Kdo se odvážil, zůstal a bděl, toho Rihmova Vigilie odměnila

Zkrocení záludné individuální kostelní akustiky je pro předvádění klasické hudby vždy polovinou úspěchu, zvlášť jedná-li se o dílo soudobé, u něhož je výsledný zvukový účin daleko důležitější nežli bez chyby zahrané či zazpívané party. Wolfgang Rihm si byl všech těchto aspektů vědom, proto rozsazení všech hudebníků bylo do posledního detailu přesně rozvržené; dva trombony a tuba se nacházely v pravé přední části kostelní lodi, těsně před presbytářem, za nimi, už v prostoru kněžiště, pak veškeré bicí nástroje, kterých bylo skutečně požehnaně. Před kněžištěm, uprostřed přední části kostelní lodě, bylo rozmístěné vokální sexteto, nalevo od něj, naproti žesťovým nástrojům, se nalézal kontrabas, violoncello a viola. Klarinet a lesní roh pak byly umístěny každý na jedné straně kůru, tedy pár metrů od posledního nástroje, varhan. Ačkoliv se tedy hudba linula téměř ze všech koutů kostela, v žádném případě nedocházelo ke slévání zvuku či k dekonkretizaci jednotlivých instrumentů či hlasů. Naopak, zmíněné rozmístění způsobovalo zajímavé zvukové lámání či prostorové maskování a odrážení jednotlivých instrumentů od sloupů či stěn kostela. Ve výsledku tedy například některé nástroje byly slyšet z naprosto opačného místa, než se ve skutečnosti nacházely.

Kromě prostorového uspořádání muzikantů a dopodrobna promyšleného akustického konceptu je Rihm nepochybně i mistrem instrumentace a zvukových konstrukcí. Díky zvolené orchestraci docílil skladatel v samotném úvodu Vigilie, ve kterém zazní čistá kvinta, jež má nepochybně evokovat hluboké středověké mystérium Velikonoc, zajímavého zvukového efektu, kdy hluboké smyčce společně s trombony a tubou zněly jako staré a organologicky nedokonalé hudební nástroje, ačkoliv se nepochybně jednalo o ty nejlepší instrumenty. Temný úvod byl přenechán zejména nejhlubším tónům tuby a trombonům, po úderu gongu však posluchače doslova ohlušily vysoké a ostré pasáže ve tříčárkované oktávě klarinetu, na které navázalo vzájemné proplétání kontrabasu v pizzicatu s bicími.

Po této úvodní sonátě vstal Singer Pur ze svých židlí a jal se zahájit vokální část Vigilie. Začátek zpívané části mohl sekundami a použitými čtvrttóny připomenout Ligetiho Lux Aeterna, Rihmovi však na rozdíl od tembrálního à la elektroakustického konceptu jeho staršího kolegy sloužily mikrointervaly, sekundy, septimy a nóny k vytváření naprosto neuvěřitelných a patrně v Brně i dosud neslyšených harmonií, které jako by pocházely z jiného světa. V závěru této první vokální části ze složitého proplétání všech šesti hlasů najednou opět, stejně jako v úvodu celé kompozice, zazněla čistá kvinta, základ harmonické řady a evropské hudební tradice, jež působila v kontextu slyšeného jako zjevení.

Na druhou instrumentální sonátu, která byla plna velké dynamické diferenciace od všech hráčů, opět navázal vokální soubor. Tato část byla v převážně homofonní sazbě, která však opět poutala harmonickou pestrostí, ale zejména i intonační čistotou všech šesti pěvců. Ta je pozoruhodná zejména proto, že se nejedná o tradiční harmonie, a tudíž je pro zpěváky velmi obtížné se podle čehokoliv orientovat. Ve zpěvných částech jako by se Rihm inspiroval francouzskou sborovou praxí dvacátého století, zejména co se týká použití neotřelých a lehce disonantních harmonií, které se přelévají do měkkých souzvuků, z nichž najednou zazní ten nejprostší kvintakord. Následující, těžce disonantní instrumentální mezihra mohla působit jako parodie právě ukončené vokální krásy, nicméně zaposlouchal-li se posluchač do souzvuků ansámblu, byl náležitě odměněn jejich neobvyklou barevností. Další část, opět vokální, byla zahájena osmi akordy, mezi kterými byl ponechán náležitý prostor pro ticho. Harmonika všech souzvuků byla tak neuvěřitelná, jako by z celého sexteta zněly alikvótní tóny.

Rihm ve zpěvných částech Vigilie dokazoval nejen cit pro bohatou harmonii, ale i naprosto perfektní dovednost polyfonie, v instrumentálních sonátách pak smysl pro pestré zvukové účinky. Po umlknutí pěvců se kostelem rozezněl tklivý hlas violy nad prodlevou ve violoncellu. Viola se dramaticky drásala stále výš a výš, až se ve své katarzi uklidila a téměř neslyšně se k ní připojily trombony a tuba, které ji jemně doprovázely dlouhými tóny. Po utichnutí všech čtyř nástrojů se kostelem rozlehlo temné a zlověstné dunění velkého bubnu, do něhož znenadání vtrhli zpěváci. Buben však pod nimi stále výhrůžně hřměl a tento hrozivý hřmot v konfrontaci s vokální čistotou znepokojil nejednoho posluchače. V jednu chvíli se Singer Pur opět sešel na kvintovém intervalu, ze kterého se za stálého burácení bubnu rozšířil do exaltovaných akordů v celé šířce svého rozsahu.

V další, tentokrát opět instrumentální části poprvé zazněly za zvuků činelů, gongů a žesťů i varhany. Z této kovové změti se vymanily lesní roh s klarinetem, které postupně nabíraly na síle i dramatu, až bylo jejich čím dál tím hlučnější snažení přerušeno varhany a gongem, po jejichž krátké epizodě opět nastoupily, po vzoru úvodu, trombony a tuba se svými hlubokými tóny.

Následující velký vokální polyfonní úsek by si rozhodně nezadal s vrcholnou renesanční polyfonií. Nástup instrumentálního ansámblu k vokálnímu souboru rozšířil harmonickou a zvukovou bohatost do zcela nových sfér. Ačkoliv mohl některý posluchač postrádat přítomnost nějaké formy či techniky, zaposlouchal-li se, mohl předně nalézt formu právě ve zvukových barvách či střídání instrumentálních sonát s vokálními částmi, ke konci celé kompozice se pak například ve vokálním sextetu na slově Confirma objevila i technika středověkého hoquetu. Vrchol celé polyfonie pak nastal na samotném závěru Vigilie, když se pod jednotlivými šesti hlasy zpěváků proplétalo všech deset hlasů instrumentalistů, nicméně finále pokorně odeznělo do ztracena, prosto jakékoliv pompéznosti.

Velice zajímavé a někdy snad až úsměvné byly ty momenty, kdy z harmonicky neanalyzovatelných zvukových barev a tutti bouřlivých úseků neočekávaně zazněla ona čistá kvinta, kvintakord, tonální souzvuk či celá neorenesanční pasáž, nutno však podotknout že nikoliv ve stylu Schnittkeho polystylovosti, nýbrž v rámci Rihmova do poslední noty naplánovaného kompozičního postupu, kdy ho zvolený problém a použitý kontrapunkt zkrátka sám navedl na dané tóny, jež byly tudíž výsledkem důsledné skladatelské práce.

Zcela totožně s loňským festivalem byl i tento rok třetí koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby jedním z vrcholů, ne-li dokonce tím hlavním vrcholem celého letošního ročníku. Dirigent Christian Eggen a stejně tak i oba soubory odvedli skvělou a precizní práci, zvládnutou naprosto dokonale nejen po technické stránce, ale i z hlediska výrazového a zejména pak koncepčního.

Hodnocení autora recenze: 95%

Velikonoční festival duchovní hudby 2018
Zůstaňte zde a bděte se mnou
Dirigent: Christian Eggen
Ensemble Musikfabrik
Singer Pur
–Claudia Reinhard (soprán)
–Rüdiger Ballhorn (tenor)
–Markus Zapp (tenor)
–Manuel Warwitz (tenor)
–Reiner Schneider-Waterberg (baryton)
–Marcus Schmidl (bas)
27. března 2018 kostel svatého Augustina Brno

program:
Wolfgang Rihm: Vigilia pro šest hlasů a instrumentální soubor

www.filharmonie-brno.cz