Klára Jelínková: Nejhorší je tančící tělo bez duše (2)

Přinášíme druhou část rozhovoru s tanečnicí Baletu Národního divadla Klárou Jelínkovou.
Klára Jelínková na zkoušce choreografie Gods and Dogs (foto Serghei Gherciu)

Jste v Národním divadle už dvaadvacet let. Dokázala byste tu dobu svým pohledem zhodnotit?
Hodnotí se těžko. Je to velký kus mého života, který byl nádherný a naplněný a stále ještě je. Já jsem zažila tři šéfy baletu ND. První roky to byl Vlastimal Harapes, po něm Petr Zuska, a nakonec Filip Barankiewicz. Nejzásadnější je výběr repertoáru. Měla jsem možnost protančit se choreografiemi nejslavnějších autorů od klasiky přes modernu po současný taneční styl až k tanečnímu divadlu. Takže můj taneční život byl velmi pestrý. A moc si toho vážím.

Můžete to trochu rozvést?
Velké tituly jako Louskáček, Labutí jezero, Romeo a Julie anebo díla Jiřího Kyliána jsou vždycky vyprodaná, ale nemůžeme přece jen dělat to, co chce divák. Je potřeba publikum i vychovávat, nabízet mu nové možnosti a rozšiřovat obzory, ale současně nabízet i věci, které jsou jeho duši podvědomě blízké. Musí se neustále zkoušet, tvořit, aby se otevíraly brány do neznáma.
Osobnost šéfa samozřejmě charakterizuje i tvář souboru. Jeho preference se odráží nejen v repertoáru, ale i v personálním obsazení, v nastavených hodnotách a pravidlech pro uměleckou spolupráci či angažmá. Ne vždy jde jen o to, jak je kdo tanečně schopný, své dělají i osobní sympatie či konkrétní vizuální charakter. Tak to vždycky bylo, je a zřejmě i bude.

A jak jste se změnila vy?
Myslím si, že jsem se zas až tak nezměnila (smích), moje energie je stále stejná. Až po narození mého syna jsem spoustu věcí přehodnotila a začala směřovat k nějakému vnitřnímu klidu, který mně pomohl získat nadhled. Zároveň mi to pomohlo dospět i tanečně, což se projevilo na jevišti. Zjistila jsem, že ne všechno je potřeba rvát, že to jde i jinak. Najednou se ve svém těle cítím líp a věřím si víc, než když mi bylo dvacet.
Říká se, že tanec je umění pouze pro mladé, ale já jsem došla k tomu, že si to teď více užívám a jsem mnohem spokojenější sama se sebou. Člověk už prostě ví, jak na svoje tělo, co funguje, co nefunguje a zároveň si nepotřebuje nic dokazovat. Může si najednou svůj tanec skutečně užívat daleko víc. Je to zvláštní, ale je to tak.

Matěj Šust a Klára Jelínková v Šesti tancích Jiřího Kyliána (foto Martin Divíšek)

Jak vypadá váš pracovní den, když si užíváte tanec?
To je taky strašně individuální. Vždycky máme ráno od 10 hodin klasický trénink 75 minut a potom se zkouší repertoár, který se zrovna hraje. Někdy zkouším non stop až do večera, jindy mám jen trénink nebo mám zase přes poledne dvě hodiny pauzu a pak jdu zkoušet. Záleží, co se hraje, jaké je vypsané obsazení, co je potřeba zkoušet. Hrajeme v průměru 12 představení do měsíce, ale nejsem obsazena do všech.

Tréninky současného tance nemáte?
Zatím bohužel ne, ale hodně o tom s tanečníky mluvíme. Občas se také stává, že celé odpoledne zkoušíte Labutí jezero a pak jdete večer tančit Ohana Naharina. Sice se to neděje pravidelně, ale příjemné to není. Samozřejmě sólisty, kteří tančí hlavní role, něco takového nepotkává, ale mně jako charakterní tanečnici a „modernistku“ to potkává skoro nejvíc. Pro tělo je to velmi náročné, náhlá změna pohybového stylu, principů, přístupu je pro něj velký šok. Pravidelné tréninky moderní nebo současné taneční techniky bych já osobně určitě uvítala. Nemusely by být každý den, ale třeba 2x do týdne nebo případně v době, kdy více hrajeme moderní nebo současný styl, to by dost pomohlo a myslím si, že i dost zvýšilo kvalitu moderních představení.

Myslíte, že pouze s klasickým tancem už dnes tanečníci v baletních souborech nevystačí?
Určitě nevystačí. Máme rok 2021. Ve všech zahraničních souborech a skupinách musí být tanečník schopen zatančit všechno. Samozřejmě záleží na divadle či skupině, co preferují, hledají a jaký mají repertoár. Každý by měl mít základy různých tanečních stylů a technik, aby byl pro choreografa univerzální a dokázal splnit jeho představy. Ať jsou jakékoliv. Já osobně jsem se snažila poznat co nejvíce stylů, chodila jsem na lekce jazz-dance, techniku Marthy Graham nebo José Limona. Zajímala jsem se i o hip-hop a street dance. V rámci svého sebevzdělávání jsem si prošla základy popping, locking, house, break dance, reggaeton, dancehall, vogue. Vyplatilo se mi to, nejednou jsem to použila na jevišti. Chtěla jsem mít co nejširší taneční záběr.

Klára Jelínková, Sternenhoch (foto Hana Smejkalová)

Je možné, že do Čech přicházejí zahraniční tanečníci právě proto, že zde se svým zaměřením na klasiku nacházejí uplatnění?
Já si tedy rozhodně nemyslím, že jsme jen klasicky orientovaný soubor a snad o nás v zahraničí takhle nepřemýšlejí. Náš repertoár je velmi rozmanitý, klasika sice převažuje, ale je to třeba v poměru 40 na 60. Nejsme sice soubor současného tance v pravém slova smyslu, žádná alternativa se u nás určitě nekoná, ale vnímat soubor Baletu Národního divadla pouze jako klasicky zaměřené těleso by byla chyba.

Jaké jsou vlastně vztahy mezi Čechy a cizinci v souboru?
Myslím, že jsou pohodové. Máme asi 81 tanečníků a z toho jen 27 je Čechů, tak poslední dobou cítím, že držíme více spolu. Nicméně já absolutně necítím rozdíl kvůli původu, zvlášť u členů souboru, kteří přišli ze zahraničí a známe se už třeba deset let. Osobně si myslím, že je to víc o lidech než o národnostech. Vnímám například daleko víc rozdělení generační, které vychází přirozeně z věkového rozdílu. V celku všichni držíme spolu, zvlášť pokud se jedná o nějaké „lotroviny“.

Vraťme se ještě k vám, kromě angažmá v Národním divadle jste jeden čas působila i v Divadle Hybernia a věnovala se choreografii. Je to ještě aktuální?
V Hybernii už nepůsobím. Bylo to časově i fyzicky pro mě už moc náročné. Času mám i tak málo a ten, co se mi podaří vyšetřit, raději věnuji synovi. Je mu 9 let, je ve třetí třídě, nechci o jeho dětství přijít, protože děti rostou jako z vody.
Takže teď kromě angažmá v souboru Baletu Národního divadla spolupracuji ještě v Opeře s choreografkou Lenkou Vagnerovou na představení Sternenhoch. To je zase úplně jiná zkušenost, která je pro mě také velice cenná. Také jsem spolupracovala se 420PEOPLE.

Tu pro vás může přece představovat choreografická práce, nebo ne?
Ano, již od mého choreografického tvůrčího pokusu v rámci Miniatur, kde jsme si my tanečníci mohli vytvořit svou vlastní choreografii pod záštitou Národního divadla. Tu a tam nárazově vytvářím drobné choreografie pro reklamní účely.
V Miniaturách to bylo takové spontánní, dostali jsme možnost tvořit, byli jsme mladí, žili jsme tancem, byli na sále od rána do večera. Objevovali jsme. Pak jsem dostala příležitost udělat choreografii pro divadlo Hybernia, zkrácenou verzi Romea a Julie. Celovečerní balet. Dostala jsem konkrétní zadání, nemohla jsem si vybrat. Musela jsem stříhat Prokofjevovu hudbu, aby představení nebylo tak dlouhé (snad se na mě za to skladatel nezlobí). Uvědomila jsem si, jak náročné je vytvářet dějový balet, a vím, že se v budoucnu budu ubírat jinou cestou.

Ale choreografie jako tvorba tance vás zajímá?
Ano, pro mě je daleko zajímavější se věnovat tanečnímu pohybu jako takovému. Formovat a stylizovat taneční projev, hledat a objevovat, konkrétně pohyb tvarovat. To zažívám, když připravuji krátké choreografické sekvence v rámci zakázky pro reklamu a podobně.
Když jsem byla těhotná, jezdila jsem do Liberce, kde jsem zadávala tréninky a nastudovala choreografii Daniela Záboje Harald, hvězda se vrací. To mě ohromně bavilo. Spolupracovat s choreografem, dolaďovat detaily, soustředit se na kvalitní provedení pohybu.
Ráda bych spolupracovala s nějakým souborem, kde bych pomáhala s detaily tanečního projevu, s jeho dynamikou, výrazem, obsahem a kvalitou.
V rámci pedagogické práce se člověk k choreografii také chtě nechtě dostane, tak uvidíme, jak se to bude vyvíjet.

Klára Jelínková v choreografii Gods and Dogs (foto Serghei Gherciu)

Takže jak se budou vaše cesty dál ubírat?
Já se tance jako takového určitě nikdy nevzdám ať už z pozice pedagoga, choreografa, diváka nebo ještě chvíli jako interpreta. Vždycky to bude můj ostrov naděje, místo v mém životě, kde to jsem opravdu já, kde jsem doma, kde cítím jistotu a stabilitu známého prostředí. Tanec je můj svět, je to neoddělitelná část mne samotné, která mě drží psychicky a fyzicky nad vodou, jinak bych to nedělala. A Jak říká Pina Bausch „Tančeme, tančeme, jinak jsme ztraceni“.
Naučila jsem se nepřekonávat překážky tam, kde to nemá význam. Mé tělo mě muselo zastavit, musela jsem se zranit, abych se naučila své tělo poslouchat.
I proto teď víc beru tanec jako odměnu, jsem ráda, že tělo funguje, že se cítím dobře. Jsem vděčná za to, že jsem se po covidové pauze mohla vrátit ještě na jeviště a každé představení je pro mě vlastně dárkem. Nepotřebuji už nikomu nic dokazovat a snažím se každé představení užít tak, jako by bylo to poslední. A jak dlouho mě nechá ještě můj nástroj tančit? To je ve hvězdách, musím ho poslouchat a vy byste také měli.

***
Klára Jelínková se narodila v Praze, vystudovala Taneční konzervatoř hl. města Prahy, kterou absolvovala v roce 1999. Téhož roku nastoupila do angažmá v Národním divadle jako členka baletního souboru a v roce 2004 byla jmenována demisólistkou. Více zde.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


3.7 3 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments