Klarinetista Karel Dohnal: Snažím se jít za novými věcmi a nedělat kompromisy

Jméno klarinetisty Karla Dohnala je pro pořadatele koncertů a festivalů jistota. Pohybuje se s naprostou samozřejmostí v klasickém i soudobém repertoáru, baví ho výzvy technické i umělecké. Je členem Orchestru Státní opery, účinkuje jako sólista, hraje ve PhilHarmonia Octetu, Arundo Quartetu a v Triu Amadeus. V diáři má obvykle termíny i na několik let dopředu. Muzikantské zkušenosti z působení na mezinárodní koncertní scéně předává studentům doma i v zahraničí.

Procházíme nelehkým časem – o co vás tento, věřím, že dočasný, modus vivendi připravil?
Nejhorší, co mě potkalo, se stalo před rokem v Petrohradu. Odzkoušeli jsem program s orchestrem Mariinského divadla, měl jsem v jejich novém sále hrát Kubínův Klarinetový koncert, přímým přenosem to měla vysílat i televize, odpoledne jsem ještě vedl masterclass pro studenty a večer mi zavolali z české ambasády a chtěli vědět, kdy letím domů. Řekl jsem jim, že koncert mám zítra večer, takže pozítří ráno, a oni na to, ne, pane Dohnale, musíte stihnout zítra ráno poslední letadlo, které poletí, protože pak už se nedostanete domů. To bylo hodně bolestné rozhodování, nikdo nevěděl, jak to bude vypadat dál, mohl bych zůstat trčet v Rusku třeba měsíc, než bych se s pomocí ministerstva zahraničních věcí nějak dostal zpět, a to jsem vzhledem k tomu, že mám doma rodinu, nechtěl riskovat.

A od té doby toho bylo samozřejmě víc. Některé koncerty byly on-line – třeba se Zemlinského kvartetem nebo v Ostravě s Eliškou Novotnou a Jiřím Hanouskem, to jsme pomocí streamu ND Moravskoslezského hráli tria Brahmse a Beethovena, ale některé prostě zrušené nebo přinejmenším odložené. Takto mi vlastně už podruhé odpadlo vystoupení s Jihočeskou filharmonií a Janem Talichem, na němž jsem měl hrát Sny a modlitby Izáka Slepého od argentinského skladatele Osvalda Golijova. Hillborgovy Paví příběhy s Janáčkovou filharmonií Ostrava jsou odloženy na příští rok, ale i to je nepříjemné, protože tím přišla vniveč celá má intenzivní půlroční příprava.

Ovšem, Paví příběhy! V české premiéře jste je uvedli s JFO na Hudebním fóru Hradec Králové v roce 2015 – od té doby jste tento klarinetový koncert Anderse Hllborga nikde nehrál?
Právě že to mělo být teprve druhé provedení a musel jsem se to vlastně celé učit znovu. Patří k tomu i pohybová příprava, to pro nás jako klasické muzikanty není úplně běžná záležitost.

Máte zkušenosti ze Stockhausenova Harlekina.
Ano, ale tohle je něco jiného. Harlekina jsem odehrál už dvaasemdesátkrát a přece jenom mám jakési know-how, vím, jak se připravit, jde mi to rychleji. Ale k Hillborgovi jsem se vracel po pěti letech, za tu dobu to zapomenete. Paví příběhy jsou náročné i hráčsky, musíte je hrát zpaměti a tu choreografii musíte prostě nadřít.

Přinesl – a přináší – vám ten čas také pozitiva?
Dokončil jsem cédéčko, které je nominováno na Cenu Anděla – Česká hudba pro klarinet – a měl jsem spoustu krásných koncertů s PhilHarmonia Octetem. V té přechodné době, kdy to šlo, jsme stihli vystoupení na Smetanově Litomyšli nebo na festivalech Janáček Brno a Mahler Jihlava. Janáčkova filharmonie Ostrava funguje dál v režimu on-line nebo off-line bez diváků, a nahrávání probíhat může, takže v prosinci jsme s Ostravskými filharmoniky natočili Koncert pro klarinet a orchestr od Richarda E. Browna. A získal jsem spoustu, spoustu času na cvičení a pro rodinu. V místnosti, kde cvičím, mám obrovský archiv not a ty jsem postupně probíral a vždycky jsem dal něco na pult a nacvičil to třeba až do konce nebo jsem si to jenom zahrál a navnadil jsem se na budoucnost. Necítil jsem nad sebou žádný bič, který by mě nutil odsunout všechno stranou ve prospěch nejbližšího vystoupení na pódiu, nikam jsem nespěchal, měl jsem čas věnovat se klarinetu trochu jinak. A s rodinou jsme celé loňské jaro, kdy se nedalo nikam cestovat, podnikali výlety po okolí, do lesů, vyhýbali jsme se lidem a užívali jsme si ten čas, že můžeme být všichni čtyři spolu, což bylo do té doby docela vzácné. A vlastně to trvá pořád, a je to moc příjemné.

A obrovsky pozitivní zkušenost mi přišla z interakce s mými studenty z Ostravské univerzity. Fungovala v režimu on-line, celé jaro jsme se vídali někdy i třikrát týdně, měli jsme individuální lekce on-line, k tomu seminář, kdy studenti hráli u sebe doma, ale poslouchali to ostatní a vzájemně si to komentovali, a pak jsme ještě dělali semináře o orchestrálních partech, na které jsme si zvali klarinetisty z celého světa, kteří sedí na významných postech v orchestrech a vždycky nám věnovali část svého času a my jsme je měli u nás doma v obýváku, což bylo úplně fantastické. A když se pak školy znovu otevřely, bylo krásné vidět, jak studenti uměli ten čas využít a že většina z nich udělala obrovský kus práce.

No, vida! Většinou slýcháme stesky, že on-line výuka, nota bene hudebního oboru, nemůže realitu „face to face“ nahradit.
To jsem řekl jenom A. Ono to má ještě i B. A to B je, že když se všechno na podzim zase zavřelo a my jsme opět najeli na model výuky on-line, bylo znát, že radost a entuziasmus se některým studentům začíná vytrácet. Je to velká zátěž pro psychiku a jim se najednou zamlžuje výhled do budoucnosti. Za časů mých studií se jezdilo hrát do zahraničí, bylo to za mizerných podmínek, ale krásné zájezdy, na kterých člověk získal základní zkušenosti v orchestru. Kdyby mohli alespoň hrát živě na semináři před ostatními nebo na školním koncertě! Ale oni sedí doma a cvičí a přicházejí o sociální kontakt, nemají možnost získat ostruhy a osahat si reálný život, neví, co bude dál a jak to bude vypadat a někteří přece jenom hledají motivaci hůř než jiní. Výuka on-line má své limity.

Mám studentku z Moskvy, vystudovala prestižní Institut Gněsiných, v dubnu udělala přijímačky, ale v Ostravě ještě bohužel nebyla, protože česká ambasáda zavřela a nevydává víza. Takže ona je v Moskvě, máme spolu on-line hodiny, občas ji připojíme na nějaký společný seminář, dokonce se za tu dobu naučila jazyk, takže na mě teď mluví víceméně česky, chodí na on-line výuku teoretických předmětů – ale sedí v Moskvě. Nemá korepetitora, snažím se jí tedy zadávat víc sólovky, ale přece jenom musíme probrat základní repertoár a spolupráce s klavírem jí chybí, a pokud jde o technické záležitosti jako kvalita zvuku, postavení nátisku, lehké změny v artikulaci, postavení jazyka a krku, správné dýchání, to všechno se po skypu dělá velice těžko. Kromě klarinetistů nezná jiné spolužáky z univerzity, s kterými by normálně chodila na místní koncerty nebo na kafe, bavili by se o hudbě, hráli by spolu komorní hudbu, získávala by kontakty do svého budoucího života. O to všechno je ochuzená a musí to pro ni být dost frustrující.

V jakém „režimu“ fungujete s oktetem a s triem?
S oktetem jsme intenzivně zkoušeli v červenci a na podzim, byli jsme nadšení, že můžeme opět hrát, připravili jsme nové repertoárové věci, ale od té doby nehrajeme. Měli jsme zarezervované Rudolfinum na natáčení nového cédéčka a zřejmě i z toho sejde, což nás mrzí, protože jsme měli ten termín v diářích asi tři roky. Původně jsme si ho drželi na vystoupení v Jižní Koreji, kde jsme měli hrát na velkém festivalu několik koncertů a každý z nás tam měl ještě učit. Krásný projekt, ale byl zrušen, tak jsme si řekli, že místo toho dáme nahrávání, a teď je situace taková, že to v podstatě nejde uskutečnit. Jednak samozřejmě každý z nás může nakazit toho druhého, protože sedíme blízko sebe, a když si uděláme rozestupy, tak se tím zase maličko snižuje bezprostřední kontakt při muzicírování, ale to by se ještě dalo zvládnout. Horší je, že Václav Vonášek a Přemysl Vojta jsou v Německu a přijet sem by znamenalo tady karanténu a po návratu znovu karanténu tam, což by pak komplikovalo i následné zařazení zpátky do pracovního procesu v orchestrech, ve kterých působíme, takže to teď na 90 % padne a budeme to muset nejspíš odložit na příznivější dobu.

Co všechno jste zkoušeli?
Jedním z největších počinů je úprava – Skica z Janáčkovy opery Z mrtvého domu, kterou udělal pro naše okteto Tomáš Ille, a my jsme z toho byli úplně u vytržení. K tomu další část našeho mahlerovského projektu, Blumine a Scherzo z Mahlerovy První symfonie v úpravě Václava Vonáška a rovněž v jeho aranži ještě Dvořákova Suita A dur, nádherná věc. Václavovi se to skvěle povedlo a je to obrovský posun v šíři našeho repertoáru. Plus Musorgského Kartinki, zase v úpravě Tomáše Illeho, jedna je pro okteto, druhá pro okteto a klavír. Provedli jsme to s Martinem Kasíkem jako solistou v rámci řady FOK on-line. O tyto projekty je zájem i ze zahraničí, ale musíme čekat, až se koncertní provoz zase otevře.

K čemu se teď upínáte?
Koncem dubna mám hrát se Smyčcovým triem složeným z českých filharmoniků na festivalu Dvořákova Příbram, doufám, že už to půjde. Mám v červnovém diáři Harlekina ve Vysoké u Příbrami, pozvání do Polska nebo Lotyšska na srpen a říjen, nicméně zahraniční produkce jsou teď velice opatrné. Zatím ještě nezreralizovaly projekty, které jsou odložené, a organizátoři říkají, musíme počkat, až se všechno přežene, až budou lidé naočkovaní, až se koncertní provoz podle nějakého systému rozjede – v tu chvíli teprve můžeme plánovat. Ale to vlastně znamená, že bude výpadek třeba další dva roky, protože se plánuje hodně dopředu. Loni na začátku pandemie šlo ještě bez problémů domluvit termín na letošní jaro, ale teď už taková vůle není. Mám v hlavě další projekty, které bych chtěl realizovat – nahrávací – a říkám si, že toto se dá uskutečnit i za časů pandemie, takže v tom bych chtěl pokračovat.

Co jako hudebník, který nemá nouzi o nabídky ze strany pořadatelů, vydavatelů, médií, považujete ve své profilaci za nejdůležitější?
Pokud jde o repertoár, tak aby byl neotřelý, ne až tak běžný na koncertních pódiích, zároveň ale kvalitní, atraktivní pro publikum i pro organizátory. Snažím se zařazovat na své koncerty – samozřejmě vedle základního repertoáru, který pořadatelé žádají – i skladby, které z nějakých příčin v průběhu času neprávem zapadly. A pokud jde o prezentaci na pódiu, tak nedělat kompromisy. Jít tak připraven, aby si člověk mohl říct, že ať se stane cokoliv – a na živém koncertě se opravdu může stát cokoliv včetně toho, že to nemusí dopadnout tak, jak by mohlo nebo mělo – udělal pro to maximum a víc nemohl. Ještě jako student jsem udělal zkušenost, že když mi účast v soutěži třeba nedopadla, nemrzelo mě ani tak, že se to nepovedlo, jako spíš že jsem do té přípravy nedal tolik, kolik jsem dát mohl. Že jsem třeba vzal nějaký kšeft a strávil jsem čas jinak než důslednou přípravou, což jsem si pak zpětně vyčítal. A byla to pro mě škola do budoucna: když člověk něco dělá, má to dělat co nejlépe, aby, když se na to podívá zpětně, si mohl říct, udělal jsem pro to maximum a jestli to nevyšlo, nedá se nic dělat a jde se dál.

Kam nejdál jste v tomto směru došel?
Když se ohlédnu zpět, všechno, o čem jsem už jako student snil, se mi splnilo. Uvedl jsem třeba koncerty Rudolfa Kubína, Nielsena, Francaixe, Pendereckého, Koncertantní symfonii Miloslava Kabeláče, zahrál jsem si Coplanda s Essenskými filharmoniky nebo Bamberskými symfoniky, Hillborga s orchestrem… Podařilo se mi zahrát všechny koncerty, které jsou stěžejní i méně známé a o kterých jsem byl přesvědčený, že jsou kvalitní, a považuji to za malý zázrak vzhledem k tomu, jak často figuruje klarinet jako sólový nástroj v abonentních cyklech orchestrů…

Chcete říct, že zřídka?
Velmi zřídka. Zkuste se podívat na abonentní cykly našich orchestrů třeba jen v Praze – kolikrát hraje sólový klarinet s orchestrem za sezónu. Takže mám radost, že toto se podařilo. Co se týče komorní hry, považuji za výjimečnou spolupráci se smyčcovými kvartety. Pro každého klarinetistu je bonbónek, může-li si zahrát Brahmse nebo Mozarta nebo i něco jiného s Talichovým kvartetem, se Zemlinského kvartetem, Kvartetem Pavla Haase, Bennewitzovým kvartetem, Benda Quartetem, Tokyo String Quartetem – to jsou obohacující, nezapomenutelné okamžiky, protože se sejdete s muzikanty, kteří jsou na podobné vlně jako vy a najednou se na pódiu se dějí věci, které normálně nezažíváte. A totéž platí i o nádherné spolupráci s kolegy ve PhilHarmonia Octetu a v Arundo Quartetu. A samozřejmě nesmím opomenout Stockhausenova Harlekina.

Ten už je součástí vaší identity. Jak to vlastně přišlo?
Lásku k soudobé hudbě ve mně zažehl pan profesor Petr Bohuš hned v prvním ročníku konzervatoře. Dal mi do ruky noty Jana Václava Stamice a k tomu Monology všedního dne od Jiřího Pauera. A řekl mi, abys hrál dobře Stamice, musíš dobře hrát soudobou hudbu. A abys hrál dobře soudobou hudbu, musíš dobře hrát Stamice. Nebo Mozarta. A že hrát jedno bez druhého dost dobře nejde. A je to tak: musíte mít perfektní základ klasicko-romantické hudby, abyste mohli hrát dobře soudobou hudbu. A naopak, soudobá hudba vám pomůže při artikulaci, ve výrazových prostředcích, v dynamických nuancích. Navzájem se to nevylučuje.

Takže soudobá hudba se mnou byla od prvního ročníku konzervatoře. Hrál jsem mnoho skladeb, mezi nimi také In Freundschaft od Karlheinze Stockhausena, kde je do určité míry hudba spojená s pohybem, a po jednom takovém provedení za mnou přišli z pékáefky, jestli nemám „s tím pohybem“ ještě něco. A já na to, ano, leží mi v šuplíku Harlekin, kterého jsem si kdysi koupil, ale nikdy jsem se k tomu nedostal, protože ta tlustá bichle plná vysvětlivek a not ve mně budí velký respekt. A oni se ozvali velmi záhy a dostal jsem nabídku Harlekina provést. V tu chvíli jsem netušil, jak úspěšný projekt to bude, jak dalece mi přiroste k srdci a jak rád ho budu hrát. To byla určitě jedna z největších věcí, které se mi přihodily, a jsem rád, že jsem mohl Harlekina tolikrát hrát.

Píší pro vás skladatelé skladby?
Už od konzervatoře pro mne byla spolupráce se skladateli velmi úzká, takže od té doby vzniklo mnoho skladeb, které jsem pak provedl v premiérách. A v hlavě nosím další projekty.

Které z těch skladeb se vám nejvíc líbily?
Dodnes rád hraji Tři kusy pro klarinet a klavír od Zdeňka Šestáka. Z té hudby prýští stejně pozitivní nastavení, jaké vyzařuje i z jejího autora – potkáte ho na koncertě a on hned, jé, dobrý den, jak se máte a popovídá s vámi a já mám pocit, že když tu skladbu hrajeme, je z ní ta pozitivita slyšet. Krásná věc je Zapomnětlivý anděl od Ivany Loudové. Několik skladeb pro mě napsal Petr Wajsar, třeba Ptákoviny, cyklus pěti skladbiček, které ztvárňují různé ptáky – kosa, kukačku, datla, káně a slepici…

To máte i na svém cédéčku, ne?
Je to tak, a je to skladba, kterou v zahraničí hrávám skoro pořád, má obrovský ohlas a je nádherně napsaná. A Petr napsal i skladbu, která se původně jmenovala 5-6-5/5-5-6/6-5-5 a teď to vydal tiskem Radioservis pod titulem Happy End, je to fantastický kousek pro klarinet a orchestr. Pro klarinetové kvarteto, které jsme utvořili během kurzů v Ostravě, složil skladbu Jako když sněží a nesmím zapomenout na další jeho úžasnou skladbu, jmenuje se Stroboskop pro klavír a klarinet a hráli jsme ji s Martinem Kasíkem. Pekelně těžká, Petr za námi po premiéře přišel a říkal, pánové, to jsem vám tedy zavařil, co?

Myslím, že pro skladatele je výzva, psát pro interpreta, o němž ví, že zvládne zahrát takřka všechno.
Nedávno jsem hrál v Polsku premiéru Koncertu pro klarinet a orchestr od polské skladatelky Żanety Rydzewské, poslala mi noty a já jsem jí napsal, Żaneto, zkusila sis to zahrát? Bylo to místy skoro nehratelné, a ona je původně klarinetistka! Odepsala mi, však ty to zahraješ, já to tam takhle potřebuju mít.

A samozřejmě jste to zahrál.
A byl to krásný projekt. Rád hraji také skladby Jiřího Temla. A ještě bych rád vzpomněl na Antonína Tučapského, jeho Klarinetový koncert jsem uvedl v premiéře a na cédéčko jsme teď natočili jeho písně. Eduard Dřízga mi zavolal těsně před smrtí s tím, že přepracoval svou sonátu z 80. let a že by byl rád, kdybych ji provedl, už se toho nedožil, ale my jsme ji s Lukášem Michelem provedli od té doby mnohokrát a natočili jsme ji i na to nové cédéčko.

Jaký je pro vás pocit přijít z pódia, kde jste jako sólista, do divadelního orchestřiště, kde jste naopak jedním z mnoha?
Na první pohled by se mohlo zdát, že sedět v kolektivu osmdesáti hudebníků je jednodušší a případné nedostatky se tam snáze schovají, ale není to tak. Člověk má zodpovědnost nejen za sebe, takže se snaží to kolegům nekazit a vytvořit společně nějakou velkou věc. A musím říct, že i po stovkách odehraných představení mě tahle práce baví. Jednak proto, že Orchestr Státní opery umí hrát opravdu skvěle, a hlavně je tam výborná parta lidí, kteří kolem sebe vytváří pozitivní atmosféru. To je myslím hrozně důležité, mít kolegy, kteří výborně hrají a se kterými si v pauzách nebo po představení máte stále co říct.

Jak se daří Karlu Dohnalovi jako pedagogovi?
Na Fakultě umění Ostravské univerzity učím šestým rokem a čím dál víc si cením toho, že mohu předávat své zkušenosti a nacházím lačné studenty, kteří mají chuť v tom, co s nimi sdílím, pokračovat. V současné době mám v Ostravě plnou třídu, jsou to vynikající hráči a je obrovská radost s nimi pracovat. Vždycky se těším na hodiny s nimi a nesmírně mě to obohacuje. Je to krok dál v mém hudebním životě.

Učíte je být kreativní?
Snažím se o to. Snažím se motivovat je k tomu, aby nečekali, až jim řeknu, co mají dělat, ale aby přicházeli s vlastními projekty, s vlastními vizemi, aby sami oslovovali kolegy pro komorní spolupráci. Pokud nebudou kreativní, těžko prorazí někam dál a zároveň je to nebude tak bavit. Budou-li kreativní, přinese jim to radost z různorodosti toho, co dělají. Snažím se je v tom podporovat a doufám, že to nachází živnou půdu.

V čem spočívá ta kreativita? V ochotě improvizovat, učit se nové techniky…?
Ve zkoušení a experimentování s tím, k čemu je nikdo nepřivede. Například u nás na fakultě máme veškeré vybavení klarinetů – máme basklarinet, Es klarinet, basetový roh, D klarinet, A klarinet, B klarinet, a zároveň tam máme i kompletní set historických nástrojů. Od pozdně barokního chalumeau až po klasicistní schubertovské-beethovenský klarinet. Studentům je to vše k dispozici a mohou cvičit. A já jim od začátku říkám, podívejte se, tady to máte ve skříni, sedněte si, cvičte, přijďte za mnou nebo za kolegou Igorem Františákem, který je specialista na historické nástroje, a my vám poradíme, ale je to na vás. A oni opravdu přicházejí a říkají, my jsme na ty historické nástroje nacvičili Telemanna a mohl byste mi ukázat… – tak z toho má člověk obrovskou radost. Nemají to v povinnosti. K tomu, aby školou prošli, jim stačí naučit se Weberovy koncerty a Brahmse, Debussyho, Martinů, ale těmto studentům to nestačí, a to je možná to, co celou dobu pohánělo i mě samotného. Že mi to prostě nestačilo. Že člověk chce dělat něco nového, co ho obohatí. Doufám, že tuto touhu v studentech podněcuji a že v tom naleznou cestu.