Kdoví, jestli bych byl knězem, kdybych před tím nehrál na varhany

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Stanislav Přibyl je římskokatolický kněz působící jako generální sekretář České biskupské konference, ale také velký milovník hudby. Předtím byl knězem na Svaté Hoře u Příbrami, generálním vikářem litoměřické diecéze a nyní též spravuje několik farností na Českolipsku. V popředí jeho zájmu je fenomén varhan. O této problematice přednášel před nedávnem na besedě na pražské HAMU, kde proběhla zajímavá diskuse nejen o varhanách, ale také o hudbě a kultuře obecně.
Stanislav Přibyl (zdroj cirkev.cz)

 

Jste generálním sekretářem České biskupské konference. Jak velká role je v této instituci přikládána chrámové hudbě? Je prioritou, nebo naopak na okraji zájmu?

Česká biskupská konference (ČBK) je organizace, která sdružuje katolické biskupy na území České republiky. Její agenda je velmi různorodá, spíše však koordinační. V roce 1999 vydala Česká biskupská konference dokument Interní normy péče o zvony, varhany, movité památky, archiválie a farní kroniky, v roce 2015 dokument Směrnice České biskupské konference pro používání liturgické hudby při bohoslužbách, zvláště ve vztahu k mládeži. V letošním roce pak z pověření liturgické komise České biskupské konference vyšla v nakladatelství Krystal OP kniha Zpívejte Pánu: hudba v bohoslužbě, což je přeložený poměrně zásadní dokument Konference katolických biskupů Spojených států, v podstatě velmi dobře aplikovatelný i na naše podmínky. Z toho vyplývá, že chrámové hudbě je v naší biskupské konferenci přikládána role nikoli nevýznamná, ale že v této oblasti máme ještě určité rezervy.

Jak nahlíží církev na ohodnocení varhaníků a jaký je váš osobní pohled?

Církev jako taková se řídí obecnými zásadami spravedlnosti – kdo pracuje, má nárok na odměnu – na jedné straně, na druhé straně počítá s tím, že hudební nadání je dar – charisma – které bylo tomu kterému umělci dáno pro oslavu Boží a pro obohacení křesťanské komunity. Církev v České republice chápe varhanickou službu spíše jako dobrovolnou činnost ve prospěch farní obce. Je třeba si uvědomit, že to je určité dědictví minulosti. Dříve byla placená varhanická místa spojena s povinností vyučovat, nezřídka byla tato místa obsazována a honorována patronem kostela či městskou radou. To vše po roce 1948 vzalo za své a dosud nebylo plně obnoveno.

Neznám detailně situaci ve všech diecézích, ale domnívám se, že placená místa varhaníků jsou většinou při katedrálách nebo velmi významných kostelech s náročným liturgickým provozem, jako jsou například poutní místa.

Pokud se ptáte na můj osobní názor, byl bych rád, kdyby bylo stále více možností pro vystudované varhaníky, aby si mohli na liturgické službě vystavět i svou existenci, pravděpodobně v kombinaci s pedagogickou a organizační či kulturní činností v příslušném místě. Na Svaté Hoře v Příbrami, kde jsem před léty působil, jsem si vyzkoušel, že to je možné, i když varhaník nebyl pochopitelně nikdy žádný velký boháč a musel se velmi otáčet, aby uživil rodinu. Na druhou stranu bych byl velmi nerad, kdyby zmizela z této oblasti dobrovolná činnost pramenící z nadšení. Viděl bych to tedy jako kombinaci profesionálního a dobrovolného elementu. Snad se na mě čtenář nebude hněvat, když bych to přirovnal k systému kooperujících profesionálních a dobrovolných hasičů.

Stanislav Přibyl (zdroj archiv autora / foto Miroslav Zelenka)

Jaké by bylo ideální řešení a ohodnocení?

Na to už jsem částečně odpověděl v minulé otázce. Bylo by dobré vytipovat určitá ohniska liturgického a kulturního života v diecézích (katedrály, papežské baziliky, poutní místa, další významné kostely), kde by se ve spolupráci s místní samosprávou podařilo ustavit systemizovaná místa ředitele kůru, který by měl na starosti nejen hru na varhany na patřičné odborné úrovni, ale také by pracoval pro samosprávu v oblasti kultury a její organizace. Tito varhaníci by potom měli také povinnost pečovat o úroveň chrámové hudby i tam, kde působí varhaníci dobrovolníci. A samozřejmě by k tomu mělo patřit něco, co nazývám činností „národního buditele“ – prostě okolo sebe šířit kulturu v nejširším slova smyslu a kultivovat své okolí.

Jaké jsou reálné možnosti?

Ve skutečnosti narážíme na dva problémy – tak jako všude: chybí lidé a peníze. Zájem o liturgickou nebo duchovní hudbu asi začíná u kněze. I já jsem si ji oblíbil díky svému faráři, který se nebál mě oslovit s žádostí, abych začal hrát v kostele, když věděl, že chodím do hudebky na klavír. Začátky byly krušné asi pro mě stejně jako pro posluchače, ale jiskra nadšení přeskočila a už mě nepustila. A kdoví, jestli bych byl knězem, kdybych před tím nehrál na varhany. Dále je potřeba příslušné vzdělání. Jsem rád, že se u nás varhany vyučují, i když je to ve velmi malých počtech. Kromě jiného bych zde rád připomenul fakt, že naše církev zřizuje konzervatoř v Opavě, kde se pochopitelně vyučuje i liturgická hudba a varhany. A nakonec ty peníze. Dá se jich sehnat víc, než by člověk zpočátku tušil, ale zajistit varhaníkovi životní existenci je přece jen velké sousto. Tady je nutno přiznat, že možnosti jsou zatím velmi omezené.

Můžete v tomto směru něco ze svého postu generálního sekretáře České biskupské konference prosadit?

Direktivně nikoli – a nemám ani takovou ambici. Je možné však systematicky poukazovat na fakt, že liturgie je jedním z pilířů života církve, a i při velké benevolenci se nemůžeme spokojit s tím, že bychom nechali věci prostě plynout. Heslo „Chval Boha, jak moha“ je nouzovým řešením, ale naše ambice musí být větší. Už jenom proto, že liturgie by měla být něčím, co nejen dáváme Pánu Bohu (a tomu bychom měli dát přece jen to nejlepší!), ale také proto, že nás liturgie zpětně kultivuje. Bylo by smutné, kdybychom jako křesťané přestali zpívat, protože bychom to chápali jen jako nějakou šlehačku na dortu. Jsem přesvědčen a slova Bible mi dávají za pravdu, že zpěv je další dimenze lidské komunikace a jsou skutečnosti, které nelze vyřknout, ale pouze vyzpívat. A varhany už dobrých pět set až šest set let u nás zpěv doprovázejí. Takže investice do chrámové hudby je vlastně investice do kvality života v tom nejvznešenějším smyslu slova. A s tímto pohledem se dá přece jen něco prosadit.

Jaký systém ohodnocení varhaníků se používá v západních zemích? Jaká je výše odměny pro srovnání s Českou republikou?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Napsat komentář

Reklama