Kladu si otázky typu co a jak v životě dál. Ptali jste se Viléma Veverky

Hobojista Vilém Veverka odpovídá na dotazy čtenářů Opery Plus

Dobrý den, pane Veverko, před několika lety jsem s vámi četla rozhovor, kde jste mluvil o své zálibě v horolezectví. Ještě trvá a jak si udržujete svoji fyzickou kondici? Myslím, že pro aktivního muzikanta to není zrovna jednoduché… Děkuji za vaši odpověď. (A. Linhartová)

Vážená paní Linhartová, má vášeň ve vztahu k horám nadále trvá. Ostatně doslova před pár hodinami jsem se vrátil z rakouských Alp. Ne vždy se musí jednat primárně o čistě horolezecké výstupy, hory jsou pro mě spojené s další disciplínou, které se kontinuálně věnuji, konkrétně s fotografováním. Sám se nakonec považuji spíš za milovníka hor, obdivovatele té tiché krásy, kterou se snažím skrze fotografii interpretovat (ona interpretace je společným jmenovatelem s hudbou). Fyzickou kondici se snažím udržovat de facto denně. S tím souvisí i to, že za optimální dopravní prostředek na kratší vzdálenosti považuji nadále kolo. Domnívám se, že některé “stereotypy” co se fyzické údržby týká, je dobré osvojit si ve smyslu každodenní hygieny. Ostatně publikum a svým způsobem společnost jako celek dnes jednoznačně preferuje člověka, v našem případě interpreta, který je fit.

Dobrý den, pane Veverko, pokud vím, i přes svoje četné sólové aktivity hrajete stále i ve Filharmonii Brno. Nemáte ambici se zcela osamostatnit? Kolik samostatných vystoupení v současné době máte a kolik koncertů odehrajete s orchestrem? Děkuji, ať se vám daří! (Michaela)

Milá Michaelo, vaše otázka je zcela na místě. Od nové sezony jsem uvolněn z pozice sólo-hobojisty Filharmonie Brno a budu se v tomto čase zcela věnovat pouze individuálním projektům, komorním či čistě sólovým. Aktuálně dominují právě tyto aktivity, koncertní či nahrávací (nahrávání je zcela samostatnou kapitolou, která vyžaduje čas, invenci a finanční zázemí – to vše se mě pochopitelně týká a mnohé se nadále průběžně učím) a v tento moment bylo objektivně obtížněji slučitelné ono klasické “sezení na více židlích”. Statistiku koncertů si nedělám (o všem informuji na sociální síti, respektive na webu), podstatné je, abych měl skrze hudbu co a komu říci, měl k tomu potřebnou kapacitu a byl perfektně připraven. S Filharmonií Brno však vystoupím hned na podzim sólově.

Zaregistroval jsem vaše jméno na programu festivalu Bach for All. Vím sice i o vaší nahrávce s Bachem a Telemannem, ale měl jsem vás doposud přece jen spíše za „modernistu“. Jaký vztah k Bachovi a k podobnému repertoáru máte? Kteří skladatelé patří mezi vaše favority a měnilo se to nějak časem? (JP)

Především se velmi těším na vystoupení v rámci festivalu Bach for All, s čistě bachovským programem. A Bach je skutečně hudba pro všechny, jsem také proto zvědavý, jaká bude skladba publika v letní Praze.

Abych vám však neutekl z otázky, věc se má tak, že skrze náročné partitury druhé poloviny dvacátého století jsem se mohl takříkajíc etablovat jako sólista. Kvalitní moderní hudbě jsem nadále věrný, nicméně samozřejmě se leccos postupem času měnilo. Přelomová pro mě byla souborná nahrávka (jediná česká) Dvanácti fantazií pro hoboj sólo od Georga Philippa Telemanna (na CD spolu se Šesti metamorfózami op. 49 Benjamina Brittena). Barokní hudbou se zabývám velmi rád (letos by o tom mělo být ještě více slyšet) a k Bachovi mám stejně pozitivní vztah jako k Zelenkovi. Na podzim loňského roku jsem pak měl i sólový debut s barokním hobojem. Více než podnětná na poli interpretace barokní hudby pro mě byla spolupráce s geniálním Reinhardem Goebelem.

Co se skladatelů týká, jednoznačné favority nemám, pokud bych se měl však vyjádřit nějak konkrétněji, pak bych v první linii jmenoval asi tato jména: Mahler, Bruckner, Strauss, Wagner.

Dobrý den, pane Veverko, dnešní doba je dobou PR agentur, kdy to, co se píše, často neodpovídá realitě. Řada umělců je nekriticky vyzdvihována a naopak je nemálo těch, kteří jsou dobří, ale nemají za sebou dravého agenta a třeba ani vlastní webové stránky. Jak důležité je podle vás umění náležitě se zviditelnit a umět se dobře prodat? Jak jste na tom vy v tomto směru? Je těžké najít hranici, co všechno by člověk měl udělat a co už ne, aby to nepřehnal? Máte také svoji agenturu nebo PR poradce? Děkuji předem za vaši odpověď. (Katka)

Milá Katko, děkuji vám za vaši otázku. Po pravdě řečeno, tato otázka a s tím spojená odpověď by vydaly na samostatný rozhovor. Odkud tedy začít, respektive co ještě odpovídá realitě? Doba je vždy nějaká, my žijeme v době, kterou můžeme nazvat i instantní. Umění je svého druhu byznys, toto tvrzení je často slyšet, jenže “ouha”, jaký je to byznys, který si na sebe (až na výjimky) nevydělá? Platí do určité míry rovnice, že být nejlepší automaticky ještě neznamená být nejúspěšnější, a obráceně. Náležité zviditelnění dnes patří nejen k hudbě, ale svým způsobem úplně ke všemu. K hudbě pak možná dokonce více, protože hudba bohužel, přiznejme si to, není (prozatím?) skutečnou potřebou společnosti. Jak jsem na tom já, nechť posoudí někdo druhý, třeba právě vy. Osobně jsem považoval za velký úspěch, když mě do svého pořadu v České televizi pozval Karel Šíp. Toto je zkrátka realita, jinými slovy, i toto je do určité míry součástí výkonu interpreta, to vše pochopit a nějak s tím naložit.

Vlastní PR agenturu nemám, některé kroky či problematiku však konzultuji již dlouhodobě s úspěšnými lidmi z jiných oblastí lidského konání. Úkolem interpreta jednadvacátého století je nejen schopnost hrát na samé hranici možností, ale také zaujmout, přesněji řečeno umožnit umění – hudbu větší množině lidí – posluchačů. Můžeme o tom všem jistě polemizovat, domnívám se však, že u nás jako první pochopil tato schémata Pavel Šporcl. Mým velkým vzorem v rovině profesní je pak Jonas Kaufmann.

Dobrý den, se zálibou jsem před nedávnem objevila a sleduji vaši publicistickou činnost. Jak jste k ní dospěl a co vám přináší? Jak obtížné je skloubit vaši hudební profesi se vším ostatním, co děláte – horolezectví, fotografování, psaní? Přeji vám hodně dalších úspěchů! (Alena Schafferová)

Milá paní Schafferová, před časem jsem dostal od pana šéfredaktora Víta Dvořáka nabídku, abych zkusil “cvičně” něco napsat pro web Opera Plus. Svým způsobem se to na časové ose protnulo s některými mými úvahami o této platformě. Je to veskrze obohacující proces, již ve smyslu tříbení vlastních myšlenek. Má publicistická činnost prozatím není nijak masivní, nicméně jsou zde další témata, která bych rád otevřel, respektive zajímavé osobnosti, se kterými mám záměr toto akcentovat. Časově je to ovšem velmi náročné, nakonec i teď, kdy koriguji vlastní odpovědi, chci, aby každé mé slovo bylo precizně volené, zkrátka abych se vyjádřil pokud možno co nejpřesněji. Každý rozhovor mi zabere se vším všudy jistě přes patnáct hodin. Pochopitelně mám tu ctižádost, aby byly mé texty netuctové a zajímavé, a to třeba i s odstupem času, po letech. Co se skloubení všech těch disciplín týká, je to “pouze” otázka preferencí. Snažím se držet zásady, že cokoliv dělám, dělám, jak nejlépe umím. A věřte mi, mnohdy je to pochybnost hraničící se skepsí, která mě naplňuje.

Dobrý den, kdesi jsem se dočetla, že vaše maminka je muzikoložka. Jaké byly vaše začátky s hudbou a jak moc vás k vaší profesi nasměrovala? (E.)

Moje máma je skutečně muzikoložka, přednášela, a dá se tedy snad říci, že formovala studenty na Pražské konzervatoři. Jejím oborem byly dějiny hudby a estetika. Následně byla ředitelkou Muzea Antonína Dvořáka. Tím pádem jsem to měl, co se hudby týká, v mnoha ohledech zkrátka jednodušší. Také proto můj vztah k soudobé hudbě a tak dále. Je více než pravděpodobné, že bez tohoto zázemí bych se hudbě asi nevěnoval. Protože jsem rozhodně nebyl to dítě, které by za každou cenu vyžadovalo hudební nástroj…

Na jaký nástroj hrajete a jak drahé jsou hoboje v porovnání s ostatními nástroji? (Petr D.)

Hraji na hoboj značky Buffet-Crampon (již dvacet let jsem tomuto francouzskému výrobci věrný). Hoboj je v porovnání s nástroji, jakými jsou housle nebo třeba flétna, relativně cenově dostupný, byt’ ne levný nástroj.

Před časem jsem navštívila výstavu vašich fotek v Hradci Králové, nechystáte nějakou další nebo vydání knižně? (Hanka M.)

No tak to je milá otázka…Hanko, přiznám se vám, že prozatím tuto ambici v podobě onoho knižního vydání nemám. Mým maximem jsou výstavy (aktuálně vystavuji fotografie až do konce léta na zámku ve Vizovicích), tak jak tomu bylo například v Hradci Králové. Mohu snad prozradit, že v příštím roce vystavím fotografie také v Luhačovicích. V ideálním případě je pak výstava fotografií vždy vázaná na koncert s tím spojený.

Jsou mi sympatické vaše vysokohorské aktivity. Můžete prosím prozradit, jak četné jsou, co konkrétně vám dávají a na které tyto své „výkony“ jste nejvíc pyšný? Jak se v průběhu hudební sezony udržujete ve fyzické kondici? Děkuji a přeji hodně dalších zdolaných cílů. (Eva Fürstová, Praha)

Milá paní Fürstová, co konkrétně mi dávají tyto aktivity? Především pocit svobody, který je jednoznačně obohacující. Hory pro mě představují jakýsi faktický kontrapunkt vůči hudbě, dá-li se to tak nazvat. Je to zkrátka potřeba. Neřekl bych, že jsem na nějaký svůj výkon pyšný. Je to radost, že jsem mohl to či ono, například během půlroku vystoupit na dva nejvyšší vrcholy dvou kontinentů, předtím na nejvyšší horu Ruska či některé alpské klasické čtyřtisícovky. Za výkon považuji třeba i kompletní přechod – během jednoho dne – celého hřebene Oravských Beskyd či v rámci příprav zimní bivak – bez stanu, jen v záhrabu – na mrazivém hřebenu Krkonoš. To vše je pro mě cesta poznání nejen sebe samotného. Ještě před pár lety jsem si myslel, že dosažení nějakého osmitisícového vrcholu (ideálně K2) pro mě bude stejně prioritní a důležité jako třeba nahrání další desky. V takové fázi se pak skutečně jedná trochu o schizofrenní stav. Co dříve, co teď a co potom? Jde opět o priority. Bude mi čtyřicet let a více než jindy si kladu otázky typu co a jak v životě dál…To se týká pochopitelně také právě hudby.

Dobrý den, pane Veverko, nechystáte v Praze v příští sezoně nějaký koncert s klasickým repertoárem a velkým orchestrem, například s Českou filharmonií nebo FOKem? (Valachovi)

V Praze v příští sezoně sólově vystoupím s orchestrem FOK. Mám velkou radost, že koncert bude dirigovat Tomáš Netopil, a stejně tak se těším na provedení světové premiéry Koncertu pro hoboj a orchestr od Jiřího Gemrota. To jsou přesně ty faktory, které si může člověk přát, to je také ono naplňování podstaty vytváření. Věřím, že si jeden z koncertů, v poslední lednový a první únorový den, nenecháte uniknout.

Dobrý den, pane Veverko, můžete prozradit něco o vašem soukromí? Jste zadaný? Jaké záliby kromě hudby máte a kde dobíjíte baterky? Děkuji za odpověď a posílám vám pozdravy! (Vaše fanynka Bětka)

Milá fanynko Bětko, musím se trochu pousmát. Myslel bych si totiž, že čtenáře Opery Plus bude zajímat “pouze” profesní část mého života. A vidíte to… Inu, přijďte někdy na můj koncert, rád vás osobně poznám. Jsem vděčný za každého příznivce a “fanouška”, za každého člověka, který nalézá v mé hudbě obohacení. Jak jste z tohoto rozhovoru vyčetla, mou zálibou jsou výlety do hor a s tím spojené cestování. Fyzická aktivita – pohyb a to vše s tím spojené. Svým způsobem se to vše spojuje v jedno.

Dobrý den, co soudíte o českém hudebním školství? Sám nemáte pedagogické ambice nebo plány? A jaké nejbližší větší projekty chystáte? Děkuji. (Jan Vocelka, Praha)

Vážený pane Vocelko, to je další velmi komplexní otázka, vydatné téma. Nesoudím nic. Mohu pouze vyslovit svůj názor na to či ono. Domnívám se, že by možná bylo vhodné přehodnotit určité stávající zaběhlé vzorce, “aktualizovat” současný stav věci. Některé mé názory najdete v mých textech i zde na Opeře Plus. Jsem si vědom toho, že jde o citlivou věc, a přesto, že mám určitou představu, která možná nekonvenuje zcela a ve všem s aktuálním stavem a fungováním, necítím se být tím povolaným. Je také otázka, kdo se bude pro futurum chtít dále výkonnostně věnovat hudbě a jak to odpovídá a bude odpovídat představám a kapacitě systému hudebních škol v České republice. Sám každoročně vyučuji na kurzech v Třeboni i jinde či v zahraničí.

K vaší další otázce, dovolím si asi poprvé odtajnit, že jsme minulý týden spolu s kolegy z Berlínské Filharmonie (Ensemble Berlin-Prag) dokončili v Teldex studiu nahrávání kompletního cyklu triových sonát Jana Dismase Zelenky. Bez nadsázky se jedná o svého druhu maximum. Také proto se na nastudování výrazně podílel Reinhard Goebel, kterého zmiňuji v jedné z předchozích odpovědí. Mohl bych se jistě více rozepsat o tomto projektu, ale berte má slova v tento moment prozatím jako pozvání k něčemu blízkému, o čem bude brzy ještě řeč. Z dalšího bych jmenoval tak zvané „Impressions series“, tedy koncerty s mou nejčastější hudební partnerkou, Kateřinou Englichovou, které jsou vázané na aktuální album Impressions. Podobně tomu je i se souborem PhilHarmonia Octet, kdy jsme letos vydali po deseti letech účinkování společné album. Další, zcela nový projekt pak představím v průběhu roku 2018. Tentokrát půjde poprvé o populárnější – ve smyslu posluchačské “dostupnosti” – záležitost. To vše vyžaduje svůj čas a precizní přípravu. Některé věci si pak člověk ověří až na koncertním pódiu a zpětně pak logicky reflektuje.

Za čtenáře Opery Plus děkujeme za odpovědi!

 

VIZITKA

Vilém Veverka (*1978) je jedním z nejrespektovanějších českých hobojistů. Absolvoval Pražskou konzervatoř (František Xaver Thuri) a Akademii múzických umění v Praze (Liběna Séquardtová), navštěvoval kurzy významného francouzského hobojisty Jeana-Louise Capezzaliho.

Zásadní impuls v jeho uměleckém rozvoji však přineslo účinkování v Gustav Mahler Jugendorchester a následné studium u předního německého hobojisty Dominika Wollenwebera na Hochschule für Musik Hanns Eisler v Berlíně, na které navázal dvouletým účinkováním v proslulé Berlínské filharmonii (Karajan Stiftung). Dalších podnětů se mu dostalo od špičkových zahraničních hobojistů, jakými jsou Albrecht Mayer, Hansjörg Schellenberger, Maurice Bourgue či Heinz Holliger. Nastoupená cesta vyvrcholila triumfem v jedné z nejprestižnějších hobojových soutěží – Tokyo / Sony Music Foundation (2003).

Jako sólista vystupuje s významnými českými orchestry, například s Pražskou komorní filharmonií, Filharmonií Brno, Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a dalšími, ze zahraničních orchestrů pak jmenujme Tokyo Philharmonic Orchestra, Bayerisches Kammerorchester či Budafok Orchestra Budapest. Nahrál a v českých premiérách provedl řadu náročných skladeb druhé poloviny dvacátého století (Bennet, Berio, Britten, Yun, Zimmermann, Rihm), včetně koncertu Marka Kopelenta A few Minutes with an Oboist. Je sólistou Filharmonie Brno, zakládajícím členem PhilHarmonia Octet Prague – a New Approach Ensemble a oficiálním hráčem firmy Buffet-Crampon France.

V roce 2009 mu vyšlo společně s Kateřinou Englichovou (harfa) a Ivem Kahánkem (klavír) debutové CD Risonanza u Supraphonu, v témže roce sólová nahrávka Martinů Hobojového koncertu u vydavatelství Arco Diva.

(zdroj www.vilemveverka.cz )