Ke genezi Wagnerova Tannhäusera

Beno Blachut, 11.01.2014 0:00

Jedním z častých motivů hudebně-dramatických děl Richarda Wagnera je putování a poutníci. Připomeňme si jeho Bludného Holanďana putujícího věčně po moři, Tannhäusera putujícího do Říma, Parsifala putujícího k rytířům Grálu a následně za poznáním, nebo boha Wotana v Prstenu Nibelungově, který na sebe vezme podobu poutníka. Svým způsobem byl poutníkem i sám Wagner, který téměř celý svůj život cestoval, ať dobrovolně či z donucení. Stejně jako cesty poutníků mívají svůj cíl na posvátných místech, tak i Wagnerova umělecká cesta vyvrcholila v chrámu, který si vysnil. V chrámu, který je od roku 1876 poutním místem vyznavačů Mistrova kultu, ve Festspielhausu na Grüner Hügel (Zelený vrch) v Bayreuthu a který je zasvěcený uvádění výhradně jeho hudebně-dramatických kusů.Vraťme se však k počátečním etapám Wagnerovy pouti, a sice do roku 1842. V dubnu tohoto roku se vrátil z nepříliš úspěšného pobytu v Paříži do Drážďan, kde měla být uvedena jeho opera Rienzi. Za místo letního pobytu vybral pro sebe a svoji ženu Minnu severočeské Teplice. Tento kraj si oblíbil už v mládí, když jím několikrát putoval z Drážďan do Prahy, poprvé v zimě 1826/1827, aby zde navštívil svoji matku a sestru Rosalii, která tu získala divadelní angažmá. Na jaře 1827 se pak do Prahy vydal dokonce pěšky. Další pobyty v Čechách následovaly. Na ten v roce 1842 později ve svých pamětech vzpomínal takto: „… a vydal jsem se, tak jak jsem to dělával dřív, na několikadenní pěší túru do českých hor. Chtěl jsem pod dojmem takového výletu vypracovat plán k Venušině hoře. Okouzlil mne romanticky položený hrad Střekov u Ústí nad Labem, kde jsem v malém hostinském pokoji strávil několik dní a v noci spal na slámě. Občerstvoval mne denní výstup na Ostrý, nejvyšší horu v okolí, a osamělost vyburcovala mou mladistvou odvahu tak, že jsem jedné měsíční noci, zabalen pouze do prostěradla, lezl po zřícenině Střekova a děsil jsem se myšlenky, že by mne mohl někdo vidět. Zde jsem si tedy do zápisníku zaznamenal podrobný plán tříaktové opery Venušina hora, který jsem později zbásnil. Při jednom výstupu na Ostrý mne v ohybu údolí překvapila veselá taneční melodie, kterou pískal někde nade mnou mladý pastýř. Okamžitě jsem se octl ve sboru poutníků, kteří táhnou kolem pastýře údolím, nedokázal jsem si však později onu melodii vybavit, takže jsem si musel pomoci jinak.“Zmíněné zbásnění Venušiny hory dokončil, dle vlastních vzpomínek, o svých třicátých narozeninách, tedy 22. května 1843. I tohoto léta vyrazil s manželkou na prázdninový pobyt do Teplic, kam za nimi přijela jeho matka a starší sestra Clara, která byla operní zpěvačkou. Na procházky nosíval Německou mytologii Jakoba Grimma a snažil se z ní nasát atmosféru dávných dob. V hlavě sice už nosil několik hudebních nápadů, ale načrtnout něco konkrétního se mu zatím nedařilo. Aby se rozptýlil, podnikl s Minnou výlet do Prahy, kde se opět setkal se starými přáteli, mezi které patřil hudební skladatel druhý ředitel pražské konzervatoře Jan Bedřich Kittl, autor opery Bianca a Giuseppe aneb Francouzové před Nizzou na Wagnerovo libreto.

Po návratu do Drážďan se v první řadě věnoval povinnostem spojených s funkcí královského saského kapelníka, v druhé řadě se věnoval kompozici Tannhäusera, jehož první jednání dokončil v lednu 1844. Druhé jednání dokončil 15. října a třetí 29. prosince téhož roku. Na partituře pracoval do dubna 1845. „Její vypracování jsem si znesnadnil tím, že jsem ji zapisoval na zvláště upravený papír, aby ji z něj bylo možno přímo tisknout. Každou stránku jsem nechal ihned otisknout do kamene a ve sto exemplářích obtáhnout – v naději, že tak pomohu rychlému rozšíření svého díla. Ať už se tato naděje měla vyplnit, nebo ne, byl jsem každopádně chudší o 500 tolarů, které zhotovení těchto exemplářů stálo.“ Na rozdíl od předcházejících oper, Rienziho a Bludného Holanďana, vypracoval tentokrát klavírní výtah nové opery osobně. Ke změně názvu z Venušiny hory na Tannhäusera ho přiměl dvorní obchodník s hudebninami Meser, který: „Tvrdil, že já se mezi publikem nepohybuju a nemohu tedy slyšet, jak se o tomto názvu opovržlivě vtipkuje. Měl za to, že ty vtipy pocházejí od učitelů a žáků drážďanské lékařské kliniky, protože se všechny vztahují k obvyklým obscénním souvislostem. Stačilo mi, když jsem jeden z těch triviálních vtipů zaslechl na vlastní uši, a na změnu jsem přistoupil. Ke jménu svého hrdiny Tannhäusera jsem připojil název pověsti, kterou jsem s ním spojil, ačkoli s ním původně nesouvisela.“Jak to ovšem bylo s inspirací a podklady pro Tannhäusera aneb Zápas pěvců na Wartburgu, jak zní celý název opery. Nápad na pozdějšího Tannhäusera měl Wagner v hlavě nejpozději už v Paříži, kde se začal více zajímat o německé dějiny. Pověst o rytíři toho jména a příběh o středověkém zápasu pěvců znal již déle: „… zaujal mne jiný námět. Tento mi vnukla lidová pověst o Venušině hoře, která mi náhodně padla do ruky. To, co jsem se stále naléhavěji pokoušel formulovat jako ‚německé, na mne náhle promluvilo z prosté pověsti, založené na známé staré písni o Tannhäuserovi. Všechny její prvky jsem sice znal již z Tiecka, z jeho sbírky Phantasus. Zde však byla blíže fantasiím, které ve mně dříve vzbuzoval Hoffmann, a pro dramatické zpracování se mi nezdála vhodná. Zaujalo mne však, že je tu Tannhäuser (i když pouze letmo) zmíněn v souvislosti se zápasem pěvců na Wartburgu. Také tento motiv jsem znal již z Hoffmanna, z jeho povídky Serafínští bratři, podle mne však spisovatel námět velmi znetvořil, a tak jsem nyní hledal jinou podobu této zajímavé pověsti. Lehrs mi přinesl ročenku Královecké německé společnosti, v níž se zabýval zápasem na Wartburgu kriticky Lucas a v historickém zde byl otištěn celý text. Přestože jsem z této originální verze nemohl téměř nic použít, vyvstal přede mnou německý středověk v tak zřetelných barvách, o jakých jsem dosud neměl ani ponětí.“

Znal i báseň Heinricha Heineho, s nímž se stýkal v Paříži, a také báseň ze sbírky německé lidové poezie Clemense Brentana a Achima von Armina Des Knaben Wunderhorn (Chlapcův kouzelný roh), která pod tímto názvem vstoupila do světa hudby díky stejnojmennému písňovému cyklu Gustava Mahlera. Soutěž pěvců má rovněž mnoho zpracování, patří mezi ně hra Der Sängerkrieg auf der Wartburg Friedricha Heinricha Karla Barona de la Motte Fouqué (1777 – 1843), který byl rovněž autorem libreta k opeře Undine zhudebněné Ernstem Theodorem Wilhelmem Hoffmannem, jehož povídky Wagner rád četl.

V září 1845 přistoupil drážďanský ansámbl ke zkoušení Tannhäusera. Do titulní role byl obsazen Joseph Tichatschek, původem z Teplic nad Metují.Ačkoli si Wagner cenil jeho pěveckých kvalit, poněkud se obával, zda bude schopen vytvořit hlavního hrdinu podle jeho představ. Alžběta byla svěřena Wagnerově neteři Johanně Jachmann-Wagnerové, Venuše Wilhelmině Schröder-Devrientové, Wolfram Antonu Mitterwurzerovi a lankrabě Georgu Wilhelmu Dettmerovi. Výroba dekorací byla zadána pařížskému malíři Édouardu Despléchinovi, který se podílel na uvádění oper Mayerbeerových, Gounodových, Verdiho a jiných. Jejich dodání se zdrželo, vnitřek Venušiny hory neodpovídal Wagnerovým představám a síň pěvců nedorazila vůbec, a musela být tedy nahrazena kulisami k síni Karla Velikého z Weberova Oberona. Zklamán prý nebyl jen skladatel, ale i diváci očekávající zcela novou výpravu.K premiéře došlo za skladatelova řízení 19. října 1845 v drážďanském Královském dvorním divadle. Repríza musela být kvůli Tichatschekově indispozici o osm dní odložena, což ovšem napomohlo tomu, že pro druhé provedení konečně stihly z Paříže dodat kulisy pro síň pěvců. Následná představení byla sledována kolísajícím počtem diváků. Pro další osudy díla byly však důležité především vlastní skladatelovy dojmy, které ho vedly k dalším a dalším úpravám a s nimiž začal již před premiérou. V roce 1847 změnil například závěr, v němž se nově zjevila Venuše, kterou do té doby symbolizovala jen červená záře. Stejně tak změnil i Alžbětinu smrt, kterou původně oznamovaly jen zvony z Wartburgu. Nově o ní zpravuje sbor a následně je přinesena Alžbětina otevřená rakev. Tato fáze revizí byla zakončena v roce 1860 vydáním partitury, všeobecně označovaným jako drážďanská verze, hudebním vydavatelstvím Breitkopf & Härtel. V původní podobě spatřilo Tannhäusera také pražské publikum ve Stavovském divadle, kde byl 25. listopadu 1854 jako první Mistrova opera v Čechách uveden. Dirigentem byl František Škroup, který měl na uvádění Wagnerových oper v Praze velkou zásluhu.