Kde je to doma?

Rozhlasové Osudy Antonína Tučapského na Vltavě 

Skladatel, sbormistr, pedagog moravských učitelských ústavů a Pedagogického institutu v Ostravě, nástupce Jana Šoupala v Pěveckém sdružení moravských učitelů, skladník u Pozemních staveb, profesor Trinity College of Music v Londýně, člen Královské hudební akademie a v neposlední řadě také čestný občan města Vyškova Antonín Tučapský (1928–2014) by oslavil v pátek 27. března osmdesáté sedmé narozeniny. Český rozhlas Vltava na tuto mimořádnou osobnost české hudby vzpomene premiérovým uvedením jeho pamětí v pořadu Osudy (23.–27. března, denně od 11.30–12.00, i v noční repríze). Stačilo málo a osobní vyznání Antonína Tučapského bychom nikdy neslyšeli.Podnět k cestě za Antonínem Tučapským do Velké Británie přišel před rokem od posluchače Českého rozhlasu Vltava varhaníka Josefa Rafaji. Rozhlas jeho výzvu urychleně přijal a v červenci 2014 jsem se tak mohla rozjet do Camberley v blízkosti Londýna, kde Antonín Tučapský žil v domově pro seniory. Cestě předcházely telefonáty s panem Tučapským, setkání s jeho dcerou Janou Homolkovou, korespondence s Michaelem Korbičkou, který je autorem velmi podrobných webových stránek o životě a díle Antonína Tučapského (vřele doporučuji! – najdete zde), i s Vítem Zouharem, který ho na jaře 2014 v Camberley navštívil a ujistil mě, že náročné natáčení pan profesor zvládne. Jak jsme si všichni později uvědomili, byla to zřejmě boží prozřetelnost.

Antonín Tučapský se narodil v Opatovicích v rodině ševce, který měl velké hudební nadání a výbornou hudební paměť. Díky němu byl malý Antonín od rána do večera obklopen hudbou. Jeho otec sloužil zamlada ve Vídni, kam chodil za ušetřené peníze „do opery“, takže v ševcovské dílně nechyběly ani operní árie. Od batolecího věku se k němu Antonín přidával. Jeho otec přes všechny těžkosti, které vyplývaly z velmi skromných a prostých poměrů venkovské rodiny, vždy zajistil Antonínovi učitele (sedl na kolo a objížděl okolní vesnice a městečka a hledal). Ti ho učili hře na housle a klarinet, později i hře na klavír. (Otce Tučapského k tomu přiměla situace, kdy viděl svého jedenáctiletého syna vyřezávat si doma housle).

V Osudech vzpomíná Antonín Tučapský na léta strávená v měšťance v Dědicích i Ivanovicích na Hané, na všechny ty vzdělané učitele v malých moravských městech, ale také na válku, která mu znemožnila studia na brněnské konzervatoři. Následovala studentská léta hlavně v Učitelském ústavu ve Valašském Meziříčí (1943–1947), později na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (1947–1951), kde se pod dohledem Jana Kunce už začíná seriózně zabývat kompozicí. Rok pobyl Antonín Tučapský také na Janáčkově akademii múzických umění, ale z politických důvodů odchází ze školy profesor Jan Šoupal a pro Antonína přestává mít studium smysl. Také rodiče už ho nemohli více finančně podporovat. V této chvíli začíná jeho pedagogická dráha, která začala v Kroměříži a vedla přes Nový Jičín až na Pedagogický institut v Ostravě (1959–1973). V té době se stal také nástupcem sbormistra a muzikologa Ivo Stolaříka, a to u Dětského sboru Československého rozhlasu v Ostravě. Ovšem nejslavnější éra jej teprve čekala – v Pěveckém sdružení moravských učitelů byl pravou rukou legendárního sbormistra Jana Šoupala a po jeho smrti se stal jeho nástupcem, tedy dirigentem Pěveckého sdružení moravských učitelů (1964–1973).O všech svých dalších životních peripetiích, které už souvisely s normalizací naší společnosti v první polovině sedmdesátých let, uslyšíte přímo od Antonína Tučapského. S velkou hořkostí si při jeho vzpomínkách povzdechneme nad nesmyslností celé té doby, která ale na straně druhé jasně ukázala, kdo je kdo. Profesor Tučapský s láskou vzpomíná například na pomoc sbormistra Pavla Kühna, který ho a jeho manželku Beryl díky zpívání ve sboru držel v Praze existenčně nad vodou. Antonín Tučapský nejenže vystoupil z KSČ, nejenže byl politicky „vlažný“, nejenže otevřeně mluvil o svém vyhazovu z ostravského Pedagogického institutu, ale dokonce si vzal Angličanku Beryl Musgrave! To byl pro režim poslední hřeb do rakve. Antonín Tučapský mohl vykonávat jakoukoli práci, jen s „drobným“ dodatkem: striktní zákaz práce v kultuře a školství!

Nechtěl odjet ze své vlasti. Miloval ji nadevše a bylo mu opravdu těžko. Na stolečku ve svém pokoji v penzionu pro seniory měl vystavenou fotku města Vyškova. Hrdě mi ji ukazoval a o moravské krajině mluvil jako o svém pravém domovu. Velká Británie Antonína Tučapského přijala okamžitě a na Trinity College of Music působil jako profesor teoretických předmětů a kompozice celých jednadvacet let (1975–1996). Podílel se také na českém vysílání v BBC, byl v Londýně aktivní v českém centru Velehrad.

Antonín Tučapský je autorem stovek děl, Michael Korbička jich uvádí kolem šesti set, vokálních i instrumentálních. Profesor Tučapský se nejdříve prosadil svými sborovými skladbami. V průběhu hledání básní a textů zjistil, že je pro něj nejvhodnějším jazykem pro kompozici latina. Čerpal ze Starého i Nového zákona. Mezi známé kompozice patří: Pět postních motet, Dva hymnické zpěvy, oratorium Stabat Mater, Missa Serena (dedikována Papeži Janu Pavlu II. a zaslána do Vatikánu), Missa Brevis, Missa de Angelis, Te Deum, písňové cykly Láska a žal, Comoedia, opera Majitel pohřebního ústavu a další. Často se nechal inspirovat latinskými texty Jana Amose Komenského nebo texty českých básníků, například Karla Jaromíra Erbena, Josefa Václava Sládka, Jana Zahradníčka, Fráni Šrámka nebo Jana Skácela či Lydie Romanské. Samozřejmě velmi často komponuje na texty anglické. Kuriózní jsou jeho dedikace: tu napíše něco pro amatérský sbor ve Stěbořicích u Opavy či Pěvecký sbor Ondráš v Novém Jičíně, tu zase pro Belgický rozhlasový sbor či Croydon Philharmonic Society v Londýně. Most, který nesčetněkrát přecházel z Anglie do Čech, tam a zpátky, stál na pevných základech české hudby, ale i anglické hudební kultury.

Psalo se datum 9. září 2014 a od Jany Homolkové, dcery Antonína Tučapského, jsem dostala zprávu o nenadále smrti jejího otce. V ten stejný den jsem našla ve schránce dopis. Antonín Tučapský mi v něm 2. září z Camberley psal o svých plánech (měl rozepsány nové skladby pro interprety z Brna, jeho pracovní stůl byl v době mé návštěvy plný partitur, i když už komponoval bez klavíru) a také psal o přání dožít se rozhlasového vysílání svých pamětí.

„Kde je to doma?“, ptá se na závěr svých rozhlasových pamětí Antonín Tučapský. Neodpověděl na otázku, kterou si sám položil. Nebylo třeba.

Autorka je hudební redaktorkou Českého rozhlasu
Foto archiv rodiny Antonína Tučapského, antonintucapsky.com, Barbora Kmentová

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat