Kdoví, jestli bych byl knězem, kdybych před tím nehrál na varhany

Stanislav Přibyl je římskokatolický kněz působící jako generální sekretář České biskupské konference, ale také velký milovník hudby. Předtím byl knězem na Svaté Hoře u Příbrami, generálním vikářem litoměřické diecéze a nyní též spravuje několik farností na Českolipsku. V popředí jeho zájmu je fenomén varhan. O této problematice přednášel před nedávnem na besedě na pražské HAMU, kde proběhla zajímavá diskuse nejen o varhanách, ale také o hudbě a kultuře obecně.
Stanislav Přibyl (zdroj cirkev.cz)

 

Jste generálním sekretářem České biskupské konference. Jak velká role je v této instituci přikládána chrámové hudbě? Je prioritou, nebo naopak na okraji zájmu?

Česká biskupská konference (ČBK) je organizace, která sdružuje katolické biskupy na území České republiky. Její agenda je velmi různorodá, spíše však koordinační. V roce 1999 vydala Česká biskupská konference dokument Interní normy péče o zvony, varhany, movité památky, archiválie a farní kroniky, v roce 2015 dokument Směrnice České biskupské konference pro používání liturgické hudby při bohoslužbách, zvláště ve vztahu k mládeži. V letošním roce pak z pověření liturgické komise České biskupské konference vyšla v nakladatelství Krystal OP kniha Zpívejte Pánu: hudba v bohoslužbě, což je přeložený poměrně zásadní dokument Konference katolických biskupů Spojených států, v podstatě velmi dobře aplikovatelný i na naše podmínky. Z toho vyplývá, že chrámové hudbě je v naší biskupské konferenci přikládána role nikoli nevýznamná, ale že v této oblasti máme ještě určité rezervy.

Jak nahlíží církev na ohodnocení varhaníků a jaký je váš osobní pohled?

Církev jako taková se řídí obecnými zásadami spravedlnosti – kdo pracuje, má nárok na odměnu – na jedné straně, na druhé straně počítá s tím, že hudební nadání je dar – charisma – které bylo tomu kterému umělci dáno pro oslavu Boží a pro obohacení křesťanské komunity. Církev v České republice chápe varhanickou službu spíše jako dobrovolnou činnost ve prospěch farní obce. Je třeba si uvědomit, že to je určité dědictví minulosti. Dříve byla placená varhanická místa spojena s povinností vyučovat, nezřídka byla tato místa obsazována a honorována patronem kostela či městskou radou. To vše po roce 1948 vzalo za své a dosud nebylo plně obnoveno.

Neznám detailně situaci ve všech diecézích, ale domnívám se, že placená místa varhaníků jsou většinou při katedrálách nebo velmi významných kostelech s náročným liturgickým provozem, jako jsou například poutní místa.

Pokud se ptáte na můj osobní názor, byl bych rád, kdyby bylo stále více možností pro vystudované varhaníky, aby si mohli na liturgické službě vystavět i svou existenci, pravděpodobně v kombinaci s pedagogickou a organizační či kulturní činností v příslušném místě. Na Svaté Hoře v Příbrami, kde jsem před léty působil, jsem si vyzkoušel, že to je možné, i když varhaník nebyl pochopitelně nikdy žádný velký boháč a musel se velmi otáčet, aby uživil rodinu. Na druhou stranu bych byl velmi nerad, kdyby zmizela z této oblasti dobrovolná činnost pramenící z nadšení. Viděl bych to tedy jako kombinaci profesionálního a dobrovolného elementu. Snad se na mě čtenář nebude hněvat, když bych to přirovnal k systému kooperujících profesionálních a dobrovolných hasičů.

Stanislav Přibyl (zdroj archiv autora / foto Miroslav Zelenka)

Jaké by bylo ideální řešení a ohodnocení?

Na to už jsem částečně odpověděl v minulé otázce. Bylo by dobré vytipovat určitá ohniska liturgického a kulturního života v diecézích (katedrály, papežské baziliky, poutní místa, další významné kostely), kde by se ve spolupráci s místní samosprávou podařilo ustavit systemizovaná místa ředitele kůru, který by měl na starosti nejen hru na varhany na patřičné odborné úrovni, ale také by pracoval pro samosprávu v oblasti kultury a její organizace. Tito varhaníci by potom měli také povinnost pečovat o úroveň chrámové hudby i tam, kde působí varhaníci dobrovolníci. A samozřejmě by k tomu mělo patřit něco, co nazývám činností „národního buditele“ – prostě okolo sebe šířit kulturu v nejširším slova smyslu a kultivovat své okolí.

Jaké jsou reálné možnosti?

Ve skutečnosti narážíme na dva problémy – tak jako všude: chybí lidé a peníze. Zájem o liturgickou nebo duchovní hudbu asi začíná u kněze. I já jsem si ji oblíbil díky svému faráři, který se nebál mě oslovit s žádostí, abych začal hrát v kostele, když věděl, že chodím do hudebky na klavír. Začátky byly krušné asi pro mě stejně jako pro posluchače, ale jiskra nadšení přeskočila a už mě nepustila. A kdoví, jestli bych byl knězem, kdybych před tím nehrál na varhany. Dále je potřeba příslušné vzdělání. Jsem rád, že se u nás varhany vyučují, i když je to ve velmi malých počtech. Kromě jiného bych zde rád připomenul fakt, že naše církev zřizuje konzervatoř v Opavě, kde se pochopitelně vyučuje i liturgická hudba a varhany. A nakonec ty peníze. Dá se jich sehnat víc, než by člověk zpočátku tušil, ale zajistit varhaníkovi životní existenci je přece jen velké sousto. Tady je nutno přiznat, že možnosti jsou zatím velmi omezené.

Můžete v tomto směru něco ze svého postu generálního sekretáře České biskupské konference prosadit?

Direktivně nikoli – a nemám ani takovou ambici. Je možné však systematicky poukazovat na fakt, že liturgie je jedním z pilířů života církve, a i při velké benevolenci se nemůžeme spokojit s tím, že bychom nechali věci prostě plynout. Heslo „Chval Boha, jak moha“ je nouzovým řešením, ale naše ambice musí být větší. Už jenom proto, že liturgie by měla být něčím, co nejen dáváme Pánu Bohu (a tomu bychom měli dát přece jen to nejlepší!), ale také proto, že nás liturgie zpětně kultivuje. Bylo by smutné, kdybychom jako křesťané přestali zpívat, protože bychom to chápali jen jako nějakou šlehačku na dortu. Jsem přesvědčen a slova Bible mi dávají za pravdu, že zpěv je další dimenze lidské komunikace a jsou skutečnosti, které nelze vyřknout, ale pouze vyzpívat. A varhany už dobrých pět set až šest set let u nás zpěv doprovázejí. Takže investice do chrámové hudby je vlastně investice do kvality života v tom nejvznešenějším smyslu slova. A s tímto pohledem se dá přece jen něco prosadit.

Jaký systém ohodnocení varhaníků se používá v západních zemích? Jaká je výše odměny pro srovnání s Českou republikou?

Systém hodnocení varhaníků v zahraničí neznám tak, že bych zde o něm mohl psát. Vím, že v Německu je tento systém velmi propracovaný a odměna varhaníků je bezesporu mnohem vyšší než u nás.

Jaká je kvalita varhaníků? Rozlišuje se při doprovodu bohoslužeb hudební vzdělání varhaníků?

Protože drtivá většina chrámových varhaníků jsou amatéři, odpovídá tomu i dosažené hudební vzdělání. Asi nejvíc bude samouků, případně těch, kdo navštěvovali hudební školy (lidová škola umění, základní umělecká škola), konzervatoristů bude o poznání méně a akademiků jako šafránu. Souvisí to s poptávkou po profesionálních varhanících ze strany církve, s jejich ohodnocením a pochopitelně také s velmi nízkým počtem takto vyškolených varhaníků u nás.

Jak se podle vás církev v České republice stará o samotné varhany?

Vidím, že je to stejné, jako je tomu s varhaníky. Pokud v některé farnosti není důležitá kvalitní liturgická hudba, nejsou důležité ani varhany. Velkou neplechu v tom dělá také názor, že klávesy za pár tisíc jsou královskému nástroji rovnocenným partnerem. Tady bychom si měli udělat naprosto jasno. Pokud jsou pro nás nepřijatelné umělé květiny a místo ministranta nemáme robota, ale je to vždy živý člověk, pak hudební nástroj, který vytváří tón přirozeným způsobem, nemůže být nahrazen „otevíráním elektronické konzervy“. I když nevylučuji, že někdy to, co se z varhan „line“, je opravdu spíše zvuk než tón. Varhan je v naší zemi velké množství. Několik desetiletí péče o ně až na výjimky stagnovala. Myslím si, že situace není zdaleka růžová, ale pomalu se zlepšuje. Vždycky je potřeba se spíš podívat za sebe, co už se dokázalo, než před sebe, kde často vidíme jen tmu a množství problémů, na první pohled neřešitelných.

Často se setkáváme s názorem, že na opravu nejsou peníze, čímž už je mnohdy předem oprava varhan odsouzena. Jaký by měl být podle vás přístup farností?

Farnost by měla mít ambici mít kostel v pořádku. Je to Boží dům a jak už jsem řekl výše, Bohu patří jen to nejlepší. Problémem je však to, že farnost nesmíme chápat jako organizaci, která má identifikační číslo, ale jako živou, v mnoha ohledech soběstačnou a zdravě sebevědomou komunitu, kde všechno neleží na bedrech udřeného kněze, který má na starosti několik kostelů (v pohraničí to je i pár desítek staveb na jednoho člověka). Je pochopitelné, že je možné udržet jen tolik živých kostelů, a tedy i varhan, kolik je živých farních komunit. Tam, kde se církev o tyto záležitosti starat nestačí, by měla nastoupit ochota lidí, kterým není lhostejné, že mají ve své obci něco vzácného a chtějí to zachovat. Tito lidé jsou pochopitelně vítáni ke spolupráci i v živých farnostech. Peníze nebyly nikdy. Ale kumšt spočívá v tom, že se varhany (nebo cokoli jiného) opraví, i když se zdá, že to bude z finančních důvodů nemožné. Nejsme a nebudeme v pozici bohatých rentiérů, ale něco přece jen lze dokázat. Často v této souvislosti vzpomínám na výrok jednoho mého představeného, který mi říkával: „Mírná nouze vede ke kreativitě.“ Nebyl jsem z jeho slov tehdy příliš nadšen, ale funguje to.

Stanislav Přibyl (zdroj archiv autora / foto Miroslav Zelenka)

Sám jste inicioval stavbu varhan na Svaté Hoře u Příbrami. Co vás k tomu vedlo a jak se celý projekt vyvíjí?

Motivů bylo asi více, ale ten nejhlavnější spočíval v tom, že jsem chtěl, aby místo prvořadého duchovního a uměleckého významu v otázce varhan kvalitativně nepokulhávalo. Stávající varhany byly na konci životnosti, ani výtvarně ani zvukově to nebyla žádná krása. Od začátku jsem měl přesnou představu: mají to být varhany, které esteticky i zvukově zapadnou do raně barokního areálu. Není to první reminiscence na baroko v interiéru svatohorské baziliky. Před sto deseti lety vznikla štuková výzdoba hlavní lodi. Vypadá barokně, ale je to secesní záležitost. Před deseti lety jsme dotvořili liturgický prostor. Díla Otmara Olivy jsou moderní a svébytná, ale když přišli památkáři na návštěvu, zprvu si jich nevšimli, což pokládám za důkaz téměř dokonalé symbiózy. A takové budou i varhany: moderní, a přece barokní, výtvarně budou pandánem hlavního stříbrného oltáře.

Od začátku jsem měl proto jasno i o varhanáři. Vladimír Šlajch má ke Svaté Hoře velmi osobní vztah, jeho nástroje jsou osobité, a přitom tvořené s obrovským smyslem pro detail, jsem rád, že jejich tón bude rovněž zároveň svébytný a pokorný. Dále jsem uvažoval velmi pragmaticky: varhany jsou jedna z nejlepších investic, u dobře postaveného čistě mechanického nástroje můžeme doufat v životnost několika století. Z těchto důvodů naprosto přesné představy zadání nebylo nikdy požádáno o projektové peníze, ale na varhany se postupně vybralo oněch potřebných patnáct miliónů. Pravda je, že se toto nedá aplikovat úplně všude, ale Svatá Hora je výjimečná, a tak si vyžaduje i výjimečná řešení. Varhany jsou v dílně téměř úplně hotové, po nezbytných stavebních úpravách kůru a oratoří je zbývá postavit na místě a dointonovat. Věřím, že je budeme moci obdivovat na místě už v příštím roce.

Nyní jste také administrátorem farnosti Horní Police na Českolipsku. Tento areál získal na obnovu evropskou dotaci v nemalé výši. Můžete nám sdělit podrobnosti k celému projektu?

Poutní místa jsou mi souzena a jsem tomu rád. Mám rád otevřené prostředí, kde farnost nežije sama pro sebe, ale je otevřenou náručí pro druhé. Horní Police je krásné barokní poutní místo v údolí řeky Ploučnice. Posledních sto let nemělo štěstí na opravy, ale zato mělo štěstí na výborné kněze. Zvláště mého předchůdce, Mons. Josefa Stejskala, který zde působil plných šedesát let, lze označit bez nadsázky za zachránce tohoto místa. On sám ve svém vysokém věku už nic velikého nemohl zařídit, ale ihned po jeho smrti se začaly dít věci! Jako křesťan věřím v život po smrti, a proto věřím i tomu, že Mons. Josef Stejskal spolu s dalšími nám „drží palce“. To, že jsme získali tak velkou dotaci, není samozřejmé. Za sto sedm milionů korun se opraví kostel, zvonice, částečně ambity, proběhnou restaurátorské práce a budou obnoveny zvony i varhany. Varhany budou laděny v galském tónu (a=415), budou mít středotónové modifikované ladění (1/6 koma), přesně, jak jsme se o tom dočetli v archivních záznamech. Je na co se těšit, oko i ucho si přijdou na své. Chápu náboženský, duchovní či liturgický život jako Ars tota. Proto věřím, že oprava poutního areálu je v důsledku investice do kvality života lidí a jejich transcendentního vztahu k Bohu, který nám dnes tolik chybí.

Vaše činnost je asi plně spjata s církevním životem. Věnujete se i jiným aktivitám?

Baví mě mnoho věcí. Někdy si říkám, jestli jich není až příliš: historie, hudba, výtvarné umění, teologie, technologické novinky, mám rád přírodu stejně jako mou práci – práci s lidmi, vztah k Bohu, i práci v administrativě. Zkrátka jsem rád na světě a vůbec nemám čas na něco, co by se snad dalo nazvat nudou… Beru si k srdci fakt, že křesťan má být radostným člověkem a svědkem radosti pro druhé.

Díky za rozhovor!


VIZITKA

Stanislav Přibyl (zdroj cirkev.cz)

P. ThLic. Bc. Stanislav Přibyl, Th.D., CSsR se narodil 16. listopadu 1971 v Praze-Strašnicích. Vystudoval Střední průmyslovou školu zeměměřickou. Po maturitě nastoupil do noviciátu v polské Lubaszowé (1990–1991) a následně složil řeholní sliby v kongregaci redemptoristů. V letech 1991–1996 studoval na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy a zároveň absolvoval formaci v pražském Arcibiskupském semináři. Po vysvěcení na kněze (1996) byl farním vikářem na Svaté Hoře (1996–1999) a farářem tamtéž (1999–2008). V letech 2002–2011 zastával úřad provinciála pražské provincie redemptoristů. V roce 2004 se stal prezidentem Arcidiecézní charity Praha. Působil zde do konce roku 2008. V témže roce byl jmenován členem kněžské rady v Pražské arcidiecézi. V roce 2012 získal na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze licenciát teologie, v roce 2014 získal tamtéž doktorát z teologie. V současné době studuje finanční management na Fakultě sociálně ekonomické Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Mezi lety 2009 a 2016 působil ve funkci generálního vikáře litoměřické diecéze. Od 1. října 2016 pracuje jako generální sekretář České biskupské konference; vede sekretariát této organizace, zastřešující činnost katolické církve v ČR, a mluví za ni v médiích. Mezi jeho oblíbené činnosti patří hudba, v letech 1985–1990 působil jako varhaník v různých pražských kostelech, především ve své domácí farnosti v Praze-Strašnicích; této zálibě se rovněž věnoval i v kněžském semináři.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]