Klasický balet 19. století v letošním repertoáru evropských divadel

  1. 1
  2. 2

Přesunem na sever se dostaneme do Skandinávie, kde je situace velmi průměrná. V Kodani se léta tradovaly inscenace od Bournonvilla, ani to již není pravda, slavná La Sylphide se nehrála po dvě sezony. Letos je od Bournonvilla na programu jen balet Napoli, ale v jediném uvedení! V průběhu roku jsou k vidění ještě Louskáček, Raymonda a zmodernizované Labutí jezero. Finské Helsinky mají Dona Quijota, Giselle a Louskáčka, norské Oslo Louskáčka a Labutí jezero, švédský Stockholm jen Spící krasavici.

Ve středoevropské oblasti je uvádění klasických baletů také jen průměrné. Rozlehlá německá divadelní scéna disponuje sice množstvím divadel i souborů, z nich ale mnohé (hlavně regionální) již desetiletí upadají do všelijakých podivných modernizačních experimentů (a netýká se to zdaleka jen baletu). Nejlepší je sice Mnichov s pěti inscenacemi – Giselle, La Bayadère, Raymonda, Don Quijote a La Fille mal gardée, ale je otázkou, zda není v Německu „jednooký mezi slepými králem“. Bavorský státní balet by měl rozhodně na více.

V Berlíně jsou čtyři inscenace – Louskáček, Giselle, Labutí jezero a Don Quijote, v Drážďanech dvě – Louskáček a Spící krasavice, rovněž ve Stuttgartu dvě – Labutí jezero a La Fille mal gardée. V Hamburku mají Dona Quijota (od Rudolfa Nurejeva) a poté Neumeierovo Labutí jezero a Louskáčka. Některé regionální scény mají na programu inscenace, které podle názvu vypadají jako klasický balet, ale při bližším pohledu (jako třeba na Spící krasavici v Saarbrückenu) uvidíme úděsnou modernizaci, kde skutečně mimo názvu není z původního baletu nic!

Švýcarský Curych má zásluhu na rekonstrukci Labutího jezera, jinak tam najdeme ale již jen Louskáčka v nové verzi. Vídeň leží v evropském průměru se třemi inscenacemi – Giselle, Louskáček a Raymonda.

Budapešť kvůli rekonstrukci Státní opery spadla s klasickými inscenacemi dolů, má jen Louskáčka a Sylvii. Nejslabší situace je v současnosti v Polsku, ve Varšavě je Louskáček a velmi zmodernizované Labutí jezero, v Krakově a Wrocławi Louskáček. Naopak na Slovensku panuje celkem slušný stav, repertoár Baletu Slovenského národního divadla Bratislava se již několik let drží na velmi solidní úrovni, letos lze vidět Labutí jezero, Louskáčka, Giselle a nově Esmeraldu (jen tři divadla v Evropě hrají tento balet).

V Košicích mají Labutí jezero, Louskáčka, Spící krasavici a La Bayadère.

A na závěr Česko. Pro člověka se znalostí vývoje posledních let je již bez překvapení na prvním místě Olomouc s Labutím jezerem, Louskáčkem, Donem Quijotem a Spící krasavicí. A není to samozřejmě jen prvenství v počtu, ale i v kvalitě. Až pak následuje Praha s La Bayadère, nově La Fille mal gardée a Vàmosovým Louskáčkem, kde je ovšem otázka, co v něm zbylo z baletu devatenáctého století.

V Ústí nad Labem mají Labutí jezero, Louskáčka a Giselle, v Brně Spící krasavici a Labutí jezero, v Plzni Labutí jezero. S modernizačním otazníkem je Ostrava s Labutím jezerem a chystaným Donem Quijotem.

Přehled počtu inscenací ve městech:
St. Petersburg – 24
Moskva – 16
Kyjev – 10
Riga, Lvov (?) – 9
Sofia, Minsk, Bělehrad (?) – 7
Vilnius, Tallinn, Londýn – 6
Mnichov, Bukurešť, Oděsa, Kišiněv – 5
Olomouc, Bratislava, Kodaň, Berlín, Košice – 4
Vídeň, Řím, Maribor, Helsinky, Praha (?), Hamburg (?), Ústí nad Labem – 3
Curych, Budapešť, Brno, Záhřeb, Ljubljana (?), Milano, Neapol, Paříž, Amsterdam, Oslo, Drážďany, Stuttgart, Varšava (?), Ostrava (?) – 2
Stockholm, Athény (?), Lisabon (?), Plzeň, Krakov, Wrocław – 1
(otazník je uveden v případech pochybností nad modernizací inscenace, případně počet nelze stoprocentně ověřit)

Přehled četnosti jednotlivých inscenací:
Louskáček – 40
Labutí jezero – 33
Don Quijote – 25
Giselle – 23
Spící krasavice – 21
La Bayadère – 16
Le Corsaire – 11
La Fille mal gardée – 7
Raymonda – 6
La Sylphide – 6
Coppélia – 6
Esmeralda – 3
Paquita – 2
Sylvia – 2
Napoli – 1
Puppenfee – 1
La Halte de cavalerie – 1
(v poslední době je nejvíce hraná „velká sedma“ – Čajkovského trojlístek + Don Quijote, Giselle, La Bayadère a Le Corsaire, další balety již následují s odstupem)

Nechci se pouštět do dlouhých úvah, proč je to s inscenacemi klasického baletu v Evropě takové, jaké je. Věc vychází z dlouhodobého společenského vývoje, někde může být ovlivněna krátkodobějším výkyvem ve vedení divadel a baletů. Přesto mně to nedá poukázat na několik skutečností k zamyšlení. Něco divného je na tom, že v Itálii, kolébce divadel a baletu, jsou dnes jen tři velké baletní soubory, z nichž ovšem například neapolský u jednoho z nejstarších divadel Evropy (Teatro di San Carlo 1737) má stejně členů jako soubor v Olomouci a téměř o polovinu méně než v Západem zapomenutém Kišiněvu! Něco divného je na tom, že politickými krizemi zmítaný Kyjev udržuje kvalitní baletní soubor o sto sedmdesáti členech, zatímco v penězích se topícím Německu je největší soubor sotva poloviční! Něco divného je na tom, že západními neoliberálními elitami vysmívaný a přehlížený Východ je kulturně na mnohem lepší úrovni, než si Západ chce přiznat. A možná vůbec hodně dalších věcí je jinak.

Reklama
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na