Kinokoncert Obchod na korze

Koncerty z filmových „medleys“, které pořadatelé zatraktivňují projekcemi fotografií nebo scén z různých filmů, nepočítám, ale je pravda, že projektům, jako bylo Ostrouchovo oratorní pojetí Markéty Lazarové (2015) nebo na včerejším koncertě představený Obchod na korze, s mnohaletým předstihem dláždily cestu. Na tuzemských koncertních pódiích tomuto žánru už po léta vtiskuje podobu Orchestr Berg, zejména (ale nejen) uváděním nově vytvořené hudby k němým filmům. Je to procesuální záležitost, nějakou dobu například trvalo, než v Bergu nabyli přesvědčení nebo jistoty, že se takto dá podložit celý film, a nejen jeho vybrané sekvence, a že si oslovený skladatel se zadáním takto celoplošně poradí.

V souvislosti s recenzovaným koncertem se tedy jeví logické, že si FOK „uloupl“ šéfdirigenta Bergu Petera Vrábela jako v tomto ohledu nejpovolanějšího dirigenta, a dobře udělal. Petera Vrábela baví výzvy a experimenty, počíná si při tom velmi pečlivě a odpovědně a klik ve sluchátkách, stopky na dirigentském pultu nebo nutnost korigovat dvojí optický vjem – partituru a plátno – jsou pro něho součástí profesní výbavy.

Dalším aspektem bylo dramaturgické pojetí koncertu – ve Smetanově síni byl 10. ledna představen originální a troufám si říci unikátní projekt, v němž diváci v sále viděli na velkoplošném plátně film režisérů Jána Kadára a Elmara Klose Obchod na korze (1965) doprovázený hudbou Zdeňka Lišky tak, jak ve filmu zní. Obchod na korze je zvukový film, v podobě, v jaké byl prezentován, získal ovšem nový rozměr – v místech, kde to je možné, zvukově „oněměl“ a z pódia zněla živá hudba v původním obsazení (žesťová sekce, smyčcová sekce, sólo housle, cimbál, flétna, klavír, „hammondky“ plus smíšený sbor).

Otázka, proč takto zacházet s filmem, když jej lze zhlédnout se vším všudy (na loňském Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary měla premiéru jeho digitálně restaurovaná verze), mi na koncertě vůbec nepřišla na mysl, naopak, po celou dobu jsem si říkala, jak skvělý je to nápad. Hudební stopa se ve starých filmech stejně nedá tak pěkně zdigitalizovat jako obraz (často už ani není k dispozici samostatně), takže nabídnuté řešení bylo Liškově hudbě jen k prospěchu, a myslím, že o to také šlo – o koncertní provedení hudby nejlepšího českého filmového skladatele v jejím autentickém kontextu. Filmový zážitek tím nebyl nikterak umenšen, diváci měli možnost po celou dobu sledovat české titulky, které kontinuitu dění na plátně zprostředkovávaly (díky výborně nastavenému zvuku do sálu bylo dokonce sledování filmu příjemnější než v kině). Zároveň docházelo k jakémusi rozpohybování a prolínání časových vrstev – doby příběhu, doby vzniku filmu a jeho osudů a přítomnosti – které z tohoto kinokoncertu činilo jedinečné živé umělecké dílo.