I když je to volovina, hlavně že to pěkně zní. Rossini na jihu Čech

K dirigentskému pultu se po jisté prodlevě vrací mladý dirigent Martin Peschík, který zaujal před časem nastudováním Verdiho Otella. V létě letošního roku se zdařile chopil taktovky, byv pozván na dirigování repríz Dvořákovy Rusalky v Českém Krumlově (recenzi jsme přinesli zde). Obstál velmi dobře, jeho hudební nastudování neslo pečeť profesionality ve snaze o styl, pregnanci temp, ale i v práci s detaily. Ostatně mnohé recitativy sám pro dílko dokomponoval, upravil, aby odpovídaly režijní představě. Scénograf musí vycházet v divadle vždy z režijní koncepce díla, v tomto směru scénografka Sylva Marková našla inspiraci v soudobých jazykových učebnicích a ve světě sociálních sítí. Verzi libreta, napsaného „na míru” režisérem, odpovídá nápaditá videoprojekce Tomáše Hrůzy. Program obsahuje tentokrát přepis libreta namísto informací o interpretech, nevím ani proč, když na jevišti vládne čeština, dokonce i celkem srozumitelná (rovněž italština v některých pěveckých číslech), což dnes nebývá samozřejmostí.

Gioachino Rossini je největší mistr italské virtuózní opery v první třetině devatenáctého století. Devětatřicet operních titulů, které však komponoval jen do svých sedmatřiceti let, ho coby rodáka z Pesara pasovalo na přezdívku „labuť pesarská”. Až jeho desátá opera Tancred (1813) má již originálně jiskrný rossiniovský sloh a třináctá buffa psaná pro Řím – Lazebník sevillský – je svojí melodikou a výstavbou ansámblů skvostnou buffou, na věky mladou a vtipnou. Škoda, že po ní Jihočeské divadlo nesáhlo… I v Lazebníku lze dobře jezdit s Renaulty, mopedy jsem v něm již zažil… Nicméně se z nějakého důvodu zvolila tato v pořadí třetí Rossiniho buffa, vhodná více pro operní studia konzervatoří či vysokých hudebních škol, pro divadlo profesionální trochu málo nosná.

Ač se jedná o dílko začínajícího autora, je zde již hudební výraz soustředěn do staroitalské tradice virtuózního, pohyblivého zpěvu da capo árií. Ve zvukomalebné scénce bouře je půdorys budoucího slavného intermezza z Lazebníka sevillského, který velmi překvapí. Rovněž hudebně propracované ansámbly nesou již zde pozoruhodnou charakteristiku pozdějšího mistrovství, řekl bych i Rossiniho rutiny jejich stavby. Vnímat mohu rovněž spontánní melodickou invenci sólových čísel. To jsou podstatné klady. Snažil jsem se sice najít další pozitiva již po zhlédnuté předpremiéře dne 6. října, leč moc se mi to nedařilo. Půdorys děje je tak prostomyslný, že by mu záviděla leckterá z operet druhé garnitury. Z tohoto scénáře, byť jevištně okořeněného novými modely Renaultů, něco smysluplně vytěžit je obtížné. Dějově je dílko avizováno jako crazy komedie, čili žánrový typ komedie s mnoha gagy a řadou ztřeštěných nápadů. Podle úpravy díla, s jehož textovým překladem si dal jistě šéf opery a režisér Tomáš Studený mnoho mravenčí práce, se v kostce jedná o dohodnuté námluvy s dvojitou záměnou totožnosti, kterou zcela nečekaně zkomplikuje záměna aut značky Renault (firma Auta Borek a. s., prodávající v Českých Budějovicích Renaulty, se podílí na realizaci projektu). Původně v námětu jde o záměnu zavazadel, režie ji ovšem zatraktivnila o automobily.

Kolem toho se odvíjí daná quasi crazy komedie, která by jí i mohla být, pokud by se k nám zázračně snesl z divadelního nebe geniální komik Vlasta Burian. Bez jeho pomyslné účasti jsem spíše přemýšlel, proč po inscenačně tak půvabně stylovém ztvárnění Ravela, po vydařené Bystroušce v létě na Otáčivém hledišti Českého Krumlova (naši recenzi najdete zde) plus neobyčejně precizní režijní koncepci Rusalky Jiřího Heřmana se takto ve výběru pokleslo. Kladl jsem si místo zábavy, která se u mne moc nedostavovala (třeba se jiní bavili, snad i mimo osobní příznivce účinkujících, leč moc jsem to nepozoroval, na předpremiéře ještě méně), otázku po smyslu uvedení tohoto zhruba hodinu trvajícího dílka. Publikum tak stihlo v naprosté pohodě, obdobně jako já, probíhající krajské volby. Kdyby se uvedla třeba klasická opereta typu Bratránka z Batávie (záměrně sahám pro příklad nikoliv ke špičce žánru, neboť tento Rossiniho titul ji rovněž v opeře nereprezentuje), byl by zajištěn alespoň komerční úspěch. Tady si moc jistý nejsem. Trochu ani ryba ani rak…

Rossiniho typický styl pozdějších populárních oper je zde naznačen v pěveckých partech, které jsou odvedeny všemi zvolenými interprety na velmi dobré úrovni. Orchestr nikterak rossiniovsky neperlí, ale oproti předpremiéře působil překvapivě jistěji a nerozcházel se již rytmicky s jevištěm. Pěvci se snaží o zmíněný situační humor poctivě, jejich herecký projev působí vypracovaně, ale v dopadu na auditorium vychází jen částečně, neb se trochu vaří divadelně z vody ve smyslu buďme vtipní za každou cenu. Text překladu a úprav si neláme příliš hlavu s přízvučností slabik (což kupříkladu texty Rudolfa Vonáska nebo Jeleny Holečkové-Dolanské respektovaly), užívá lehké vulgarismy, které k jemnému stylu hudby Rossiniho ne vždy ideálně pasují. Na závěr si však sólisté zapějí ansámbl s mottem překladu pana režiséra: „Děláme čest svému žánru, komedii operní, i když je to volovina, hlavně že to pěkně zní…” Věru podařené resumé, poprvé za večer jsem se s chutí zasmál. Leč nespravedlivé obecněji k danému žánru opery, stačilo by poukázat na nedávno doslova fantasticky divadelně vymakanou operní komedii v přenosu z Met – Donizettiho Dona Pasquala. Tam by tento přidaný text neseděl ani jedním centimetrem! Ale je zde z čeho vařit, což neúprosný čas historie již dostatečně prověřil. Snaha na jevišti pak nejde do prázdna a hodina se zdá být minutami, nikoliv naopak.