Když mně bylo patnáct, bral jsem housle jako bokovku za trest

Geniální talent, houslový virtuos, který se zjevil na prknech světových pódií před téměř padesáti lety. Zakladatel a umělecký ředitel festivalu komorní hudby Svátky hudby, jenž právě dnes zahajuje jubilejní pětadvacátý ročník. V rámci tohoto festivalu se zcela nesobecky dělí o pozornost publika s nastupujícími hudebními talenty. Koho a proč si vybral letos k provedení Vivaldiho koncertu pro dvoje housle, který je na programu zahajovacího večera ve Dvořákově síni Rudolfina? V rukou míval stradivárky za osmnáct miliónů korun – měly ten nejlepší zvuk? Stárnou houslisté jako víno? Kdo se mu stará o housle? Tyto a další otázky se snažil poctivě zodpovědět při našem rozhovoru.
Václav Hudeček (foto archiv Václava Hudečka)
Václav Hudeček (foto archiv umělce)

Václav Hudeček – nestor českých houslí – razí heslo „Za málo peněz hodně muziky“

Byl jste to vy osobně, kdo přišel na myšlenku založit v Praze v roce 1991 festival komorní hudby? Co bylo hlavním podnětem či impulsem? Proč jste vybral název Svátky hudby?

Bylo to trochu složitější. Oslovil mě Jiří Michal, v té době generální ředitel jedné významné farmaceutické firmy, s přáním, abych zaštítil a zorganizoval cyklus koncertů mezi Pražským jarem a dnes již neexistujícím Pražským podzimem. Byla to úžasná a v dnešní době nepředstavitelná situace, kdy máte peníze, a teprve potom hledáte, jak je smysluplně využít. Nakonec přišla moje žena Eva s nápadem zaměřit se na vynikající mladé umělce, kteří už v té době, pokud dělali výhradně vážnou hudbu „bez příkras“, neměli zrovna na růžích ustláno. Svátky hudby je hezký název, máme jej zaregistrovaný a kupodivu jej nikdo před pětadvaceti lety nepoužíval.

Napadlo vás tehdy, že se Svátky hudby dožijí jubilejního pětadvacátého ročníku nebo to původně měla být jednorázová záležitost?

Na to jsme v začátcích opravdu nepomýšleli a moc nechybělo a Svátky se tohoto věku ani nedožily. Po odchodu pana Michala ze zmíněné firmy skončil i přísun finančních prostředků a vypadalo to, že Svátky hudby zmizí z pražského kulturního života. Naštěstí se nás ujal pan Martin Diviš, generální ředitel pojišťovny Kooperativa, a náš festival zachránil. Příchodem Kooperativy jsme změnili i pořádající agenturu a přesunuli se z Anežského kláštera a kostela Šimona a Judy do Dvořákovy síně Rudolfina, na Žofín a zahájili jsme spolupráci s Pražskou konzervatoří.

Vy jste uměleckým ředitelem festivalu, v čem spočívá vaše role? Kdo, jak a podle jakých kritérií vybírá program jednotlivých koncertů a interprety?

Titul „umělecký ředitel“ zní příliš vznešeně. Programy a výběr účinkujících děláme společně s mojí ženou a s Radkem Hrabě, který agenturně a organizačně Svátky hudby zaopatřuje. Snažíme se využívat finanční prostředky co nejlépe, a proto nemáme žádný rozsáhlý aparát zaměstnanců. Razíme heslo „Za málo peněz hodně muziky“. Dobře hospodaříme a rozhodně nešidíme interprety. Účinkující vybíráme zásadně podle umělecké úrovně a programy sestavujeme netradičně. Jelikož chceme představit co nejvíce talentovaných umělců, vždy máme na koncertech více sólistů v jednom večeru, a tomu je i přizpůsobena stavba programu.

Vybrali jste některou skladbu vícekrát, nebo pečlivě dohlížíte, aby v každém ročníku zaznělo něco jiného?

V jednom roce rozhodně nic nezazní dvakrát. Ke skladbám se vracíme nejdříve po pěti letech.

Když se podíváte zpět na uplynulé ročníky, které koncerty a kteří mladí interpreti ve vás zanechali nesmazatelnou stopu?

Skvělí jsou všichni, které ke spolupráci zveme. Máme obrovskou zodpovědnost vůči našemu publiku, které plní sály a důvěřuje nám, že vybraní neznámí muzikanti jsou natolik dobří, že stojí za to si na ně koupit vstupenku. A právem očekávají, že za pár let budou patřit mezi českou hudební elitu.

Karel IV. si nechal si numerology určit přesné datum a čas, kdy by se měl položit základní kámen Karlova mostu. Koncertů je v letošním roce sedm, je to náhoda nebo pravidlo? Je to proto, že sedmička je považována u nás všeobecně za šťastné číslo? Nebo třeba proto, že vy jste se narodil sedmého? Či kombinace obojího?

Počet sedmi koncertů byl dán již zmíněným přáním našeho prvního mecenáše, aby se konaly mezi dvěma významnými festivaly. Takže moje oblíbená sedmička nám byla od začátku souzena.

Dáváte zde velký prostor novým, nastupujícím talentům. Nebojíte se, že si tím v případě mladých houslistů sám podřezáváte pod sebou vlastní větev?

Letos začínám už svoji padesátou koncertní sezonu. Sám jsem se za ta léta hlavně u nás na vlastní kůži setkával (a někdy se stále ještě i setkávám) s muzikanty, kteří si „zuby nehty“ drží své vydobyté pozice. Mně to připadá směšné. Zvláště v tom našem malém rybníčku. To, že pomůžete mladému kumštýři, který je talentovaný, přece nikoho neohrozí. Snažím se o to již více jak třicet let. Svátky hudby jsme na pomoc mladým talentům založili, a před dvaceti lety i luhačovickou Akademii. Dovedete si představit větev, která by se tak dlouho podřezávala a stále by držela?

Koncert v Sále Pražské konzervatoře - Václav Hudeček, Denisa Beňovská, orchestr Pražské konzervatoře, Jakub Kydlíček
Koncert v Sále Pražské konzervatoře – Václav Hudeček, Denisa Beňovská, orchestr Pražské konzervatoře, Jakub Kydlíček

Jak stárnou houslisté? Zrají jako víno nebo pociťují opotřebení těla? Nahradí léta zkušeností a schopnost dílo psychicky hlouběji zpracovat případné drobné nedostatky ve funkčnosti těla? Kde se to nejvíce projevuje?

Je to velice individuální. Já zatím nepociťuji žádné zásadní problémy, co se houslové hry týká. Mohu hrát veškerý repertoár, který jsem celý život hrál, a stále se učím nové a nové věci. Zatímco někteří mí mladší kolegové už mají problémy s páteří, pohyblivostí prstů, pamětí a tak dále. Opravdu příměr k vínu bude nejlepší. Některá vína jsou čím starší, tím lepší a jiná jsou dobrá jen mladá. Jsou však i taková, která se nedají pít nikdy.

Zdraví je individuální záležitost – co děláte vy osobně, abyste se udržel fit a „v koncertním modu“? Děláte něco speciálního? Nebo je to tak, že vás koncertní činnost natolik nabíjí, že nemusíte tudíž o sebe už nijak zvlášť pečovat?

S mojí ženou milujeme procházky lesem, rádi plaveme, chodíme do galerií. Žádné speciální cviky nepěstuju. Dbám spíš na dostatek spánku, kvalitní jídlo a dobrou náladu.

V úvodním koncertu Svátků hudby 18. října 2016 zazní i skladba Antonia Vivaldiho Koncert pro dvoje housle, smyčcový orchestr a basso continuo č. 61 a moll, zde s vámi vystoupí jako druhá houslistka Pavla Tesařová – jak jste se potkali a proč jste si ji vybral ke spolupráci? V čem je tato dívka výjimečná?

Pavla Tesařová má velké štěstí, co se Svátků hudby týká. Letos uplynulo padesát let od prvního ročníku soutěže Concertino Praga, kterého jsem se stal laureátem. Bylo mi čtrnáct let a dostal jsem možnost vystoupit poprvé na koncertu vítězů právě ve Dvořákově síni Rudolfina. Sedmnáctiletá Pavla Tesařová letos vyhrála naší luhačovickou Akademii a zároveň se stala i laureátkou padesátého ročníku Concertina. Proto jsme ji zařadili symbolicky do tohoto programu. Samozřejmě, že všichni vítězové z Luhačovic nezačínají hned ve Dvořákově síni. Je to talentovaná a pracovitá mladá houslistka.

Vy jste již legendou českých houslí – neparalyzuje někdy mladé houslisty, když hrají koncert pro dvoje housle s vámi? Nebojí se, že vám ten koncert zkazí? Musel jste si někdy s druhým interpretem osobně pohovořit, abyste se sblížili a on ztratil trému stoupnout si na pódium vedle vás? Nebo to každý zvládá naopak skvěle a jsou psychicky tak odolní, že to s nimi „ani nehne“?

Dnešní mladí muzikanti mají dobré nervy i sebevědomí.  Ale chovají se velmi pokorně a uctivě. Naši vítězové z Luhačovic mě navíc měli možnost poznat, a tak žádný strach ani ostych nemají. Nic podobného ale necítím ani od muzikantů z jiných oborů, se kterými spolupracuji.

A co vy – pociťujete ještě někdy trému? Nebojíte se, že to zkazíte tomu mladému interpretovi?

Pociťuji celý život především odpovědnost vůči publiku. Vždy se stoprocentně na vystoupení připravím, tudíž jsem snad dostatečně obrněn.

Vy sám jste prorazil na světová pódia v patnácti letech – dne 12. listopadu 1967 jste vystoupil na koncertu v Londýně s Royal Philharmonic Orchestra. O den později vás slyšel legendární ruský virtuos David Oistrach a nabídl vám pedagogickou pomoc. Jak jste jako teenager psychicky ustál takový úspěch? Myslíte si, že díky této osobní zkušenosti v raném věku jste schopen lépe se vcítit do mysli mladých úspěšných umělců, kterým pomáháte v cestě na profesionální dráhu?

Mně bylo patnáct let, chtěl jsem být pilotem a housle jsem bral jako „bokovku“ za trest. V Londýně jsem hodiny trávil v obchodech s fotoaparáty, protože jsem byl vášnivým fotoamatérem. Vůbec jsem si, a to bylo možná moje velké štěstí, neuvědomoval, že se rozhoduje o celém mém budoucím životě. Byla to naprosto výjimečná a nepřenosná zkušenost.

Všichni poznáme podle modré barvy housle Pavla Šporcla. Váš nástroj se barevně neodlišuje, ale určitě je něčím pozoruhodný. Na jaké nástroje v současné době hrajete a proč?

Modré housle si můžete nechat postavit pouze nové. Asi by nikoho nenapadalo přelakovat starého Itala nebo Francouze na jinou barvu. Staré nástroje, kromě toho že jsou hodně drahé, mají i nejkrásnější zvuk, a proto je vyhledávají všichni opravdu velcí houslisté na celém světě. Já hraji poslední tři roky na nástroj francouzského Mistra jménem „ Gand-Bernardel“ Paris 1877. Před tím jsem používal můj jiný vzácný nástroj od Josefa Guarneriho „del Gesu“ z roku 1726.

Nebylo vám líto, že jste musel vrátit stradivárky? Nebo je to naopak velká úleva, protože to byla i příliš velká zodpovědnost za takový nástroj? Byl jejich zvuk opravdu dle vašeho názoru nejlepší?

Já jsem stradivárky vracet nemusel. Několik let jsem na ně hrál a zjistil jsem, že moje nástroje mají daleko lepší zvuk, a proto jsem je s díky do sbírek odevzdal. Mrzí mě, že u nás nezůstaly stradivárky „Camposelice“ po Vášovi Příhodovi, a nikdy jsem nepochopil, proč je Josef Suk, který je měl léta zapůjčené, vyměnil za ty, které jsou ve státní sbírce nyní. Ty Příhodovy patří mezi jedny z nejlepších na světě, a pokud se nemýlím, vlastní je dnes jistá japonská nadace.

Pečujete o své housle sám nebo na to máte nějakého specialistu?

Celý život se o mé nástroje stará rodina houslařů Vávrů v Praze. Nyní už třetí generace.

A jak je to se strunami? Máte svého „strunaře“? A co smyčce?

Pro struny a kalafuny chodím k Vítkovi Poppovi. Ohromně tomu rozumí a vše má „na skladě“. Smyčce mám jednak staré a jednak nové od skvělého smyčcaře Luboše Odlase.

Vystupoval jste po celém světě na nejprestižnějších pódiích (Carnegie Hall, Royal Festival Hall, Suntory Hall, Osaka Festival Hall, Sydney Opera), s nejlepšími světovými orchestry (Berliner Philharmoniker, Cleveland Symphony Orchestra, NHK Philharmonic Orchestra, Gewandhaus Leipzig, Moskevská státní filharmonie a další), jakož i na světových festivalech (Osaka, Salzburg, Istanbul, Perth, Helsinky). Na kterém pódiu se vám nejlépe hrálo/hraje a s kým?

Není to jednoduché porovnávat jednotlivé orchestry a sály. Nevím, zda se lépe hraje v Carnegie Hall, Suntory Hall, Royal Festival Hall, nebo ve Dvořákově síni Rudolfina. A jestli s berlínskými, moskevskými, japonskými nebo českými orchestry. Spíš záleží na tom, co se hraje, jaký dirigent stojí za pultem a jaké je publikum. A toto vše je pokaždé vlastně jiné. Takže opravdu těžká otázka. Možná jednoduchá odpověď by byla: „Čím lepší orchestr a věhlasnější dirigent, tím více pokory, laskavosti a umění.“

Koncert v Sále Pražské konzervatoře - Václav Hudeček, Eliška Kukalová
Koncert v Sále Pražské konzervatoře – Václav Hudeček, Eliška Kukalová

Je pro vás něčím výjimečné vystupování v Praze? Jste patriot?

Prahu miluju a naše publikum je úžasné. Bohužel však stále máme jen staré, byť krásné koncertní sály, a tak doufám, že se ještě dožijeme nějaké změny, o které se už, co já vím, padesát let jen mluví.

Liší se publikum v jednotlivých zemích? Jak se vyvíjí to vaše? Chodí na vás i mladí lidé, nebo když pohlédnete do publika, tak viditelně stárne? Máte pocit, že klasická hudba potřebuje „zachraňovat“, nebo je to jen fáma, kterou se obhajují méně úspěšní či nepochopení umělci?

Publikum se liší nejen v jednotlivých zemích, ale i v jednotlivých městech. A to se také liší i v jednom a tomtéž městě – přijedete po pár letech a je úplně jiné. Takže řekl bych, že je to podle repertoáru a atmosférického tlaku. Někdy jsou nadšeni hned, někdy jim to chvilku trvá. Ale vážně. Nedá se žádná země paušalizovat. Co se věku obecenstva týká, tak na mě v mých začátcích chodilo z 99% mladé publikum, které mezitím zestárlo, a teď přichází s dětmi, vnoučaty a někdy už i pravnoučaty.  A co se toho „zachraňování“ vážné hudby týče, s tím bych byl opatrný. Pokud se nezmění přístup politiků a médií ke kultuře a hlavně k serióznímu umění, výchova ve školách… ale to by bylo na úplně jiný rozhovor.

Ve vašem životopise se dočítáme, že se hlásíte k odkazu Davida Oistracha a dalších velikánů ruské houslové školy – co konkrétně si pod touto větou máme představit? Jak se liší ruská škola od těch jiných?

To se těžko popisuje slovy. Musíte si poslechnout způsob hraní velkých Rusů, velkých Američanů a dalších velkých houslistů ze všech končin světa a potom si vybrat. Já jsem si vybral Davida Oistracha.

Na závěr se ještě vrátím ke Svátkům hudby  – v Praze je mnoho festivalů a koncertů klasické hudby. V čem spatřujete jedinečnost toho vašeho? Proč by publikum mělo přijít právě na ty vaše?

Náš cyklus koncertů je pozoruhodný především velkou koncentrací začínajících neznámých muzikantů, ze kterých se za ty roky vyklubala taková jména, jakými jsou Eva Urbanová, Dáša Pecková, Radek Baborák, Jiří Bárta, Petr Nouzovský, Kateřina Englichová a mnoho dalších. Úžasný je v tom, že publikum nám důvěřuje a zcela zaplní sály i na naprosto neznámá jména. Na našich koncertech vládne přátelství, harmonie publika a interpretů. Tudíž nemohu než doporučit všechny naše koncerty stejnou měrou.

Děkujeme za rozhovor!

Vizitka:
Václav Hudeček (foto archiv Václava Hudečka)Václav Hudeček zahájil svoji příkladně strmou cestu mezi českou a mezinárodní interpretační elitu v šedesátých letech. Již ve věku patnácti let dne 12. listopadu 1967 vystoupil na koncertu v Londýně s Royal Philharmonic Orchestra. O den později ho slyšel legendární David Oistrach, předpověděl mu velkou budoucnost a nabídl mu pedagogickou pomoc. Od roku 1970 až do Oistrachovy smrti v roce 1974 byl žákem tohoto velkého Mistra. Zároveň absolvoval studium na pražské Akademii múzických umění ve třídě profesora Václava Snítila. Od svého londýnského debutu vystupoval po celém světě na nejprestižnějších pódiích (Carnegie Hall, Royal Festival Hall, Suntory Hall, Osaka Festival Hall, Sydney Opera), s nejlepšími světovými orchestry (Berliner Philharmoniker, Cleveland Symphony Orchestra, NHK Philharmonic Orchestra, Gewandhaus Leipzig, Moskevská státní filharmonie a další), jakož i na světových festivalech (Osaka, Salzburg, Istanbul, Perth, Helsinky).

K odkazu Davida Oistracha a dalších velikánů ruské houslové školy se stále hlásí. A tak cílevědomě spolupracuje i dnes s nositeli tradic Oistracha, Kogana a Sitkovetského, jak dokazují jejich společné nahrávky. Hudečkovo sympatické vystupování a zejména styl jeho hry, spojující technickou suverenitu s vervně tvořeným a emocionálně bohatým tónem a s radostí, kterou dovede nezaměnitelným způsobem přenášet do publika, okouzluje obecenstvo bez rozdílu věku. Jeho nahrávka Vivaldiho Le quattro stagioni s dirigentem Pavlem Koganem je od roku 1992 stále nejúspěšnější produkcí v České republice a interpret za ni získal zlatou a v roce 1997 platinovou desku. Rovněž za další svoje nahrávky obdržel interpret zlaté desky.

Václav Hudeček se nevěnuje jen kompozicím starých mistrů, ale rozšiřuje své repertoárové spektrum o díla dvacátého století (Janáček, Prokofjev) a skladby soudobých českých autorů (Kymlička, Fišer, Mácha). Systematicky se stará o pomoc nastupující české interpretační generaci, a to jak každoročním pořádáním letních houslových kurzů v Luhačovicích, tak představováním těch nejlepších jako hostů na svých koncertech v rámci tradičních vánočních turné nebo na Hudečkem pořádaných Svátcích hudby v kostele sv. Šimona a Judy v Praze. V roce 2007 u příležitosti státního svátku 28. října udělil prezident republiky Václav Klaus Václavu Hudečkovi vysoké státní vyznamenání „Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění“. V říjnu 2012 převzal z rukou primátora stříbrnou medaili hlavního města Prahy jako zvláštní projev úcty a ocenění uměleckého přínosu a zásluh o rozvoj pražské kulturní scény u příležitosti jeho životního jubilea. V roce 2015 mu italský prezident udělil prestižní státní vyznamenání Rytířský řád italské hvězdy.
(Zdroj: vaclav-hudecek.cz)

Foto archiv Václava Hudečka

www.vaclav-hudecek.cz
www.vaclavhudecek-svatkyhudby.cz

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat