dnes. Zjednodušeně řečeno, Kaufmann v textech jednotlivých písní vnímá zaklíčovanou symboliku člověka toužícího po sebevraždě. Kdežto pro mne jako čtenáře Müllerových básní je zde zřetelný odkaz na archetyp věčného poutníka (u Kostohryze je to Pištec, u Josefa Čapka kulhající poutník a tak dále), pro kterého samozřejmě smrt bude vysvobozením a odpočinkem po strastiplném putování, ale podstata narativní symboliky zde není v ukončení života, ale v moudrosti, smíření a v (sic mnohdy hořkém) nadhledu, kterým své putování komentuje. Kolovrátkář (Der Leiermann) tak není bezvýchodným trudomyslným epilogem, ale naopak až inkarnačním (projekčním) filozofickým smířením se současným stavem věcí – tedy vše se řídí myšlenkami (otázkami) vycházejícími z archetypální podstaty existencionalismu. Takto já vnímám symbolickou podstatu Zimní cesty i jejího zhudebnění Franzem Schubertem. A takto ji vnímám i z uměleckých výpovědí předních písňových interpretů, kteří mi jsou jako posluchači blízcí. Proto mi u Kaufmanna vadí pro mne nadbytečná dramatičnost až exaltovanost ve výrazu a místy mi pak chybí výrazová pokora vyvěrající ze samé podstaty poutníka. Kaufmannův poutník je svou podstatou bojující a plný vzpoury. Můj „tulák“ zimní krajinou je spíše jakýmsi toulajícím se filozofem bez domova, snad i bez cíle: místy rezignujícím, místy s hořkým humorem komentujícím svou pouť. A i když v něm občas zahoří plamen vzpoury nad nevyhnutelností osudu, vždy roztaje v poklid smíření či prozření. Jsou to dva odlišné výklady téhož a jistě oba jsou legitimní a navzájem se nevylučující. Zjednodušeně: „někdo má rád vdolky a jiný zase holky.“  A podle toho vnímáme umělecké podněty – ať se jedná o interpreta či recipienta.

Nicméně, znovu upozorňuji, že přes mé, povětšinou subjektivní výhrady se jedná o velice zdařilou ukázku vrcholného interpretačního umění a hanba mne fackuje, když u takového mistra vokálního umu „hledám hnidy“. A nejspíš bych to ani nedělal, kdybych neměl srovnání s jeho o pět let starším schubertovským snímkem. A tak na rozdíl od Kaufmannovy nahrávky Die schöne Müllerin, ke které se budu ještě mnohokrát rád vracet, snímek Winterreise v interpretaci téhož pěvce si asi pustím jen zřídka. Ale rozhodně z toho neviním interprety, ale spíš sám sebe a svou vlastní estetickou představu interpretačního vhledu, kterou splňují jiní pěvci mnohem více nežli Kaufmann.Hodnocení autora recenze: 65 %

Franz Schubert:
Winterreise, D 911
Jonas Kaufmann (tenor)
Helmut Deutsch (klavír)
Vydáno roku 2014, Sony Music

Foto archiv, Sony/Gregor Hohenberg