I když je to volovina, hlavně že to pěkně zní. Rossini na jihu Čech

Jihočeské divadlo zahájilo sezonu Rossiniho málo známou buffou Příležitost dělá zloděje, dílkem dvacetiletého autora, napsaným roku 1812. Premiéra byla 7. října v historické budově Jihočeského divadla, den před tím předpremiéra. Poprvé se po roce v roli šéfa českobudějovické opery představil jako režisér Tomáš Studený, který dílo z počátků Rossiniho tvorby přeložil, upravil a režíroval. Text použitý v názvu je přesnou citací slov překladu v závěru opery, nikoliv snad mojí vstupní záměrnou dehonestací daného titulu...

K dirigentskému pultu se po jisté prodlevě vrací mladý dirigent Martin Peschík, který zaujal před časem nastudováním Verdiho Otella. V létě letošního roku se zdařile chopil taktovky, byv pozván na dirigování repríz Dvořákovy Rusalky v Českém Krumlově (recenzi jsme přinesli zde). Obstál velmi dobře, jeho hudební nastudování neslo pečeť profesionality ve snaze o styl, pregnanci temp, ale i v práci s detaily. Ostatně mnohé recitativy sám pro dílko dokomponoval, upravil, aby odpovídaly režijní představě. Scénograf musí vycházet v divadle vždy z režijní koncepce díla, v tomto směru scénografka Sylva Marková našla inspiraci v soudobých jazykových učebnicích a ve světě sociálních sítí. Verzi libreta, napsaného „na míru” režisérem, odpovídá nápaditá videoprojekce Tomáše Hrůzy. Program obsahuje tentokrát přepis libreta namísto informací o interpretech, nevím ani proč, když na jevišti vládne čeština, dokonce i celkem srozumitelná (rovněž italština v některých pěveckých číslech), což dnes nebývá samozřejmostí.

Gioachino Rossini je největší mistr italské virtuózní opery v první třetině devatenáctého století. Devětatřicet operních titulů, které však komponoval jen do svých sedmatřiceti let, ho coby rodáka z Pesara pasovalo na přezdívku „labuť pesarská”. Až jeho desátá opera Tancred (1813) má již originálně jiskrný rossiniovský sloh a třináctá buffa psaná pro Řím – Lazebník sevillský – je svojí melodikou a výstavbou ansámblů skvostnou buffou, na věky mladou a vtipnou. Škoda, že po ní Jihočeské divadlo nesáhlo… I v Lazebníku lze dobře jezdit s Renaulty, mopedy jsem v něm již zažil… Nicméně se z nějakého důvodu zvolila tato v pořadí třetí Rossiniho buffa, vhodná více pro operní studia konzervatoří či vysokých hudebních škol, pro divadlo profesionální trochu málo nosná.

Ač se jedná o dílko začínajícího autora, je zde již hudební výraz soustředěn do staroitalské tradice virtuózního, pohyblivého zpěvu da capo árií. Ve zvukomalebné scénce bouře je půdorys budoucího slavného intermezza z Lazebníka sevillského, který velmi překvapí. Rovněž hudebně propracované ansámbly nesou již zde pozoruhodnou charakteristiku pozdějšího mistrovství, řekl bych i Rossiniho rutiny jejich stavby. Vnímat mohu rovněž spontánní melodickou invenci sólových čísel. To jsou podstatné klady. Snažil jsem se sice najít další pozitiva již po zhlédnuté předpremiéře dne 6. října, leč moc se mi to nedařilo. Půdorys děje je tak prostomyslný, že by mu záviděla leckterá z operet druhé garnitury. Z tohoto scénáře, byť jevištně okořeněného novými modely Renaultů, něco smysluplně vytěžit je obtížné. Dějově je dílko avizováno jako crazy komedie, čili žánrový typ komedie s mnoha gagy a řadou ztřeštěných nápadů. Podle úpravy díla, s jehož textovým překladem si dal jistě šéf opery a režisér Tomáš Studený mnoho mravenčí práce, se v kostce jedná o dohodnuté námluvy s dvojitou záměnou totožnosti, kterou zcela nečekaně zkomplikuje záměna aut značky Renault (firma Auta Borek a. s., prodávající v Českých Budějovicích Renaulty, se podílí na realizaci projektu). Původně v námětu jde o záměnu zavazadel, režie ji ovšem zatraktivnila o automobily.

Kolem toho se odvíjí daná quasi crazy komedie, která by jí i mohla být, pokud by se k nám zázračně snesl z divadelního nebe geniální komik Vlasta Burian. Bez jeho pomyslné účasti jsem spíše přemýšlel, proč po inscenačně tak půvabně stylovém ztvárnění Ravela, po vydařené Bystroušce v létě na Otáčivém hledišti Českého Krumlova (naši recenzi najdete zde) plus neobyčejně precizní režijní koncepci Rusalky Jiřího Heřmana se takto ve výběru pokleslo. Kladl jsem si místo zábavy, která se u mne moc nedostavovala (třeba se jiní bavili, snad i mimo osobní příznivce účinkujících, leč moc jsem to nepozoroval, na předpremiéře ještě méně), otázku po smyslu uvedení tohoto zhruba hodinu trvajícího dílka. Publikum tak stihlo v naprosté pohodě, obdobně jako já, probíhající krajské volby. Kdyby se uvedla třeba klasická opereta typu Bratránka z Batávie (záměrně sahám pro příklad nikoliv ke špičce žánru, neboť tento Rossiniho titul ji rovněž v opeře nereprezentuje), byl by zajištěn alespoň komerční úspěch. Tady si moc jistý nejsem. Trochu ani ryba ani rak…

Rossiniho typický styl pozdějších populárních oper je zde naznačen v pěveckých partech, které jsou odvedeny všemi zvolenými interprety na velmi dobré úrovni. Orchestr nikterak rossiniovsky neperlí, ale oproti předpremiéře působil překvapivě jistěji a nerozcházel se již rytmicky s jevištěm. Pěvci se snaží o zmíněný situační humor poctivě, jejich herecký projev působí vypracovaně, ale v dopadu na auditorium vychází jen částečně, neb se trochu vaří divadelně z vody ve smyslu buďme vtipní za každou cenu. Text překladu a úprav si neláme příliš hlavu s přízvučností slabik (což kupříkladu texty Rudolfa Vonáska nebo Jeleny Holečkové-Dolanské respektovaly), užívá lehké vulgarismy, které k jemnému stylu hudby Rossiniho ne vždy ideálně pasují. Na závěr si však sólisté zapějí ansámbl s mottem překladu pana režiséra: „Děláme čest svému žánru, komedii operní, i když je to volovina, hlavně že to pěkně zní…” Věru podařené resumé, poprvé za večer jsem se s chutí zasmál. Leč nespravedlivé obecněji k danému žánru opery, stačilo by poukázat na nedávno doslova fantasticky divadelně vymakanou operní komedii v přenosu z Met – Donizettiho Dona Pasquala. Tam by tento přidaný text neseděl ani jedním centimetrem! Ale je zde z čeho vařit, což neúprosný čas historie již dostatečně prověřil. Snaha na jevišti pak nejde do prázdna a hodina se zdá být minutami, nikoliv naopak.

Kladem tohoto představení jsou především dobře volení pěvci, jimž Rossiniho pěvecké party jeho třetího dílka svědčí. Jistě zajímavý klad, o to větší, že inscenátoři vsadili na mladé interprety, navíc trochu riskantně bez jediné alternace.

Ze sólistů premiéry zaujal František Brantalík v roli Bonifáce voluminózním hlasem, který v malém prostoru historického divadla až hýřil znělostí tónů, výborně posazeným “Í” vokálem vpředu v masce, dobrou srozumitelností českého textu a sympatickou mírou přirozenosti v jevištním projevu. Pěvecky se velmi pěkně představila mladá sopranistka Kristýna Vylíčilová v roli Klementiny s nespornými hlasovými dispozicemi pro daný sloh. Příjemný, pohyblivý soprán s lehkými, „shora” pěkně tvořenými vyššími polohami, srozumitelný v češtině i italštině. Dlužno podotknout, že čeština a italština je režisérem kombinována, a to celkem vhodně a nenásilně. Navíc jevištní projev sympatické sopranistky nese dar přirozenosti mimiky, jednoty pěveckého projevu s gestem, jako jedna z mála na pódiu umí poslouchat slova druhého a reagovat s patřičnou anticipací. Rovněž lehký typ nosného, velmi příjemně znějícího lyrického tenoru Flórezova typu – Petera Malého – imponoval suverénně tvořenými měkkými mixtovými výškami, hlas i přirozeně perlil v naznačených bězích (Matyáš). Jako Almaviva by byl jistě výborný. Je dobrým tahem, že byl šéfem opery angažován jako nový interní sólista Jihočeského divadla.

Stálé shánění hostů u českých regionálních divadel je již přílišné, musí být drahé. Dostalo se již tak říkajíc „na hranu”. Vidím to v nedalekém Linci, kde tento typ trendu hostů neexistuje, má exaktně volenou, velmi přirozenou míru. Zřejmě tam asi nemají nadbytek financí, abych zůstal ve stylu reálné crazy komedie… Pěvecky pozoruhodně voluminózním, jadrným hlasovým fondem, ale rovněž herecky zaujal v postavě Matěje sympatický Aleš Janiga. Barbora Polášková přesvědčila zvučným mezzosopránem, dobrou mírou jevištní „drzosti”, jak říkají tradičně divadelníci nekompromisnímu typu extravertního hereckého talentu. Jen recitativy by nemusely být zpívány vždy v plném tónovém nasazení, slušelo by jim občasné odlehčení. V roli Eugenia, otce Klementiny, našel dobrou roli Josef Falta, sice o trochu starší jeho soudobému naturelu, ale přesvědčivě jevištně ztvárněnou.

Celkově vzato se mi vnucuje otázka na volbu díla. Při dnes obecněji vzato chudém repertoáru na regionálních scénách, se čtyřmi premiérami za rok a prakticky žádném kmenovém repertoáru divadel, bych byl asi opatrnější na volbu titulů tohoto charakteru, jejichž hlavní přínos mohu spatřovat v dobré pěvecké příležitosti pro mladé, nesporně zajímavé talenty. Jiný význam než pěvecky propedeutický mi poněkud uniká, o aspektu návštěvnosti trochu pochybuji jako u Zakletého prince, jehož význam byl však alespoň hudebně historický. Titul je vhodný pro operní studia škol, jak jsem již výše naznačil.

Po dvou premiérách hodinových durat se již v Budějovicích těším na celovečerní operu, jíž má být příště pozoruhodně obsazený Verdiho Trubadúr. Snad nebude publikum odcházet po prvním dějství, v jistém stereotypu uvyklé na pozoruhodně krátké operní večery v Českých Budějovicích.

 

Hodnocení autora recenze: 65%

Gioachino Rossini:
Příležitost dělá zloděje
aneb Italština pro zamilované
(L’occasione fa il ladro)
Hudební nastudování: Martin Peschík
Režie: Tomáš Studený
Scéna a kostýmy: Sylva Marková
Projekce: Tomáš Hrůza
Dramaturgie: František Řihout
Orchestr opery Jihočeského divadla
Premiéra 7. října 2016 Jihočeské divadlo České Budějovice

Klementina – Kristýna Vylíčilová
Matyáš – Peter Malý
Eugenio – Josef Falta
Ernestina – Barbora Polášková
Matěj – Aleš Janiga
Bonifác – František Brantalík

www.jihoceskedivadlo.cz