Když Rossini zamíří do německých lázní

Belcantový festival v Bad Wildbad existuje od roku 1989 a každý rok nabízí vedle rossiniovského festivalu v italském Pesaru skromnější operní alternativu publiku, které miluje tvorbu Gioachina Rossiniho či opery méně známých belcantových skladatelů. S tvůrčími počiny tohoto festivalu se mohou posluchači již řadu let seznamovat díky unikátním živým záznamům z představení, pravidelně pořizovaným na základě exkluzivní smlouvy s nahrávací společností Naxos. Také tituly uváděné v letošním roce se objeví brzo na gramofonovém trhu na CD či DVD nosičích. A proč právě Rossini na západě Německa? Dle historických pramenů sám velký mistr Gioachino Rossini strávil krátký čas v místních lázních a u příležitosti jeho pobytu na tomto místě ve Schwarzwaldu se festival každoročně koná.

Festival letos nabídl pět operních titulů, k tomu několik koncertů; v rámci rossiniovského festivalu byly rovněž pořádány mistrovské kurzy věhlasného italského basisty Lorenza Regazza. Lorenzo Regazzo se sám podílel na nastudování opery L’occasione fa il ladro (Příležitost dělá zloděje) a někteří účastníci jeho kurzů měli sami možnost účinkovat ve vedlejších rolích tohoto díla a i ostatních oper a koncertů uváděných v rámci festivalu.

Rozpočet festivalu je poměrně skromný, a proto vedení festivalu vyhledává během roku spíše mladé (levné) a nepříliš známé pěvce, s velkým potenciálem stát se budoucími mezinárodními hvězdami. Ve velkých kulturních centrech Evropy (jako například Mnichov, Vídeň, Londýn) se konají pravidelně konkurzy na obsazení pěveckých partů, přičemž zpěváci přijíždějí již s nastudovaným výběrem árií konkrétních rolí, které by chtěli na příštím ročníku festivalu zpívat. Za hudební složku festivalu již řadu let odpovídá erudovaný italský dirigent Antonino Fogliani, který se o letos o taktovku podělil ještě se svým kolegou José Miguelem Pérez-Sierrou a dirigentskou legendou Gianluigim Gelmettim. Čeští umělci jsou kupodivu na festivalu ve velké převaze, a to jako více než spolehliví hráči festivalového orchestru (Virtuosi Brunenses).

Náš kulturní výlet do půvabného lázeňského městečka začínáme belcantovým koncertem Hommage à Tamburini. Antonio Tamburini (1800-1876) byl prominentní italský baryton, k jehož parádním rolím patřil například Dandini v opeře La Cenerentola (Popelka) či Figaro v Lazebníku sevillském.

Jméno tohoto věhlasného umělce bylo částečně zapomenuto hlavně proto, že se prostě barytoni ani v dobách Rossiniho nehonosili takovou slávou jako sopranistky (Giuditta Pasta, Maria Malibran) či tenoři (Giovanni Battista Rubini). Výběr árií pro tento koncert bylo vskutku záležitostí pro hudebního badatele: v programu převažovaly árie a scény z děl nám zcela neznámých jako například Carla Coccia (Edoardo in Iscozia), Marca Aurelia Marlianiho (Il bravo), Michaela Williama Balfeho (Falstaff), Saveria Mercadanteho (I briganti) či Pietra Generaliho (Chiara di Rosembergh). Árie a scény za přispění sboru Camerata Bach Poznaň a festivalového orchestru s obrovským úspěchem přednesl (celkem deset hudebních čísel [!]) mladý italský barytonista Vittorio Prato – i záznam z tohoto koncertu vyjde na labelu Naxos.

Následující den byla na programu první repríza vážné opery Gioachina Rossiniho Maometto II (premiéra se konala 15. července 2017). Dílo vzniklo v takzvaném „neapolském období“ Rossiniho a poprvé bylo jevištně uvedeno dne 3. prosince 1820; první verze této opery obsahuje tragický konec jedné z hlavních postav, Anny (na premiéře v Neapoli ji ztělesnila slavná Isabella Colbran, skladatelova manželka). Maometto II nebyl ve své době příznivě přijat publikem, a tak Rossini pro pozdější premiéru v Benátkách dílo přepracoval a hlavně doplnil smírný závěr, pro pařížské provedení v roce 1826 operu ještě radikálněji upravil, přepracoval příběh a hudební čísla – a na francouzská jeviště se vydala v podstatě jiná opera, známá pod názvem Le siège de Corinthe (Obležení Korintu).  Novodobé vzkříšení Obležení Korintu a de facto i Mohameda II. přineslo legendární uvedení opery (v italském jazyce) L’assedio di Corinto v roce 1967 v italské La Scale, které nejen probudilo k novému životu tento opus, ale též ohromujícím způsobem odstartovalo světovou kariéru Marilyn Horne jako belcantové pěvkyně a rovněž tak mezinárodní kariéru americké koloraturní sopranistky Beverly Sills.

Značně problematické libreto Maometta II se opírá o reálnou historickou postavu Ottomana Sultana a dobyvatele Konstantinopole, Mehmeda II., který žil v letech 1432 až 1481: benátská kolonie Negroponte je obléhána sultánem Mehmedem, který je tajným milencem Anny, dcery místodržícícího Negroponte Paola Erissa. Mehmed vtrhne do města, uvězní Annina otce a jeho generála Calba a zoufalou Annu si odvede do svého stanu. Té se později podaří pomocí sultánovy (darované) pečetě uniknout a dostat se ke svému otci a svému snoubenci Calbovi (kterého zpočátku odmítala) – ti dále pokračují v úspěšném protiútoku vůči Mehmedovi, Anna u matčina hrobu přijímá nabízenou Calbovu ruku a sama se rozhoduje pro vlastní smrt.

Operní příběh režijně připravil na technicky velmi omezeném jevišti wildbadenské Trinkhally intendant rossiniovského festivalu Jochen Schönleber; příběh zásadním způsobem neaktualizoval, místo světelných či dalších jevištních efektů se rozumně soustředil především na pečlivé rozehrání interakcí mezi jednajícími postavami. Vedle dobře hrajícího festivalového orchestru vedeného zkušeným Antoninem Foglianim, dodávajícímu hudební produkci patřičnou energii, lesk, náboj a dokonalou podporu pro belcantový přednes pěveckých partů – diváky oslnil zejména představitel hlavní mužské postavy Maometta, mladý italský basista Mirco Palazzi, jenž zaujal mimořádně krásným mužným témbrem i skvěle zvládnutou koloraturou, která v tomto pěveckém oboru je mimo rossiniovský repertoár opravdovou vzácností. Rovněž herecky působil přesvědčivě. Po jeho boku se rozhodně neztratila hlavní ženská interpretka Anny Erisso v podání Elisy Balbo. Témbr jejího hlasu nebyl asi pro většinu diváků líbivý na první poslech; nicméně svůj předlouhý part zazpívala pozoruhodným způsobem – už i fakt, že na konci produkce nebyl její hlas poznamenán únavou, svědčí o dobře zvládnuté pěvecké technice této mladé pěvkyně. Doslova výbuch diváckého nadšení patřil mladé ruské altistce Victorii Yarovayae poté, co spalujícím způsobem převedla velkou árii Non temer: d’un basso affetto kalhotkové role benátského generála Calba (to jest slavná partie již zmíněné Marilyn Horne). Yarovaya se rossiniovskému repertoáru a specifiku belcantových rolí již řadu let systematicky věnuje, má za sebou debut v Pesaru, Glyndebourne a její hvězda bude jistě i v dalších letech dále stoupat. V nelehkém tenorovém partu otce Anny se předvedl představitelsky i pěvecky výborný turecký pěvec Merto Sungu. Jeho velkou předností byla práce s textem, a tak v jeho podání velmi apelativně vyzněly především recitativy.

Následující jitro se v krásně zrekonstruovaném lázeňském divadle konalo představení Le Cinesi (Číňanky) dle libreta Pietra Metastasia. Metastasiovo libreto svojí hravostí posloužilo v hudební historii několika skladatelům (například Gluckovi), stalo se však též předlohou pro napsání opery (doprovázené pouze klavírem) Manuela Del Pópula Vicenteho Garcíi. Pro operní znalce je García asi znám jako vynikající rossiniovský tenor, první Almaviva, uznávaný Otello či pedagog a též přísný otec dvou pozdějších pěveckých hvězd: Marie Malibran a Pauline Viardot-García. Rozkošná sedmdesátiminutová hříčka pojednává o třech Číňankách (Lisinga, Sivene a Tangía), které nemohou z důvodu svého nízkého společenského postavení docházet do společnosti, a tak si doma hrají nejrůznější společenské etudy, zvláště poté, co se k nim připojí Silango (bratr Lisingy), který se právě vrátil z Evropy a může jim sám vyprávět mnoho příběhů o západní civilizaci. Režisér produkce Jochen Schönleber vytvořil spolu s protagonisty úsměvné divadlo, které vyvolalo v publiku smích i bouřlivý závěrečný potlesk.

Eduardo e Cristina je vážná opera z prvního období tvorby Rossiniho, která měla svoji velmi úspěšnou (!) premiéru v dubnu 1819 a je uváděna jen zřídka, dokonce se jejímu provádění vyhýbá i festival v Pesaru – a to proto, že se jedná o hudební pasticcio/centone. Značná část hudebních čísel této opery pochází z jiných Rossiniho děl anebo – byla komponována pro toto dílo, nicméně skladatel je pak použil v dalších operách (například v La donna del lago), kde více „zdomácněla“ – „což bylo v osmnáctém a na počátku devatenáctého století naprosto běžnou praxí“. Eduardo e Cristina je ovšem posledním pasticciem významného skladatele, které bylo vytvořeno před nástupem romantismu. Dějově zpracovává opera téma již mnohokrát použitého příběhu: Vítězný vojevůdce Eduardo se vrací ke svému (švédskému) králi Carlovi, který ruku své dcery Cristiny slíbil skotskému princi Giacomovi – aniž by tušil, že Cristina se dala tajně oddat s Eduardem a má s ním dokonce syna Gustava. Nejdříve je prozrazen syn Gustav, posléze Cristina a Eduardo a všichni skončí ve vězení – Eduardovo vojsko ovšem zasáhne, prince osvobodí a Carlovi nezbývá nic jiného, než šťastnému manželskému páru odpustit.

I přesto, že Eduardo e Cristina je takovým „the best of Rossini“, zaslouží si pozornost publika, a to třeba tehdy, když jeho uvedení předchází kvalitní hudební příprava, jako tomu bylo u wildbadenského koncertního provedení díla. V čele orchestru Virtuosi Brunenses tentokrát stanul Gianluigi Gelmetti, přinášející klasický způsob interpretace, možná pro část publika působící jako „přežilá stará škola“. V hlavních rolích účinkovali: mezinárodně uznávaný lyrický tenor černé pleti Kenneth Tarver jako otec Cristiny, Carlo, Silvia Dalla Benetta jako Cristina či italská altistka Laura Polverelli v kalhotkové roli jejího tajného manžela Eduarda. Představení mělo velmi dobrou hudební úroveň, ze sólistů zaujala asi nejvíce sytým kontraaltem a příkladnou dikcí Laura Polverelli. Silvia Dalla Benetta není úplnou specialistkou na belcantový repertoár, již zpívá i veristické role (Liu, Madama Butterfly) a před dvěma lety se dokonce maltskému publiku předvedla jako Verdiho Abigail: přesto její hlas zní přirozeně, klidně, má hezkou koloraturu a především ve druhé části večera se předvedla ve velmi dobré formě. Kenneth Tarver působil představitelsky trochu strnule (což možná bylo dáno i koncertní formou prezentace opery – protože následující den v komické roli působil velmi přirozeně a tvárně), jeho krásně, klasicistně vedený hlas se však možná hodí více pro interpretaci děl Wolfganga Amadea Mozarta než Gioachina Rossiniho.

Závěr našeho pobytu v Bad Wildbad patřil v roce 1812 v Benátkách poprvé uvedené burlesce L’occasione fa il ladro (Příležitost dělá zloděje). Dvouaktová komická opera byla prezentována v malém lázeňském divadle, tentokrát s orchestrem – a pod taktovkou Antonina Foglianiho. Diváky spolehlivě bavící příběh záměny dvou kufrů, který vede k záměně dvou zájemců o dvě nevěsty, provokoval svým vtipným režijním pojetím (režie opět Jochen Schönleber). V hlavní roli protřelého Dona Parmenioneho se představil pěvec opravdové mezinárodní špičky, Lorenzo Regazzo, který si basový part i herecké zosobnění role mimořádně užíval, výborně mu sekundoval dobře zpívající a hrající Kenneth Tarver jako hrabě Alberto; ženské role dopadly o trochu hůře: atraktivně vypadající Berenice v podání sopranistky Very Talerko nabídla sice solidní střední polohu, ale také nehezké ostré vysoké tóny. Její komornou Ernestinu ztvárnila herecky mrštná mezzosopranistka Giada Frasconi (která ovšem pěvecky lépe působila v produkci Le Cinesi).

Do festivalové nabídky náležel ještě jeden operní titul: provedení opusu Aureliano in Palmira, které bohužel z časových důvodů už nepatřilo k těm, jež se nám podařilo navštívit.

Hodnocení autora recenze:
Hommage à Tamburini – 80% (z toho 10% za mimořádnou invenci při sestavování programu koncertu)
Maometto II – 90%
Le Cineci – 85%
Eduardo e Cristina – 80%
L’occasione fa il ladro – 70%

Rossini in Wildbad 2017

Hommage à Tamburini
Dirigent: José Miguel Pérez-Sierra
Vittorio Prato (baryton)
19. července 2017 Trinkhalle Bad Wildbad

program:
belcantové árie
***

Gioachino Rossini:
Maometto II
Dirigent: Antonino Fogliani
Virtuosi Brunenses
Camerata Bach Chor Poznan
Premiéra 15. července 2017 Trinkhalle Bad Wildbad
(psáno z reprízy 20. 7. 2017)

Maometto – Mirco Palazzi
Anna – Elisa Balbo
Calbo – Victoria Yarovaya
Erisso – Merto Sungu
Condulmiero/Selim – Patrick Kabongo Mubenga
***

Manuel García:
Le Cinesi
Premiéra 9. července 2017 Königliches Kurtheater Bad Wildbad
(psáno z reprízy 21. 7. 2017 11:15 hod.)

Lisinga – Francesca Longari
Sivene – Giada Frasconi
Tangia – Ana Victoria Pitts
Silango – Patrick Kobongo Mubenga
Piano – Michele d’Elia
***

Gioachino Rossini:
Eduardo e Cristina
(koncertní provedení)
Dirigent: Gianlugi Gelmetti
Virtuosi Brunenses
Camerata Bach Chor Poznan
Premiéra 16. července 2017 Trinkhalle Bad Wildbad
(psáno z reprízy 21. 7. 2017 19:00 hod.)

Carlo – Kenneth Tarver
Cristina – Silvia Dalla Benetta
Eduardo – Laura Polverelli
Giacomo – Baurzhan Anderzhanov
Atlei – Xiang Xu
***

Gioachino Rossini:
L’occasione fa il ladro
Dirigent: Antonino Fogliani
Virtuosi Brunenses
Premiéra 16. července 2017 Königliches Kurtheater Bad Wildbad
(psáno z reprízy 22. 7. 2017)

Don Eusebio – Patrick Kabongo Mubenga
Berenice – Vera Talerko
Conte Alberto – Kenneth Tarver
Don Parmenione – Lorenzo Regazzo
Ernestina – Giada Frasconi
Martino – Roberto Maietta

www.bad-wildbad.de